NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 2

Č. 4896
.
Pozemková reforma:* Není nezákonným výrok stpú-u v rozhodnutí o propuštění půdy dle § 20 příd. zák., že nepodvolení se uloženým podmínkám a nezachování jich se strany žadatele neb jeho právního nástupce dává stpú-u právo propuštěné nemovitosti ihned převzíti a přiděliti, a že i tento závazek má knihovně býti poznamenán.
(Nález ze dne 12. září 1925 č. 16795.)
Prejudikatura: Boh. 4263 adm. a j.
Věc: Hugo K. v L. (adv. Dr. Frant Nepustil z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o propuštění zámku v L. podle § 20 příd. zákona.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím propuštěn byl st-li ze záboru dle § 20 příd. zák. zámek v L. s příslušenstvím, jestliže se vlastník podrobí podmínkám, že 1. každý majitel těchto objektů bude udržovati zámek i celé jeho okolí s parkem i zahradami a stavbami v této oblasti situovanými v dobrém stavu a bude je chrániti proti požáru pojištěním a technickými opatřeními, 2. že všechny stavební změny a úpravy vnější i vnitřní tohoto celku budou podniknuty jen s vědomím a souhlasem stát. památk. úřadu v Brně, 3. že park a zahrady nebudou nikdy proměněny v jakýkoliv užitkový tvar, a stromoví v nich nebude nikdy káceno na užitkové dříví, 4. že vážným badatelům nebude bráněno v přístupu do knihovny za účelem vědeckého studia a knihovna zůstane řádně a bezpečně uložena, 5. že majitel povolí volný přístup turistům jednotlivým i společnostem do parku dle návštěvního řádu, co do rozsahu a volby času jím volně stanoveného; vážným vědeckým badatelům budiž na ohlášení povolen přístup do všech zámeckých místností, 6. že majitel nebude brániti předvěkému bádání a vykopávkám na pozemcích velkostatku, prováděnému za souhlasu památkového úřadu, za náhradu poškozených kultur, 7. že řádně legitimovaným orgánům min. škol., jakož i Stát. památk. úřadu bude volno kdykoliv se přesvědčiti, zda shora uvedené podmínky jsou řádně plněny, a 8. že veškeré tyto podmínky přecházejí na každého právního nástupce ve vlastnictví uvedených objektů a to v celku i Každého jednotlivého objektu zvláště. Konečně bylo uvedeno, že nepodvolení se těmto podmínkám a nezachování jich v celku i jednotlivě se strany žadatele neb jeho právního nástupce dává stpú-u právo nemovitosti shora uvedené, podle § 20 zák. z 30. ledna 1920 č. 81 Sb. žadateli ponechané, ihned převzíti a přiděliti, a že závazky ty budou v příčině shora uvedených nemovitostí, žadateli dle §u 20 zák. toho ponechaných, knihovně poznamenány. Stížnost do rozhodnutí toho podaná uznává, že žal. úřad byl oprávněn podmínky pod 1—8 uvedené ustanoviti a jich knihovní zajištění naříditi, brojí však proti tomu, že bylo vysloveno, že nepodvolení se těmto podmínkám a nezachování jich v celku i jednotlivě se strany žadatele neb jeho právního nástupce dává stpú-u právo nemovitosti shora uvedené a žadateli ponechané, ihned převzíti a přiděliti, a že i tato poslednější výhrada má býti knihovně poznamenána. V tom spatřuje stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí, vytýkajíc mu i vady, jež vidí v tom, že žal. úřad neodůvodňuje, proč i tyto podmínky, jež stížnost nazývá sankcemi, byly stanoveny.
Ncs neshledal stížnost důvodnou.
Dle prvé věty § 20 zák. z 30. ledna 1920 č. 81 Sb., má stpú přihlížeti k tomu, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírodní, historické a umě- lecké. Druhá věta téhož §u stanoví pak nárok vlastníka na to, aby mu plochy tam vzpomenuté byly ze záboru propuštěny. Příkaz daný stpú-u prvou větou zmocňuje ho ovšem k tomu, aby ponechání, scil. propuštění ploch těch pojil na podmínky, jichž účelem jest zajistiti jich trvání a udržení. Z povahy věci plyne, že zajištění to má býti pokud možno trvalé a že mají pro zajištění to býti sjednány záruky co nejbezpečnější. Zákon sám stanoví, že půda v § 20 příd. zák. uvedená může býti vlastníku propuštěna jen tehdy, podrobí-li se vlastník podmínkám stanoveným stpú-em v dohodě se zúčastněnými ministerstvy. Žal. úřad stanovil pod 1—8 podmínky, proti jichž zákonitosti stížnost námitek nemá. Stanovil-li žal. úřad, že nepodvolení se těmto podmínkám a nezachování jich v celku neb jednotlivě dává stpú-u právo nemovitosti st-li ponechané ihned převzíti a přiděliti, vyslovil tím, že nebudou-li uložené podmínky plněny, pozbývá propuštění platnosti a že bude moci ohledně nemovitostí těch učiniti jiné opatření, zaručující bezpečněji splnění účelu § 20 příd. zák., totiž zachování krás přírodních a historických případně uměleckých památek.
