Praktické případy.

Bolestné není soukromou pokutou. Splatnost renty.
(Rozh. c. k. nejvyš. soudu z 19. dub. 1910, Rv III. 33/10.)
V tomto rozhodnutí o úrazu železničním, rozsudek c. k. mor.-sl. vrchního soudu zemského jako soudu odvolacího ze dne 17. prosince 1909 Bc I 191/9/16 až na dobu, po kterou ušlý výdělek byl přiřknut, úplně potvrzujícím, vyslovil se c. k. nejvyšší soudní dvůr co do bolestného a co do splatnosti renty, takto:
V ohledu právním stěžují si obě strany proti výši bolestného, které oba nižší soudy na 4000 K ustanovily; žalobkyně považuje tento obnos za příliš nízký, žádajíc jeho zvýšení na 6000 K, žalovaný c. k. erár zase brojí proti přiřknutému obnosu jako vysokému a navrhuje jeho snížení na 2000 K.
Dovolání obou stran v daných směrech odůvodněna nejsou a není dostatečných příčin ku změně v odpor vzatého rozsudku. Podle záměru zákona jest účelem bolestného, by tvořilo slušnou odměnu za bolesti poškozením tělesným povstalé a případně ještě trvající, totiž aby takto poskytnutím hmotného prospěchu bolestí vyvolané pocity nelibosti byly zmírněny čili ulahoděny. Při tom dlužno ohled bráti na intensitu (prudkost) i dobu trvání bolestí. Jelikož se tedy jedná o náhradu za bolesti poškozením na těle způsobené, může se také pouze jednati o tělesné bolesti; leč k těmto poslednějším dlužno arciť také počítati ony zjevy churavosti s pocity nelibosti spojené, jež pocházejí z poruchy čivů s utrpěným tělesným poškozením souvisící, jelikož přece čivy součást lidského těla tvoří. Oproti tomu však ony zjevy, jichžto zjistiti neb kontrolovati úplně nemožno jest a na kteréžto více méně vůle poškozené osoby účinkuje, tedy zjevy ryze psychické, jak ku příkladu pochybnosti a starosti ohledně nabytí dřívějšího zdraví, starosti o příští osud vlastní i rodiny atd. pro vyměření výše bolestného směrodatnými býti nemohou. Co se však osobních okolností poškozeného týče, lze na ně jen potud ohled bráti, pokud z nich souditi aneb měřítko vžiti možno na způsobilost k odporu, který poškozený proti tělesným bolestem činiti s to jest. Ale zároveň také na to dbáti dlužno, že účelem bolestného nemůže býti, by poškozené osobě takových prospěchů poskytovalo, že by ona dokonce příčinu měla utrpěný úraz za štěstí považovati. Vyměření bolestného v takové výši, která by způsobilá byla povznésti poškozeného záhy do vyšší společenské třídy neb jemu blahobyt a bohatství zjednati, neodpovídalo by tedy zmíněné intenci zákonodárce. V ostatním však také sociální postavení a poměry majetkové poškozeného mimo úvahu ponechati dlužno, poněvadž pouze samy o sobě měřítka o stupni pocitů bolestných podávati nemohou. Ohled na poměry majetkové poškozené osoby s jedné strany musil by ostatně také ohled na poměry majetkové osoby poškozující na straně druhé nezbytně v zápětí míti, a to by stejným způsobem neodpovídalo intencím zákona, dle kterého bolestné soukromou pokutou (Privatstrafe) jistotně býti nemá.
V našem případě odpovídá zmíněné bolestné 4000 K zjištěným konkrétním okolnostem, stupni a trvání bolestí, jež žalobkyně utrpěla a později ještě trpěti bude musiti, jakož i právním zásadám zde uvedeným.
