Č. 1056.

Přijetí do obecního svazku (Slovensko): I. O podmínkách pro nabytí domovského práva dle § 10 zák. čl. XXII. z r. 1886. — II. Usnesení městské rady Košické, kterým uznala po 28. října 1918 domovskou příslušnost maďarského státního občana v Košicích proti předpisu § 16 zák. čl. V. z r. 1903, jest absolutně zmatečné a může býti dozorčím úřadem kdykoli zrušeno. — III. Skutečnost, že volební soud ověřil volbu určité osoby poslancem Nár. shromáždění, nenahrazuje autoritativní výrok o domovské příslušnosti a státním občanství osoby té. — IV. Význam ustanovení smlouvy Saint-Germainské o úpravě státního občanství v r. čsl. (Nález ze dne 14. prosince 1921 č. 16213.)
Prejudikatura: K I. nál. č. 823.
Věc: Ludevít S. v Košicích (adv. Dr. H. Gádor z Košic) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (zast. min. taj. Drem. A. Pudlačem) stran odnětí domovské příslušnosti.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak se zamítá jak o bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne 26. listopadu 1919 zažádal stěžovatel u městské rady v Košicích, aby stanovila jeho obecní příslušnost tamtéž, přiloživ zprávu tamního policejního kapitána ze dne 25. listopadu 1919 o tom, že byl roku 1885 v Csongrádu narozen, římský katolík, ženatý a toho času dle udání redaktor, že se od 6. července 1909 zdržuje v Košicích a podle kněh po dobu tamního pobytu nehledíc k trestům uloženým pro tiskové delikty pro trestní činy jako zločin kvalifikované a diffamující trestán nebyl.
Usnesením městské rady z 1. prosince 1919 č. 11705 bylo žádosti té vyhověno a stěžovatel přijat do svazku města Košic proti zaplacení poplatku 10 K. — Vyzývá tedy městská rada uchazeče, aby ve smyslu § 1 pravidel o poplatcích, jež platiti je v případě přijetí do obecního svazku, určených 10 K do 15 dnů u městské pokladny zaplatil pod následky exekuce.
Na to pod heslem «Prezkumanie príslušnostnej záležitosti« vydala městská rada dne 29. března 1921 pod č. 7881 usnesení toho znění, že dne 1. prosince 1919 pod č. 11705 ustanovila příslušnost stěžovatelovu s jeho rodinou na základě zák. čl. XXII. z roku 1886. Československý zákon č. 236 z 9. dubna 1920 zbavil onen uherský zákon platnosti a ustanovuje § 9 cit. zák., že ti, kdož si zaopatřili příslušnost po 1. lednu 1910, jsou povinni ucházeti se o uznání Československého státního občanství do 31. prosince 1921. Podmínky a vše, čeho je k tomu třeba, je uvedeno ve vyhlášce ve věci té vydané. O tom uvědomuje se stěžovatel a starostenský úřad s tím, aby zpět odebral svědectví obecní příslušnosti vydané na základě svrchu uvedeného usnesení a s tím, že na základě onoho usnesení městské rady od té doby svědectví příslušnosti vydáno býti nemůže.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 9. července 1921 č. 9178 vyslovil žalovaný úřad, že
1. odvolání stěžovatelem podané vrací se měšťanostovi města Košic s tím, aby ve smyslu ustanovení § 164 zákonného čl. XXII. z r. 1886 a § 23 zák. čl. XXVI. z r. 1896 odvolání to zamítl a stěžovateli vrátil.
2. Současně ve smyslu ustanovení § 10 zák. čl. XXI. z r. 1886 zrušuje se z úřední moci usnesení městské rady v Košicích ze dne 1. prosince 1919 č. 11705, jakož i usnesení téže městské rady ze dne 29. března 1921 č. 7881 jako protizákonné a vyslovuje se, že stěžovatel není příslušný domovským právem do obce města Košic a nařizuje se, aby byl ze seznamu příslušníků města vymazán.
O stížnosti do rozhodnutí toho, podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Vzhledem ke stylisaci stížnosti nutno uvésti předem, že podle § 7 zák. o správ. soudě na rozdíl od uherského správního soudu jest nejvyšší správní soud v Praze instancí pouze kasační, nikoli v meritorně rozhodující a úkolem jeho jest přezkoumati pouze v odpor vzatý výrok po stránce jeho zákonitosti, aniž mu však náleží instanční disposice s předmětem sporu. Podle § 5 pak předmětem jeho kognice jest pouze výrok poslední instance správní v tom kterém případě přípustné, aniž se tudíž může zabývati výrokem vydaným v téže věci instancí nižší, jakožto samostatným předmětem svého rozhodování. Dle prvního odstavce § 6 musí soud ten rozhodnutí svému položiti za základ skutková zjištění poslední správní stolice, a je tedy nové skutkové přednesení před ním vyloučeno. Posléze pak podle § 18 rozsah jeho činnosti v konkrétním případě — leč by šlo o vady, k nimž bylo by mu z úřední moci přihlížeti — vymezen jest stížnými body stěžovatelem k platnosti přiváděnými.
