NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

— Čís. 7546 —
Čís. 7546.

Třebas byla zažalovaná pohledávka splatnou v době podání žaloby,
jest žalobu o plnění pro tentokráte zamítnouti, bylo-li za sporného řízení v prvé stolici o jmění žalovaného zahájeno vyrovnání, jež bylo před
rozsudkem prvého soudu skončeno a podle něhož nebyly vyrovnací
splátky v době rozsudku prvého soudu dosud splatny.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1927, Rv I 622/27.)
Žalovaná dlužila žalující firmě za prodané a dodané zboží ke dni 7. srpna 1925 7 674 Kč 11 h. Dne 14. února 1926 byla podána žaloba o zaplacení této pohledávky. Dne 28. června 1926 bylo zahájeno o jmění žalované vyrovnací řízení, jež bylo dne 30. září 1926 potvrzeno. Podle potvrzeného vyrovnání měla žalovaná zaplatiti 35% kvotu ve třech půlletních splátkách, první splátku 10% koncem dubna 1927, druhou 10% po šesti měsících a třetí splátku 15% po dalších šesti měsících. Rozsudkem ze dne 26. října 1926 procesní soud prvé stolice žalobě o zaplacení žalobní pohledávky omezené na 7 444 Kč 11 h vyhověl potud, že uznal žalovanou povinnou, by zaplatila žalobkyni 7 444 Kč 11 h se 6% úroky od 7. srpna 1925 do 28. června 1925 ve splátkách stanovených v potvrzeném vyrovnání ze dne 30. září 1926, 10% do 30. dubna 1927, dalších 10% do šesti měsíců a 15% do dalších — Čís. 7546 —
šesti měsíců. Důvody: Soud má za to, že žalobní požadavek, jenž byl žalovanou po omezení uznán za správný, jest po právu a že vyrovnání zahájené po podání žaloby a také již ukončené, může míti vliv pouze na způsob placení pohledávky, nemůže však býti žalobní pohledávka pokládána za předčasnou. Odvolací soud k odvolání žalované napadený rozsudek potvrdil s opravou, že žalovaná strana jest povinna zaplatiti straně žalující z omezené zažalované pohledávky 7 444 Kč 11 h se 6% úroky od 7. srpna 1925 až do 28. června 1926 a z přisouzených útrat tohoto sporu 35% kvotu ve lhůtách zjištěných potvrzeným vyrovnacím usnesením ze dne 30. září 1926, a to 10% dne 30. dubna 1927, dalších 10% šest měsíců později a dalších 15% šest měsíců později za eventuelního donucení, naproti tomu žalobu ohledně zbývajících 65% zažalované pohledávky s příslušenstvím pro tentokráte zamítl. Důvody: Jest nesporno, že proti žalované straně bylo za procesního řízení zahájeno vyrovnací řízení a že vyrovnání bylo právoplatně soudem potvrzeno. Poněvadž vyrovnací řád nestanoví přerušení projednávaného civilního sporu dlužníka ve vyrovnání jako důsledek zahájení vyrovnacího řízení a soudně potvrzené vyrovnání není exekučním titulem pro dlužníka ve vyrovnání, právem pokračoval prvý soud v procesním řízení v tomto sporu bez ohledu na vyrovnací řízení a spor rozhodl. V rozsudku musil se procesní soud při určování částky ku placení a platební lhůty zcela přizpůsobiti obsahu právoplatného usnesení o vyrovnání a platební lhůty určití podle tohoto usnesení, protože toto usnesení se zřetelem k splatné platební částce а k platebním lhůtám zřídilo pro strany nové právo a strana žalující na to omezila žalobní prosbu v souhlase s vyrovnacím usnesením. Při tom se první soud neprohřešil proti předpisu § 406 c. ř. s., podle něhož odsouzení k plnění jest přípustno jen, nastala-li splatnost v době vydání rozsudku. Neboť zažalovaný peníz byl splatným již v době podání žaloby, avšak právoplatným usnesením vyrovnávacím byla lhůta splatnosti odsunuta způsobem vížícím nejen strany, nýbrž i procesní soud, a tomuto požadavku musil rozsudek učiniti zadost. Odvolání nebylo lze vyhověti a rozsudek bylo s dodatkem, že se žaloba ohledně zbývajících 65% omezeného zažalovaného peníze zamítá, ovšem s ohledem na ustanovení článku III. zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. jen pro tentokráte, poněvadž v případě nedodržení vyrovnacích lhůt celá pohledávka žalobkyně oživne.