NPD documents search: České právo, 7 (1925)

Čís. 638.

Podmínečný odklad výkonu trestu. Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n. nepůsobí zpět na trestné činy, jež spáchány byly před tím, než-li počal působiti.
Je-li výrok o podmínečném odkladu výkonu trestu zmatečným, lze použiti ustanovení § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1921, Kr I 1208/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací, zavrhnuv v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského jakožto lichevního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. října 1921, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými přečinem dle § 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. а n., zrušil dle § 290 tr. ř. výrok soudu nalézacího, že podmínečné odsouzení jest u obou obžalovaných ve smyslu § 9 zák. ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n. vyloučeno, jako zmatečný a vrátil věc soudu nalézacímu, by v tomto směru znovu jednal a rozhodl. Po stránce právě zmíněné uvedeno
v důvodech:
Dle zjištění rozsudku nalézacího soudu dopustili se oba obžalovaní činů, jim za vinu kladených, v říjnu roku 1920. Dle čl. IX uv. zák. k tr. zák. lze nových trestních zákonů používati na trestné činy, spáchané před působností té které normy trestní, jen potud, pokud nové normy nejsou přísnějšími než trestní zákony, platné v čase spáchání toho kterého skutku trestného. Dle § 9 zák. ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n. je vyloučen podmínečný odklad výkonu trestu při odsouzení pro trestný čin podle zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. а n., jde-li o osoby, starší osmnácti let. Dle § 12, odstavec druhý cit. zák. měl tento zákon, jemuž zpětná platnost ohledně ustanovení § 9 cit. zák. přiznána nebyla a ohledně něhož tudíž platí čl. IX uv. zák. k tr. zák., nabýti účinnosti čtrnáctý den po vyhlášení. Cit. zákon byl vyhlášen ve sbírce zák. a nař. teprve dne 5. dubna 1921 a vstoupil tudíž v platnost teprve dne 19. dubna 1921. Rozsudek však přes to prohlašuje, že podmínečné odsouzení jest u obžalovaných ve smyslu § 9 zák. ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n. vyloučeno. Tento výrok stižen jest vzhledem k shora uvedenému zmatečností dle § 281 čís. 11 tr. ř., poněvadž soud při výměře trestu porušil, pokud se týče nesprávně použil předpisu § 9 zákona ze dne 18. března 1921. čís. 129 sb. z. a n., Nejvyšší soud jako soud zrušovací shledal, zkoumaje vzhledem k zmateční stížnosti obžalovaných proti zmíněnému rozsudku, že bylo v uvedeném směru zákona trestního na ujmu obžalovaných nesprávně užito (§ 281 čís. 11 tr. ř.) a byl proto povinen, by sám od sebe postupoval tak, jako kdyby ona zmatečnost byla bývala uplatňována. O podmínečném odsouzení dlužno jednati při hlavním přelíčení resp. při veřejném sezení, výrok o, něm podléhá týmž opravným prostředkům, jako výrok o trestu, tedy zmateční stížnosti a odvolání. Zákon ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. z. z roku 1878 neznal samozřejmě ještě zákona o podmínečném odsouzení a neustanovuje ničeho ohledně zrušení tohoto výroku soudem zrušovacím pro zmatečnost. Ježto však dle § 7 odstavec druhý zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. má se veřejné zasedání konati dle zásad, platných pro hlavní líčení, lze též při zmatečnosti výroku o podmínečném odsouzeni použiti ustanovení § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. z. z roku 1878, když se jeví nutnost naříditi o něm nové sezení při soudě prvé stolice.

Citace:

č. 638. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 483-484.