Č. 1024.


Úředníci státní: * Působí-li manželka státního zaměstnance jako učitelka na národní (obecné nebo měšťanské) škole, jejíž osobní náklad podle dosud platného právního stavu (§ 38 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n.) hradí dosavadní vydržovatelé a nikoli stát, nelze ji klásti na roven manželce stojící »v aktivní státní službě« ve smyslu § 4, odst. 4 min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. a nelze proto jejího manžela co do drahotních přídavků rovnati zaměstnanci ovdovělému.
(Nález ze dne 21. listopadu 1921 č. 12.197.)
Věc: František S. v Praze proti ministerstvu zemědělství stran snížení drahotních přídavků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím sníženy byly stěžovateli drahotní přídavek a příplatky (mimořádné a nouzové výpomoci), které bral jako ženatý kancelista v ministerstvu zemědělství, od 1. března 1920 počínajíc na výměru pro vdovce. Opatření odůvodněno tím, že manželka stěžovatelova působí jako učitelka na národní škole v Č. a béře drahotní přídavky a ostatní drahotní příplatky pro učitele, vzhledem k zákonu z 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n. jest pak učitele při vyměřování požitků posuzovati jako státní úředníky a vztahují se na ně také veškery příslušné předpisy. Podle § 4, odst. 4 nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. přísluší však ženatým mužským zaměstnancům státním, jsou-li jejich manželky v aktivní státní službě a samy béřou drahotní přídavky, jen takový přídavek jako vdovcům.
O stížnosti, která napadá rozhodnutí jako nezákonné, vytýkajíc mu, že příliš široce interpretuje pojem »aktivní služby státní« v § 4/4 min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., subsumujíc pod něj i zaměstnance zemské, jakými jsou prý učitelé, a mylně předpokládá, že zákonem z 23. května 1919 č. 274 nastala co do požitků úplná parifikace učitelů se státními zaměstnanci, nejvyšší správní soud uvážil:
§ 4, odst. 4 min. nař. z 11. září 1918 č. 333 o poskytnutí přídavků státním zřízencům z podnětu mimořádných poměrů válkou způsobených stanoví, že ženatí mužští zřízenci, je-li jejich manželka »v aktivní státní službě a sama požívá přídavku«, jsou pokládáni na roven ovdovělým; je-li rozdíl mezi přídavkem manželi dle toho příslušejícím a výměrou, které by se mu dostalo, kdyby měl býti posuzován jako ženatý, větší než přídavek manželky, poukáže se k výplatě částka přesahující. Předpokladem snížení přídavku ženatému státnímu zaměstnanci na výměru přídávku vdoveckého je tedy, že manželka jeho je v aktivní státní službě a sama požívá přídavku. Není pochybnosti o tom, že tímto přídavkem manželčiným míní nařízení přídavek jím samým pro státní zaměstnance normovaný a že tedy slovy »aktivní služba státní« rozumí také jen služební poměr těch zaměstnanců, jimž přídavky poskytuje. Že citovaným nařízením nebyly upraveny drahotní přídavky učitelů škol obecných a měšťanských — nehledíc k učitelům na školách státních — je vzhledem k § 6 cit. nař. nesporno. Již z uvedeného nařízení samého vyplývá tedy, že k manželkám »v aktivní státní službě« nelze o sobě počítati ty manželky státních zaměstnanců, které působí aktivně jako učitelky na obecných a měšťanských školách. Závěr ten podává se však i z celého tehdejšího nazírání zákonodárství, které přesně odlišovalo službu na veřejných školách obecných a měšťanských od služby státní, i učitele na oněch školách od státních zaměstnanců, a za zaměstnance státní, tedy za osoby stojící ve státní službě, považovalo jenom ty učitele, kteří byli ustanoveni na školách státních (služební pragmatika učitelů z 28. července 1917 č. 319 ř. z.). Na tomto stavu nezměnilo ničeho ani zákonodárství republiky. § 1 zákona z 10. dubna 1919 č. 205 sb. z. a n. pohlašuje shodně s někdejším říšským zákonem o školách obecných službu na školách veřejných za »úřad veřejný« — nikoli za úřad státní — a zákon z 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. precisuje zásadní poměr státu ke školství v § 1 stejně, jak to činil bývalý státní základní zákon z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. v čl. 17. Zákon ze 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., upravující poměry »státních zaměstnanců, jakož i zaměstnanců v podnicích a fondech státem spravovaných«, vztahuje předpisy svoje toliko na učitele na státních školách cvičných (čl. VII. § 17) a zákon z 9. dubna 1920 č. 306 sb. z. a n., jímž se přechodně upravují právní svazky učitelstva na veřejných školách obecných a občanských, stejně jako již zákon z 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n. o úpravě služebních příjmů a výslužného jejich, vztahuje sice na tyto učitele materielně některé předpisy o státních zaměstnancích, aniž je však řadí mezi státní zaměstnance. Je tedy patrno, že ani zákonodárství republiky nepokládá službu na veřejných obecných a měšťanských školách za službu státní a učitele za státní zaměstnance.
