Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně, 24 (1915). Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 382 s.
Authors:
= Právník, 76 (1937)
PDF
Číslo 7.
Rok 1912.
Zprávy Právnické Jednoty Moravské v Brně.

Nemanželské dítě.


Píše r. z. s. J. Zbieranski.
Jakož kdo neduhu svému nerozumí, nad ním se netrápí, kdo bolestí necítí, nestůně; by kdo nad propasti stál, jestliže ve tmách jest a toho nevidí, neleká se: tak kdo neřádů pokolení lidské sžírajících neznamená, nemá proti čemu horliti, nad čím se trápiti. Komenský.
Po všechny věky lidské kultury zůstává nemanželské dítě, tato výstraha při cestě ku dokonalosti lidského pokolení, nepoznáno a nepovšimnuto. Lidstvo nevidí potřeby, prozkoumati a seznati pravou jeho podstatu a hluboký význam. O tom podává neklamný důkaz strnulé právo nemanželského dítěte.
»Právo, věrný jak v zrcadle obraz dočasného kulturního stavu jeho nositelů, jest tak jako sociální a vespolný život národů, jemuž se právě právo přimknouti musí, ve stálém vývinu a změně; jednotlivá jeho ustanovení odumírají, jiná se potřebě století přizpůsobují a přejdou konečně na přítomnou dobu ve stavu, jemuž každé jednotlivé období vývinu své znamení vtisklo.« (Dr. Jos. Krainz, System rak. všeob. práva soukromého.)
Strnulost práva nemanželského dítěte jest nápadná. Od úplného bezpráví nejstarších dob neliší se valně právo nemanželského dítěte v naší době; tam vyvrhl Abraham k radě své Sáry své nemanželské dítě i s matkou, zde některé zákony zapovídají, by se nemanželský otec nestíhal, některé mu takových obran přiznávají, že se dítěti často ubrání, a nejpříznivější, mezi něž též náš obecný zákon občanský se řadí, ustanovují nemanželskému dítěti právo jen velice obmezené. I nejnovější a nejpokročilejší švýcarské právo soukromé zůstalo na poloviční cestě státi a přiznává nemanželskému dítěti otcovo jméno a dědické právo jen proti svobodnému otci.
Právo nemanželského dítěte přechází s národa na národ, s věku na věk s nepatrnými jen změnami, než pravda slov Krainzových má i o právu nemanželského dítěte plnou platnost. Strnulost vývinu práva tohoto sleduje zvláštní příčiny: nemanželské dítě jest výjimkou v lidském pokolení, pravá jeho podstata a neblahý jeho význam zůstávají nepoznány, ale zdravý pud sebeochrany v lidu vyciťuje v něm nepřítele lidského pokolení.
Ku rozmnožování a udržování lidského pokolení jest manželství ustanoveno, nemanželské dítě jest toho výjimkou. Manželství nabylo svého vysokého významu ethického svým znamenitým účinkem na vývin lidstva. Děti dědí vlastnosti, přednosti a vady svých rodičů neb prarodičů — někdy dědictví jednu generaci přeskočí — neboť živoucí buňky ploditelů k novému životu dítěte se spojující jsou dle duševních a tělesných vlastností ploditelů úplně zladěny.
Tuto skutečnost dědičného zatížení nazývá věda velkou1 a zjišťuje, že zájem potomstva, by bylo normální, od ploditelů mnoho vzácných vlastností vyžaduje: by byli osoby zralé, do úplné zralosti zachovalé, úplně zdravé, nerozcházeli se mnoho stářím, by volba jich spočívala na vzájemné lásce, by trvala mezi nimi úplná harmonie, by prodchnuti byli citem povinnosti a odpovědnosti vůči sobě a potomkům svým a z té příčiny všech křehkostí lidských se varovali. Že tak zdařilá volba ploditelů pro různé ohledy a vlivy lidský život ovládající, jakož i pro křehkost lidskou velice řídká jest, učí zkušenost. Nelze proto, než uznati za pravdu, co Max Gruber, Hygiene des Geschlechtslebens 1905, str. 55 praví: Max Gruber, Hygiene des Geschlechtslebens 1905, str. 55">»Úplně normálním a dědičně nezatíženým není konečně žádný člověk... « Na druhé straně jest dědičné odtížení (G. Hirth, Erbliche Entlastung) právě takovou skutečností jako dědičné zatížení, a proto pokračuje Max Gruber ve své větě: Max Gruber, Hygiene des Geschlechtslebens 1905, str. 55">»a na druhé straně učí zkušenost, že zárodky nemocí v rodinách tak, jak povstaly, zase mohou vymizeti. Mnohé z těchto zárodků mohou účelnou životosprávou býti učiněny bezúčinnými pro jedince, a pokračujícím křížením s rody, jež těchto zárodků nemají, může chorobné ku zaniknutí přivedeno býti, nejedná-li se o zrůdnost těžkou.« Čím pro jedince účelná životospráva ku dovodění bezúčinnosti zárodků tělesných nemocí jest, tím jest pro něho účelná výchova ku zamezení účinnosti zárodků duševního zatížení. Jen účelná výchova jest s to v jedinci co nejdříve vypěstovati rozum, pevnou vůli a cnost, ony mohutné brzdy, jež náklonosti duševního zatížení, není-li zrůdnost těžká, na uzdě udržují. A z toho následuje nutná potřeba, by ploditelé ku účelné výchově svých potomků trvalou společnost spolu sdíleli. Proto i věda trvalé manželství uznává kulturním ideálem.2
