NPD documents search: Všehrd, 11 (1930)

Čís. 743.

Zákon o cestách z nouze ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák.
Průkaz, že peníz, rovnající se odškodnému, dán byl na poštu pro odpůrce, není průkazem zaplacení po rozumu § 17 zákona.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, R I 895/20.)
V řízení o propůjčení cesty nezbytné nařídil soud prvé stolice dle § 17 cit. zák., by vložena byla pro oprávněné služebnost vozové cesty přes pozemek služebný náležející faře v J. Rekursní soud doplnil, ku stížnosti finanční prokuratury usnesení prvého soudu v ten smysl, že nařídil, by v pozemkové knize na nemovitosti náležející oprávněným se vložilo zástavní právo pro nárok fary v J. na odškodné. Důvody: Dle § 17 Zákona ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák., má soud, když vyprší lhůta čtyř neděl od právoplatnosti usnesení, vykazujícího cestu nezbytnou, naříditi řádný zápis cesty nezbytné do knihy pozemkově a zároveň naříditi vklad práva zástavního pro přiřknuté odškodné. Pouze tehda, když do té doby bylo soudu prokázáno, že odškodné s příslušnými úroky zatím již bylo zapraveno, nebo k soudu složeno, nemá místa zajištění odškodného. Bylo tudíž prokázati nabyvatelům cesty nezbytné, že zapravili odškodné, průkazu takového však nepředložili, neboť vykázaný podací lístek poštovní svědčí sice tomu, že peníz odškodného byl zaslán na farní úřad v J., totiž že byl dne 5. června 1920 na poštovním úřadě v T. jmenovanému úřadu poukázán, není však průkazní listinou o tom, že zaslaný peníz skutečně adresáta řádně došel a že jej tento řádně obdržel. Jestiť možno, že zásilka vůbec nedojde, nebo že s jakékoliv jiné příčiny adresátu není dodána a tu nese nebezpečí dopravy zasílatel, když placení poštou nebylo věřitelem vymíněno nebo žádáno. Podací lístek takový netvoří tedy důkazu o tom, že dluh byl zaplacen a nemůže nahraditi kvitance ve smyslu § 1426 obč. zák., to tím méně zde, kde jde o zápisy knihovní a kde tedy užíti je přísnějších předpisů zákona knihovního. Poněvadž nebylo zde řádného průkazu o zapravení odškodného, měl se prvý soudce při zápisu říditi předpisem § 17, odstavec prvý zákona a, ježto tak neučinil, jest stížnost odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti.
Důvody:
Podle § 17 zákona o zřizování cest nezbytných ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák. soud jest povinen, jak v usnesení v odpor vzatém správně jest uvedeno, z moci úřední naříditi knihovní vklad práva zástavního za odškodné, leč by prokázáno bylo, že toto bylo již zaplaceno nebo k soudu složeno. Pod zaplacením ve smyslu tohoto § 17 lze vzhledem na §§ 1412, 1413 a 1415 obč. zák. rozuměti toliko zaplacení osobě té, která jest věřitelem. Stěžovatelé však neprokázali, že odškodné bylo věřiteli, totiž faře v J., zaplaceno, nýbrž pouze, že za účelem zaplacení odškodného odevzdali potřebné k tomu peníze poštovnímu úřadu za účelem dodání jich farnímu úřadu v J. Podle § 1002, 1009 a 1017 obč. zák. byl poštovní úřad zmocněncem stěžovatelů za účelem zaplacení odškodného s účinkem podle § 1412 obč. zák., že by totiž zaplacením tím povinnost stěžovatelů pominula tak, jako kdyby zaplatili sami. Odevzdáním peněz poštovnímu úřadu k onomu účelu však nenastalo ještě zaplacení odškodného s tímto účinkem. V rekursu finanční prokuratury do usnesení soudu prvé stolice jest prohlášeno, že odškodné bylo vyplaceno duchovnímu správci československé náboženské společnosti. Z toho však neplyne, že by zaplacení bylo se stalo věřiteli oprávněnému, totiž faře v J.; prohlášení ono tudíž nemůže nahraditi potřebný výkaz o zaplacení, to tím méně, poněvadž v rekursu finanční prokuratury výslovně jest tvrzeno, že oprávněnému věřiteli zaplaceno nebylo.

Citace:

č. 743. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 643-644.