Ь58
Čís. 1782.
Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. а n.).
Žádosti, by podle § 17 rozl. zák. povolena byla rozluka manželství z důvodů § 13 písm. c) rozl. zák., nemusí předcházeti bezvýsledná soudní výzva manžela k návratu do manželského společenství.
(Rozh. ze dne 8. srpna 1922, R I 923/22.)
Soud prvé stolice povolil k návrhu manželovu rozluku manželství, ježto v předchozím sporu o rozvod manželství od stolu a lože vyšlo na jevo, že manželka manžela zlomyslně opustila. Rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Žádost o rozluku není odůvodněna, neboť dle § 17 zák. rozl. a čl. 2. odst. 3. vlád. nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. а n., lze vysloviti rozluku na podkladě provedeného již sporu o rozvod tehdy, když soud na základě konaného šetření dojde ku přesvědčení, že by skutečnosti, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno. Dle obsahu žaloby o rozvod, jejíž skutkové údaje bylo míti za pravdivé, opustila manželka dne 12. února 1912 svého manžela za jeho nemoci zlomyslně, ač ji vyzval, aby u něho zůstala, a nevrátila se do dnes k němu a následkem odcizení se manželů nastal hluboký rozvrat manželský a žalobce pojal nepřekonatelný odpor vůči své manželce, to tím více, když po dobu téměř 10 roků manželské společenství obnoveno nebylo. Tyto okolnosti samy o sobě nestačí k odůvodnění rozluky dle § 13 c), h), i) rozl. zák., neboť dle § 13 c) rozl. zák. vyhledává se vedle zlomyslného opuštění ještě další předpoklad, že manžel opustivší druhého nevrátil se na vyzvání soudní do šesti měsíců. Že by manželka byla manželem soudně vyzvána k návratu do manželského společenství, a že přes to se ve lhůtě 6ti měsíční nevrátila, nebylo v žalobě o rozvod ani potvrzeno. Zlomyslné opuštění samo o sobě stačilo sice k rozvodu ve smyslu § 109 obč. zák., nemohlo však bez splnění dalšího uvedeného podkladu stačiti k výroku o rozluce.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu a uvedl v otázce, o niž tu jde,
v důvodech:
Skutečnosti, vyšlé na jevo ve sporu o rozvod manželství, byly by už tenkrát odůvodnily výrok o rozluce manželství dle § 13 c) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. а n., kdyby oň bylo bývalo žalováno, pročež soudce prvé stolice právem vyslovil podle § 17 tohoto zákona rozluku manželství. Dle odstavce c) uvedeného § 13 lze o rozluku pro zlomyslné opuštění žalovati jen tenkrát, jestliže se druhý manžel nevrátí na soudní vyzvání do šesti měsíců. Soud rekursní mylně se domnívá, že této podmínky třeba jest i pro povolení rozluky podle § 17. Jestiť to jen formální podmínka pro žalobu rozlukovou, jíž § 17 nežádá a jež by při žádosti rozlukové dle § 17 neměla ani rozumného důvodu, neboť rozsudkem, vyslovujícím rozvod manželství od stolu a lože, nabývá každý z obou manželů práva na oddělené bydliště a nelze tedy na žádném z nich žádati, by se vrátil do manželského společenství k manželu druhému. Pro soudní výrok při rozluce dle § 17 jest jen zapotřebí, by zjištěn byl důvod zlomyslného opuštění a by zjištěné okolnosti vedly ku přesvědčení, že skutečnosti, vyšlé ve sporu o rozvod manželství na jevo, byly by už tenkrát odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno.