NPD documents search: Všehrd, 13 (1932) - Jan Slavík: Bolševismus v přerodu

Literární zprávy.

Dr. Antonín Ráliš: Studie o příčetnosti.
Knihovna právnické fakulty university Komenského v Bratislavě. Svazek 33. V Bratislavě, 1931. Str. 173.
Docent kriminologie na bratislavské universitě Dr. Ráliš chce poskytnouti příspěvek k poznání podstaty a rázu právní instituce příčetnosti osob dospělých. Úmyslně vynechává partii o příčetnosti osob mladistvých, která se od vlastního problému příčetnosti značně odchyluje. Svoji studii rozdělil na 8 kapitol, z nichž první je nadepsána »sebevláda jako podklad příčetnosti«, druhá (vyloučení a omezení sebevlády) tvoří jakýsi úvod k dalším kapitolám o biologických (3.) a psychologických (4.) kriteriích nepříčetnosti. Následuje kapitola o zmenšené příčetnosti (5), o některých zvláštních stavech příčetnosti (6.), o podstatě příčetnosti (7.) a jakýsi exkurs o positivistických odpůrcích příčetnosti (8.).
Naznačíme především stručně obsah jednotlivých kapitol.
Zahajuje studii podle tradice pojednáním o svobodě vůle, správně R. uvádí, že spory o svobodu vůle ve smyslu filosofickém nemají významu pro trestní právo, jehož podkladem je pouhá schopnost sebeovládání.
Nepříčetnost není však dána každým vyloučením sebevlády, nýbrž pouze vyloučením sebevlády »determinací biologicko-pathologickou« (str. 21).
Pokud jde o jednotlivá biologická a psychologická kriteria nepříčetnosti, dospívá R. po zevrubném rozboru jednotlivých řešení v trestních zákonech a osnovách k výsledku, že nejlépe vyhovuje užíti jako kriterií duševní poruchy a poruchy vědomí, je však nutné je kombinovati s kriterii psychologickými, tedy vylučovati příčetnost jen tehdy, jestliže pachatel pro duševní poruchu nebo poruchu vědomí nebyl s to trestnost činu rozpoznati nebo podle rozpoznání jednati (str. 46).
V otázce t. zv. zmenšené příčetnosti schvaluje celkem stanovisko čsl. osnovy, také v tom směru, že se vyhnula nevhodnému terminu zmenšené příčetnosti, hovíc případům sem zahrnovaným jednak fakultativním zmírněním trestu, jednak institucí ústavu pro choré vězně.
Mezi zvláštními stavy nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti R. věnuje pozornost v prvé řadě stavu opilosti; správně uvádí (str. 81), že zavinění trestného činu třeba lišiti od zavinění stavu opilosti.
Pojednávaje o podstatě příčetnosti podává nejprve přehled pestrých positivních definicí příčetnosti, jak se s nimi setkáváme v literatuře. Pro zákonodárce nemají významu, neboť se mu jest spokojiti vymezením negativním (str. 108). V otázce rozhodování o příčetnosti přimlouvá se za spolupůsobení soudce a znalce v tom smyslu, aby znalec se vyjádřil o biologicko-pathologickém stavu pachatele, aby určil vliv tohoto stavu na spáchání trestného činu a aby při tom také pronesl — jako svůj osobní náhled — úsudek o příčetnosti, resp. zmenšené příčetnosti pachatelově, ponechávaje vlastní rozhodnutí této otázky soudci. Odborné vzdělání soudce v psychiatrii a psychologii nemohlo by nikdy všeobecně znalce nahraditi (str. 110 n.).
V otázce systematického zařadění instituce příčetnosti specifikuje R. příčetnost jako způsobilost býti zločincem (str. 127) a hlásí se v této příčině k tripartiční systematice v trestním právu (zločin — zločinec — trest), jak je propagována bělehradským profesorem Živanovičem (str. 127 n.).
V závěrečné kapitole správně odmítá útoky extremního positivismu proti pojetí příčetnosti alespoň při dnešním stavu trestního práva na rozdíl od trestního práva budoucnosti, v němž prý bude trest výjimečnou institucí, uplatňovanou jen tam, kde povaha pachatelova bude právě trestem napravitelna a léčebné prostředky budou snad pravidlem (str. 146). Této prognosy autorovy plně nesdílíme.
Spis je uzavřen citací četných ustanovení různých zákonů a osnov o otázce příčetnosti. Tu by bylo poznamenati, že uvedené tam osnovy dánská a italská jsou již delší dobu platnými zákony. Seznam literatury obsahuje imposantní počet 331 pojednání.
Při posuzování spisu R. třeba uznati, že »Studie o příčetnosti« znamená v dosavadní dráze mladého autora veliký krok kupředu. Thema je zpracováno s velikou důkladností, s použitím bohatého materiálu zákonodárného a literárního, k němuž měl autor přístup při pobytu v Londýně, který zanechal na práci také zřetelné stopy na naše poměry neobvykle intensivním přihlížením k poměrům anglickým. Na všem je patrna snaha osvětliti věc co možná všestranně a vypořádati se s odchylnými názory a možnými námitkami. Studie má z větší části ráz kriminálně politický, při čemž se R. nespokojuje jen povšechnými požadavky, ale v souvislosti s kritikou československé osnovy podává konkrétně formulované náměty.
Ve všem arci nemožno s autorem souhlasiti. Uvedeme jen důležitější námitky.
