NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2566.

Pojem »svěření« (§ 132 tr. zák.) k vyučování (k dohledu a vyučování) není naplněn již tím, že osoba, která jest vyučována, jest podrobena kázni osoby, jež ji učí, a že jest ona osoba proto v jakési závislosti na této osobě; předpokládá se, že s poměrem, který se takto mezi nimi utvořil, jest zároveň spojena i povinnost osoby vyučující, by pečovala o mravní vývoj vyučované osoby tím, že na ni dohlíží i v mravních ohledech a vede ji ke správnému smýšlení a řádnému chování, najmě ve věcech pohlavního života.
Poměrem, s jakým ona povinnost jest spojena, jest i poměr mezi živnostníkem a mladistvými učedníky (§ 100 živn. ř.), pokud jich mravní vývin není ještě ukončen a jen pro dobu, dokud tomu tak není.
Osobám mladším šestnácti let jest obzvláště třeba péče a dohledu ve věcech pohlavních.
Zákonný znak »svedení« předpokládá, že jednání nebo trpění svedené osoby jest výsledkem působení svůdce na její vůli; nejde o svedení, směřovala-li vůle svedené již původně k tomu, že se zachová (činně nebo trpně) tak, jak pachatel na ní chce.
»Smilným činem« není toliko soulož, nýbrž jest jím jakékoliv jednání, které vyvěrá z podrážděného pudu pohlavního nebo směřuje k jeho dráždění a zároveň příčí se slušnosti, kterou ve věcech pohlavního života vyžadují mravy a zvyky slušné lidské společnosti; takovým jednáním jest samo o sobě i ohmatávání prsou a rodidel mladistvé učednice mistrem.
Svedení mladistvé osoby z chlípnosti jest činem spáchaným z pohnutky nízké a nečestné.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1926, Zm II 243/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 22. dubna 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem svedení ke smilstvu podle §u 132 III. tr. zák., a zamítl v zasedání neveřejném odvolání obžalovaného z téhož rozsudku do výroku o ztrátě práva volebního, mimo jiné z těchto
důvodů:
Pojem svěření k vyučování (k dohledu a vyučování) není naplněn již tím, že osoba, která jest vyučována, jest podrobena kázni osoby, jež ji učí, a že jest v důsledku kázně v závislosti na této osobě. Předpokládá se naopak, že s poměrem, který se takto mezi nimi vytvořil, je zároveň spojena i povinnost osoby vyučující, by pečovala o mravní vývin osoby vyučované tím, že na ni dohlíží i v mravních ohledech a vede ji ke správnému smýšlení a řádnému chování, najmě ve věcech pohlavního života. Poměrem, s nímž tuto povinnost spojuje obecenstvo, jest obzvláště i poměr mezi živnostníkem a mladistvými učedníky, a výrazem tohoto obecného názoru jest ustanovení §u 100 živn. ř. (v doslovu zákona ze dne 23. února 1897, čís. 63 ř. zák.), že živnostníku náleží dohled nad mravy a chováním se nezletilých učňů v dílně a mimo ni a že je má přidržeti k dobrým mravům Tato povinnost předpokládá se ovšem přirozeně (k tomu poukazuje i slovo »nezletilé« v onom místě zákona) jen, pokud jde o osoby, jichž mravní vývin není ještě ukončen, a jen pro dobu, dokud tomu tak není. Zevním příznakem neukončenosti mravního vývinu jest nedostatečný věk a po stránce té není bez významu, že jiný zákon (čís. 2 §u 20 zákona ze dne 17. listopadu 1922, čís. 241 sb. z. a n.) tresce povšechně svádění к smilstvu osob nedosáhnuvších šestnácti let, řídě se patrně hlediskem, že do tohoto stáří nepokročil ve zdejších krajinách mravní vývin tak dalece, že může mládeži samotné býti zůstaveno uvarování se nástrah na jejich pohlavní neporušenost a naprostá volnost rozhodování se ve věcech pohlavního života. Proto nebude nesprávným, předpokládati i pro obor §u 132 III. tr. zák., že osobám mladším šestnácti let je již z důvodu fysické nedospělosti povšechně třeba péče a dohledu ve věcech pohlavních. Mnohem podstatněji zračí se však neukončenost mravního vývinu v životě vnitřním, tak že mladistvé osobě nedostává se vůbec nebo nedostává se dostatečných poznatků o podstatě, významu a následcích smilných činů, zejména soulože, že se jí nedostává vůbec nebo nedostává dosti soudnosti k poznání zavržitelnosti a případné nebezpečnosti smilného jednání a že proto nejsou v její duši dosti zakořeněny představy a ustáleny zásady, kterými byl by v míře náležité — jako u dospělých osob — tlumen pohlavní pud, který právě v době nastávající dospělosti