Čís. 2078.

Kupitel, jenž (před 1. lednem 1917) převzal na srážku z kupní ceny osobní a na nemovitosti hypotekárně váznoucí dluh prodatele, jest vůči němu smluvně zavázán, dluh vyrovnati, a ručí mu za veškeru škodu z nesplnění tohoto závazku.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1922, Rv I 372/22.)
Antonín K. prodal v roce 1908 manželům Hynku a Vilemíně L-ovým nemovitosti za 27000 K. Dle odstavce III. smlouvy převzali kupitelé na nemovitostech váznoucí pohledávky spořitelny 18000 K a 7000 K, jichž osobním dlužníkem, byl prodatel. Roku 1909 prodali manželé L-ovi nemovitosti Marii N-ové, proti níž v roce 1915 vedla spořitelna exekuci dražbou nemovitostí; z nejvyššího podání dostalo se na pohledávky spořitelny částky 14571 K 83 h. Zbytku pohledávky domáhala se pak spořitelna na Antonínu K-ovi sporem, jejž vysoudila, načež Antonín K. žaloval manžele Hynka a Vilemínu L-ovy na zaplacení toho, k čemu byl v předchozím sporu odsouzen včetně útrat, jež vzešly mu sporem a exekucí. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Smlouvou trhovou z roku 1908 pokládá soud za zjištěno, že žalovaní hypotekární pohledávky spořitelny převzali na srážku z kupní ceny, nikoli tedy ku placení a tím méně, jak žaloba uvádí, k samoplacení a samozúročení. Žalovaní stali se pouhými dlužníky hypotekárními, s vlastnictvím parcel převzali ve smyslu § 443 obč. zák. i knihovní dluhy a neměli jiné povinnosti, než snášeti po případě exekuci na nemovitosti. Další povinnost a závazek bylo by lze založiti zvláštní úmluvou, avšak takovou žalobce ani netvrdí. Dle obsahu trhové smlouvy z doby před 1. lednem 1917 nedošlo ohledně hypotekárních pohledávek k úplné asignaci, neboť hypotekární věřitelka (spořitelna) k této asignaci nepřistoupila a také po exekuční dražbě zavazených nemovitostí na žalobce jako osobního dlužníka žalobou se obrátila (§ 1400 a 1402 obč. zák. prvotní doslov). Ježto tudíž žalovaní dalších závazků než jako hypotekární dlužníci nepřevzali, bylo žalobu jako neodůvodněnou zamítnouti. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Prvý sond poukazem na obsah smlouvy popírá, že žalovaní převzali pohledávky spořitelny ku placení, a zamítá žalobní prosbu proto, že žalovaní se stali pouhými dlužníky hypotekárními a neměli jiné povinnosti než snášeti po případě exekuci na nemovitosti. Při tom ovšem uznává, že trhovou smlouvou nastala mezi stranami neúplná asignace, ježto hypotekární věřitelka k ní nepřistoupila. Tento názor sdílí i soud odvolací, dospívá však právě na základě toho, že spatřuje v převzetí dluhu žalovanými asignaci, byť i neúplnou, k závěrům podstatně jiným než soud prvý. Okolnost, že žalovaní koupí pozemků se stali dlužníky hypotekárními, má význam pouze v jich poměru ke spořitelně, která jich za osobní dlužníky nepřijala, avšak o tento poměr se v tomto sporu nejedná. Ve sporu jde o právní poměr, založený kupní smlouvou mezi žalobcem a žalovanými. Žalovaní, převzavše na srážku kupní ceny pohledávky spořitelny v obnose 18000 K a 7000 K s příslušenstvím a ponechavše si z tohoto důvodu z kupní ceny 24412 K 97 h, jež žalobce v době uzavření kupní smlouvy na ony dvě pohledávky byl dlužen, převzali tím oproti žalobci závazek, že zaplatí tyto pohledávky na místě žalobce jako osobního dlužníka a to tak, aby žalobce svých dosavadních závazků oproti hypotekární věřitelce byl úplně sproštěn. To vyplývá z ustanovení § 1402 obč. zák. (původní doslov), podle něhož i neúplná asignace víže strany, které sespolu shodly, tedy v tomto případě žalované jako asignáty oproti žalobci jako asignantu. Žalovaní ručí tedy v této příčině