Dle těchto ustanovení může se tedy v daném případě nejvyšší správní soud zabývati pouze výrokem ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, nikoliv také výrokem městské rady jako samostatným úředním aktem. Ostatně i kdyby vzhledem ke zvláštním okolnostem případu bylo lze za to míti, že jde o dva samostatné úkony úřední, totiž výrok městské rady, jímž pořad instancí byl v záležitosti přiznání domovského práva ukončen, a pak výrok onoho ministerstva ve výkonu jeho dozorčího práva vydaný, byla by stížnost proti prvnímu úkonu podle §§ 21 a 14 zákona o správním soudě následkem opoždění nepřípustná, když výrok ten byl stěžovateli, jak ze správních spisů patrno, doručen již dne 29. března 1921, stížnost ke správnímu soudu však podána byla na poštu teprve dne 16. září a došla dne 18. září.
Rozhodnutí žalovaného úřadu, jak z jeho znění patrno, sestává ze dvou samostatných částí, jednak totiž z odstavce 1., jímž vrátil odvolání stěžovatelem podané jako nepřípustné, poněvadž onen právní prostředek cestou instanční je v daném případě dle zákona vyloučen, jednak pak z výroku odst. 2., jímž z úřední moci zrušil obě rozhodnutí městské rady Košické.
Stěžovatel uvádí sice v hlavě své stížnosti, že jejím předmětem jest rozhodnutí to v celém svém, rozsahu, tedy jak první tak i druhý odstavec, aniž však, pokud jde o odstavec první, jeho stížnost obsahuje stížný bod a je nějak provedena. Následkem toho nehodí se stížnost podle citovaného svrchu § 18 v tomto směru k jednání, a bylo ji tudíž, pokud jde o první odstavec rozhodnutí v odpor vzatého, odmítnouti podle § 21 cit. zákona. Tento odstavec není tudíž vůbec předmětem přezkoumání tímto soudem.
Výroku v odstavci 2 uvedenému vytýká stížnost předem nezákonitost opírajíc se o to, že žalovaný úřad nebyl vůbec oprávněn v daném případě z úřední moci zakročiti, přezkoumávati a zrušiti výroky městské rady a že tedy překročil meze své kompetence, mimo to pak vytýká nezákonitost výroku toho z důvodů věcných.
Poněvadž však řešení první otázky souvisí tak s právní povahou úředního aktu, o nějž jde, že právní posouzení povahy té, k němuž však lze teprve při řešení druhé otázky přistoupiti, jest pro první otázku prejudicielní, nezbývá než zabývati se oběma těmito námitkami současně.
Zde pak nejprve je nutno přihlédnouti blíže ke vztahu naříkaného rozhodnutí k výrokům první instance a ke stavu, jaký dle spisů zde vlastně je.
Usnesením ze dne 1. prosince 1919 č. — prohlásila městská rada, že přijímá stěžovatele k jeho žádosti do svého obecního svazku, načež usnesením ze dne 29. března 1921 č. —, pokud ze správních spisů lze souditi, z vlastního popudu, odvolávajíc se na zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n., vyzvala starostenský úřad, aby odebral stěžovateli listinu o domovské příslušnosti na základě onoho prvního usnesení vydanou, s tím, že na základě usnesení toho na dále listina taková vydána býti nemůže. Stěžovatel, jak z jeho apelace patrno, shledával v tomto druhém usnesení odvolání onoho prvního a tudíž jeho odstranění. Zrušil-li žalovaný úřad za tohoto stavu obě ona usnesení městské rady, nesdílel patrně stanoviska stěžovatelova a naopak vycházel z předpokladu, že druhý úkon městské rady nestačil k tomu, aby odstranil úplně právní účinky založené usnesením prvním, dle právního názoru žalovaného úřadu nezákonným, pročež sám ke zrušení tomu přistoupil, neboť nelze důvodně míti za to, že výrokem tím zamýšlel zrušiti něco, co zde již nebylo. Neshledávaje pak v druhém usnesení samostatný akt úřední, nýbrž pouhý dodatek či doplněk k onomu prvnímu a stoje na stanovisku nezákonnosti tohoto, vyslovil zrušení obou, dávaje tak jasně na jevo svůj úmysl odstraniti vůbec onen akt městské rady, dle jeho názoru nezákonný, v celém rozsahu.
