Č. 5795.

Samospráva obecní. — Samospráva okresní: Jak jest postupovati při změně hranic obcí a současné změně hranic okresů podle zák. č. 117/1921, 406/1922 a 257/1923.
(Nález ze dne 18. června 1926 č. 19.594/25).
Prejudikatura: Boh. 3916 adm. a j.
Věc: Okresní správní komise v R. a obec V. (adv. Dr. Al. Fried z Prahy) proti vládě republiky československé o změnu hranic obce a okresu.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Podle výnosu min. vnitra z 27. září 1924 povolila vláda usnesením z 29. srpna 1924 podle ustanovení § 1 zák. č. 117/1921 ve znění zák. č. 406/1922 a č. 257/1923 změnu hranic obcí V. v soudním a zastupitelském okresu R-ském a H. v soudním a zastupitelském okresu V., záležející v tom, že osadní část J. s přilehlými pozemkovými parcelami vylučuje se z obvodu obce V. a připojuje se k obci H. v hranicích, jak byly vyhlášeny výnosem min. vnitra z 8. srpna 1923. Tím mění se zároveň hranice obou zastupitelských a soudních okresů výše jmenovaných. K připomínkám učiněným osk-í v R. a obcí V. nemohla vláda přihlédnouti, jelikož byly podány po uplynutí 8denní lhůty k podání připomínek stanovené.
O stížnostech nss uvážil: — — —
Obě st-lky, byť i z různých důvodů, vytýkají, že proti předpisu § 1 zák. č. 117/1921 ve znění zák. č. 406/1922 nebyla jim poskytnuta možnost, aby se k věci mohly vyjádřiti ve lhůtě 30denní. Obec V. dovozuje v tom směru především, že řízení o sporné změně hranic bylo zahájeno teprve výměrem osp-é z 31. března 1922, tedy po 31. prosinci 1920, a je tedy, pokud bylo prováděno ještě za platnosti zák. č. 117/1921, pro
nedostatek předpokladu § 1 odst. 1 tohoto zák. neplatné, takže ani vyzvání obce k vyjádření, učiněné cit. výměrem osp-é z 31. března 1922, nemá právní účinnosti. Dále pak vytýká, že tímto výměrem nebyly jí sděleny spisy věci se týkající, a že pozdější výměr osp-é z 11. května 1922, kterým jí spisy ony zaslány, dal jí k vyjádření lhůtu toliko 8denní. Osk pak namítá, že výměrem osp-é z 28. května 1922 dána jí k vyjádření toliko lhůta 3 neděl.
Námitky ty neshledal nss závažnými:
Je pravda, že podle § 1 odst. 1 zák. č. 117/1921 vláda byla zmocněna měniti hranice obcí a okresů jenom v těch případech, o kterých do 31. prosince 1920 řízení u politických úřadů bylo již zahájeno. § 1 bod 1 zák. č. 406/1922 rozšířil zmocnění vlády i na takové případy, kde politickým úřadům do konce roku 1920 byl ku změně hranic dán podnět písemným podáním, takže za tohoto předpokladu vláda byla na dále zmocněna změnu provésti i tehdy, když řízení o změně politickými úřady zahájeno bylo teprve po 31. prosinci 1920. To uznává i stížnost obce V., ale neprávem z toho dedukuje, že vláda v takovémto případě nemůže vůbec použíti pro svoje rozhodnutí výsledků řízení prováděného ještě za platnosti zákona č. 117/1921. Řízení se zúčastněnými obcemi a okresy, předepsané v § 1 cit. zák., záleží pouze v tom, že se o zamýšleném opatření vyrozumí s tím, že jest jim volno se k věci vyjádřiti, a že se jim k tomuto vyjádření ponechá aspoň 30 dnů času. Jestliže ve vyzvání učiněném obci výměrem z 31. března 1922 bylo s dostatek jasně naznačeno, za jakým účelem se k vyjádření vyzývá, a jestliže obec, jsouc si vědoma, že jde o změnu hranic v základě zák. č. 117/1921, k vyzvání tomu skutečně také věcně se vyjádřila, jak učinila zprávou ze 7. května 1922, nelze nahlédnouti, proč by úřad nebyl mohl výsledků tohoto řízení, provedeného za platnosti zák. č. 117/1921, použíti jako podkladu i pro své pozdější rozhodnutí, když zák. č. 406/1922 resp. 257/1923, za jehož platnosti rozhodnutí se stalo, jiného řízení nepředpisuje a také po stránce věcné zjištění jiných momentů než-li zákon č. 117/1921 nevyžaduje.