Nezvratné tyto pravdy, vědou vyzkoumané a zjištěné, souhlasí úplně se zákonem mravnosti Starým a Novým Zákonem zjeveným.3
A nyní zkoumejme, co z těchto ku normálnímu stavu potomstva nezbytných, hygienou stanovených podmínek nemanželskému dítěti se nedostává. Obyčejně všechno. Ve velké většině případů scházejí se sice nemanželští ploditelé ve květu života a zdraví, ale ani zde podmínky tělesné zdatnosti není, poněvadž ploditelé své zralosti nejčastěji nevyčkali. Ostatních pak hygienou potomstva vyžadovaných podmínek, obzvláště podmínek duševních zde naprosto není. Nemanželští ploditelé se sešli ku ukojení chlípnosti, jednali beze všeho zřetele na mrav, na společnost, na zákon, na následky svého činu, jednali úplně bez pocitu své vzájemné povinnosti a odpovědnosti, beze všeho zřetele na možného potomka, úplně zaslepení chtíčem okamžiku. Početí dítěte nalezlo jeho ploditele ve stavu pro ně velice nešťastném, následek jest značné dědičné zatížení jak tělesné, tak duševní, a to pravidelně lehkomyslností4 a smyslností.5
Nemanželská soulož jest ve skutečnosti zneužití plodidel ku ukojení chlípnosti a tím zločinem na dítěti z ní zplozeném a na lidské společnosti.6 Nemanželské dítě jest svým dědičným zatížením nešťastným tvorem, špatnou složkou lidského pokolení. Jeho pravou podstatu lidstvo nepoznává, ale dobře vyciťuje. Ona nechuť k nemanželskému dítěti, jak se v lidu a zvláště nespravedlivým jeho zanedbáváním v zákonodárství zřejmě jeví, není výsledkem neodůvodněného předsudku mravního, nýbrž zdravého pudu sebeochrany, který v nemanželském dítěti nepřítele lidské společnosti dobře vyciťuje.7 Nemanželské dítě jest oním pohoršením, které přicházeti musí. Pokud národ přísnou a zdravou mravnost uchoval, zůstává nemanželské dítě nečetným, tak že zdravé jádro lidu tohoto nečetného jedince lehce a bez značné škody vstřebe, jakmile však mravnost národa upadá, množí se nemanželské dítě a stává se parasitem na těle národa pokleslou mravností chorobném, urychluje úpadek mravů a klade konečně národ v tento jeho hrob. Neboť úpadek mravů byl hrobem všech zaniklých národů.
Nemanželského dítěte, jakmile se v takové míře množí, jako v době naší, nelze více přezírati.8 Pravá podstata nemanželského dítěte ukládá zákonodárci povinnost, by chránil jak nemanželské dítě, tak lidskou společnost před ním.
Člověk jest veledůležitým činitelem v národním hospodářství, jest nejen podmětem národního majetku, nýbrž i důležitým předmětem národního bohatství; záleží proto na zdatnosti jeho co největší. Čím zdatnější jedinec, tím zdatnější národ. Aby bilance národa byla skvělá, je třeba, by bylo co nejméně passivních bilancí jedinců.9 Nemanželské dítě stává se svým značným dědičným zatížením a zvláště odepřením práva ku vzorné výchově sobě nutného pravou metlou národa, má bilanci passivní, plní veškeré humanitní ústavy, jest často obtíží lidské společnosti po celý svůj život a zvětšuje svým zatíženým pokolením passivní bilanci celého národa, nemanželské dítě jest oním neřádem pokolení lidské sžírajícím.
Na lidském pokolení a obzvláště na zákonodárci jest, by čelil množení se nemanželských dětí a postaral se o jich pečlivou výchovu, by zatížení jich bylo paralysováno.
Dosavadní právo nemanželského dítěte tomuto úkolu naprosto nevyhovuje. Ztužená péče o dítě, která zkoumá všechny nedostatky a překážky výchovy až ku kořenům, naráží u nemanželského dítěte na nedostatek práva jemu přiznaného jako na překážku pečlivé výchovy nepřekonatelnou. Překážku tuto jest nutně odstraniti.
Jak daleko zůstává náš obecný zákon občanský, jeden ze zákonů nemanželskému dítěti nejpříznivějších, za spravedlností a účelností práva nemanželského dítěte! Dle něho nemají nemanželské děti stejných práv s manželskými; jsou vyňaty z práv rodiny a příbuzenstva, nemají nároku ani na rodinné jméno otcovo ani na šlechtictví, znak a jiné přednosti rodičů, nesou rodné jméno matčino, jsou vyloučeny ze zákonného práva dědického po otci a příbuzných rodičů a nemají alimentačního nároku proti příbuzným rodičů. Nemanželským dětem přísluší sice proti jejich rodičům nárok na výživu, vychování a zaopatření, ale jen dle míry jejich majetku.