Pokud jde o věc samu, zněla žádost stěžovatelova původně v ten rozum, že domáhal se přijetí v obecní svazek, kteréžto znění bylo pak změněno v ten smysl, že stěžovatel domáhá se pouze uznání své domovské příslušnosti v městě Košicích. Usnesení městské rady Košické mluví pak o přijetí do svazku. Vzhledem k tomu a pak, že usnesení to neuvádí žádného zákonného ustanovení, o nějž svůj výrok opírá, zabýval se žalovaný úřad oběma případy, jak přijetím do obecního svazku, tedy udělením domovské příslušnosti podle § 11 zák. čl. XXII. z roku 1886, tak i uznáním příslušnosti již nabyté podle § 10 téhož zákona.
Stěžovatel na rozdíl od svého odvolání, kde dovolával se ustanovení jak § 11, tak i § 10, vychází ve své stížnosti ze stanoviska, že jde pouze o uznání domovské příslušnosti již nabyté, akcentuje výslovně, že městská rada zcela správně neudělila mu teprve příslušnost dne 1. prosince 1919 jako nové právo, nýbrž zjistila pouze a listinou dokumentovala příslušnost, která zde již v roce 1910 ipso jure byla, a dovozuje tudíž stěžovatel nabytí svého domovského práva v obcí Košicích pouze a jedině z § 10 zák. čl. XXII. z roku 1886, opíraje se však nyní o jiný skutkový stav než ve správním řízení, že totiž zdržoval se v Košicích již od 28. listopadu 1904 a že tedy čtyřletá lhůta § 10, jako primérní podmínka zákonem k nabytí domovské příslušnosti ipso jure stanovená, uplynula již dnem 28. listopadu 1908, kterýmžto dnem prý příslušnosti té nabyl.
Vzhledem k ustanovení svrchu již citovaného odst. § 6 zák. o správ. soudě, nemůže však tento soud k onomu skutkovému přednesení hleděti, a ježto skutkové zjištění žalovaného úřadu, že pobyt stěžovatelův v Košicích začal teprve roku 1909, opírá se o vlastní tvrzení stěžovatelovo v řízení správním a o listinu jím tamtéž předloženou, nelze ani tvrditi, že by odporovalo spisům nebo bylo získáno vadným způsobem po rozumu odst. 2 cit. § 6 a musil tudíž i nejvyšší správní soud položiti toto skutkové zjištění za základ svému rozhodnutí. Potom však tvrzení stěžovatelovo, že nabyl již v roce 1908 v Košicích domovské příslušnosti, jakož t vývody jeho v tom směru přednesené, nepřicházejí vůbec v úvahu a zbývalo by pouze zabývati se otázkou, zda nabyl příslušnosti té pozdějším, teprve roku 1909 počínajícím obdobím. Žalovaný úřad zodpověděl otázku tuto záporně, neshledav zde druhé podmínky v § 10 požadované, aby totiž dotyčná osoba po dobu tu přispívala k obecním břemenům. Po stránce skutkové vycházel žalovaný úřad z okolností potvrzených listinou stěžovatelem samým produkovanou, totiž vysvědčením městského daňového úřadu v Košicích ze dne 27. listopadu 1919 toho znění, že stěžovatel byl od roku 1910 počínajíc zdaněn státní i obecní daní, které však nezaplatil.
Pádnost tohoto důvodu žalovaného úřadu snaží se stěžovatel vyvrátiti tím,
1. že prý nezáleží na skutečném placení, nýbrž pouze na tom, byl-li zdaněn,
2. že pokud jde o dobu od 1904 do 1910 platil za něho daň jeho zaměstnavatel,
3. pokud ze stížnosti bylo by lze souditi, béře v pochybnost správnost vyměřené daně.
Dle přesvědčení nejv. správního soudu jsou však tyto námitky jednak bezdůvodný a jednak nerozhodný, neboť
ad 1. § 10 zák. čl. XXII. z roku 1886 jasně stanoví jako podmínku nabytí domovské příslušnosti uplynutím času, aby dotyčná osoba k břemenům obecním přispívala. V tom směru je dáti za pravdu názoru žalovaným úřadem v přípravném spise vyslovenému, že účelem § 10 je právě, aby tomu, kdo de facto povinnosti občana plní, zejména tedy i k hmotným potřebám obce přispívá, dostalo se i právního postavení příslušníka obce té. Že takovémuto přispívání k obecním břemenům a plnění povinností občanských nelze klásti na roven případ ten, kdy někdo sice je zdaněn, ale povinnosti daňové neplní, je samozřejmo. Při tomto výslovně a nepochybně vyjádřeném stanovisku specielního zákona (§ 10 zák. čl. XXII. z r. 1886) je lhostejno stanovisko jiných předpisů zákonných, týkajících se jiných oborů veřejnoprávních, nebo dokonce jen praxe dle tvrzení stěžovatelova ve věcech volebních, tedy také v oboru naprosto jiném ustálená, jíž se stěžovatel dovolává.