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované a 1. zrušil napadený rozsudek ve výroku, že se žaloba ohledně zbývajících 65% zažalovaného peníze s přísl. pro tentokráte zamítá, 2. jinak změnil rozsudek v ten způsob, že zamítl pro tentokráte žalobu toho obsahu, že jest žalovaná povinna zaplatiti žalující straně z omezeného zažalovaného peníze 7 444 Kč 11 h se 6% úroky od 7. srpna 1925 až do 28. června 1926 a z přisouzených útrat tohoto sporu 35%ní kvotu ve lhůtách podle potvrzeného vyrovnacího usnesení krajského soudu ze dne 30. září 1926 10% dne 30. dubna 1927, dalších 10% šest měsíců později a dalších 15% opětně šest měsíců později. — Čís. 7546 —
Důvody:
Dovolacímu důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. nelze upříti oprávnění. Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta pro tentokráte žaloba ohledně zbývajících 65% zažalovaného peníze z důvodu, že zamítnutí žaloby mělo se státi nadobro, nikoli jen pro tentokráte, nebo že se nemělo vůbec státi. Podle obsahu protokolu ze dne 22. října 1925 omezil zástupce žalující strany zažalovaný peníz 7 444 Kč 11 h s přísl. na splátky podle obsahu vyrovnacího usnesení. Není třeba zkoumati, zda v tomto prohlášení žalobkyně jest spatřovati částečné vzdání se vymáhaného nároku podle § 394 c. ř. s., když žalovaná neučinila návrh na vynesení rozsudku pro vzdání se. Je-li tomu tak nemohl ani soud vydatí takový rozsudek. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zamítl pro tentokráte žalobu v tom směru, ač ani v odvolání nebyl návrh takový učiněn, porušuje tudíž zákon v ustanovení § 405 a 462 c. ř. s. Bylo je tudíž k dovolání zrušiti. Ale ani v ostatní části neshoduje se napadený rozsudek se zákonem. Jest nesporným, že v čase rozsudku první stolice bylo vyrovnání žalované s jejím věřitelstvem již právoplatným. Podle § 53 vyr. ř. byla žalovaná jako vyrovnací dlužnice povinna uspokojiti vyrovnací věřitele jen podle obsahu vyrovnání. Jeho obsah zavazoval ji k tomu, by splatila pohledávku vyrovnací věřitelky ve lhůtách, z nichž však v době rozsudku nebyla ještě žádná splatna. Vyrovnáním byla však otázka splatnosti pohledávek, které ovšem podle § 14 vyr. ř. platí ve vyrovnacím řízení za splatné, uspořádána jinak pro případ jeho uzavření, takže jeho uzavřením byl v budoucnosti mezi dlužníkem a jeho věřiteli pro otázku tu rozhodujícím jen obsah vyrovnání (Bartsch-Pollak II. str. 186). Nastoupil-li tento účinek vyrovnání již v době rozsudku, náleželo soudu, by k němu přihlížel, když žalovaná vznesla ve sporu námitku, že zažalovaný nárok není vzhledem k obsahu vyrovnání splatným. Nevadilo tomu, že zažalovaná pohledávka byla již v době podání žaloby splatnou, když, jak řečeno, byla otázka splatnosti vyrovnáním pro obě strany jinak rozřešena. Tomu, by vynesen byl rozsudek žalobě vyhovující, bránil tudíž předpis § 406 c. ř. s. a měla býti žalobní žádost pro tentokráte zamítnuta, ana žalující strana nezměnila žalobní žádání znějící na plnění na žádání určovací (srv. Bartsch-Pollak II. str. 287, Rintelen str. 567 a rozhodnutí čís. 4205 sb. n. s.). Míní-li odvolací soud, že vyrovnáním byla odsunuta doba splatnosti pohledávky, že však pohledávka zůstala podle § 406 c. ř. s. splatnou, když jí byla již v době podané žaloby, jest názor ten mylný, když — jak shora řečeno — byla otázka splatnosti pohledávky vyrovnáním jinak upravena a účinky vyrovnání nastaly v den rozsudku. Neposoudily tudíž nižší stolice věc správně s hlediska právního, vyhověvše žalobě. Nelze tu ani, jak míní žalobkyně, použiti obdobně zásady § 904 obč. zák., podle níž jest přenechati soudci, by podle slušnosti určil dobu plnění, zůstavil-li dlužník čas splnění své libovůli. Ustanovení to jest výjimečné a platí jen pro případ v zákoně myšlený.

Citace:

č. 7546. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 573-575.