Nejdůležitějším nárokem nemanželského dítěte jest nárok na výživu, vychování a zaopatření; přísluší nemanželskému dítěti proti oběma rodičům, ale jen proti nim a to jen dle míry jejich majetku, nikoliv též dle jejich stavu. Míra nároku toho jest velice obmezena, neboť se vykládá ve smyslu redaktorů,10 kteří rozumějí pod zaopatřením toliko dochování dítěte do doby, kdy s to jest, by se samo svou prací, třeba nejjednodušší nádenickou, živilo. Tím však stlačují i míru výživy a vychování majetku rodičů přiměřeného na nejnižší stupeň, ponechávajíce libovůli rodičů, by vychovali dítě ku stavu, větší neb menší vzdělanosti a s tím spojeného nákladu vyžadujícímu. Má-li dítě znamenitých vloh, jest se svou potřebou vzdělání, i kdyby rodiče bohatstvím oplývali, na milosrdenství bližního poukázáno, jak o tom nálezy nejvyššího soudního dvoru svědčí. A takto zákon sám, nepřiznávaje nemanželskému dítěti výhod a předností stavu rodičů a stlačuje jeho výživu, vychování a zaopatření na míru ku živobytí nejnutnější, vyvrhuje nemanželské dítě do nejnižší třídy proletářů.
Výchova nemanželského dítěte ponechává se matce a poručníku, otec jest povinen toliko náklady nésti a jen, když blaho dítěte výchovou u matky ohroženo jest, dítě k sobě vzíti neb jinde umístiti. Povinnost tuto otec jen ve velice řídkých případech koná, zpravidla se o výchovu dítěte naprosto nestará a ačkoliv míra jeho povinností ku dítěti tak skromně vyměřena jest, hledí se jí laciným vyrovnáním zhostiti. Této snaze hověla až do posledních dob velice laxní soudní praxe v míře nejvyšší; vše se smíry za odbytné jednou pro vždy, často zrovna směšné, jen hemžilo. Nejvýmluvnější to zajisté důkaz nedostatečnosti práva nemanželského dítěte, když nezadatelné právo nemanželského dítěte na nejnutnější výživu, vychování a zaopatření za babku pro vždy lze zašantročiti se schválením soudu, jemuž zákon nemanželské dítě do zvláštní ochrany odevzdává, tak že nemanželské dítě, nechce-li neb nemůže-li matka o ně pečovati, veřejné dobročinnosti úplně na obtíž padá. Dlužno ovšem připomenouti, že při těchto smírech otec obyčejně nějakým kapitálem vládnoucí proti chudé matce stojí, a s chudým lehce smíry činiti, když se peníze nabízejí, třeba i málo, a když zřejmo jest a často od otce výslovně hrozeno bývá, že dítě nedostane nic, nevezme-li, co se nabízí. V matce ozve se obyčejně lehkomyslnost i při tomto úkonu a zároveň zlostné opovrhování milencem ji opouštějícím a vzdorovitá hrdost, že dovede své dítě sama živiti, takže smír se snadno ve skutek uvede. Soudu nezbývá než smír schváliti, neboť není snadno otce ku konání povinnosti přidržeti, když tomu odpírá a překážky činí.
O výživu, vychování a zaopatření nemanželského dítěte je zákonem špatně postaráno, nemanželské dítě jest v nejčastějších případech na soukromou a veřejnou dobročinnost odkázáno.
Vyloučiti nemanželské dítě z práv rodiny a příbuzenstva jest zjevným bezprávím. Pouto, kterým příroda dítě s jeho rodiči a příbuznými společnou krví spjala, jest nerozlučitelné; proto nezná trestní zákon dle §§ 131. a 501. rozdílu mezi příbuzenstvím původu manželského a nemanželského. Vyloučením nemanželského dítěte z práva rodinného nelze zajisté s něho rodinného zatížení sníti; proto je vyloučení toto nespravedlivé.
Ustanovení, že nemanželské dítě nese rodné jméno matčino, je pochybené; neboť přes to, že 100 let je v platnosti, nevžilo se v lidu, ba ani ústavy a úřady se v něm dostatečně nevyznají. Počet nemanželských dětí, jež nenesou pravého svého jména, není nepatrný, a případy, kdy nemanželské dítě své pravé jméno teprve při zápisu do obecné školy neb později do střední školy, neb ještě později při odvodu neb oddavkách aneb konečně i při oddavkách svého dítěte zví, nejsou zvláštností. Jest proti mysli, a není proto žádného rozumného důvodu, by se nejmenovalo dítě jak otec neb aspoň jak matka.