Nesprávný je také názor, že účinným způsobem byla obci poskytnuta příležitost se vyjádřiti teprve, když jí výměrem z 11. května 1922 sděleny byly spisy a že jí tedy v tomto výměru měla býti znovu poskytnuta k vyjádření lhůta 30 dnů. Již ve zdejším nálezu Boh. 3916 adm., bylo vysloveno, že zákon dává zúčastněné obci toliko právo, aby mohla oznámiti úřadu své subjektivní stanovisko k zamýšlenému opatření, nikoli však právo, aby na podkladě spisů správních mohla přezkoumati stav řízení a správnost jednotlivých zjištění. Neměla tedy obec na sdělení žádaných spisů práva; procesnímu nároku jejímu, plynoucímu z § 1 odst. 2 zák. č. 406/1922 bylo zplna vyhověno již výměrem z 31. března 1922, a nebyla oprávněna požadovati, aby po sdělení správních spisů znovu dávána jí byla možnost se vyjádřiti ve lhůtě 30denní. Pokud se týče stěžující si osk, je ovšem vadou, že ve výměru z 28. května 1922 dána jí byla k vyjádření lhůta toliko 3 nedělní. Vadu tu bylo by však možno uznati za vadu podstatnou ve smyslu § 6/2 zák. o ss jenom tehdy, kdyby byla měla nepříznivý vliv na procesní situaci strany.
Tomu však tak není. Ustanovení § 1 cit. zákona, že jest dáti zúčastněným
korporacím příležitost, aby se k věci mohly vyjádřiti ve lhůtě 30denní, má ten smysl, že úřad před uplynutím této lhůty nesmí rozhodovati, a že také vyjádření v této lhůtě došlé nesmí snad z důvodu, že došlo teprve po uplynutí lhůty jím kratší dobou určené, nechati nepovšimnuto. Osk podala své věcné vyjádření 17. června 1922, tedy ještě ve lhůtě jí určené. Netvrdila a netvrdí, že následkem dané jí kratší lhůty nemohla uplatniti v něm vše, co by byla mohla uplatňovati ve lhůtě 30denní. Netvrdí, tedy, že by určením této kratší lhůty byla bývala nějak ve svém procesním právu zkrácena. — — —
Další námitka vytýká, že žal. úřad neprávem prohlásil připomínky podané osk-i za opožděné, ježto prý lhůtu pro tyto připomínky slušelo počítati nikoli podle vyhlášky vyvěšené v obci V., nýbrž podle vyhlášky dodané osk-i, podle této vyhlášky, vyvěšené v době od 14. listopadu do 22. listopadu 1923, že však počala lhůta k námitkám běžeti teprve dnem 22. listopadu a sluší proto připomínky dané 23. listopadu na poštu pokládati za podané včas.
Podle § 1 bod 2 zák. č. 406/1922 sluší zamýšlené opatření uveřejniti po dobu 8 dnů vyhláškou toliko v zúčastněných obcích a osadách. Vyhlášky u okr. výborů zúčastněných okresů tedy třeba není, ani když se současně mění hranice okresů. To uznává také stížnost. Ježto tedy jediným zákonně uznaným a nařízeným způsobem publikace je uveřejnění v obcích, dlužno také jedině toto uveřejnění pokládati za směrodatné pro počítání lhůty k připomínkám, jejíž běh zákon sám výlučně připíná na konec publikace vyhlášky v obcích. Je proto lhostejno a nemá pro běh této lhůty významu, když úřad o své újmě zašle vyhlášku také nadbytečně ještě zúčastněným osk-ím, aby je na zamýšlené opatření zvlášť upozornil. Jiného významu nemá však výměr osp-é z 8. listopadu 1923, jímž opis vyhlášky zaslán dodatečně zvlášť oběma zúčastněným osk-ím. Namítá-li st-lka, že nebýt tohoto vyzvání byla by podala připomínky své ve lhůtě stanovené ve vyhláškách učiněných v obcích, je námitka vyvrácena poukazem na to, že tato lhůta končila již 15. října, kdežto opis vyhlášky sdělen osk-i teprve výnosem z 8. listopadu, tedy dávno po uplynutí oné lhůty.
Jinak měla by se věc arciť, kdyby politický úřad při tomto dodatečném zvláštním vyrozumění osk byl jí stanovil novou lhůtu k podání připomínek. Je však zjištěno a stěžující si osk-í doznáno, že data v oné dodatečně jí zaslané vyhlášce nebyla vepsána politickým úřadem, nýbrž osk-í samou. Pouhý passus ve výměru osk-é z 8. listopadu 1923, že se otisk vyhlášky zasílá osk-i »k dalšímu příslušnému opatření«, nemá toho významu ani nemohl důvodně vzbuditi v osk-i mínění, že se jí dává nová lhůta k podání připomínek, která — nejsouc politickým úřadem nijak terminována, — byla by vlastně celé zamýšlené opatření vládní byla ponechala libovůli osk. Nemůže tedy osk právem tvrditi, ani že jí bylo cit. výměrem mimo meze zákonné přiznáno nové procesní oprávnění, ani že by výměrem oním byla bývala uvedena v omyl, který jí svedl k tomu, že nepodala připomínek ve lhůtě stanovené ve vyhlášce učiněné v obcích. Poněvadž pak tato lhůta, jak nesporno, skončila již 15. října, právem odmítl úřad námitky st-lčiny, podané až 23. listopadu 1923, jako opožděné.
