Č. 416.

Horní právo: I. Opatření vydané na základě § 266 vš. zák. hor. není schopno právní moci v tom směru, že by jím úřadu bylo bráněno, naříditi dodatečná bezpečnostní opatření. — II. Revírní úřad horní jest jako úřad odborný nejen s to, aby odborně hodnotil skutečnosti zjištěné znalci způsobem od hodnocení znaleckého odlišným, nýbrž také, aby — tvoře si svůj úsudek — uplatňoval své vlastní všeobecné zkušenosti. K bližšímu odůvodnění svého rozhodnutí po této stránce nemůže býti přidržán právě proto, že jde jen o uplatnění všeobecných poznatků odborných.
(Nález ze dne 17. května 1920 č. 2883.)
Věc: Vilém Riedel a soudr. v Polubné (adv. Dr. K. J. Strádal z Teplic-Šanova) proti báňskému hejtmanství v Praze (zast. vrch. báň. radou Dr. ing. B. Rudlem a adv. Drem V. Adamem z Prahy za súčastněné strany) stran ochranných opatření proti škodlivým účinkům dolování.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení, pokud jde o výrok o útratách řízení. V ostatních směrech zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Přítomný spor byl opětovně předmětem rozhodování správního soudu. Ve vydaných již nálezech soudních došly výrazu tyto pro přítomný spor závažné právní názory, které ve smyslu § 7 zákona o správním soudě byly pro další rozhodování správních úřadů závazny.
Rozhodovati o tom, kdo jest podle ustanovení §§ 170, 222 a 266 vš. hor. zákona povinen provésti ona bezpečnostní opatření v opuštěných dolech, která byla uznána za nutná, resp. byla-li opatření ta již provedena od osoby třetí, kdo má náklad s nimi spojený hraditi, jsou příslušný úřady horní, v první stolici úřady revírní (nález ze 17. června 1913 č. 5424, Budw. č. 9668 A).
Nebylo-li již při opuštění dolu vyhověno imperativnímu předpisu § 266 vš. hor. zákona, podle něhož před výmazem majetku horního musejí býti úřadem stanovena a dosavadním majitelem hor na jeho útraty provedena v opuštěném dolu opatření z ohledu na veřejnou bezpečnost nutná, nýbrž objevilo-li se teprve dodatečně, že nebyla provedena opatření žádná nebo aspoň ne opatření dostatečná, pak je nejen právem, nýbrž i povinností horního úřadu postarati se o to, aby zanedbané bylo dohoněno, jest tedy jeho povinností, dáti náležitá nařízení oné osobě, která dle své povinnosti měla již před vzdáním se dotyčných hor a před jejich výmazem provésti bezpečnostní opatření, teprve nyní za nutná uznaná (nález ze 17. června 1913 č. 5424, Budw. č. 9668 A). Povinnost majitele hor ku provedení nutných opatření bezpečnostních u příležitosti výmazu jeho horního majetku (§ 266 vš. hor. zákona) jest jeho osobní povinností (§ 187 citovaného zákona) a přechází na jeho dědice (nález ze 17. října 1917 č. 26 678, Budw. č. 11 934 A).
Skutková zjištění horního úřadu ve příčině dodatečných opatření ochranných, jakož i rozkazy na jejich podkladě vydané, mohou se vztahovati jen na ony skutkové poměry, které zde byly v době vzdání se dolů, i mohou dřívějšímu majiteli hor býti uložena ochranná opatření, jež nutnými byla uznána, jen tehdy, jestliže opatření nařízená za příležitosti vzdání se hor, posuzována podle tehdejšího skutkového stavu, objevila se nedostatečnými, tak že opatření dodatečná nejsou nic více, než to, co pro nesprávné posouzení skutkového stavu nebo z jiných příčin bylo zanedbáno. Naproti tomu nelze dřívějšímu majiteli hor nebo jeho právním nástupcům ukládati takových opatření ochranných, která se objevila nutnými teprve následkem dodatečných změn skutkového stavu, který zde byl v době vzdání se hor, tedy na př. vznikem nových ochranných objektů (nález ze 17. října 1917 č. 26 678, Budw. č. 11 934 A).
Opatřením, jež se podle § 266 vš. hor. zákona učiniti mají, nestojí v cestě okolnost, že povrch patří majiteli hor, poněvadž ochrana veřejné bezpečnosti děje se nezávisle na vlastnických poměrech povrchu (nález ze 17. října 1917 č. 26 678, Budw. č. 11 934 A).