Ale ani toto pochybené právo, jež o. z. o. nemanželskému dítěti přiznává, nezůstalo mu nezkráceno. Dekret dvorní kanceláře ze dne 21. října 1815 č. 1185 sb. s. z. zakázal osobám matriky vedoucím, aby po pravém jméně nemanželské matky pátraly, uloživ jim, by se s každým od nemanželské matky udaným jménem spokojily a je do matriky s poznámkou »dle udání« zanesly.11
Pochybno sice jest, platí-li tento dekret dvorní kanceláře zákonu se příčící, ale jisto, že se dle něho napořád praktikuje.12
Právo nemanželského dítěte dle o. z. o. nevyhovuje v žádném směru požadavkům, jež jak nemanželské dítě, tak lidská společnost na zákon kladou; nemanželské dítě potřebuje ochrany proti sobě samému, proti svému těžkému zatížení dědičnému, potřebuje nejpečlivější výchovy, lidská společnost vyžaduje co největší čistotu pokolení, tedy co nejméně nemanželských dětí, a to co nejpečlivěji vychovaných.
Obecný zákon občanský svou antisociální tendencí13 množení se nemanželského dítěte jen podporuje. Zámožnému jest snadno, plnou mírou libůstkám svého roztouženého srdce hověti; povinnosti, jež zákon ukládá, jsou nepatrné, následky činu nejsou žádné;14 na chudém si není co vzíti, ten teprve svým chtíčům plnou uzdu může pustiti.
Právo nemanželského dítěte dle o. z. o. nevyhovovalo ani v době, kdy o. z. o. vznikl, ačkoliv mravnost byla daleko přísnější. Nemanželské dítě bylo nečetné, neboť šl. Pratobevera potvrzuje, že po většině filii familias nemanželské děti plodí. Pro nynější dobu je právo toto úplně nedostatečné, neb veškeré známky svědčí o všeobecném úpadku mravním. Věda boří náboženství, jediný základ mravní výchovy, buď Boha hledá neb ho popírá, mladiství nedoukové, blouznivými naukami, jež neztrávili, svedeni náboženství odevšad i ze škol nejnižších vytlačují, všude v městech stáda prostituovaných, nemoce pohlavní nad míru rozšířeny, v celém světě obchod živým masem, nemravnost se tiskem veřejně vtírá, noviny se hemží nabídkami prostředků a pomoci v choulostivých případech, věda hlásá vyhnání plodu za dovolené ve všech případech, hejna porodních bab svou dovednost toho vychlubují, alkohol se vyhlašuje za stravu pro člověka nutnou, útulny, sirotčí ústavy, nemocnice a blázince všude přeplněny, a varovné hlasy za obrodu lidského pokolení sem tam se vyskytující, ve všeobecné vřavě nemravnosti a po požitcích se honící úplně zanikají. Nemanželské dítě, tento neřád pokolení lidské sžírající, vystupuje přes veškeré pomoce, jichž známost až do nejzazší chaty pod lesem jest rozšířena, v hrozivém množství.
Na tyto poměry nedostačuje právo nemanželského dítěte dle o. z. o., a zamýšlená úprava jeho novellou, která jen nepatrnou změnu jeho práva vůči rodině matčině navrhuje, jeví se zrovna směšnou.
K úplnému odstranění poznaných vad práva nemanželského dítěte jest třeba vydatnějšího prostředku a důkladnější úpravy, než jak ji zmíněná novella zamýšlí. Nevyhnutelná jest potřeba, vynechati v první větě § 155. o. z. o. negaci, aby zněla: »Nemanželské děti požívají stejných práv s manželskými.«
Není naprosto žádného rozumového důvodu, by nemanželské dítě nemělo stejných práv jako dítě manželské. Obava o instituci manželství, jako základ rodiny a lidské společnosti, jest pokrytectvím. Manželství, patrná původní forma spolužití muže se ženou a nikoliv kulturní vymoženost, jest v srdci lidském tak pevně zakotveno, že je po všechny věky a všude u divokých i vzdělaných národů nalézáme; odchylky jsou nečetné a patrné výjimky. Manželství chrání láska, cnost, žárlivost, zvyk, mocné to duševní stavy jako andělé plamennými meči. Je-li ještě pro tvrdost lidského srdce jednotlivců další ochrany zákonem třeba, jest možno jiným způsobem a bez ukrutné oběti nemanželského dítěte žádoucího výsledku dosíci. Hlásaná potřeba ochrany manželského dítěte před nemanželským jest též jen na sophistické pravdě založena; neboť nemanželské dítě neujídá chleba manželskému, otec, který je oba zplodil, jest povinen, oběma chleba zaopatřiti. Jedině pravdou jest, že dle o. z. o. manželské dítě nemanželskému chleba ujídá, a to tou měrou, že se ho nemanželskému ani k holému životu nedostává.