Konečně namítají stížnosti, že vláda provedla změnu hranic v jiném rozsahu, nežli jak byla předmětem předchozího řízení. Podle stížností činila plocha, která z obce V. měla býti vyloučena, podle vyhlášky z 8. srpna 1923 č. 48991 úhrnem 276 ha 77 a (sub V. udává obec V. toliko 72 ha 77 a). Výnosem z 11. března 1924 však min. vnitra prý prohlásilo, že se má vyloučiti toliko osada R. s několika přilehlými parcelami, kterážto plocha měří toliko 9 ha 73 a. Ježto vláda takto svůj původní projekt změnila, měl prý tento nový projekt znovu býti vyhlášen. To se však nestalo, a usnesením vlády vyloučeno prý bylo z obce V. místo j. se značnou lesní plochou, takže se vylučuje území, jehož výměru stížnost obce V. udává (sub V) okrouhle 80 ha, stížnost osk okrouhle 276 ha.
Proti tomu sluší ze spisů konstatovati:
Obec H. navrhovala v podání z 29. prosince 1920, aby z obce V. vyloučena byla řada parcel tam vypočtených, jejichž celková výměra činila něco přes 276 ha. Které parcely vylučují se z obce V. podle vyhlášky z 8. srpna 1923, nelze podle spisů přesně konstatovati, poněvadž v této vyhlášce udány jsou toliko ony parcely, které mají tvořiti novou hranici mezi oběma obcemi. Z výnosu min. vnitra z 11. března 1924 je toliko patrno, že území pojaté do vyhlášky z 8. srpna 1923 nekryje se s územím, jehož vyloučení navrhovala obec H., nýbrž je menší.
To o sobě zajisté není vadou, neboť podnět daný vládě obcí H. nebyl pro ni závazný, a vláda měla volnost určiti rozsah zamýšlené změny hranic podle toho, jak to sama uznávala vhodným. Také není vadou, že st-lkám nebyl dán ve smyslu § 1 bod 2 zák. k vyjádření projekt už v té podobě, jak byl vyhlášen. Z cit. předpisu požadavek ten nutně neplyne. Zákon má patrně na mysli, aby zúčastněným obcím a okresům bylo jen všeobecně umožněno se vyjádřiti, a aby projekt teprve tak, jak na základě těchto vyjádření korporací především interesovaných bude upraven, byl pak veřejně vyhlášen. Vysvítá to již z textování zákona, které žádá toliko, aby »před každým opatřením« dána byla zúčastněným korporacím příležitost vyjádřiti se »k věci« — tedy nikoli o projektu docela přesně již formulovaném — načež »zamýšlené sloučení, rozloučení nebo změnu hranic«, — tudíž patrně projekt již hotový — jest vyhláškou uveřejniti. Zúčastněným korporacím zůstává vždy ještě možnost vyjádřiti se k tomuto hotovému projektu připomínkami na základě jeho vyhlášení.
Naproti tomu jest ovšem nutno, aby tu byla identita projektu veřejně vyhlášeného a projektu vládou usneseného. Tomuto požadavku však v daném případě je vyhověno, neboť usnesením vlády z 29. srpna 1924 ve znění výnosu min. vnitra z 27. září 1924 povoluje se změna hranic vyloučením části území obce V. »v hranicích, jak byly vyhlášeny výnosem min. vnitra z 8. srpna 1923.« Stížnost obce V. to ovšem na jednom místě (sub IV) popírá, — na jiném místě (sub V) zase to přiznává — avšak námitku tuto neformuluje tak přesně, aby bylo lze posouditi, v čem diskrepanci spatřuje. Pokud stížnosti namítají, že usnesení vlády je v rozporu s výnosem min. vnitra z 11. března 1924, nelze přiznati jim důvodnost. Výnos tento docela zřejmě nechce nic jiného, nežli vzhledem k vyjádřením obou st-lek, která namítala, že se z obce V. vylučuje plocha ca 277 ha, zdůrazniti a vysvětliti, že »podle vyhlášky min. vnitra z 8. srpna 1923« má býti s obcí H. spojena nikoli celá plocha, kterou tato obec žádala, nýbrž plocha podstatně menší. Nemění tedy nějak projekt, jak byl vyhláškou z 8. srpna 1923 uveřejněn, nýbrž výslovně se ho dovolává a jenom uvádí na pravou míru obavy, které obě stěžující si korporace ve svých vyjádřeních projevily. Vzhledem k tomu, že se výnos z března 1924 výslovně odvolává na projekt uveřejněný vyhláškou z 8. srpna 1923, nemohly stěžující si korporace — byť i snad vylučované území bylo označeno způsobem, který se s místními poměry nekryl — býti na omylu, že nejde o žádnou změnu projektu právě zmíněného, nýbrž jen o vysvětlení, jaký rozsah má projekt vyhlášený výnosem z 8. srpna 1923, na němž vláda trvá. Podle toho nemůže však o nějaké diskrepanci mezi projektem vládou zamýšleným a projektem jí schváleným býti řeči, a není také žádného důvodu pro požadavek stížnosti, aby domněle nový projekt ve výnosu z 11. března 1924 zmíněný byl znovu veřejně vyhlašován.

Citace:

Čís. 15853. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 228-230.