Řídě se nálezy správního soudu právě uvedenými, uznal revírní horní úřad v Mostě na základě místního ohledání za účasti znalců dne 11. prosince 1918 provedeného rozhodnutím ze dne 1. února 1919 č. 865, jež bylo naříkaným rozhodnutím v celém rozsahu potvrzeno, za právo, že Josef Riedel jako majitel spojených severních Štěpánských polí dolových byl v době, kdy se měr dolových zřekl, povinen vzhledem k tomu, že tehdy již okresní silnice a dům čp. 31 stávaly a že zbytek území k účelům zemědělským byl používán, provésti bezpečnostní opatření v citovaném rozhodnutí revírního úřadu blíže popsaná, jež záležejí v zasypání dotyčných částí chodeb na nejméně 3/4 výšky těchto chodeb. Poněvadž Josef Riedel této povinnosti nedostál, byli nynější stěžovatelé jako jeho dědici uznáni povinnými dotyčné chodby v letech 1907—1909 otevříti a zabezpečiti, z čehož plynula i povinnost, dotyčné chodby vyslíditi a jejich stav přezkoumati Současně bylo stěžovatelům s odvoláním se na § 234 vš. hor. zákona uloženo hraditi náklady všech šetření, která v příčině zajištění a vyšetření zmíněných starých chodeb byla provedena, zejména náklady šetření konaných dne 1. února 1907, dne 24. října 1907, dne 27. prosince 1907, dne 11. února 1908, dne 20. února 1909 a dne 11. února 1918.
Proti tomuto rozhodnutí stěžují si Vilém Riedel a soudruzi z těchto důvodů:
I. Pro nezákonnost:
a) Rozhodnutí příčí se zásadě právní moci, neboť o míře nutných opatření bezpečnostních bylo pravoplatně rozhodnuto již v letech 1907 až 1909 a za nutná byla uznána toliko opatření na ochranu domů; přes tuto míru, obzvláště pak na ochranu chodeb ve volném terénu, nemohou tedy býti předepsána žádná nová bezpečnostní opatření, zvláště když se nevyskytly žádné nové okolnosti. b) Rozhodnutí odporuje také právnímu názoru vyslovenému v nálezu správního soudu ze dne 17. října 1917 č. 26 678. Podle nálezu tohoto nesmí býti dřívějšímu majiteli hor uloženo provádění takových ochranných opatření, která se stala nutnými teprve dodatečnou změnou onoho skutkového stavu, který tu byl v době zřeknutí se hor. Ze směrodatného nálezu ze dne 14. března 1907 jest však zřejmo, že bezpečnostní opatření byla nařízena jedině se zřetelem na domy, které byly vystavěny teprve po zřeknutí se hor a přes výstrahu horním úřadem danou.
c) Rozhodnutí jest nezákonné a vadné, poněvadž žalovaný úřad neprávem předpokládá, že nařízené bezpečnostní opatření jest jen dodatečným nařízením opatření, jež v době zřeknutí se hor byla opomenuta. Stížnost hledí vyvoditi, že naříkané opatření, logicky vzato, buď ukládá straně učiniti více, než čeho by bylo bývalo k zabezpečení zemědělsky obdělávaného povrchu potřebí, což by však odporovalo právní zásadě správním soudním dvorem stanovené, anebo nepřekročují-li opatření za nutná uznaná hranici touto právní zásadou vytknutou, že opatření r. 1907 až 1909 nařízených bylo zapotřebí k zabezpečení pozemku stavebního.
d) Stížnost míní dále, že volba vhodných prostředků zabezpečovacích buď zasypáním neb oplocením otevřených chodeb přísluší majiteli hor, a hledí dovoditi, že majitel hor byl by zvolil tento druhý způsob zabezpečení.