žalobci z poměru obligačního osobně za to, že dluhy, na srážku kupní ceny převzaté, místo něho zaplatí a zodpovídají za veškerou škodu, která mu vznikla nesplněním převzatého závazku. To jest také věcně odůvodněno tím, že žalovaní si ponechali v rukou z kupní ceny částku 24412 K, která právě odpovídala výši dluhů, žalovanými převzatých, neboť jinak by žalovaní v tom případě, že od své nástupkyně obdrželi plnou hodnotu nemovitostí, byli o oněch 24412 K bezdůvodně obohaceni na úkor žalobce, který přes to, že v rukou žalovaných ponechal úhradu na zapravení dluhů, jimi převzatých, musil by zaplatiti tytéž dluhy ze svého ještě jednou, což by bylo zřejmě nespravedlivo. O tom není sporu, že žalovaní smluvního závazku oproti žalobci nesplnili, což mělo za následek, že žalobce byl nucen zaplatiti jako osobní dlužník spořitelně veškeré pohledávky, s nimiž tato v exekučním řízení proti Marii N-ové vyšla na prázdno, byv k tomu donucen rozsudkem ze dne 9. prosince 1919. Tyto hypotekární dlužnicí Marií N-ovou pokud se týče žalovanými neuspokojené pohledávky činí na jistinách, úrocích a úrocích z prodlení do 17. března 1920 celkem 15257 K 22 h. Žalobce zaplatil však nejen tento peníz, nýbrž utrpěl další škodu tím, že následkem prodlení strany žalované musil zaplatiti útraty sporu, útraty exekuční a další útraty celkem 1417 K 19 h, dále rozsudečné v doznané výši 128 K 16 h a útraty sporu i exekuční svému vlastnímu zástupci 954 K 18 h. Úhrnná škoda žalobcova z nesplnění závazku žalovanými činí tedy 17756 K 70 h. Žalovaní ručí žalobci za veškeru tuto škodu a jmenovitě za veškeré útraty sporu a exekuce v oněch 17756 K 70 h obsažené. Jak totiž dopisem Dra Richarda F-a ze dne 19. prosince 1918 zjištěno, stáli jeho klienti Hynek a Vilemína L-ovy se zřetelem na odůvodnění rozsudku zemského soudu ze dne 10. března 1917 na stanovisku, že mají-li svým postižním nárokem proti Marii N-ové zvítěziti, mohou postižní nároky Antonína K-a uspokojiti jen na základě rozsudku, kterého si Antonín K. proti nim vydobude, a že předpokladem tohoto rozsudku jest, aby si spořitelna vymohla rozsudek proti Antonínu K-ovi jako osobnímu dlužníku. Dr. Richard F. dokládá v témže dopise výslovně, že za tohoto stavu věcí je v zájmu všech stran, aby spor u krajského soudu, který, jak nesporno, byl zahájen, s největší rychlostí a úsporou útrat byl proveden. Z tohoto dopisu vyplývá nade vši pochybnost, že strana žalovaná uznávala sama svou postižní povinnost splniti bez žaloby, majíc za to, že si zachová své postižní nároky proti Marii N-ové jen tím, zaplatí li Antonínu K-ovi na základě rozsudku manžele L-ovy ku splnění postižní povinnosti odsuzujícího. Žalovaní zavdali tudíž přímo podnět k tomu, by sporné řízení proti Antonínu K-ovi bylo provedeno a, jak zjištěno podáním ve sporu onom, sami ke sporu jako vedlejší intervenienti přistoupili. Tím je prokázána povinnost žalovaných k náhradě veškerých útrat, jež Antonínu K-ovi provedením sporu tok o vzešly. Kdyby žalovaní byli jednali důsledně ve smyslu dopisu ze dne 19. prosince 1918, byli by nahradili Antonínu K-ovi nejen vše, k čemu byl rozsudkem ze dne 9. prosince 1919 odsouzen, nýbrž i útraty, jeho vlastním zastoupením vzešlé. Avšak žalovaní, změnivše své stanovisko, placení odmítli, a tím zavinili, že žalobci byly způsobeny ještě útraty exekuční, jakož i další jiné útraty v dopise ze dne 18. března 1920 vyúčtované. Jsou tedy povinni žalobci i tuto škodu nahradili. Žalobce dokázal, že mu nesplněním závazku, žalovanými v kupní smlouvě ze dne 17. července 1908 převzatého, vzešla škoda 17756 K 70 h a bylo na žalovaných, aby