NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 530.

Úřednictvo: * Každý osobní přídavek, povolený úředníkovi k normálnímu služnému, jest podroben zmenšení, resp. započtení dle čl. IV, odst. 1. zák. ze dne 19. září 1898 č. 172 ř. z., není-li výslovným ustanovením dekretu přídavek ten přiznávajícího stanovena v určitém případě výjimka v ten rozum, že přídavek má býti nezkráceně zachován i při postupu oprávněného do vyššího služného.
(Nález ze dne 27. září 1920 č. 6269.)
Věc: František M. v Praze proti ministerstvu sociální péče v Praze o zastaveni osobního přídavku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel — do té doby rada zemského soudu v Brně — byl dle dekretu ministerstva sociální péče v Praze ze dne 30. listopadu 1918 č. 376/P ministerským předsedou v zastoupení presidenta republiky jmenován odborovým radou ve stavu konceptního úřednictva ministerstva sociální péče s požitky VI. hodnostní třídy 2. stupnice a poukázáno mu při tom k výplatě služné ročních 7 200 K, aktivní přídavek ročně 1 600 K počínajíc dnem 1. prosince 1918 až na další.
Dekretem ministerstva sociální péče ze dne 8. března 1920 č. 3434/P byl vyrozuměn, že dle dekretu ze dne 25. února 1920 jmenoval jej president republiky ministerským radou ad personam v V. tř. hodnostní ve stavu téhož ministerstva a že se mu bude služné ročních 12 108 K a místní přídavek 4 008 K (I. platový stupeň) počínajíc dnem 1. března 1920 vypláceti pošt. úřadem šekovým v Praze. Dosavadní jeho plat jakož i osobní přídavek ročních 1 600 K byl mu současně zastaven dnem 29. února 1920.
Proti tomuto dekretu, pokud jím bylo nařízeno zastavení osobního přídavku, směřuje stížnost vytýkající mu nezákonnost, Stěžovatel tvrdí, že byl před svým povoláním do ministerstva sociální péče radou zemského soudu s platem VII. tř. hodnostní 2. stupnice platové a že prý při ústní rozmluvě s ministrem soc. péče, konané před převzetím, kladl za podmínku svého přestoupení do ministerstva jako odborník v péči o mládež, aby byl jmenován ministerským radou, hlavně proto, že s přestěhováním z Brna byla pro něj spojena hmotná újma trvalou ztrátou výhod aprovisačních a příjmů mimoslužebních. Ježto však ministr prohlásil, že systemisovaná místa V. třídy hodnostní jsou v ministerstvu tom již obsazena, projevil stěžovatel ochotu, nebude-li možno prosaditi jeho jmenování do V. třídy, že se spokojí se jmenováním odborovým radou, když mu budou přiznány požitky ve výši nejvyšší platové stupnice VI. hodnostní třídy. Nevypočítával prý hmotných ztrát s opuštěním dosavadního místa spojených a nežádal, než možnost obstojné životní míry v působišti novém.
V důsledku tohoto ujednání byl jmenován po usnesení ministerské rady odborovým radou s požitky VI. třídy hodnostní 2. stupnice platové a současně přiznán mu osobní přídavek 1 600 K bez jakéhokoli omezení na určitou dobu nebo hodnostní třídu nebo platovou stupnici nebo konečně novou úpravu platů. Tento osobní přídavek, přiznaný mu ministerskou radou, byl mu neprávem zastaven opatřením ministra sociální péče ve výše citovaném dekretu, čímž bylo porušeno právo zlepšení normálních požitků přiznané mu na základě obapolné úmluvy. Zastavení takové nemá v zákoně opory a stalo se proti dosavadní praxi ministerstva sociální péče. Stejně jako nebyl stěžovateli osobní přídavek zastaven při úpravě platové, neměl mu býti zastaven ani když byl jmenován do V. třídy hodnostní, protože jí dosáhl zcela normálním postupem, t. j. uprázdněním místa odchodem odborového přednosty J. na odpočinek.
Nebyl-li osobní přídavek nijak omezen, platí prý za trvalé zlepšení jeho normálních požitků. Není prý důvodu, proč by stěžovatel neměl být plně účasten dobrodiní normálního, osobními změnami ve stavu ministerského úřednictva podmíněného postupu do vyšší hodnostní třídy, zvláště když se uváží, že by byl stěžovatel v dřívějším svém povolání dosáhl za několik málo měsíců rovněž VI. třídy hodnostní a očekávaným propočítáním let dokonce týchž požitků, jaké má nyní v V. třídě hodnostní bez osobního přídavku. Máť dle stížnosti bez služební doby jednoročního dobrovolníka a bez započtení válečných let celkem 24 léta 4 měsíce služby.