Možnost oplocení byla prý však zmařena teprve okolnostmi později nastalými, kteréž podle dotčené právní zásady správního soudu nemohou nijak povinnosti majitele hor zvětšiti. Úřad předpokládá prý v rozporu se spisy, že by se zastavení povrchu bylo zamezilo oplocením, kdyby majitel hor nebyl opomenul je zříditi.
e) Popřevše povinnost zabezpečovací, jim uloženou, vůbec vytýkají stěžovatelé mimo to v jednotlivostech, že jim bylo neprávem uloženo hraditi zejména zabezpečení chodby písmenou A označené, uvádějíce, že tato chodba byla hnána nikoli za účelem těžení nebo dopravování nerostů propůjčených, nýbrž pouze jako výzvědná chodba za účelem zjištění zabezpečovací povinnosti ohledně starých děl dolních; leč takováto chodba výzvědná prý ve smyslu nálezu správního soudu ze dne 27. listopadu 1907 č. 10 592 zabezpečovací povinnosti nepodléhá, zvláště když provedeným šetřením bylo zjištěno, že obávaná stará dolní díla vůbec neexistovala.
II. Pro vady řízení:
1. Jest prý v rozporu se spisy, má-li horní úřad za to, že v čase zřeknutí se spojených severních Štěpánských polí dolových v r. 1885 báňské hejtmanství předpokládalo, že potřebná bezpečnostní opatření jsou provedena; ze spisů jde prý naopak na jevo, že si byl jmenovaný úřad plně toho vědom, že chodby v otevřeném terénu zasypány nejsou, s jedinou výjimkou chodby, která hnána jest pod okresní silnicí.
2. V rozporu se spisy jest prý také úřední předpoklad, že dodatečným šetřením zjištěna byla nutnost dalších bezpečnostních opatření i s hlediska onoho způsobu užívání povrchu, jaký zde byl v době zřeknutí se hor. 3. Nesouhlasí prý se spisy, nenalézá-li úřad žádného rozporu mezi posudky znalců slyšených v letech 1907—1909 a mezi znaleckým posudkem z r. 1918, s posudky prve jmenovanými pak že ocitl se v rozporu.
4. Řízení jest prý vadné i proto, že prohřešuje se proti zásadě bezprostřednosti řízení, neboť znalci slyšení r. 1918 podali svůj posudek pouze na podkladu studia spisů.
5. Stížnost potírá naříkané rozhodnutí posléze také z toho důvodu, že jím prohlášeno bylo za nutno zasypati určité chodby až do 3/4 jejich výše, kdežto dle znaleckého dobrozdání, o něž se rozhodnutí opírá, je zapotřebí zasypati tyto chodby jen do polovice, po případě do jedné čtvrtiny jejich výšky. V tom spočívá prý především rozpor se spisy a měl-li snad horní úřad na mysli zabezpečení stavebních pozemků vzniklých teprve po zřeknutí se hor, je v tom i nezákonnost, poněvadž by v tomto případě odporovalo naříkané rozhodnutí právní zásadě nálezu správního soudu ze dne 17. října 1917, stranou již vícekráte dovolané.
III. Stížnost brojí proti výroku o náhradě útrat řízení, kteréž pokládá za nezákonné, poněvadž byla stěžovatelům uložena náhrada útrat komisí konaných dne 24. října 1907, 27. prosince 1907 a 11. února 1908, k nimž stěžovatelé podnětu nezavdali, ježto komise tyto jednak byly konány za účelem ochrany domů teprve po zřeknutí se hor vystavěných, jednak byly zaviněny liknavostí pozdějšího majitele hor, se kterou prováděl úřední opatření zabezpečovací. Ohledně útrat komisí konaných dne 20. února 1909 a 11. prosince 1918 namítá stížnost, že jimi mohou býti stěžovatelé zatíženi dle zákona pouze z polovice.
Naříkané rozhodnutí báňského hejtmanství nebylo sice vydáno za formálního souhlasu politického úřadu zemského, jak jest ze spisů vidno a jak také zástupce tohoto žalovaného úřadu při veřejném ústním líčení výslovně potvrdil. Ježto však, jak ze spisů vychází, zemský politický úřad již ve svém přípise ze dne 15. října 1918 č. 364 426 ai 1918 dal báňskému hejtmanství souhlas k direktivám revírnímu úřadu hornímu uděleným a jádro věci precisujícím, revírní úřad pak, jakož předepsáno, zcela ve smyslu těchto direktiv rozhodl a také s okresním úřadem politickým se dorozuměl, bylo možno souhlas politického úřadu zákonem žádaný považovati i ohledně naříkaného rozhodnutí za materielně daný, pročež nejvyšší správní soud neshledal v dotčené vadě, kterou stížností vytýká, vadu tak podstatnou, aby mu bránila naříkané rozhodnutí přezkoumati.
