Čís. 5929.
Pouhé přechovávání třaskavin proti předpisu § 7, odst. 4 min. nař. čís. 95/1899 ř. z. na jiných místech, než která jsou určena k jejich uschování, nenaplňuje ještě ono konkrétní nebezpečí, jež má na mysli § 3 zákona čís. 134/1885 ř. z.
Ustanovení §§ 2 a 3 zák. č. 134/1885 ř. z. se nevztahují na třaskaviny, které jsou předmětem státního monopolu.
(Rozh. ze dne 15. června 1937, Zm II 226/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §§ 2, 3 zákona o třaskavinách ze dne 27. května 1885, č. 134 ř. z. , zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a vrátil věc nalézacímu soudu, aby ji opět projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti, dovolávající se důvodů zmatečnosti podle § 281, č. 4, 5, 9 a) tr. ř., nelze upříti oprávnění.
Napadený rozsudek vychází po stránce skutkové z předpokladu, že obžalovaný jakožto osoba vedoucí technický dozor nad stavbou vodovodu, uschoval v kanceláři své zaměstnavatelky, t. j. firmy K., přes noc a také po dobu delší rozbušky, o něž jde, a že v oné kanceláři jak on sám, tak i dozorce J. spávali. Po stránce hmotněprávní nezáleží na tom, zda obstojí či neobstojí stanovisko rozsudku, že se obžalovaný provinil proti předpisu § 7 min. nař. č. 95/1899 ř. z. a tím proti ustanovením §§ 2, 3 zák. č. 134/1885 ř. z. již tím, že uschovával rozbušky na skladním místě, které nebylo úřadem schváleno. Netřeba se s tímto názorem a s příslušnými námitkami zmateční stížnosti vypořádati, neboť nutno zajisté přisvědčiti názoru nalézacího soudu, že zmíněná kancelář sloužila za uvedených okolností obžalovanému i dozorci J. za byt, a že tudíž obžalovaný proti platnému předpisu, spadajícímu do rámce § 1 zákona o třaskavinách, trpěl, ba zařídil, aby se rozbušky uschovávaly v bytě dozorčího personálu (§ 7, odst. 4 min. nař. č. 95/1899 ř. z.).
Leč právem vytýká zmateční stížnost — a to zřejmě s hlediska zmatku nedostatku důvodů podle § 281, č. 5 tr. ř. — vadnost rozsudkového výroku o tom, že uvedeným jednáním obžalovaného byly ohroženy majetek, zdraví a život druhého. Rozsudek zjišťuje v tomto směru, že obžalovaný uschoval rozbušky v kanceláři pod skříní v plechové krabici, že tam spával i s dozorcem J., že tam docházeli i jiní zaměstnanci firmy a že zjištěný způsob uschovávání rozbušek mohl míti za následek náhlý a předčasný výbuch. Pro posléz uvedené zjištění neuvádí rozsudek skutečně sebe menšího důvodu. Bylo — po případě po slyšení znalce — zjistiti, jakými konkrétními příčinami a událostmi mohlo vůbec k takému výbuchu v oné kanceláři, sloužící dozorčímu personálu za byt, dojiti, a bylo pak uvažovali, zda takové příčiny a události přicházejí za zjištěných okolností konkrétního případu v úvahu. Jen v kladném případě bylo by možno mluviti o tom, že tu byly/po rozumu § 3 zák. č. 134/1885 ř. z. okolnosti, jež jsou způsobilé přivoditi nebezpečí pro majetek, zdraví nebo život druhého. Pouhé zjištění, že v této místnosti, v níž přespávají dozorčí osoby, pokud se týče do níž mají přístup i jiní zaměstnanci, jsou pod skříní v plechové krabici uschovány rozbušky, jejichž náplň ostatně vůbec nebyla zjištěna, zajisté nestačí k opodstatnění závěru, že tu bylo ono konkrétní nebezpečí, jež má ustanovení § 3 cit. zák. na mysli. Napadený rozsudkový výrok postrádá tudíž jakéhokoliv odůvodnění, ačkoli je rozhodný pro řešení otázky, jde-li o pouhý přestupek podle § 2, či o přečin podle § 3 cit. zák.; záležíť rozdíl mezi těmito skutkovými podstatami právě v tom, zda činy, uvedené v § 2 cit. zák., jsou způsobilé nahoře uvedené právní statky konkrétně ohroziti, čili nic.
Bylo proto důvodné zmateční stížnosti, jejímiž ostatními vývody netřeba se již zabývali, za předpokladů § 5, odst. 1 zák. č. 3/1878 ř. z. ve znění zák. č. 56/1935 Sb. z. a n. vyhověli již v sedění neveřejném a uznati, jak se stalo.
V novém řízení bude však na nalézacím soudě, aby především uvažoval, zda v souzeném případě jde vůbec o třaskaviny ve smyslu zák. č. 134/1885 ř. z. Podle posledního odstavce § 1 tohoto zákona nevztahují se totiž ustanovení prvého odstavce tohoto paragrafu a tím ani §§ 2 a 3 cit. zák. na třaskaviny, tvořící předmět státního monopolu. Státní monopol výbušných látek byl znovu upraven zákonem č. 414/1919 Sb. z. a n., podle jehož § 1 jsou předmětem zmíněného monopolu látky, jež budou nařízením za něj prohlášeny. Toto prohlášení se stalo vládními nařízeními ze dne 8. listopadu 1920, čís. 615 Sb. z. a n. a ze dne 30. května 1922, č. 166 Sb. z. a n., jimiž byl rozsah ustanovení §§ 1 až 3 zák. o třaskavinách zúžen a obmezen na ony výbušné látky, jež nejsou ani podle těchto vládních nařízení, ani podle případných dalších nařízení, na něž poukazuje bod 8 prvého odstavce prve citovaného vládního nařízení, předmětem státního monopolu.
Bude proto na nalézacím soudu, aby především zjistil, jaká látka tvoří náplň rozbušek, jejichž vadné přechovávání se obžalovanému klade za vinu, a aby na základě zjištění v těchto směrech uvažoval o tom, jsou-li dotčené rozbušky předmětem státního monopolu a tím vyloučeny z dosahu ustanovení §§ 1 až 3 zákona o třaskavinách, čili nic (viz rozh. čís. 3961 Sb. n. s.). V kladném případě bude ovšem na nalézacím, soudu, aby věc posoudil s hlediska ustanovení § 431 tr. zák., vyžadujícího arci rovněž konkrétního nebezpečí pro právní statky, o něž jde.