se hlásí a domáhá ukojení. K ukončenosti mravního vývinu nepoukazuje skutečnost, že T-ová vedla dosti často neslušné řeči, mající vztah k věcem pohlavním, že si přála sednouti vedle stěžovatele, že oň úmyslně někdy zavadila (naň se tlačila) a šeptala mu do uší, ba nepoukazovala by k tomu ani okolnost, rozsudkem nezjištěná, že již s jinými muži souložila. Že věděla o věcech pohlavního života, snad i o způsobu ukojení pohlavního pudu, a že v tom, jakož i v mluvě a chování se T-ové projevila se živost, snad i podrážděnost jejího předčasně se hlásivšího pohlavního pudu, není zárukou, že u ní oněch duševních nedostatků již nebylo. Nikoliv nevhodně podotýká napadený rozsudek, že chování se T-ové vůči stěžovateli svědčí právě o její naivnosti, t. j. o tom, že si neuvědomila závadnosti chování a možnosti nepříznivého pro ni úsudku se strany ostatních přítomných. Proto nelze přisvědčiti názoru stížnosti, že lehká povaha a mravní nedostatky T-ové činily dohled na ni, i péči o její mravní vývin nejen zcela ilusorními, nýbrž i zhola nepotřebnými a nemožnými. Naopak bylo právě pro zjevné kazy, ostatně menšího stupně, tím více zapotřebí, by T-ová byla zavčas vedena na správnou cestu a polepšena, a dohled a péče nebyly ani nemožnými a ilusorními, když stěžovatel snadno se mohl dovolati součinnosti a pomoci její rodičů v témže městě bydlících a když není spolehlivých poukazů na to, že se T-ová zvrhla tou měrou, že náprava byla vyloučena. Jest nepřijatelným stanovisko stížnosti, že možno, ba dokonce dlužno ponechati děvče útlého věku osudu a jeho rozvášněným pudům, jakmile se byť jen poněkud odchýlilo od cesty mravopočestnosti života. Právem nalézací soud — zdůrazniv poměr T-ové k stěžovateli jako učednice k mistru, její mladistvý věk a nezkušenost ve věcech pohlavního života, o němž, jak v rozsudku uvedeno, náhodou nabyla vědomosti, jež její fantasii zaměstnávaly a vyvolaly v ní touhu po poznání — měl za to, že T-ová byla, třebas nebyla mravně bezúhonnou, svěřena stěžovateli k dohledu a vyučování po rozumu §u 132 III. tr. zák.
Další zákonný znak svedení předpokládá, že jednání nebo trpění svedené osoby jest výsledkem působení svůdce na její vůli, že k činnosti nebo nečinnosti svedené osoby by nebylo došlo, kdyby nebyl býval její vůli dán pachatelem směr, kterým se vůle ta před působením pachatele nenesla. Jen tuto změnu vůle, tvořící podstatnou složku pojmu svedení, měl patrně nalézací soud na mysli, vysloviv v rozhodovacích důvodech, že zákon chrání svěřenou osobu i proti její vůli, totiž proti tomu, že vůle svěřené osoby rozhoduje se následkem působení svůdce ve směr, kterým se před ním nenesla a bez něho nebyla by se brala. Podřadění událostí, přihodivších se mezi udánlivým svůdcem a osobou prý svedenou pod pojem svedení, jest arciť vyloučeno, nebylo-li tu oné změny vůle dotčené osoby, směřovala-li její vůle již původně k tomu, že se zachová (činně nebo trpně) tak, jak pachatel na ní chce. Taková stálost vůle T-ové jest rozsudkem vyloučena a jasně popřena. Podle rozsudečných zjištění směřovala vůle T-ové před jednáním stěžovatele arciť k vedení necudných řečí а k různým více méně závadným, ale sotva necudným úkonům (dotýkání se těla stěžovatele a přibližování se k němu v přítomnosti jiných osob). K tomu, by stěžovatel ohmatával jí prsa a rodidla a dokonce s ní provedl soulož, se vůle její v oné době nenesla. Vyslovujíť — jak jíž uvedeno — rozhodovací důvody, že T-ová nesouhlasila s oním jednáním obžalovaného, a že, souhlasila-li později, bylo to právě účinkem toho, jak obžalovaný s ní jednal a že ji sám obžalovaný přiměl k tomu, že se dala pohnouti k vykonání a dopouštění smilných činů. Dokazováním věcné nesprávnosti těchto konečných závěrů soudu o tom, že jest prokázána skutečnost změny vůle T-ové z příčiny působení stěžovatele na ni, nedoličuje stížnost žádného ze zmatků v §u 281 tr. ř. vypočtených a zejména nedokazuje, že soud vykládal mylně zákonný pojem svedení, neuvědomujíc si ani, že i okolnost, rozsudkem nezjištěná, že se T-ová vůbec nebránila při smilných činech stěžovatelových, je podle rozsudečných závěrů následkem právě toho, že se její vůle, původně se vzpírající, přizpůsobila tomu, co stěžovatel na ní chtěl, byť svou vůli projevil jen oněmi činy.