O jednotlivých námitkách stížnosti uvážil nejvyšší správní soud takto:
I. ad a) Námitku tuto lze shledati důvodnou. Dovolávati se právní moci některého předchozího rozhodnutí vůbec není možno. Vždyť podle právní zásady obsažené v citovaném nálezu správního dvora soudního ze dne 17. června 1913 č. 5424 mohou býti podle § 266 vš. hor. zákona bezpečnostní opatření v opuštěných dílech horních i tehdy dodatečně nařízena, objeví-li se, že svého času nebylo učiněno opatření dostatečné. Tím vyslovuje se zcela zřetelně, že opatření vydané na základě § 266 vš. hor. zákona vůbec není schopno právní moci v tom směru, že by jím bylo úřadu bráněno, zaříditi bezpečnostní opatření dodatečná. Ostatně bylo rozhodnutí báňského hejtmanství ze dne 13. července 1907 č. 5542 a ze dne 27. října 1907 č. 8344, na něž se tato námitka stížnosti vztahuje. Nálezem správního soudu ze dne 18. listopadu 1908 č. 11 175 zrušena a není již proto možno mluviti o právní moci těchto rozhodnutí, nehledě ani k jejich věcnému obsahu.
ad b) Nějakého porušení právní zásady vyslovené v nálezu správního soudu ze dne 17. října 1917 č. 26 678 nelze v naříkaném rozhodnutí shledati. Ve smyslu této právní zásady mohou býti dodatečná bezpečnostní opatření nařízena ovšem jen podle onoho skutkového stavu, který byl tu v době opuštění dolů. Rozhodnutí naříkané vychází však právě ze stavu skutkového, který tu byl v době vzdání se bývalých severních Štěpánských polí dolových v r. 1885. Pravíť se v něm výslovně, že nutnost provésti v chodbách bezpečnostní opatření byla dána proto, že osobní bezpečnost byla ohrožena závalem i když území nad chodbami rozprostřené sloužilo účelům pouze zemědělským, tedy beze všeho zřetele na ony objekty ochrany potřebné, jež vznikly stavbami domů teprve po zřeknutí se hor. Bylať znalcům při komisionelním řízení dne 11. prosince 1918 položena otázka právě se zřetelem na skutkový stav, jaký byl tu v době vzdání se hor, a zněla (v překladu) takto: Jaké účinky mohl míti dodatečný zával dotyčných prostor dolových na pozemní objekty vzhledem k jejich povaze a používání dle stavu z r. 1885 (ze zvláštních ochrany potřebných objektů byl zde pouze dům čp. 31 a okresní silnice, ostatně jen pozemky zemědělské)? Vyjádřením, kterým znalci k této otázce odpověděli, opřen jest naříkaný výrok úřadu o nutnosti bezpečnostních opatření, i nelze tudíž důvodně tvrditi, že by výrok ten nebyl učiněn podle skutkového stavu, který byl tu v době. kdy bývalý majitel hor se vzdal.
ad c) Stejně jako potřeba opatření zabezpečovacích vůbec byla posuzována i otázka rozsahu tohoto zabezpečení podle skutkového stavu v době vzdání se hor, a podle tohoto stavu skutkového byl rozsah zabezpečení také stanoven, což úplně odpovídá nálezu správního soudu ze dne 17. října 1917, jehož se stížnost dovolává. Zdali však bezpečnostních opatření, jež úřad nutnými uznal, bylo skutečně s hlediska technického zapotřebí, či překročují-li opatření tato onu míru, která k dosažení bezpečnosti techniky je nutná, není otázkou právní, nýbrž skutkovou, jejíž zodpovědění meritornímu přezkoumání nejvyšším správním soudem nepodléhá.