Nikde není důvodu proto, by nevinné dítě trpělo v právu soukromém na zavinění svých rodičů. Naprostá spravedlnost lidská, podstata nemanželského dítěte a zájem lidské společnosti rozhodně po tom volají, by nemanželské dítě manželskému v zákoně nejméně na roven postaveno bylo. Účinek nelze odlučovati od příčiny, za své zavinění nese každý plnou odpovědnost. Mladistvá nerozvážnost, svůdná příležitost a jiné podobné okolnosti početí nemanželského dítěte provázející, jsou sice polehčujícími okolnostmi při zavinění, ale pro soukromé právo nemají pražádného významu a účinku. Právo nemanželského dítěte jest právo soukromé,15 jež potřebě jeho, jakož i sociální potřebě věku se přimknouti musí. Sociální potřeba věku vyžaduje zdatnosti každého jedince a následkem toho čistého pokolení lidského. Jest proto příkazem sociální snahy, množení se nemanželských dětí co nejvíce zameziti. Mocnou v té příčině závorou jest přiznati nemanželskému dítěti plné a stejné právo s manželským. Nemanželské dítě, nesoucí jméno otcovo, mající stejná práva jako maželské, dělící se stejným dílem s manželským o pozůstalost otce a matky a jich příbuzenstva, bylo by mocnou, k plnému významu dospělou výstrahou jak pro postižené, tak pro nezúčastněné.
Udělením plného práva by nemanželské dítě zajisté nevymřelo, ale nepoměrné množení jeho by se zarazilo, a dítě by mělo více zabezpečeno pečlivé vychování, jehož nutně potřebuje; neboť jen přísným a pečlivým vychováním lze u něho vzbuditi cnost a rozum, ony brzdy, jimiž vášně jeho dědičného zatížení na uzdě udržeti lze.
Vše nasvědčuje tomu, že se v dozírné době rozumného upravení práva nemanželského dítěte nadíti nelze, neboť i nejpokročilejší švýcarské právo nemanželské dítě jen částečně uspokojilo. V nemanželském dítěti, jemuž ani křesťanství, ani velicí filosofové ani socialism k plnému právu nepomohli, vzbudila velkou naději láskyplná slova našeho vznešeného mocnáře: »Vše pro dítě«, která jemu zlatý list v dějinách zabezpečují. V nemanželském dítěti, jež po všecky věky svého zákonodárce jako svého vykupitele čeká, ozvala se otázka: »Ty-li jsi, jenž přijíti máš, neb jiného čekati máme?« Ale v přítomné době není známek plnosti času, hlasy za obrodu lidstva volající zanikají neslyšeny. A tak čekati bude nemanželské dítě ještě dlouho svého zákonodárce, jenž určen jest, by nemanželskému dítěti hořkou slzu nezaviněného utrpení setřel.
  1. Charles Darwin, Die Abstammung des Menschen, A. Hegar, Der Geschlechtstrieb, R. Kossmann, Züchtungspolitik, Max Gruber, Hygiene des Geschlechtslebens, Nietzsche, Nachgelassene Werke, Dr. Iw. Bloch, Sexualleben, 1907, str. 10, 769.
  2. L. N. Tolstoi, Kreutzerova sonata, Dr. Otto Weininger, Geschlecht und Charakter, Lecky, Sittengeschichte Europas, 1871, sv. II., str. 289: »Wir haben genügende Gründe für die Behauptung, daß die lebenslängliche Verbindung eines Mannes und einer Frau der normale und herrschende Typus des Geschlechtsverkehres sein solíte.«Dr. Iw. Bloch, Sexualleben, 1907, str. 210: »So hat man auch das Ideal der Dauerehe zwischen einem Mann und einer Frau, das in der Tat, wie hier gleich hervorgehoben sei, als ein unverlierbares Kulturideal bestehen bleiben wird, ...;str. 224: »Das Kulturideal ist die lebenslangliche Dauer der Ehe zwischen zwei freien, selbständigen, reifen Persönlichkeiten, die Liebe und Leben vollkommen mit einander teilen und durch gemeinsame Lebensarbeit sich selbst und das Wohl ihrer Kinder fördern.«Týž str. 728 a n.: Enthaltsamkeitsfrage, a str. 821: Gesundheit, Reinheit, Verantwortlichkeit.
  3. Skutečnost dědičného zatížení a odtížení, vědou vyzkoumanou a velkou nazvanou, zná již Starý zákon a vyslovuje ji na několika místech krátkou větou: »Bůh trestá hříchy otců na dětech do 3. a 4. kolena.« Mojž. 2 kn. 20 kap. 5 v., a 5 kn. 5 kap. 9 v.Hrozné následky: syphilis, tabes, paralysa, slepota (Alfred Fournier) na přestoupení zákona »Nezesmilníš« položené, jež veškeré tresty lidského zřízení svou přísností a krutostí daleko předstihují, jsouce tresty nejen doživotními, nýbrž pro celé generace, dokazují hlubokou vážnost a moudrost tohoto zákona mravního, jenž by zajisté každému člověku, tak jak oněm israelitům na hoře Sinai za hromu a blesku a smrtelné úzkosti nesmazatelně v pamět vštípen býti měl.Na duševní zatížení poukazuje Nový zákon: »Člověk nežije jen samým chlebem, ale každým slovem, jež z úst Božích vychází.«
  4. Tato vrozená lehkomyslnost jest hlavní příčinou toho, že jest nemanželské dítě znamenitým materiálem kriminální statistiky, v níž všecky sebe se týkající rubriky plní, až překypují.
  5. Pohlavní pud vzniká záhy v nemanželském dítěti a otravuje svými výstřednostmi celý jeho život; nemanželské dítě plodí zpravidla zase nemanželské děti, a to tak důsledně, že žena nemanželského původu byvši za svobodna toho ušetřena, ve vdovství v to upadá.Jak zatíženi jsou v té příčině ex meretrice, ex incessu, ex stupro nati?
