NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 7111.

Zabírání budov. — Řízení správní: Výrok úřadu zabíracího, kterým — rozhodnuv dříve o záboru budovy podle zák. č. 332/1919 — nevyhověl žádosti vlastníkově za náhradu výloh jeho právního zastoupení v řízení zabíracím, nemá povahu »rozhodnutí«, nýbrž je jen prohlášením strany.
(Nález ze dne 29. února 1928 č. 4309.)
Věc: Dámský ústav u sv. Andělů v Praze (adv. Dr. Frt. Ulberth z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o útraty právního zastoupení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem zsp-é v Praze ze 3. září 1919 zabrána byla na základě zákona z 11. června 1919 č. 332 Sb. budova stěžujícího si ústavu pro účely veřejné, t. j. pro umístění části min. žel., a výměr ten potvrzen v cestě instanční rozhodnutím min. žel. ze 4. října 1919. Poněvadž se ústav se zsp-ou, resp. min. žel. o náhradě za toto zabrání nedohodl, stanovena náhrada ta usnesením okr. soudu pro Staré Město a Josefov ze 4. října 1921 v řízení nesporném na 69974 Kč ročně a toto usnesení v cestě instanční potvrzeno.
V roce 1922 domáhal se ústav náhrady výloh vzešlých udržováním zabraného domu; ty mu po delším jednání výměrem zsp z 9. prosince 1924 také byly obnosem Kč 22796,40 přiznány a vyplaceny. Další jeho žádost, aby mu také nahraženy byly úroky z prodlení z obnosu posléze uvedeného, jakož i útraty právního zastoupení při vymáhání náhrady obnosu toho, vyřídila zsp výměrem z 2. ledna 1926, jímž požadované úroky přiznala, naproti tomu žádosti za přiznání útrat právního zastoupení nevyhověla. K výměru tomu připojila poučení, že »z rozhodnutí tohoto« lze se odvolati k min. veř. prací. Odvolání, jež z výměru toho ústav podal, odmítlo žal. min. nař. rozhodnutím jako nepřípustné a zároveň prohlásilo, že neshledává ani důvodu, aby z moci úřední jako orgán nadřízený zabíracímu úřadu i v jeho funkci strany, v níž tento vydal napadený výměr, učinilo nějaké jiné opatření ve věci. Výrok svůj odůvodnilo v podstatě tím, že o výši náhrady, pokud nedojde k dohodě, přísluší rozhodovati řádným soudům, a že proto výrok zabíracího úřadu nemá povahy úředního rozhodnutí, nýbrž pouhého prohlášení strany.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Stížnost vychází z názoru, že zabírací úřad jest povolán o vzneseném nároku — je-li sporný — judikátně rozhodovati. Avšak názor tento nelze uznati správným. Není žádného kompetenčního předpisu, který by zabíracímu úřadu dával příslušnost o sporném nároku rozhodovati, a proto může výrok jeho býti uznán jen za prohlášení strany a je při tom lhostejno, zda došlo k dohodě či zda k ní nedošlo. Na tom nemohlo by ničeho změniti, ani kdyby soudy byly skutečně vyslovily názor opačný, jak tvrdí st-lka, neboť takovýto výrok jejich mohl by nanejvýše býti podkladem pro vznesení kompetenčního konfliktu před senát zřízený dle § 3 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb., pro správní úřady by však závazný nebyl.
Stížnost vytýká dále in formali, že otázka kompetence byla řešena teprve druhou stolicí, ač otázku kompetence jsou úřady povinny vyříditi si dříve, než pustí se do merita.
Pokud by námitkou tou chtěla snad st-lka hájiti názor, že tím, že nižší stolice pustila se do merita, jest rozhodnuto již také o otázce kompetence tohoto druhu s tím účinkem, že bez příslušné námitky oprávněného odvolatele nesmí již odvolací instance otázku tuto přezkoumávati, stačí poukázati na to, že nepříslušnost úřadu rozhodujícího není pouhou nezákonností, odstranitelnou pouze v cestě instanční, nýbrž absolutní zmatečností, k níž jest úřad vyšší stolice povinen přihlížeti v každém stadiu řízení, i když v tom směru legitimovaným odvolatelem námitka vznesena nebyla.
Ve spojení s dalšími vývody stížnosti lze však námitku tuto pojímati také v ten smysl, že žal. úřad nebyl oprávněn prohlašovati výrok zabíracího úřadu za pouhé prohlášení strany, kdyžtě se výrok ten svým zněním presentoval jako úřední rozhodnutí, nýbrž že měl výrok ten — dospěl-li k názoru, že vydán byl úřadem nekompetentním — zrušiti pro nezákonnost. Ani v tomto pojetí nelze námitku uznati důvodnou.
Žal. úřad neuznal, že by zabírací úřad napadený výrok nebyl směl vůbec učiniti, uznal jen, že nebyl příslušný k tomu, vydati iej jako úřední rozhodnutí. Neměl proto důvodu výrok ten úplně odstraniti, t. j. zrušiti, nýbrž stačilo, když ve smyslu svého právního nazírání na kompetenci zabíracího úřadu — jež shora již uznáno za správné — výroku tomu odňal jeho ráz autoritativního rozhodnutí, resp. odstranil jeho nejasnost, která způsobila, že řečený výrok mohl za úřední rozhodnutí býti považován. S hlediska práv st-lčiných jest při tom nerozhodno, zdali žal. úřad učinil tak sám. či uložil-li úřadu zabíracímu, aby tento svůj výrok opravil.

Citace:

č. 7111. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 351-352.