Nss neshledal, že by toto nař. ustanovení bylo v rozporu se zákonem. Neboť účelem jeho není nic jiného, než co možná bezpečné zaručeni toho, aby st-1 a jeho právní nástupcové v držení propuštěných ploch řádně plnili ony podmínkv, jež shledány byly pro zabezpečení účelu prvou větou § 20 příd. zák. sledovaného nutnými. Je tedy i účelem tohoto ustanovení zajistiti nerušené trvání a udržení ploch st-li dle § 20 příd. zák. propuštěných a nelze proto právem tvrditi, že by ustanovení to vybočovalo z mezí příkazu daného stpú-u první větou § 20 příd. zák. a že by tedy odporovalo zákonu. Tak judikoval ostatně nss již v nál. Boh. č. 4263 adm. Není však nezákonným ani, když žal. úřad vyslovil, že i tuto podmínku je knihovně poznamenati, když účelem poznamenání toho jest zřejmě jen, aby tento závazek byl v patrnost uveden v knihách a takto i budoucím nabyvatelům byl patrný.
Správnost těchto názorů nevyvracejí námitky stížnosti. Neboť jde pouze o to, zda nař. výrok vybočuje z mezí daných žal. úřadu 1. větou § 20 příd. zák. Že nevybočuje, bylo svrchu dovozeno, a pak ovšem je lhotejným, zda vlastně svými důsledky je určitou sankcí na neplnění uložených podmínek či nikoli. Je pravda, že nss judikoval, že zákony o pozemkové reformě omezují vlastníka jen pokud je toho potřeba k provedení pozemkové reformy a že, jsouce výjimkou z jinak uznané nedo- tknutelnosti vlastnického práva, nemohou býti ustanovení jich vykládána extensivně. Ale zde jde o specielní ustanovení zákona, jehož účelem je, zachovati a zajistiti i při provádění pozemkové reformy přírodní krásy a historické a umělecké památky. Jako jeden ze způsobů toho zajištění uvádí zákon i ponechání ploch takových vlastníku, ale jen pod podmínkou, že se podrobí podmínkám, jež zajišťují zabezpečení krás přírodních a památek a to co možná trvalé. Žádá-li vlastník o plochy takové dle § 20 příd. zák., musí dáti plnou záruku, že propuštěním bude splněn příkaz daný úřadu 1. větou § 20 a jen pod tou podmínkou má nárok na propuštění. To plyne ze znění zákona a nikoli z nějakého extensivního výkladu jeho. Toto omezení vlastníka je zákonem vysloveno za tím účelem, aby přírodní krásy a památky i při provádění pozemkové reformy nebyly rušeny, nýbrž aby byly zabezpečeny. Podmínky určuje stpú ovšem v dohodě se zúčastněnými ministry. Ale třeba by snad pravda bylo, že stížností naříkané výroky učinil stpú sám, nelze z toho dovozovati nezákonnost či vadnost výroků těch. Jak nss vyslovil v cit. nálezu, má zákon na mysli případy, kde jde o zvláštní podmínky, jichž ustanovení svým obsahem spadá v příslušnost určitého ministerstva. V nař. výrocích však nejde o takovou zvláštní podmínku, nýbrž jde o to, aby splnění podmínek v dohodě s min. škol. stanovených (1—8) bylo co nejbezpečněji zaručeno, tedy o plnění příkazu daného stpú-u 1. větou §u 20 příd. zák. Takové výroky může stpú vysloviti sám, bez dohody s určitým ministerstvem.
V dalších vývodech svých poukazuje stížnost k tomu, že stpú doposud takové podmínky nekladl, a dovozuje, že téhož cíle dalo se dosáhnouti i bez nař. podmínek, že podmínky ty, které označuje za nejzazší prostředky, nejsou v daném případě nutný a vytýká, že nař. rozhodnutí neuvádí, proč v daném případě k takovému nejzazšímu zabezpečení bylo sáhnuto.
Nss zkoumá jen zákonnost nař. výroku. A tu, jak dovozeno, nemohl shledati, že by nař. výroky odporovaly zákonu. Nemohl je tedy zrušiti proto, že snad žal. úřad v jiných případech posud jinak postupoval a nemohl ovšem ani zkoumati, zda by účelu výroky těmi sledovanému nebylo vyhověno i jiným opatřením, neboť není věcí nss-u zkoumati účelnost zákonného výroku. Jsou-li pak výroky ty ve shodě se zákonem, pak mohl je žal. úřad učiniti, aniž potřeboval uváděti důvodů, proč je považuje za účelné, a nemůže proto nss shledati ani vadu v tom, že důvody, proč právě tyto zákonu odpovídající výroky byly učiněny, nebyly st-li sděleny.

Citace:

č. 4896. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 109-111.