  6. Dr. Iw. Bloch, Sexualleben, 1907, str. 312: »Im vorigen Kapitel wurde wiederholt darauf hingewiesen, daß freie Liebe nicht identisch sei mit der geschlechtlichen Promiskuität, wie sie heute im irregulären und fast nur vom Zufall abhängenden außerehelichen Geschlechtsverkehr in so erschreckendem Maße und in so verhängnisvoller Weise zutage tritt. So sehr ich für die freie Liebe eintrete, d. h. für die auf innige Liebe, persönliche Harmonie, geistige Wahlverwandschaft gegründete, aus beiderseitiger freier Entschließung, nach Uebernahme aller, aus einem solchen freien Bündnis sich ergebenden Verpflichtungen und Vergewisserung der Gesundheit beider Teile eingegangene Geschlechtsverbindung, ebenso muß ich, allerdings hauptsächlich vom Standpunkte des Arztes und der öffentlichen Hygiene, aber auch aus ethischen Gründen den heute soweit verbreiteten, außerehelichen Geschlechtsverkehr verurteilen, für den ich, um ihn von der ganz verschiedenen außerehelichen freien Liebe zu unterscheiden, die Bezeichnung »wilde Liebe« vorschlage.Diese wilde Liebe ist der wahre Krebsschaden unserer Gesellschaít. Denn ihr Hauptcharakteristikum ist es, daß sie die ständige Verbindung und Vermittlung zwischen dem hygienisch und ethisch einwandfreien Geschlechtsverkehr und der Prostitution darstellt und so die ständige Gefahr in sich bürgt, alle Schaden der letzteren auf den ersteren zu übertragen. Man kann in diesem Sinne die wilde Liebe wirklich als eine Art von Irradiation des ganzen Prostitutionswesens in die Gesamtheit der sexuellen Beziehungen überhaupt auffaßen. So wird sie zu einem starken Hindernis aller Veredlung und Sanierung des Liebeslebens, zu einer unversiegbaren Quelle moralischer und physischer Entartung und Durchseuchung des Volkes.Opačné ocenění nemanželské soulože (Dr. Bruno Kafka, Gerichtszeitung 1910) jest právě tak charakteristickým znamením mravního úpadku, jako tekutý chléb. Věda vyžaduje od ploditelů zachovalost až do zralosti, neboť vyžilý jedinec plodí jen nedokrevné, neduživé a degenerované děti.
  7. Zákon sám uznává nutnost, nemanželské dítě v té příčině v ochranu vzíti, §. 162., první věta, o. z. o.
  8. Podle výkazu ústředního statistického úřadu za rok 1909 narodilo se v Rakousku manželských dětí 846543 a nemanželských 118553, tak že porody manželské ku nemanželským jsou v poměru 7 : 1. Tento poměr by byl zajisté ještě nepříznivější, kdyby nebylo těch různých ochranných prostředků a pomocí, o nichž velké denní listy na celých hustě potištěných stranách zprávu podávají.
  9. Wirtschaft u. Recht, 1912 Berlin.
  10. O §. 139. původní osnovy, který zněl: »Ein uneheliches Kind hat das Recht von seinen Eltern einen ihrem Vermögen angemessenen Unterhalt, Erziehung und Versorgung zu fordern; es soll auch wegen dieser unehelichen Geburt weder an seiner Ehre gekränket, noch an seinem künftigen Betrieb gehindert werden«, bylo dle redakčních protokolů dra. Jul. Ofnera jednáno takto:Das niederösterreichische und innerösterreichische Appellationsgericht fand eine zu große Begünstigung darin, daß das Kind nach dem Maße des Vermögens der Eltern, die sehr reich sein könnten und nicht vielmehr nach der Vorschrift des Patentes vom 22. Februar 1791 mit Rücksicht auf den Stand der Mutter und seine künftige Aussicht erzogen werden soll.Referent erachtete, es ließen sich beide Rücksichten vereinigen, wenn die Aussage des Paragraphen folgendermaßen gefasst würde: Ein uneheliches Kind hat das Recht, von seinen Eltern eine ihrem Vermögen und seiner künftigen Versorgung angemessene Erziehung zu fordem; es soll auch wegen dieser unehelichen Geburt weder an seiner Ehre gekränket, noch an seinem künftigen Nahrungsstande gehindert werden.v. Strobl war der Meinung, es sollten hier den unehelichen Kindern so wenig Rechte als möglich eingeräumet und denselben nur die unentbehrlichste Erziehung zugesichert werden. weil sonst, da diese Verbindlichkeit auch auf die Erben übergeht, nach dem Tode der Eltern den allenfalls vorhandenen ehelichen Kindern zuviel entzogen werden würde. In dieser Hinsicht glaubt er auch, sich mit dem Texte des Referenten vereinigen zu müßen, weil durch die hiezugesetzten Worte: »und seiner künftigen