Pro osobní přídavek není zákonných ustanovení a jest proto pro otázku, jak dlouho platí, rozhodna pouze úmluva resp. ustanovovací dekret.
Nejvyšší správní soud nemohl stížnosti přiznati oprávněnosti již proto, že právě zmíněné tvrzení stěžovatelovo, jakoby nebylo zákonného předpisu, o který lze opříti odnětí osobního přídavku, neodpovídá skutečnosti. Předpis takový tu v pravdě jest. Ustanovujeť článek I. § 1 zák. ze dne 19. února 1907 č. 34 ř. z., zákonem ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. v platnosti ponechaný a ani zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. nezrušený, že osobní přídavky mají býti započteny do stupňů služného tehdy nově zřízených. Ustanovení to doplňovalo starší, rovněž platný všeobecnější předpis článku IV., odst. 1 zákona ze dne 19. září 1898 č. 172 ř. z., dle něhož osobní přídavky mají býti při postupu do vyššího služného podle platných předpisů zmenšeny, resp. započteny. Neměl-li by se tedy tento zákonný důsledek v určitém případě dostaviti, musilo by býti v dekretu, kterým byl přídavek ten přiznán, výslovně uvedeno, že přídavek bude zachován i při postupu oprávněného do vyššího služného. To se však v případě, o nějž jde, nestalo.
Stěžovatel nemůže se ostatně odvolávati ve svůj prospěch ani na obsah tvrzené předběžné úmluvy s ministerstvem sociální péče. Projevilť, jak sám udává, na závěrek předběžného vyjednávání ochotu, přestoupiti do služeb ministerstva sociální péče, »když mu budou přiznány požitky ve výši nejvyšší platové stupnice VI. hodnostní třídy.« Že by toto přání jeho nebylo v jmenovacím dekretu splněno bývalo, netvrdí. Ale rovněž netvrdí, že si vyhradil, aby jeho požitky služební byly po celou dobu, po kterou bude v aktivní službě státní, i při dalším postupu do vyšších hodnostních tříd vždy o jistou částku peněžní proti normálu zvýšeny. Dekret ze dne 30. listopadu 1918 čís. 367/P byl by mohl — aniž by se příčil tvrzené úmluvě — obsahovati prostě jmenování jeho odborovým radou s požitky VI. třídy hodnostní 4. stupnice platové (č. I., § 1 zákona ze dne 19. února 1907 č. 34 ř. z.) bez jakéhokoli osobního přídavku a stěžovatel nebyl by měl při pozdějším normálním povýšení do V. třídy hodnostní nejmenšího podkladu proto, aby se domáhal zvýšení požitků přiznaných mu s novou hodnostní třídou přesně dle zákonných předpisů. Nebyl-li volen tento způsob, nýbrž sáhnuto k jmenování stěžovatele do VI. třídy hodnostní 2. stupnice platové s přiznáním osobního přídavku, nemohl tím jeho nárok nabýti jiné tvářnosti.
Z uvedeného plyne, že opatření ministerstva sociální péče, kterým bylo stěžovateli zastaveno při jeho povýšení do V. třídy hodnostní další vyplácení osobního přídavku 1 600 K, odpovídalo plně zákonu a jest tím svojí opory zbavena i námitka stěžovatelova, že osobní přídavek byl mu povolen usnesením ministerské rady, kdežto zastavení se stalo pouhým opatřením žalovaného ministerstva, neboť výrok ministerstva sociální péče jest dle toho pouhým provedením zákonných důsledků jmenování stěžovatelova ministerským radou, což není kompetenci ministerské rady vyhrazeno.
Že nebyl stěžovateli osobní přídavek odňat, když byla prováděna nová úprava platová, jest pochopitelno, protože to byl akt, který se vztahoval na všecky zaměstnance státní a stěžovatel jím nedosáhl vyšší třídy hodnostní, kterou požadoval při svém přestoupení do služeb ministerstva sociální péče a na místě níž se dohodou spokojil s příjmy dle nejvyšší stupnice platové VI. třídy hodnostní.
Stížnost není tedy v žádném směru odůvodněna a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 530. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 561-563.