Odůvodněna jest revise žalovaného eráru jen potud, pokud poznačuje jako mylné přiřknutí měsíčních 150 K jako invalidní rentu ve prospěch žalobkyně, aniž by určité časové obmezení připojeno bylo. Jest arciť připustiti, že výrok rozsudkový ustanovení § 406. civ. ř. s. se nepříčí. V tom ohledu tudíž odvolací soud vším právem vytýká, že název »alimentů« v tomto § zmíněný obsahuje také ony peněžité renty čili důchody, které pro poškození na těle platiti jest. Neplyne to sice z materialií k civ. ř. soudu; naopak z těch nevysvítá příčina, proč vlastně původní nařízení § 423. vládní osnovy, »že při opětujících se dávkách nezakládajících se na právních jednáních« odsouzení i pro dávky teprve později splatné státi se mohlo, bylo změněno, a proč za to § 406. ve svém nynějším znění byl volen. Plyne to však přece z porovnání § 406. s § 407. c. ř. s. Neboť jestliže tento poslednější prohlašuje dokonce za přípustno, že při odsouzení k poskytování peněžní renty pro zabití, poškození na těle neb odnětí osobní svobody soud k návrhu v případě potřeby ve svém rozsudku také na poskytnutí jistoty pro příští splátky uznati oprávněn jest, jest na bíledni, že tím vyřknuta jest také přípustnost, aby byl vydán rozsudek na záplatu takových rent, které teprve v příští době (v budoucnosti) splatnými se stanou.
Ačkoliv tedy právnímu názoru žalovaného eráru co do § 406. c. ř. s. přisvědčiti nelze, nebylo přece v daném případě ospravedlněno přiřknutí invalidní renty »na dobu neschopnosti žalobkyně k výdělku.« Neboť takto bylo opomenuto přesně časově omeziti braní renty a žalovanému eráru zůstaveno, aby on na zdravotní stav žalobčin stále dohlížel a při nastalé úplné neb částečné schopnosti žalobkyně k výdělku žalobou zjistiti dal, že její nárok z rozsudků obou nižších stolic úplně neb částečně pominul. To však znamená přesunutí břemene průvodního zákonu neodpovídající a proto neospravedlněné. Žalobkyni by tudíž náleželo, by svůj nárok na přiznání renty stále trvající, bez přesného omezení, věcně a právně odůvodnila. Ale takový nárok není již tenkráte odůvodněn, když zjištěno bylo, že příběhem, za který žalovaný erár jest zodpovědným, bylo žalobkyni tělesné poškození způsobeno, které její úplnou neschopnost k výdělku pro tento čas v zápětí mělo, nýbrž musilo by zjištěno býti, že změna tohoto stavu vůbec, neb alespoň pravděpodobně nenastane. V tomto případě však nižší soudy ony skutkové okolnosti. které soudní lékaři konstatovali, za dokázány měly. Dle těchto dá se zlepšení nynějšího chorobného stavu žalobkynina sice očekávati, to však s jistotou posouzeno býti nemůže, zdali úplné vyhojení nastane. Že by pak žalobkyně (jejíž prohlížení s podáním posudku soudních lékařů dne 20. října 1909 se stalo) před uplynutím jednoho roku schopná k výdělku se stala, pravdě se nepodobá. Dle těchto úsudků nelze stálé trvání této neschopnosti předpokládati, naopak dá se očekávati zlepšení a to již v dozírné době. Pročež nezbylo, než žalobkynin nárok na renty pro dobu počínající 1. lednem 1911 dočasně zamítnouti, při čemž též uváženo, že posudek znalecký jen přibližné ustanovení časové obsahuje.1 Dr. K.

K tomuto rozhodnutí jest záhodno citovati též rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 1910 Rv III. 20/10, ježto se zabývá otázkou, kterou neschopnost k povolání považovati jest za trvalou. Dotyčný bod zní:»Otázka, kterou neschopnost k povolání jest považovati za trvalou, padá v rámec právního posuzování věci, nerozhodují o ní znalcové, nýbrž rozhoduje o ní soud.Již dle úmluvy obyčejné označujeme za »trvalé» jak ony stavy, které jsou nezměnitelné neb vůbec se nemění, tak i ony, které po delší, jednotlivým okolnostem dotyčného případu odpovídající, dobu nezměněny zůstávají a zvláště také ony, při kterýchž čas jich změny, po delší periodě (době) se dostavují, předem určití se nedá.V tom smyslu mluvíme o trvalém přátelství neb nepřátelství, o trvalé upotřebitelnosti, trvanlivosti toho neb onoho předmětu, o trvalém postavení životním.«

Citace:

ŠEBEK, J.. Přehled nejdůležitějších zákonů platných na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, s. 370-383.