prokázali, že nesplnění smluvního závazku nestalo se jejich vinou (§ 1298 obč. zák.). Toho žalovaní ani netvrdili ani nedokázali. Žalovaní se omezili na pouhé prohlášení, že by v nejkrajnějším případě zažalovaná pohledávka mohla přijíti v úvahu jen číslicí ku ani příklepu, po případě rozvrhového usnesení se jevící, kdežto, co nad to jest, že by v žádném případě nemohlo býti přisouzeno. Tvrzení toto nebylo stranou žalovanou ničím opřeno, je tudíž pro spor bez právního významu a stanovisko, prohlášením zaujaté, padá při skutečnosti, že strana žalovaná až posud své smluvní povinnosti nevyhověla a tím sama veškeru škodu, žalobci vzešlou, zavinila.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Uplatňovaných dovolacích důvodů neúplnosti řízení, rozporu se spisy a nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 2, 3, 4 c. ř. s.) zde není. Soud odvolací zjistil obsah a smysl sporné smlouvy podle jejího znění, hledě k povaze a účelu právního jednání, jí stvrzeného, zcela správně a výstižně a stačí k jeho důvodům poukázati. Jeho výklad smlouvy ve sporném bodě odpovídá úplně předpisu § 914 obč. zák. nový doslov (§§ 102 a 105 III. dílčí novely) a vede k němu jak doslov smlouvy, tak i z něho plynoucí patrný úmysl stran. Převezme-li kupitel nemovitosti beze vší výhrady dluh váznoucí na nemovitosti na srážku z kupní ceny a o dluh ten za nemovitost méně vyplatí, nelze tomu dle způsobu poctivého obchodování jinak rozuměti, než-li, že přejímá dluh ten tak, aby dosavadní dlužník ho byl zúplna sproštěn a že přebírá tedy nejen hypotekární, nýbrž i osobní závazek prodatelův. Pro mínění dovolatelův, že tímto převzetím je rozuměti pouze převzetí hypotekárního závazku, není rozumné opory, naopak příčí se jejich stanovisko přímo citu spravedlnosti. Vždyť takové převzetí dluhu děje se pravidlem ve prospěch kapitele, by nemusil celou kupní cenu hotově platiti. Kdyby ji vyplatil, zaplatil by prodatel dluh z kupní ceny a byl by prost dluhu vůbec. Nelze seznati, proč by neměl býti dluhu prost tehdy, když kupitel na vlastní prospěch dluh ten převezme, ponechávaje si dlužnou částku z kupní ceny na jeho úhradu, patrně jen k tomu účelu, by dluh ten za prodatele zaplatil. Že tím přebírá i osobní závazek prodateluv vůči věřiteli, o tom nemůže býti za těchto okolností pochybnosti. Dospěl-li soud odvolací podle doslovu smlouvy k bezpečnému zjištění a skutkovému závěru ohledně úmyslu stran, nebylo třeba, by přistoupil k provedení důkazu výslechem stran v tom směru (§ 275, 371 c. ř. s.) a nelze mu proto vytýkati neúplnost řízení. Kupní smlouva, ve zjištěném smyslu učiněná, víže obě strany bez ohledu na to, jakého nejvyššího podání bylo později za prodané nemovitosti ve dražbě docíleno a bez ohledu na to, zda žalovaní od své zástupkyně plnou hodnotu nemovitostí, jimi předaných, obdrželi čili nic, tím spíše, když strany dle ustanovení kupní smlouvy odst. IV. vzdaly se práva odporovati smlouvě z důvodu zkrácení nad polovici ceny skutečné. Je proto v tomto směru uplatňovaný dovolací důvod rozporu se spisy zcela bezvýznamným pro rozhodnutí této rozepře. I právní posouzení této pře soudem odvolacím je správné a stačí i v tom směru poukázati na jeho důvody. Právní závěr jeho plyne jasně z jeho skutkových zjištění, ze smlouvy samé, která obě strany váže a jejíž nesplnění se strany žalovaných je právě důvodem k náhradě Škody, způsobené tím žalobci, zejména též ze skutkových zjištění o chování se žalovaných i po dražbě, jímž zavinili i další útraty vzniklé po dni příklepu.

Citace:

č. 2078. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1156-1159.