Versorgung«, die Beschränkung wenigstens einigermaßen ausgedrückt wird, indem gewöhnlich die künftige Versorgung solcher Kinder darin bestehe, daß sie durch Dienen oder durch Arbeit bei einem Gewerbe sich selbst fortzubringen vermögen. Auch v. Orlandini trat dem Referenten bei, v. Aichen hingegen erachtete, es solíte, so wie im Pat. vom 22. Februar 1791 bestimmt wird und wie es auch die beiden Landeskommissionen in Antrag gebracht haben, immer der Stand der Mutter und die künftige Bestimmung zum Maßstabe genommen und hiernach der Text abgefasst werden.Die übrigen Stimmen aber erklärten übereinstimmend mit dem Vizepräsidenten v. Haan: Da man den unehelichen Kindern ohnehin so viele Rechte benehme, welche den ehelichen Kindern zukommen, da man ihnen den Stand und Rang ihrer Eltern abspreche, so müße man ihnen doch nicht auch noch die Aussicht auf das Vermögen ihrer Eltern entziehen. Sie müßten nun einmal erzogen und für ihr künftiges Fortkommen gesorget werden; und da es hiebei um Ausgaben zu tun ist, so könne bei einer gerichtlichen Ausmeßung nur das Vermögen zum Maßstabe genommen werden, und zwar nicht eines Teiles allein, sondern beider Teile. Es füge sich zwar meistens, daß die Mutter arm ist; aber es könne auch der Vater arm und die Mutter reich, oder beide Teile reich sein. Immer bleibe es richtig, daß beide Teile nach der Natur gemeinschaftlich die Lasten der Erziehung zu tragen haben; und es sei nicht abzusehen, warum einseitig entweder blos das Vermögen des Vaters oder jenes der Mutter den Maßstab der Bestimmung geben sollte. Uebrigens werde doch ihrer Willkühr überlassen, inwieweit sie hier zu Kosten verbunden sein sollen, da es von ihrer Willkühr abhänge, dem Kinde eine mehr oder weniger kostspielige Erziehung zu geben, solches einem mehrere oder wenigere Bildung und Unterstützung fordernden Stande zu widmen.O §. 132. (§ 141. pův. osn.): »Zur Verpflegung ist vorzüglich der Vater verbunden; wenn aber dieser nicht im Stande ist, das Kind zu verpflegen, so fällt diese Verbindlichkeit auf die Mutter« — jednalo se při revisi takto: v. Pratobevera bemerkte, daß ihm die Pílicht des Unterhaltes doch zu beschränkt erscheine, und daß, da doch meistens nur filii familias in die Lage kommen, unehelichen Kindern Unterhalt verschaffen zu müßen, diese aber eben aus ihrem Familienverhältnisse außer Stande sind, die nötigen Auslagen zu bestreiten, die Kinder gewöhnlich ohne Verpflegung bleiben, oder nur allein der Mutter zur Last fallen wüirden. Es dürfte also die gegründete Frage entstehen: ob denn nicht in dem letzten Ealle, und wenn auch die Mutter hiezu unvermögend ware, des Kindes vaterlicher Großvater zur Verpflegung verbunden sein soll?Allein von dieser Erinnerung ward kein Gebrauch gemacht, weil dies sonst für die Söhne Anlockung wäre, auf Kosten der Väter auszuschweifen, und weil den Vätern aus einer ihnen ganz fremden Handlung, wozu sie schon im Voraus ihre Misbilligung zu erkennen geben würden, keine Verbindlichkeit aufgelegt werden kann.O §. 156. (§ 139. pův. osnovy, nyní § 166. o. z. o.) jednalo se při superrevisi takto: v. Pratobevera wollte die Worte: Verpflegung und Versorgung weglassen, weil im § 130 schon erklärt wird, was die Erziehung, welche auch dem unehelichen Kinde gebürt, in sich begreift. Und da der § 130 von ehelichen Kindern redet und diesen nur die Erziehung zuspricht, hier aber den unehelichen Kindern Verpflegung und sogar Versorgung zugesprochen wird, so ständen letztere besser als erstere, was doch nicht sein sollte. Uebrigens könnte das Wort: »Versorgung« wohl leicht dahin misdeutet werden, daß das uneheliche Kind sogar die Gründung einer eigenen Haushaltung, einer Handwerksgerechtsame, eines Etablissements fordem könne. Allein die übrigen Stimmen blieben beim Texte, nachdem sie erwogen, daß Erziehung nur für die Jahre der Jugend passe, Unterhalt und Versorgung aber auch den unehelichen Kindern, wenn sie sich denselben in reiferen Jahren nicht verschaffen können oder in Unglück geraten sind, gebüre. Auch werde man unter dem Worte »Versorgung« nichts anderes verstehen, als daß uneheliche Kind auf jenen Weg geleitet werde, auf welchem es sodann im Stande ist, sein Brod zu erwerben.