ad d) Tvrzení stížnosti, že volba ochranných prostředků přísluší majiteli hor, nalézá se v příkrém rozporu se zákonem. Vždyť předepsati bezpečnostní opatření v opuštěných dolech, náleží dle § 266 hor. zákona úřadu, což odpovídá také policejní povaze opatření těchto, a nemá tedy úřad rozhodovati toliko o otázce, zdali, nýbrž i otázce, jak zabezpečení jest provésti. Otázka pak, je-li způsob zabezpečení, kterýž úřad za nutný uznal, v mezích požadavků policejních, či přesahuje-li meze tyto, není, jak právě zdůrazněno, otázkou právní, nýbrž skutkovou, k jejíž věcnému přezkoumání nejvyšší správní soud povolán není. Tuto skutkovou otázku zodpověděl úřad na podkladu dostatečného materiálu ve spisech obsaženého v ten smysl, že otevřené chodby bylo nutno zabezpečiti zasypáním a poněvadž nelze tvrditi a stížnost také netvrdí, že zasypání chodeb padá pojmově mimo rámec policejního zabezpečení, nepadá nijak na váhu, co úřad pouze mimochodem podotknul o tom, jaký význam by bylo mělo oplocení, kdyby bylo bývalo provedeno. ad e) Neprávem domáhá se stížnost toho, aby výzvědná chodba označená písmenou A byla ze zabezpečovací povinnosti stěžovatelů vyjmuta. Neboť není o tom sporu, že chodbu tuto zřídil k příkazu horního úřadu, kterýž nebyv vzat v odpor, nabyl právní moci, sám právní předchůdce stěžovatelův, a to za tím účelem, aby zjištěno bylo, je-li třeba opatření zajišťovacích a je-li k nim majitel hor povinen. Nemůže však býti pochybnosti, že majitele hor stíhá povinnost zabezpečiti chodby, které sám provedl. Vždyť právě na této zásadě spočívají ustanovení §§ 170—173 a 266 vš. hor. zákona. Právní zásadou vyslovenou v nálezu správního soudu ze dne 27. listopadu 1907 č. 10 592, kteréž stížnost se dovolává, nebyla hranice udržovací povinnosti zúžena, nýbrž právě naopak rozšířena, a to i na taková díla, jež majitel hor sám sice neprovedl, avšak do svého provozování hor pojal.
II. ad 1. Ve smyslu právního náhledu vysloveného citovaným nálezem ze 17. června 1913 lze dodatečně naříditi bezpečnostní opatření jen tehdy, bylo-li zjištěno, že majitel, vzdávaje se hor, neučinil opatření dostatečných, nechať příčina, pro kterou opatření, jež dodatečně jest provésti, byla tehdy zanedbána, jest jakákoli. Jest tedy naprosto bez významu, měl-li úřad svého času za to, že potřebná zabezpečení již provedena jsou, nebo pokládal-li je za postradatelná. Je-li však pro otázku dodatečných bezpečnostních opatření vůbec lhostejno, od jakého skutkového předpokladu své doby úřad vycházel, pak je tím spíše beze všeho významu, zdali úřad stanovící opatření dodatečná, správně porozuměl, o jaký skutkový předpoklad se úřad své doby byl opíral.
ad 2. Naříkané rozhodnutí spočívá na šetření konaném dne 11. prosince 1918 za účasti stěžovatelů. Šetřením tímto zjištěna byla nutnost dalších bezpečnostních opatření podle skutkového stavu, který tu byl v době vzdání se hor. Výsledky dřívějších šetření v letech 1907—1909 provedených nemají pro přítomný spor podstatného významu a nepatří vůbec ani ke skutkovému podkladu naříkaného rozhodnutí. Z toho však plyne, že by pro tento spor nemělo významu, byť i úřad hodnotil výsledky oněch šetření způsobem, který se spisy se nesrovnává.
ad 3. Poněvadž základem naříkaného rozhodnutí jest jen onen znalecký posudek, který podán byl r. 1918, jest zcela lhostejno, popřel-li úřad důvodně či bezdůvodně rozpor mezi posudkem tímto a posudky v letech 1907—1909 z jiného podnětu (zabezpečení domu) vyžádanými. Z téhož důvodu nemohlo by býti řeči o nějakém rozporu se spisy, i kdyby se byl úřad skutečně ocitl v rozporu se znaleckými posudky v letech 1907—1909 podanými.
