Č. 2472.

Stavební právo (Čechy): * I když projektovaná stavba
stájí odpovídá předpisům § 93 stav. řádu pro Čechy-venkov, může stavební úřad povolení stavební odepříti, shledá-li závady z ohledů zdravotních ve smyslu § 36 stav. řádu. — II. * Odepříti stavební konsens z důvodů policie stavební jest úřad stavební oprávněn nezávisle na úřadu živnostenském, i když jde o živnostenskou provozovnu.
(Nález ze dne 9. června 1923 č. 9912.)
Prejudikatura: Boh. 53 adm.
Věc: Emma St. a společníci v M. proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu zúčastněnou adv. Dr. AI. Fried z Prahy) o stavbu stájí.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem městského úřadu v M. z 2. května 1922 zamítnuta byla žádost Eduarda H., majitele domu čp. — v M., za povolení k stavbě stájí asi pro 18 kusů koní a hovězího dobytka s vozovkou a pícníkem ve dvoře uvedeného domu z ohledů zdravotních, veterinárních a požárních, poněvadž okolí, hustě zastavené obytnými domy, bylo by obtěžováno silně zápachem a bylo by zdravotně ohroženo nebezpečím nakažlivých nemocí mouchami a krysami.
Výměr ten byl k rekursu stavebníka rozhodnutím osk z 12. června 1922 zrušen pro vadné řízení, poněvadž stavební úřad opomenul zjistiti okolnost pro právní posouzení věci rozhodnou, mají-li projektované stáje sloužiti jako provozovna pro živnostenský obchod s dobytkem, a toto rozhodnutí bylo pak přes rekurs dnešních st-lů, kteří se zúčastnili v stavebním řízení jako majitelé sousedních domů, nař. rozhodnutím zsv-u potvrzeno. Důvody žal. úřadu jsou v podstatě tyto:
Povolení k stavbě, která je živnostenskou provozovnou, může dle § 39 stav. ř. stavebním úřadem před rozhodnutím úřadu živnostenkého odepřeno býti jenom tehdy, když stavba je nepřípustná se stanoviska stavebního řádu, a tedy v daném případě jenom tehdy, kdyby
stavba stájí byla dle stavebního řádu nepřípustná vůbec. Ježto však podle § 93 stav. řádu zřízení stájí za určitých podmínek je dovoleno, nelze zamítnouti stavební žádost z důvodů § 36 řádu, neboť kdyby šlo o živnostenskou provozovnu, patřilo by posouzení námitek st-lů čerpaných z § 36 stav. řádu do kompetence úřadů živnostenských. Je proto okolnost, jde-li o živnostenskou provozovnu čili nic, pro vymezení kompetence stavebních a živnostenských úřadů směrodatná, pročež měla před rozhodnutím I. instance býti vyšetřena a na jisto postavena.
Uvažuje o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss musil nejprve zaujati stanovisko k námitce vznesené zúčastněnou stranou při veřejném ústním líčení, která upírá st-lům legitimaci jak k rekursu administrativnímu, tak i k stížnosti na nss.
V prvním směru námitka ta obrací se vlastně proti rozhodnutí zsv-u vytýkajíc, že úřad tento neměl o rekursu dnešních st-lů rozhodovati meritorně; tuto námitku byla by však zúčastněná strana mohla uplatniti toliko stížností, kterou by v zákonné stižní lhůtě byla vznesla proti rozhodnutí zsv-u, nemůže ji však s úspěchem vznášeti teprve při veřejném ústním líčení ve svém postavení jako strana zúčastněná.
