Č. 2470.

Školství. — Státní osoby učitelské: * Vedlejším
učitelům státních středních škol nepřísluší nárok na drahotní přídavky podle čl. IX. ani podle čl. X. zákona ze 7. října 1919 č. 541 Sb.
(Nález ze dne 8. června 1923 č. 9992).
Věc: Luisa E. ve S. (adv. Dr. Bedr. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a nár. osvěty (prof. Ant. Beringer) o drahotní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost st-lky, ustanovené výnosem zškr-y moravské z 12. února 1921 vedlejší učitelskou pro nepovinné vyučování ženským ručním pracím pro žákyně státní reálky ve S., za poukaz drahotních přídavků podle čl. IX §u 1 A č. 2 a 3 b) zák. z 7. října 1919 č. 541 Sb. byla výnosem zškr-y z 26. ledna 1922 zamítnuta, poněvadž vedlejší učitelé nemají nároku na mimořádné přídavky podle citovaného zákona.
Rekurs st-lky byl rozhodnutím žal. úřadu z 25. března 1922 zamítnut z důvodů uvedných v podání zškr-y a byla o tom st-lka zpravena s tím, že uvedený zákon mimořádných přídavků pro vedlejší učitele nezavádí.
Opětné žádosti za přiznání drahotních přídavků podle čl. IX §u 1 č. 2 a 3 b) zákona č. 541 z roku 1919 a nařízení z 11. září 1918 č. 333 ř. z. a podle resoluce národního shromáždění k uvedenému zákonu, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno pro nedostatek zákonitého podkladu a při tom vysloveno, že v žádosti citovaná ustanovení týkají se jednak
čekatelů na místa úřednická, jednak kancelářských pomocníků, pomocnic a výpomocných sluhů, nikoli však vedlejších učitelů.
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
Moravský zákon o reálkách z 30. dubna 1869 č. 27 z. z. ustanovuje v §u 25, že pomocné a vedlejší učitele při státních reálkách ustanovuje k návrhu sboru zškr-a; nepraví však nic o tom, kdo jest učitelem vedlejším, jaká jest povaha jeho služebního poměru a jaké jsou jeho požitky. Nutno tedy sáhnouti k rozřešení těchto otázek k předpisům starším a to zejména k organisační osnově pro gymnasia z roku 1849 (cís. nař. ze 16. září 1849 č. 393 ř. z.); tento nástin pak praví v §§ 91 a 98, že »učitelé učící toliko předmětům technickým jsou mimořádnými nebo vedlejšími učiteli« a že »že vedlejší a pomocní učitelé nejsou trvale ustanoveni«.
Dále pak praví min. nař. ze 16. září 1855 č. 180 ř. z. v oddělení o učitelích bod 4, že vedlejší učitelé, pokud nejsou odkázáni toliko na honoráře žáků, mají remunaci, která buďto jest systematisována anebo od případu k případu se vyměřuje; a konečně praví min. nař. z 8. června 1871 č. 4275, min. věstník č. 37, v bodě 5., že honorář učitelů za nepovinný předmět činí nejvýše 60 zl. za jednu celoroční
hodinu týdenní, při čemž celoroční honorář nemá činiti víc než 500 zl.
V těchto poměrech nenastaly podstatné změny ani nejpozdějšími předpisy; neboť zákon z 19. září 1898 č. 173 ř. z. o požitcích profesorů středních škol, který v tomto směru zákonem z 25. února 1907 č. 55 změněn nebyl, v §u 17 výslovně stanoví, že předpisy jeho na vedlejší učitele neplatí. Stejně služební pragmatika ze dne 28. července 1917 č. 317 v čl. I. vyrozumívá pojmem učitele toliko skutečné učitele, ředitele a přednosty, provisorní učitele, suplenty a asistenty, o vedlejších učitelích však předpisů nemá, ani zákon z 23. května 1919 č. 275 Sb. vedlejšími učiteli se nezabývá a konečně ani zákon ze 7. října 1919 č. 541 Sb. v čl. VII o vedlejších učitelích se nezmiňuje.
Jsou tudíž vedlejší učitelé na státních školách středních i na dále zaměstnanci zcela odchytnými od profesorů nebo zatímních a suplujících profesorů, platí o nich dosud shora uvedené předpisy zvláštní a a požívají dosud nemunerace, vyměřené podle počtu hodin, která podle údajů odvodního spisu žal. úřadu, byla naposledy stanovena výnosem žal. úřadu z 10. února 1921 č. 5096 na částku 192 K ročně za jednu hodinu týdně.
Stížnost tvrdí, že má st-lka nárok na drahotní přídavky jednak podle §u 1 čl. IX zákona ze 7. října 1919 č. 541, jednak podle čl. X tohoto zákona. Tvrzení tato důvodnými uznati nelze. Podle čl. IX §u 1 vypláceti se bude státním zaměstnancům měsíčně drahotní přídavek ..... podle výměry určitými obnosy stanovené:
1) pro státní úředníky a státní učitele zařaděné do
hodnostních tříd,
2) pro čekatele na místa úřednická,
3) a) pro podúředníky a sluhy, pro mužstvo bezpečnostní stráže a finanční stráže, jakož i pro vrchní dozorce a dozorce vězňů, konečně pro kancelářské oficianty a
b) pro kancelářské pomocníky, pomocnice a výpomocné sluhy.
Z uvedené taxace jest zjevno, že zákon vypočítává v §u 1 lit. A všechny státní zaměstnance, kterým drahotní přídavky přiznává, že výpočet tento jest taxativní a nikoli — jak stížnost se domnívá — toliko demonstrativní. Jelikož pak st-lka podle vývodů shora obsažených nepatří ani do skupiny uvedené pod 1) a 2), ani do skupiny 3 a)
a b) a to proto, poněvadž právě zákon v příslušných odstavcích vedlejší učitele na středních školách neuvádí, jest zřejmo, že nárok na drahotní přídavky ve smyslu čl. IX důvodně činiti nemůže.
Pokud pak se stížnost dovolává čl. X, který pravý, že »v důsledku tohoto zákona upraví se požitky veškerých státních zaměstnanců ve státních úřadech, podnicích a fondech státem spravovaných, kteří nespadají pod zákon z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služební pragmatika) podle zásad, na nichž tento zákon jest upraven«, tedy i v tom směru nelze uznati nárok st-lky a to proto, poněvadž, jak odvodní spis uvádí, úprava remunerace vedlejších učitelů ve smyslu uvedeného čl. X stala se právě shora uvedeným výnosem žal. úřadu z 10. února 1921, který remuneraci zvýšil. Pokud konečně stížnost se dovolává resoluce národního shromáždění k zákonu č. 541 ex 1919, podle které k zaměstnancům uvedeným v titulu tohoto zákona »dlužno čítati veškeré dělníky, slu- žebníky, podúředníky a úředníky, jakož i veškeré pomocné, výpomocné, volné a smluvní síly,« a dovolává se toho, že při nejmenším jest st-lka takovouto smluvní silou a že tudíž má nárok na to, aby byla účastná výhod zákona č. 541, nutno na to odpověděti, že jednak resoluce sama nemá zákonné moci, nýbrž může býti toliko rukojetí při výkladu zákona, jednak by, pokud st-lka svůj nárok zakládá na poměru smluvním, šlo o nárok ze smlouvy námezdní podle §u 1151 o. z. o., o němž nss podle předpisů §u 3 lit. a) zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ex 1876 rozhodovati příslušným by nebyl.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2470. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 236-238.