Zřejmě na omylu je stížnost, pokud dále namítá, že smilnými činy po rozumu §u 132 III. tr. zák. jsou toliko úkony pohlavního ukojení způsobem soulože. Výklad ten příčí se jak úpravě zákona, tak i účelu §u 132 III. tr. zák. Zákon označuje předmět čtrnácté hlavy, do níž zařaděn § 132, slovy »o násilném smilstvu, zprznění a jiných těžkých případech smilstva«. Vytyčuje-li pak pro některé skutkové podstaty, v hlavě té vymezené, jako znak jich soulož nebo úkon pohlavního ukojení způsobem soulože (v §§ech 125, 127 výslovně, v §u 131 slovy: »zprznění krve), je zřejmo, že jest mu soulož jen zvláštním způsobem smilstva a že mu jest pojem smilstva pojmem širším, než pouhé spojení různorodých pohlavních údů anebo zneužívání těla osoby téhož nebo druhého pohlaví způsobem souloží obdobným. Účelem §u 132 III. tr. zák. jest ochrana mravního vývinu osob jím dotčených proti svodům osob jsoucím k nim v určitém, svody ulehčujícím poměru, a účel ten se nemaří, neb alespoň neohrožuje jen způsoby smilstva, stížností naznačenými. Proto dlužno setrvati při ustáleném výkladu pojmu smilstva, podle něhož jest jím jakékoliv jednání, které vyvěrá z podrážděného pudu pohlavního nebo směřuje k jeho dráždění a zároveň příčí se slušnosti, kterou ve věcech pohlavního života žádají mravy a zvyky slušné lidské společnosti. Takovým jednáním je však samo o sobě i ohmatávání prsou a rodidel mladistvé učednice mistrem. Možno ponechati stranou, zda není s hlediska tohoto výkladu pojmu smilstva skutková podstata zločinu dokonaného svedení ke smilstvu podle §u 132 III. tr. zák. naplněna i událostmi ze dne 15. února 1926, kdy podle rozsudku stěžovatel k T-ové přistoupil, rozepjal jí kalhoty a pokusil se vykonati soulož (i když se nehledí k dalším podrobnostem, obžalovaným doznaným, avšak v rozsudku nezjištěným). Neboť názor, že událostmi z tohoto dne jest splněna toliko skutková podstata zločinu nedokonaného svádění ke smilstvu podle §§ů 8, 132 III. tr. zák., nerušil by nikterak správnosti rozsudečného výroku, že stěžovatel jest vinen zločinem podle §u 132 III. tr. zák., když výrok ten jest opodstatněn již tím, co jinak na skutečnostech v rozsudku zjištěno, zejména pro dny 25. ledna a 24. února 1926, a nezměnil by ničeho na předpokladu rozhodovacích důvodů, že obžalovanému přitěžuje okolnost, že bylo více útoků. Při náhledu tom jevil by se rozsudečný výrok toliko neúplným a nastala by nutnost, uznati stěžovatele vinným zločinem nejen dokonaného, nýbrž i nedokonaného svádění ke smilstvu. Takové doplnění výroku o vině nebylo by však nikterak ve prospěch stěžovatele, takže si nemůže stěžovati do toho, že se tak nestalo a případ z 15. února 1926 nedošel zvláštního právního hodnotění, byť podle jeho mínění nutného. Stížnost jest, pokud uplatňované zmatky vůbec po zákonu doličuje, neodůvodněna a byla proto zavržena.
Ztráta práva volebního byla nalézacím soudem vyslovena právem, neboť podle zjištěného stavu věci dopustil se obžalovaný trestného činu, jímž jako mistr porušil povinnosti vůči mladistvé učednici k dohledu a vyučování jemu svěřené, k ukojení svých pohlavních chtíčů z chlípnosti, v čemž nutno spatřovati pohnutku nízkou a nečestnou. Nebylo proto odvolání v tomto směru vyhověno.

Citace:

č. 2417. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 398-399.