Lhostejná je námitka ad 2. uvedená, když týká se jen doby do r. 1910, která však v tomto případě, jak svrchu uvedeno, v úvahu nepřichází.
Nerozhodna je pak námitka ad 3., neboť stěžovatel ani netvrdí, že proti daňovým předpisům by si byl stěžoval a jde tudíž o pravoplatně uložené veřejné dávky, jejichž správnost a zákonitost teprve nyní ve sporné věci, o kterou jde, přezkoumávati nikterak nelze.
Nespornou zůstává okolnost vyplývající z úřední listiny stěžovatelem samým předložené a jím nepopřené, že obecními daněmi počínajíc rokem 1910 stížen byl a že této své povinosti přispívati k obecním břemenům do 27. listopadu 1919 nesplnil. Potom však závěru žalovaného úřadu, opírajícímu se skutkově o tuto okolnost a právně o § 10 zák. čl. XXII. z roku 1886 a vrcholícímu v tom, že stěžovatel následkem nesplnění podmínek v cit. § 10 stanovených do roku 1919 domovského práva v obci Košicích kvalifikovaným uplynutím času nenabyl, nelze vytýkati ani nesprávnosti ani nezákonitosti. Dovolává-li se stěžovatel ve stížnosti nového potvrzení městského daňového úřadu ze dne 5. dubna 1921, nemohlo by to pro něho přivoditi, i kdyby k této nové skutkové okolnosti po rozumu svrchu již uvedeného § 6 bylo lze vůbec přihlížeti, příznivějšího výsledku sporu, když i z této listiny je patrno, že stěžovatel od roku 1910 do 1921 státními i obecními daněmi byl stížen a že v roce 1917 došlo k odpisům daní těch pro nemajetnost a tedy stěžovatelem do té doby zaplaceny nebyly.
Nenabyl-li však stěžovatel do dne 28. října 1918 domovské příslušnosti v Košicích, neodporuje zákonu závěr žalovaného úřadu, že nenastal případ v § 10 zák. čl. XXII. z r. 1886 uvedený, že totiž stěžovatel, nabyv kvalifikovaným pobytem v městě tom tamní domovské příslušnosti, byl by vystoupil ze svazku své dosavadní domovské obce Csongrádu, a že tudíž dnem státního převratu měl jako příslušník obce v Maďarsku ležící vůči československému státu postavení cizince.
Dovolává-li se stěžovatel opět teprve ve stížnosti té okolnosti, že obec Csongrád za svého příslušníka ho neuznává, odkazuje se ke svrchu již citovanému § 6 zák. o správ. soudě, dle něhož soud ten k této nové, v řízení správním neuvedené skutkové okolnosti přihlížeti nemůže. Ostatně byla by okolnost ta nerozhodna, neboť i kdyby skutečně ve své dřívější domovské obci Csongrádu své příslušnosti byl pozbyl, nebylo by tím ještě nikterak dáno, že nabyl jí v obci Košicích, jak on tvrdí.
Měl-li však stěžovatel dnem 28. října 1918 naproti státu československému právní postavení cizince, pak jeho žádost ze dne 16. listopadu 1919 nemohla býti posuzována ani podle § 10 ani podle § 11 zák. čl. XXII. z r. 1886, platících pouze pro zdejší státní občany, nýbrž podle § 16 zák. čl. V. z r. 1903. Obec Košice mohla mu tudíž k jeho žádosti, pokud by ji vůbec za žádost o udělení domovského práva mohla pokládati, pouze přislíbiti přijetí do obecního svazku pro případ dosažení zdejšího státního občanství a každý její akt, jímž proti předpisu těchto zákonných ustanovení jeho domovskou příslušnost v Košicích, tudíž na území republiky československé vyslovila, jest, jak nejvyšší správní soud již v nálezu ze dne 26. dubna 1921 č. 4372, Boh. č. 823, k němuž se stěžovatel podle § 44 jedn. řádu odkazuje, vyslovil a blíže odůvodnil, nejen nezákonný, nýbrž absolutně zmatečný, který právní moci vůbec nabýti a pro stěžovatele žádných práv založiti nemohl. Potom však není třeba zabývati se otázkou stěžovatelem nadhozenou, zda žalovanému úřadu náleží právo v § 10 zák. čl. XXII. z r. 1886 uvedené, neboť jde-li o akt naprosto zmatečný, který právní moci vůbec účasten býti nemůže, nelze v postupu žalovaného úřadu, který tuto nulitu vyslovil a na důsledky z toho plynoucí upozornil, bez ohledu na citovaný § 10 shledávati nižádné nezákonnosti.
