NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 980.

K pojmu dokonané krádeže. Předpisů o účinné lítosti nelze použíti při pouhém pokusu krádeže. Účinná lítost vyžaduje dobrovolné rozhodnutí se pachatele, nahraditi škodu.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1922, Kr I 860/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 7. dubna 1921, jímž byli obžalovaní podle § 259 č. 3 tr. ř. sprostěni z obžaloby pro zločin podle §§ 8,171, 173, 176 II c) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a uznal obžalované vinnými dle obžaloby. Důvody:
Nalézací soud béře za prokázáno, že obžalovaní dne 4. ledna 1921 na dole »Jan« v L., kdež jako horníci byli zaměstnáni, vzali z vozíku společně 2 kola měděného drátu v ceně 450 K, náležejícího majiteli dolu, vložili drát do baťochu v úmyslu, odejmouti a osvojiti si jej bez přivolení správy dolu, že pak chtěli s tímto drátem od haldy domů odejíti, že však ještě nežli se odtamtud vzdálili, přišel k nim pomocný dozorce na dolu tom Josef Κ., že mu na jeho dotaz, co v baťochu mají, obsah ten původně udati nechtěli, potom však mu na doléhání jeho ona 2 kola drátu v baťochu se nalézající vydali, což se stalo dříve ,než bylo úřadu o tomto příběhu učiněno oznámení. Soud prvé stolice shledal na základě tohoto zjištění v jednání obžalovaných skutkovou povahu zločinu dokonané krádeže dle §§ 171, 173, 174 II a), 176 II c) tr. zák. a přiznal jim beztrestnost dle § 187 tr. zák. z toho důvodu, že dříve než došlo k oznámení krádeže úřadu, dobrovolně vydali ukradený drát poškozenému majiteli dolu k rukoum jeho zástupce, byť i na doléhání tohoto, a tím škodu, z krádeže vzešlou, úplně nahradili. Zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 10 a 9 b) § 281 tr. ř., uplatňuje právem, že nalézací soud kvalifikoval jednání obžalovaných nesprávně jako krádež dokonanou místo nedokonané a že v důsledku toho není ani přiznání beztrestnosti dle § 187 tr. zák. v zákoně odůvodněno. Neboť k dokonání krádeže vyžaduje zákon v § 171 tr. zák. odejmutí věci z cizí držby, pod níž v trestně právním smyslu vyrozumívá se faktický poměr, záležející v tom, že někdo má věc ve své moci, takže s ní může dle libosti nakládati a osoby třetí z toho vyloučiti. Předpokladem dokonané krádeže je proto, by věc z moci nynějšího majitele přešla v moc zlodějovu, když tudíž z obou, ve zlodějském úmyslu obsažených momentů, odnětí a přivlastnění si věci, je uskutečněn aspoň moment prvější. V tomto případě nedošlo však zlodějské odnětí k uskutečnění, poněvadž obžalovaným dle shora uvedeného zjištění rozsudku se nepodařilo dosíci moci nad drátem, jejž měli ve svém baťochu uložený. Neboť uskutečnění tohoto jejich úmyslu postavila se úspěšně v cestu vůle dosavadního majitele drátu, chtějícího dále nad drátem tím disponovati, pročež se obžalovaní viděli nucenými, od konání krádeže upustiti a ponechati drát v držbě dosavadního majitele. Pravdu má sice soud, že i pouhé uschování neb ukrytí věci na místě činu může zakládati dokonanou krádež, avšak jen tehdy, když je tím majiteli věci odňata možnost, s ní disponovati. Tohoto předpokladu tu však dle zjištění rozsudku nebylo, zvláště když dozorce Josef Κ., k jehož povinnostem zajisté náleželo bdí ti nad tím, aby lidmi v dolu zaměstnanými nebyly odnášeny věci náležející vlastníku dolu, byl oprávněn odcházejícím obžalovaným baťoch prohlédnouti, takže nelze tvrditi, že by zásahem obžalovaných dosavadní držba majitele dolů již zanikla a jeho disposiční moc nad věcí byla zcela přerušena. Poněvadž dle toho, co uvedeno, nepřešel drát z moci dosavadního majitele ještě do moci obžalovaných, bylo kvalifikovati jednání obžalovaných nikoli jako krádež dokonanou, nýbrž jako nedokonanou. Vychází-li se ze správného předpokladu, že krádež nebyla dokonána, nebylo tu též zákonné podmínky pro přiznání beztrestnosti dle § 187 tr. zák. Neboť k účinné lítosti dle tohoto místa zákonného se vyžaduje, aby škoda byla poškozenému nahrazena. Poněvadž však při zlodějském útoku obžalovaných na drát zůstalo jen při pokusu, aniž tento útok přivodil nějaké poškození, nelze mluviti o náhradě škody, poněvadž právě jednáním obžalovaných žádná škoda nepovstala. Trestnost vylučujícího i důvodu § 187 tr. zák. nelze proto v tomto případě užíti. Leč i kdyby se v souhlase s náhledem soudu nalézacího vzalo za to, že jde o krádež dokonanou, nemohl by zmíněný omluvný důvod přijíti obžalovaným k dobru. Schází tu náležitost dobrovolné náhrady škody. Neboť dlet shora uvedených zjištění rozsudku bylo zakročením zástupce majitele drátu obžalovaným zabráněno, dostati ukradenou věc v bezpečí. Jejich situace byla velmi podobnou situaci zloděje, jenž, přistižen byv při krádeži, zhostí se odcizeného předmětu jen pro zřejmou pravděnepodobnost, že by se mu podařilo, pro sebe ho zachrániti (§ 188 a) tr. zák.). Nebylo to proto dobrovolné rozhodnutí obžalovaných, které je k navrácení ukradeného drátu přimělo, nýbrž výlučně jen zasáhnutí poškozeného, které neposkytovalo obžalovaným jiného východiska, než věc vrátiti. Za tohoto stavu věci nemohl by se v navrácení věci spatřovati výron účinné lítosti ve smyslu § 187 tr. zák., navrácení to bylo spíše jen nutným důsledkem přistižení obžalovaných při samém činu.

Citace:

č. 980. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 484-486.