Pokud se týká legitimace st-lů ke stížnosti na nss, je ovšem pravda, že v řízení stavebním jde především o policejní ochranu zájmů veřejných. Avšak stav. řád, jak bylo dovoděno již ve zdejším nálezu Boh. 53 adm., přiznává v určitých směrech svými normami ochranu také individuálním zájmům sousedů stavebním projektem zvýšenou měrou tangovaným a povyšuje takto ony zájmy na subjektivní práva sousedská. V těchto mezích nelze pak upírati sousedům legitimaci, aby se dovolávali ochrany svých sousedských práv i stížností u nss-u, mají-li za to, že byli rozhodnutím stav. úřadu v oněch svých právech dotčeni.
Je-li tu však takové právo a bylo-li v konkrétním případě porušeno, je už otázka meritorní, kterou se soud musí zabývati.
Sousedská práva vyplývají z předpisů stav. řádu, jež dány jsou v prvé řadě s ohledem na nejbližší okolí. Takovými předpisy jsou zajisté i ustanovení stav. řádu o poloze stájí, která mají za účel chrániti zdravotní a jiné veřejné zájmy především pokud se týče sousedů, poněvadž právě těmto zvýšenou měrou z blízkosti stájí hrozí újma. Nelze proto upírati st-lům legitimaci, aby uplatňovali, že policejní předpisy dané stav. řádem ohledně polohy stájí byly k jich škodě porušeny.
Stejně nemohl nss přiznati oprávnění další námitce zúčastněné strany, že nař. rozhodnutím nebyla sporná věc rozřešena meritorně, byvši vrácena první instanci k doplnění řízení a novému rozhodutí. Nař. rozhodnutí není pouhým opatřením procesním. Vyslovujíc, že povolení k stavbě stájí nelze odepříti, vyhovují-li předpisu § 93 stav. řádu, byť i s hlediska § 36 cit. zák. jevily se jinak závadnými, má obsah meritorní, který se dotýká materielně-právní posice st-lů. Nelze proto ani s tohoto hlediska považovati stížnost za nepřípustnou.
Ve věci samé bylo uvážiti:
Vykládá-li se nař. rozhodnutí, o sobě ne dosti jasné, ve spojení jednak s rozhodnutím osk, jež potvrzuje, jednak s rekursem st-lů, proti jehož právním vývodům se obrací, je v něm obsažen dvojí výrok: jednak, že stavební úřad nemůže odepříti povolení k stavbě stájí, jestliže vyhovují podmínkám uvedeným v § 93 stav. řádu, byť i s hlediska § 36 stav. ř. jevily se jinak závadnými, jednak že závadnost stájí těchto z veřejných ohledů v § 36 stav. řádu uvedených, jsou-li živnostenskou provozovnou, přísluší zkoumati nikoliv úřadu stavebnímu, nýbrž živnostenskému a že bylo tedy nezbytno předem zjistiti, mají-li sporné stáje povahu živnostenské provozovny. Názor žal. úřadu není však správný.
Stavební řád v § 36 ukládá stavebnímu úřadu zcela všeobecně, aby zkoumal plány stavební »se zřetelem k tomu, co stanoví tento řád stavební, jakož i s ohledem k zdravotním a jiným poměrům veřejným«.
»Co stanoví tento řád stavebnk, je pak podrobně rozvedeno
v částce IV., kde pod nadpisem »0 nařízeních, jež týkají se stavby samé«, obsaženy jsou podrobné předpisy pro jednotlivé druhy stavebních objektů.
Předpisy tyto jsou dvojího druhu. Některé z nich určují totiž nejvyšší míru požadavků a omezení, která z veřejných ohledů možno stavebníku ukládati, některé však stanoví toliko minimum, které v každém případě požadováno býti musí.
Předpisy této druhé skupiny nepřekážejí pak ovšem stavebnímu úřadu, aby nešel dále a v rámci § 36 stav. řádu nestanovil stavebníku omezení větší, nežli jak v předpisech oněch jako minimum je požadováno.
§ 93 stav. řádu má sice ustanovení o tom, jakým způsobem po stránce technické stáje mají býti zřízeny, aby neohrožovaly veřejných zájmů, neobsahuje však vůbec žádného ustanovení o tom, zda je přípustno stáje zřivozati vůbec resp. na určitém místě.