Hned systematika spisu nezdá se nám bezvadná. Autor vpadá příliš záhy in médias res (biologická a psychologická kriteria nepříčetnosti) a teprve na samém konci pojednává o podstatě příčetnosti, zejména též o jejím systematickém zařadění, aniž bylo patrno, že k této jistě základní kapitole bylo nezbytně třeba předeslati speciálnější vývody o kriteriích nepříčetnosti. Zdá se mi, jako by již v tomto zařadění jevilo se nedocenění významu, který by pojednání o čistě právnickém významu kategorie příčetnosti mělo míti. Ostatně zpracování této ryze theoretické otázky vůbec nedosahuje u R. úrovně kapitol ostatních rázu kriminálně politického.
Zejména nemohu souhlasiti s triparticí všeobecné části trestního práva ve smyslu učení Živanovičova, kterou R. přijímá za svou. Snad budu míti příležitost jinde o věci zevrubněji pojednati (poukazuji ostatně na svůj referát ve Věstníku československé společnosti pro právo trestní 1930, str. 42—43). Podotýkám jen, že z argumentace R., kterou svůj názor odůvodňuje, vysvítá, že zaměňuje s Živanovičem hlediska rozhodná pro systematiku krimino- logie jako nauky kausální, a pro systematiku trestního práva. Uvádí-li celou řadu stoupenců tripartice, prozrazuje to, že se spokojil ujišťováním Živanovičovým, aniž je přezkoumával. Na př. Enrico Ferri, kterého Živanovič uvádí jako stoupence tripartice, vyjádřil se o věci pregnatními slovy: c’è del buono et c’è del nuovo; ma il buono non è nuovo ed il nuovo non è buono (je v tom něco dobrého a nového; ale to, co je dobré, není nové a co je nové, není dobré; sr. Scuola positiva 1916, E. Ferri, Nota all’articolo del Prof. Givanovitch). Sotva možno uváděti jako stoupence tripartice v trestním právu Alimenu, jehož »Principii di Diritto penale« jsou daleko spíše systémem právní politiky a sociologie než trestního práva.
Za systematicky správné pokládám zařadění podle hesla Hippelova »Zurechnungsfähigkeit ist Schuldfähigkeit« (viz str. 125 spisu R.).
Pokud jde o kriminálně politické návrhy autorovy, zaslouží pozornosti jeho náměty k československé osnově trestního zákona. Autor se plným právem se svého hlediska zajímá o instituci ústavu pro choré vězně, jehož úpravu podrobuje kritice. Zejména doporučuje (str. 70), aby zločinci zmenšeně příčetní mohli býti bez omezení odkazováni do tohoto ústavu, a to i když byli odsouzeni k trestu kratšímu jednoho roku. Odstranění této hranice žádá i pro pijáky (str. 87). Myslím, že osnova právem vyhrazuje ústav pro choré vězně kromě jiných případů těm zločincům, kteří nemohou pro tělesnou nebo duševní vadu nebo pro pokročilý věk býti s úspěchem podřízeni normální ústavní kázni a že se nespokojuje v tom směru pouhým kriteriem zmenšené příčetnosti jako důvodu zmírnění trestu (§ 77, č. 1). Bývá totiž právě psychiatry zdůrazňováno, že osoby úchylné podléhají do velké míry zastrašení. Zmírněním výkonu trestu obligatorním výkonem v ústavu pro choré vězně oslabila by se nepochybně odstrašující účinnost trestní hrozby právě u osob, které jsou velmi schopny odstrašení. Je-li právě hranice jednoho roku trestu pro odkázání do ústavu pro choré vězně vhodná a mohla-li by býti snížena, o tom je arci diskuse možná. Mám však za to, že příliš nízká by býti nesměla, pokud by se měl uplatniti léčebný úkol ústavu pro choré vězně a neměl býti ústav tento zatížen vězni krátkodobými, kteří by jeho organisaci a vedení značně znesnadňovali. Nelze přehlížeti ani obtíže rázu technického, jako pravděpodobnou vzdálenost takového ústavu a zase nesnáze finanční, kdyby musil býti zřizován větší počet ústavů, přirozeně nákladnějších než obyčejné trestnice.
Také po formální stránce znamená spis R. rozhodný pokrok. Vytknouti sluší nepěknou zálibu autorovu užívati zásadně instrumentálu při přídavných jménech v doplňku (na př. na str. 77 osmkrát!) Rušivě působí i některé neobvyklé nebo nevhodné výrazy jako konační (str. 1), konace (str. 39), míň (str. 66), zlý výklad m. nesprávný (str. 102), úže (jako substantivum, str. 111), trestatelno (str. 123), basírovati (str. 134), maloletost (str. 135), art. místo článek (str. 136), výskyt, odviseti (str. 138) a j.
V některých partiích teoretického rázu byla by velmi žádoucí větší jasnost a koncisnost výkladu, jakož vůbec by se bylo vyvarovati četných exkursů na pole jen dosti vzdáleně s vlastní otázkou související.
Konečně nelze nevytknouti dosti časté chyby tiskové, jichž počet tuším postupem spisu vzrůstá řadou geometrickou.
Přes všechny tyto výtky sluší spis R. vítati jako obohacení chudé naší literatury kriminalistické. Obsahuje mnoho materiálu a podává spolehlivý přehled sporných bodů.
Solnař.

Citace:

Studie o příčetnosti. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 17, s. 564-567.