Č. 6023.

Policejní řízení trestní. — Řízení před nss-em (Slovensko): I. O příslušnosti nss-u ve věcech policejně-trestních.
— II. O podmínkách obnovy řízení.
(Nález ze dne 4. listopadu 1926 č. 19809.)
Věc: Ludvík E. a Ilona L. v K. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o obnovu trestního řízení. Výrok: Stížnosti se jednak odmítají jako nepřípustné, jednak zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad rozhodnutí župního úřadu v Košicích z 12. května 1925, jímž v souhlasu s výrokem I. instance zamítnuta byla žádost st-lů za obnovu řízení v jejich policejně-trestní věci pro přestupek §u 20 zák. z 26. dubna 1923 č. 85 Sb., pro který byli souhlasnými rozsudky všech tří instancí odsouzeni k pokutě 5000 K, resp. 1000 K, případně k trestu uzamčení na dobu 45, resp. 18 dnů.
Uvažuje o stížnostech do rozhodnutí toho podaných musil se nss předem vypořádati s námitkou odv. spisů, že stížnosti jsou nepřípustné. Pokud z doslovu odv. spisů lze souditi, pokládá žal. úřad stížnosti za nepřípustné s dvojího hlediska, jednak totiž má za to, že ve věci obnovy řízení v trestně-policejních věcech stížnost k nss jest vůbec vyloučena, poněvadž policejní trestní řád mluví toliko o právních prostředcích podle formelního práva vůbec přípustných, z čehož žal. úřad patrně dedukuje, že proti výroku III. instance, jakožto poslední řádné stolice, mimořádný prostředek stížnosti k nss je vyloučen, jednak vidí žal. úřad důvod nepřípustnosti stížnosti v tom, že o žádostech o obnovu řízení ve věcech toho druhu povolán je rozhodovati toliko policejní trestní soudce, z čehož bylo by souditi, že žal. úřad upírá nss-u kompetenci věcmi toho druhu se zabývati.
Nss názorů těch nesdílí ani v tom, ani v onom směru.
Podle § 2 zák. o ss jest tento tribunál povolán rozhodovati ve všech případech, kdy někdo tvrdí, že byl rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu neprávem poškozen ve svých právech, ovšem za dalšího předpokladu § 5 cit. zák., že totiž věc byla již vyřešena poslední přípustnou stolicí správní. Poněvadž pak věcná příslušnost nss-u ve věcech policejního trestního soudnictví nebyla zákonem z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. vyloučena, jest zřejmo, že soud ten je povolán rozhodovati i v záležitostech tohoto druhu, jakmile jen jsou dány zmíněné již podmínky §§ 2 a 5 zák. o ss. Že by v daném případě těchto podmínek nebylo, ani žal. úřad netvrdí, ani nss neshledal.
Ve věci samé jde toliko o jedinou otázku, zda nař. rozhodnutím, jímž žal. úřad v souhlasu s oběma nižšími instancemi zamítl žádost st-lů za povolení obnovy, spatřovati jest či není tvrzený bezprávný zásah do jejich subj. práv, čili zda zamítavé stanovisko žal. úřadu má či nemá oporu v příslušných právních normách. Nss nař. rozhodnutí nezákonným neshledal.
Podle §u 191 č. 3 uh. trest. polic. řádu, kterýžto předpis v daném případě jedině může míti význam, lze o obnovu věci trestním rozsudkem již pravoplatně skončené žádati, uvede-li žadatel takové nové podstatné faktum nebo důkazy, o nichž lze předpokládati, že jich v řízení prvním použíti nemohl, a které samy o sobě nebo ve spojení s tím, co již bylo v prvním řízení uvedeno, činí pravděpodobným zastavení řízení nebo sproštění žalovaného nebo jeho odsouzení pro skutek, který podléhá ustanovení obsahujícímu nižší trestní sazbu, než dle jaké byl mu
trest vyměřen.
St-lé domáhajíce se ve své trestní věci obnovy řízení uvedli toliko jedinou okolnost, že totiž Ludvík E. byt, k jehož zřízení pro Ilonu L. byl dle svého tvrzení povinen, z kteréhož důvodu mu též od B. 5500 K bylo vyplaceno, nyní již zřídil; st-lé pokládají okolnost tu za rozhodnou, ježto se domnívají, že k jejich odsouzení vedla právě okolnost, že v době vynesení rozsudku zřízení bytu toho nebylo ještě provedeno. Tomuto nazírání st-lů nasvědčuje znění jejich původní žádosti za obnovu, v níž uvádějí, že prý byli odsouzeni k pokutě s odůvodněním, že E. do vynesení rozsudku nesplnil své povinnosti zříditi onen byt, a podobně i v odvolání ze zamítavého výroku I. instance dovolávají se toho, že prý úřad II. instance odůvodnil svůj rozsudek tím, že E. nesplnil úmluvy uzavřené s Janem B. nezřídiv onoho bytu.
Leč toto pojetí oněch trestních rozsudků zřejmě odporuje spisům. Úřad první instance, jak ve svém rozsudku jasně vyslovil, shledával skutkovou podstatu trestního činu již v tom, že st-lé si vymínili a dali si zaplatiti od B. onu částku 5500 K mimo smluvené nájemné, ježto po jeho názoru již to bylo vedlejším ujednáním příčícím se § 20 zák. č. 85/23 a to i v případě, kdyby částka ta byla skutečně vymíněna k účelu st-li tvrzenému, totiž ke zřízení jiného bytu pro L-ovou. Týmž způsobem posoudil po stránce právní danou trestní věc i úřad II. instance, jak jeho výrok neponechává o tom žádných pochybností. Zmínil-li se nad to i o tom, že onen byt nebyl ostatně ve skutečnosti pro L-ovou vůbec zřízen, nelze ze zmínky té ve spojení s ostatním doslovem rozsudku II. instance nikterak dovozovati, že by úřad nebyl shledal skutkové podstaty trestního činu st-lům za vinu daného, kdyby okolnosti té nebylo, a že by je byl tudíž v tomto případě obžaloby sprostil. Úřad III. instance pak odvolav se toliko na důvody stolice nižší, přijal taktéž toto právní stanovisko za své.
Jestliže však trestní rozsudky podle svého znění a patrného smyslu neuznaly okolnost, že onen byt v době provádění trest. říz. ještě zřízen nebyl, za podstat. součást skutk. podstaty přestupku, pro nějž st-lé byli odsouzeni, nelze ani v tom, že Ludvík E. byt ten dodatečně skutečně prý zřídil, spatřovati faktum, které ať samo o sobě, ať ve spojení s tím, co bylo již v původním trestním řízení předneseno, činilo by pravděpodobným zastavení řízení nebo sproštění st-lů z obžaloby nebo alespoň jejich potrestání pro čin ohrožený nižší trestní sazbou, než dle níž byl trest již přisouzený vyměřen.
Neshledal-li tudíž žal. úřad právě tak jako obě nižší instance správní v okolnosti té (t. j. v skutečném zřízení onoho bytu) a pouze o ni byla žádost o obnovu řízení opřena, — dostatečný důvod, aby obnovu řízení povolil, neodporuje tento jeho závěr ani spisům, ani zákonu, a bylo stížnosti v tomto směru zatmítnouti jako bezdůvodné. — — — — — —

Citace:

č. 6023. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 553-555.