I když tedy projektované stáje odpovídají snad předpisu § 93 stav. řádu, není tím ještě řečeno, že projektované zřízení jich je přípustno, a stavební úřad je v základě § 36 oprávněn i povinen zkoumati, zda zřízení jich není snad přes to z veřejných ohledů nepřípustné.
Názor žal. úřadu, že projekt stavby stájí přísluší stavebnímu úřadu zkoumati toliko s hlediska § 93 st. řádu, a že stavebník, vyhovuje-li projekt normám tam daným, má již nárok na stavební povolení, není tedy ve shodě se zákonem.
Na této situaci nemění však ničeho ani okolnost, jsou-li stáje, o něž jde, živnostenskou provozovnou. V takovém případě platí ovšem ustanovení § 39 stav. řádu; nesmí tedy stavební úřad k takové stavbě svoliti dříve, nežli politický úřad pravoplatně povolí provozovnu, a musí se při povolování stavby zevrubně říditi podmínkami, které politický úřad ustanovil. Naproti tomu není stavební úřad nijak vázán vyčkati rozhodnutí úřadu živnostenského, když stavební povolení odpírá, a může, jsou-li tu závady s hlediska řádu stavebního — povolení stavební odepříti i tehdy, když živnostenský úřad provozovnu schválil.
Zda jsou tu však závady dle stavebního řádu, a zejména také s hlediska základní normy § 36 stav. řádu, to posouditi a vysloviti přísluší v každém případě — a tedy i když jde o stavbu, která je zároveň živnostenskou provozovnou — výhradně úřadu stavebnímu.
Živn. úřad je kompetentní zkoumati projekt jenom s hlediska živnostensko-právního, při čemž ovšem vzhledem k ustanovení § 39 stav. řádu výrok jeho s tohoto hlediska učiněný je pro stavební úřad prejudicielní potud, — ale také jen potud — že tento úřad nemůže uděliti konsens stavební, který by s výrokem úřadu živnostenského byl v rozporu.
Z uvedených úvah plyne, že v konkrétním případě byl stavební
úřad oprávněn posuzovati přípustnost projektované stavby stájí nejen s hlediska § 93, nýbrž i s hlediska § 36 stav. řádu, a že byl tedy oprávněn k posouzení námitek, jež st-lé při stavební komisi proti projektu vznesli se stanoviska zájmů zdravotních; neboť námitky ty nesměřovaly proti zřízení stájí jako živnostenské provozovny, nýbrž proti stavbě stájí jako takových. Že však stav. úřad nemůže abstrahovati od
účelu, jemuž stavba je určena, nýbrž musí přípustnost její posuzovati vzhledem k tomuto účelu, o tom nelze pochybovati, uváží-li se, že stavební řád pro jednotlivé druhy staveb právě s ohledem na účel, jemuž mají sloužiti, stanoví normy zvláštní (srv. § 47 a jednotlivá ustanovení částky IV. stavebního řádu zejm. také § 93) a dle určení stavby různým způsobem ochranu veřejných zájmů upravuje.
Ježto však dle toho, co dovoděno, stavební úřad je oprávněn přípustnost stavby stájí, i když vyhovují předpisu § 93 stav. ř. zkoumati také s hlediska § 36 stav. ř. a ježto dále odepření stavebního povolení, i když jde o živnostenskou provozovnu, je přípustno bez ohledu na to, jaké stanovisko zaujme k projektu se svého stanoviska úřad živnostenský a i před tím, než tento úřad rozhodne, nebylo v daném případě třeba zjišťovati, zda sporné stáje mají povahu živnostenské provozovny ve smyslu III. hlavy živn. řádu nehledíc ani k tomu, že pro mínění toto není ve spisech žádné opory.
Spočívá tedy nař. rozhodnutí na nesprávném právním názoru a bylo je proto dle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 2472. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 239-242.