ad 4. Strana opomenula precisovati v administrativním řízení ony skutkové okolnosti, které měly dle jejího mínění býti vyšetřeny na místě samém. Již proto nemůže tedy v tomto směru nyní činiti žádných námitek (§ 6, odst. 1 a § 5 zákona o správním soudě). Bylo ostatně způsobem zcela nezávadným zjištěno, že od doby vzdání se hor změnily se nejen poměry povrchu, nýbrž i poměry v dolech tou měrou, že skutkový stav pro spor rozhodný, totiž stav z r. 1885, nemůže té doby býti zjištěn místním ohledáním. Bylo-li tedy úřední šetření konáno na základě spisového materiálu, který podává poučení o poměrech, jaké byly v r. 1885, nemůže býti řeči o tom, že byla porušena procesní zásada bezprostřednosti. ad 5. Jest sice pravda, že rozhodnutí revírního úřadu horního žalovaným úřadem potvrzené uznalo za nutno, aby všecky chodby, o které jde, byly zasypány až do 3/4 své výšky, kdežto dobrozdání znalců obsažené v dodatečném jejich vyjádření v té příčině rozlišuje, neboť doporučuje zásyp až do 3/4 výšky chodby toliko ohledně určité části chodeb, ohledně ostatních však spokojuje se se zásypem do čtvrtiny resp. do polovice výšky chodby. Rozhodnutí úřadu horního uchýlilo se tedy v tomto směru od dodatečného posudku znaleckého, překročivši rozsah zabezpečení znalci za nutný uznaný. Nejvyšší správní soud nemohl však v tom shledati vadu řízení stížností vytýkanou. Neboť, jak ze spisů jde na jevo, vyslovili se řečení znalci ve svém původním posudku podaném při komisionelním jednání pro zásyp všech chodeb, o které jde, do 3/4 výšky, aniž se strana proti tomu vyslovila. Ona také ve svém rekursu proti rozhodnutí první stolice v tomto směru ničeho nebo aspoň nic dostatečně určitého nenamítala. Již proto nemůže tedy dotčenou formální námitku proti naříkanému rozhodnutí úspěšně vznésti. Stěžovatelé však také přehlížejí, že horní úřad má již následkem svého složení povahu úřadu odborného, což uznáno jest i positivním předpisem § 173 vš. zákona hor., podle něhož má horní úřad, zpozoruje-li stav bezpečnost ohrožující, určiti způsob nápravy a má znalce přibírati jen, když toho okolnosti žádají, kdežto jindy má tedy předsejíti podle svého vlastního odborného vědění a podle svých vlastních všeobecných zkušeností. Jakožto úřad odborný jest však horní úřad nejen s to, aby odborně hodnotil skutečnosti znalci zjištěné způsobem od hodnocení znaleckého odlišným, nýbrž také, aby, tvoře si svůj úsudek, uplatňoval své vlastní všeobecné zkušenosti (srovnej nález správního dvoru soudního ze dne 18. listopadu 1915 č. 7297, Budw. 1119 A). Přijal-li tedy horní úřad za základ pro své rozhodnutí sice onen stav skutkový, který znalci byl zjištěn, dal-li však, stanově míru zabezpečení, přednost původnímu znaleckému vyjádření před vyjádřením dodatečným, pak použil toliko svého práva, oceniv odborně a s použitím svých všeobecných zkušeností, obě tato znalecká vyjádření, v čemž vadu řízení stížností vytýkanou nelze právě tak spatřovati, jako ji nelze shledávati ani v tom, že úřad — podobně jako znalci — nemůže býti přidržán k tomu, aby blíže odůvodňoval všeobecné poznatky odborné, jež byly získány zkušeností. Domněnka, kterou stížnost vyslovuje, že se horní úřad rozhodl pro větší míru zabezpečení, přihlížeje ke změnám povrchu, jež nastaly teprve po vzdání se hor. postrádá jakékoliv opory ve spisech.
Ze všech těchto důvodů musila býti stížnost v probraných právě bodech zamítnuta jako bezdůvodná.
ad III. Pokud jde o útraty řízení, pominul žalovaný úřad námitky, které strana již ve svém rekursu vznesla, a uložil jí placení útrat všech shora uvedených šetření. Poněvadž však naříkané rozhodnutí nijakým způsobem nevyvrací těchto námitek rekursu a poněvadž také z rozhodnutí samého nelze posouditi, na základě kterých skutkových momentů úřad předpisů §u 234 vš. zákona hor. použil, čímž je nejvyššímu správnímu soudu znemožněno posouditi zákonitost tohoto výroku, muselo býti naříkané rozhodnutí v tomto bodu podle § 6, odst. 2 zákona o správním soudě zrušeno pro vadné řízení.

Citace:

č. 416. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 324-330.