  11. Zmíněný dekret dvorní kanceláře byl podkladem zařízení v dolnorakouské porodnici a nalezinci, které zjevně osvětluje, jak se na práva nemanželského dítěte dle o. z. o. nazírá.Stanovy dolnorakouské porodnice a nalezince, Nejvyššími rozhodnutími ze dne 7. prosince 1869 a 7. záři 1877 schválené, dovolují ve shodě s uvedeným dekretem nemanželské matce na platícím oddělení, vyhledá-li matka ústav jen ku slehnutí vezme-li dítě s sebou, by zatajila své jméno; chce-li však dítě nalezinci odevzdati, jest jí předložití listinu o své příslušnosti. Dolnorakouský zemský výbor povolil dle §. 4. odst. 5. svého vyhlášení ze dne 26. ledna 1879 č. 1578, č. 21. z. z., že nemanželská matka z platícího oddělení nalezinci dítě bez průkazu své příslušnosti může odevzdati, složí-li paušální poplatek 300 K a 40 taxy za domovské právo dítěte ve Vídni, vedle usnesení magistrátu c. k. hlavního říšského a sídelního města Vídně ze dne 22. února 1878, 26. března 1878 a 8. ledna 1879.Dle tohoto vyhlášení, jež ovšem Nejvyššímu rozhodnutí ku schválení nebylo předloženo a v roce 1899 bylo zrušeno, postupovalo se, jak dole uvedený spor dokazuje, takto: Nemanželská matka zatajila na platícím oddělení porodnice své jméno, dítě bylo do matriky »bez udání matky« zanášeno příjmením smýšleným, po složení poplatků nalezinci odevzdáno a matka zmizela navždy. Dítě přišlo ku pěstounům, zůstalo-li na živu, vrátili je pěstounové ústavu obyčejně v 10. roce, a dítě přišlo jako příslušník vídeňský do chudinského zaopatření města Vídně, jest-li pěstounové, což se často dělo, útrpností jati dítě nikoho nemající a žalostně naříkající nazpět nevzali a sobě neponechali.Dítěti, jemuž takové bezpráví bylo učiněno, nelze dle o. z. o. zjednati zadostiučinění, jak o tom svědčí rozhodnutí nejv. soud. dvoru ze dne 8. června 1909, č. Rv I 394/9, Právník 1909, str. 787.
  12. Matriky zavedeny byly cís. pat. ze dne 20. února 1784. V instrukci k nim, dne 21. října 1813 č. 49. s. p. z. vydané, se nařizuje, by osoba matriku vedoucí jméno matčino přesně vyšetřila, a nebylo-li by jí to možno, za tou příčinou oznámení politickému úřadu učinila a zatím jméno matčino s poznámkou »dle udání« zapsala.Dekret dvorní kanceláře ze dne 21. října 1815, č. 1185. s. s. z. (aneb 13. ledna 1814 s. p. z.) praví: »Úmyslem instrukce o vedení matrik dne 21. října 1813 vydané jest: a) při dětech, jež jako manželské jest zanésti, pravé jméno obou rodičů a jistotu manželského původu s přesností co možno největší vyšetřiti, a b) při dětech nemanželských jmen ženatých mužů jako otců nezanášeti.«»Z toho následuje, že zjištění pravého jména matčina je zbytečné, když nemanželský porod dítěte dozná a nežádá-li se zápisu jména otcova. Ano platné zákony nařizují s moudrostí (sic!), nevyrvávati tajemství pravého jména osobám, které upadly v neštěstí, že se staly matkami nemanželskými. Vzhledem na to je vedoucím matriky ku instrukci jim oznámené ještě dodati, že v případech, kde dítě výslovně jako nemanželsky narozené udáno jest a zápis jména nemanželského otce se nežádá, vyšetření pravého jména matčina svědky neb udáním u politického úřadu úplně zanechati jest a od matky udané jméno bez dalšího šetření s přídavkem »dle udání« do matriky narozených zanésti a do důkazu pravosti jména tohoto jen tehdy se pouštěti, kdyby matka, která doznává, že dítě mimo manželství porodila, sama toho žádala.«»Má-li se však u dítěte, uznaně mimo manželství narozeného, jméno otcovo zanésti, jest se podle uvedené instrukce se vší přesností říditi.«Dekret dvorní kanceláře jest v odporu se zákonem (§ 165. o. z. o.) a s účelem matrik.Ochrana lidského pokolení před zrůdností a odpovědnost jedince vůči zákonu (§§ 131, 142, 153, 216, 463, 501, 507, 525 tr. z.) a §§ 65. a 94. o. z. o. vyžadují přesného zjištění jeho původu.
  13. A. Menger, Das bürgerliche Recht und die besitzlosen Volksklassen.
  14. Kdyby právo nemanželského dítěte u jiných národů ještě nepříznivější nebylo, zdálo by se, že úprava jeho o. z. o. a dekretem dvorní kanceláře ze dne 21. října 1815, č. 1185 s. s. z., hlavně v povaze lidu na Dunaji bydlícího kotví, již Schiller tak případně charakterisoval:»Mich umwohnt mit glänzendem Aug' das Volk der Phäaken,Immer isťs Sonntag, es dreht immer am Herd sich der Spieß.«
  15. Dr. Jos. Kainz, System rak. všeob. soukromého práva, 3. vyd., str. 80—82.
Citace:
Všehrd XVIII., 8.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 6., s. 397-397.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).