Bezdůvodně odvolává se stěžovatel na doklad své domovské příslušnosti v městě Košicích a svého státního občanství veřejného mínění a toho, že úřady sestavujíce voličské seznamy a zkoumajíce kandidátní listiny za zdejšího příslušníka ho pokládaly a námitek ve směru tom nevznesly, neboť z okolnosti té lze pouze dovolovati, že skutečnost tu předpokládaly, aniž však, bylo-li to mylné, mohlo to nahraditi nedostatky, jež v ohledu tom zde byly, a aniž tím mohly zjednati platnosti a účinnosti aktu, jak svrchu dovozeno, ničímu.
Avšak bezdůvodně dovolává se stěžovatel i toho, že jeho volba poslancem Národního Shromáždění byla volebním soudem ověřena, neboť ověření takové není rozhodnutím volebního soudu, ať povahy konstitutivní, ať deklaratorní, nýbrž právě jen pouhým ověřením, totiž, Jak již ze znění dotyčného výroku volebního soudu patrno, konstatováním, že proti volbě toho kterého poslance nebylo podáno stížnosti a že se nenašla žádná zákonná závada, pročež se volba ověřuje. Výrok ten tudíž předpokládá, že závad zde není, jeho negativní zjištění neobsahuje autoritativního řešení otázky existence předpokladů těch a zejména i domovské příslušnosti a státního občanství, nenahrazuje ji, není na závadu dalšího jich zjišťování a dalšího úředního postupu, shledá-li se, že předpoklad ten byl mylný a že ve skutečnosti náležitostí těch zde nebylo. Právní moci ve smyslu stěžovatelem tvrzeném a zdroje práva, pokud jde o náležitosti ty, ve výroku volebního soudu o ověření volby tudíž shledávati nelze.
Neprávem dovolává se stěžovatel § 16 lit. c) zák. čl. XXII. z r. 1886 jednajícího, jak z jeho znění a souvislosti s ostatními ustanoveními zákona toho patrno, pouze o tom případě, kde nelze vůbec zjistiti domovskou příslušnost státního příslušníka, kdežto v daném případě je spor jedině o to, zda stěžovatel nabyl domovské příslušnosti v Košicích, či nenabyl-li příslušnosti v obci této, maje nadále příslušnost v jiné známé a zcela určité obci (Csongrádu).
Rovněž bezdůvodně dovolává se ustanovení § 4 a 9 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n., neboť pokud jde o § 4, kdyby se i za to míti mohlo, že stěžovatel náleží k osobám, jichž se toto zákonné ustanovení týká, ani netvrdí, že právo opce způsobem v zákoně předepsaným vykonal a nepřichází tudíž předpis ten vůbec v úvahu. Pokud pak jde o § 9, předpokládá týž osoby, které nabyly na území k československé republice patřícím práva domovského. Náležitosti této však v daném případě, jak již svrchu dovozeno, není a nemá tedy ani tento předpis v stěžovatelově případu významu.
Bezdůvodně dovolává se stěžovatel posléze i smlouvy uzavřené mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými s Československem v Saint- Germainu dne 10. září 1919, neboť kdyby i stěžovateli mohlo býti vůbec přiznáno právo odvolávati se k odůvodnění svého nároku na mezinárodní smlouvu mezi zdejší republikou a státy třetími, k nimž stěžovatel v žádném vztahu není, je ze smlouvy té patrno, že šlo pouze o to, aby určité právní poměry, zejména také co do státního občanství upraveny byly Československou republikou dle určitých mezi smluvními stranami sjednaných zásad (čl. 1.), při čemž však budoucí zákonné upravení poměrů těch učiněno bylo dále ještě závislo od budoucích smluv s tím kterým státem uzavřených (čl. 3). Šlo tedy o pouhé vytčení směrnice budoucího zákonodárství republiky Československé, nikoli. však o positivní normu zákonnou, která by sama o sobě mohla býti zdrojem individuelního právního nároku.
Bylo tudíž stížnost, pokud jde o odst. 1 naříkaného rozhodnutí, odmítnouti jako nepřípustnou, v ostatním pak zamítnouti ji jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1056. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1035-1041.