Čís. 1779.
Soud rekursní nemůže sám od sebe odejmouti pozůstalost notáři a přikázati ji soudu pozůstalostnímu.
(Rozh. ze dne 29. července 1922, R I 808/22.)
Rozhoduje o stížnosti pozůstalého manžela do usnesení notáře jako soudního komisaře, jímž vyhověno návrhu zákonných dědiců na provedení odhadu pozůstalého jmění, nařídil rekursní soud sám od sebe, že další projednání pozůstalosti se notáři odnímá a že jest je provésti soudu pozůstalostnímu, ježto notář dopustil se v projednání zcela jednoduché pozůstalosti zbytečných průtahů.
Nejvyšší soud zrušil usnesení rekursního soudu.
Důvody:
Stanoví-li čl. 9. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n., upravující nově předpisy §§ 28 a 29 nesp. pat., že soud může ze závažných důvodů se usnésti, že místo notáře projedná pozůstalost sám anebo převezme projednání pozůstalostí, jež již notáři odevzdal, plyne z doslovu tohoto předpisu zřejmě, že opatření takové vyhraženo jest jedině soudu projednacímu, proti jehož usnesení v té příčině jest notáři i stranám opravný prostředek vyhražen. Soud rekursní není však z vlastního popudu k opatření tomu oprávněn a mohl by se na něm usnésti jen v pořadu stolic, když by věc k rekursu některého z účastníků na něho k rozhodnutí byla vznesena. Jest tudíž stížnosti přiznati, že soud rekursní usnesením svým, dle něhož sám od sebe bez jakéhokoli návrhu stran, uplatněného pořadem stolic, projednání pozůstalosti notáři odejmul, vybočil z mezí svého oprávnění. Měl-li u výkonu své dohlédací činnosti (§ 74. org. zák.) za to, že postup stěžovatele při projednání zavdává příčinu k tomuto opatření, mohlo se tak státi jen příslušným upozorněním na soud projednací, jemu však vlastní usnesení v té příčině vyhraditi.