Stanovisko žalovaného úřadu bylo by tedy možno hájiti — jak se děje skutečně také v odvodním spise — jenom argumentací, že podle ratio legis sporného předpisu § 4/4 nař. z 11. září 1918 — zameziti totiž dvojnásobné zatěžování státních prostředků z téhož právního titulu — dlužno případům, kdy manželka státního zaměstnance sama béře přídavek z titulu své aktivní státní služby, rovnati případy, kdy — ač není v státní službě — béře z jiného důvodu stejně vysoký přídavek z prostředků státních, a že tedy lze citovaného ustanovení použíti i tehdy, je-li manželka učitelkou na veřejné škole, kdyžtě zákonem z 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n. provedena parifikace služebních příjmů učitelů na veřejných školách obecných a občanských se služebními příjmy státních úředníků. I kdyby však analogické použití předpisu výjimečného rázu, jakým je v poměru k ostatním ustanovením dotyčného nařízení nesporně předpis § 4, odst. 4, bylo vůbec přípustno, nebyla by zde analogie možná, poněvadž oba případy liší se v podstatném momentu, totiž co do subjektu, z jehož prostředků přídavek se hradí. Zákon z 23. května 1919 č. 274 stanoví totiž v článku V. výslovně, že osobní náklad na učitelstvo veřejných škol obecných a občanských hraditi budou až do konečné úpravy posavadních poměrů nynější vydržovatelé — tedy nikoli stát ze svých prostředků — a ustanovení § 35 zákona z 9. dubna 1920 č. 292, jež břemeno to přesunuje na stát, nebylo dosud podle § 38 cit. zák. provedeno. Tím padá však shora uvedená argumentace.
Otázkou, jaký účinek měla by na drahotní přídavky státního zaměstnance podle § 4, odst. 4 min. nař. z 11. září 1918 okolnost, že manželka jeho působí v aktivní službě jako učitelka na škole menšinové vzhledem k tomu, že podle §§ 35 a 38 zákona z 9. dubna 1920 č. 292 všechen náklad na tyto školy od 1. ledna 1921 hradí po zákonu stát ze svých prostředků, nejvyšší správní soud neměl důvodu se zabývati, poněvadž naříkané rozhodnutí na skutkovém předpoklade, že manželka stěžovatelova působí na škole menšinové, vůbec nespočívá.
Zákonodárce vyslovil sice zásadu, o niž se žalovaný úřad opírá, v § 5, odst. 4 zákona z 29. ledna 1919 č. 52 o drahotních přídavcích učitelstvu veřejných obecných a měšťanských škol na dobu od 1. ledna do 30. června 1919 velmi široce pro všechny případy, kde učitelka je provdána za státního, zemského, okresního neb obecního úředníka, který dostává ze svého služebního poměru drahotní přídavek i na ni, arciť v ten způsob, že se tu snižoval nikoli drahotní přídavek, který bral manžel-úředník ze svého služebního poměru i na svou manželku, nýbrž přídavek, kterého požívala jeho manželka-učitelka sama na základě této svojí služby. Avšak právě tato úprava jest jen svědectvím, že zákonodárce sám nevztahoval ustanovení § 4, odst. 4 min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. na případy, kdy manželka státního úředníka je učitelkou. Opak pozdějšími předpisy však nebyl vysloven a z toho, že zákon z 23. května 1919 č. 274 postavil učitele co do příjmů na roven státním úředníkům, bylo by možno vyvozovati důsledky jenom co do poměrů manželky-učitelky, nikoli však stran jejího manžela, který sám učitelem není. Poněvadž však z pouhých ohledů slušnosti a ekvity nelze vyvozovati onu zásadu jako platnou normu právní, nebylo možno stanovisko úřadu uznati správným.
Citace:
č. 1024. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 947-949.