NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Čís. 2105.

Nutnými předpokladem použití ustanovení §u 265 tr. ř. jest právní možnost, by sbíhající se trestné činy byly jednotně vyřízeny (§ 34 tr. zák., § 56 tr. ř.).
Ustanovení §u 265 tr. ř. nelze použíti u cizozemce, jenž byl před tím v cizině odsouzen za souběžný, v cizině spáchaný zločin (§ 39 tr. zák.)
(Rozh. ze dne 25. září 1925, Zm I 553/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 18. června 1925, pokud jím byl obžalovaný Antonín K. pro zločin podvodu podle §§ů 197, 200, 203 tr. zák. odsouzen podle §u 203 tr. zák. a §u 1 zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n. a článku I zák. ze dne 12. prosince 1923, čís. 259 sb. z. a n. s použitím §u 55 tr. zák. a se zřetelem na ustanovení §u 265 tr. ř. k určitému trestu, zrušil rozsudek soudu prvé stolice ve výroku, jímž byl trest vyměřen za použití §u 265 tr. ř. a vyměřil obžalovanému znovu trest bez použití ustanovení §u 265 tr. ř.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá právem rozsudek soudu prvé stolice důvodem zmatečnosti podle §u 281 čís. 11 tr. ř., vytýkajíc nalézacímu soudu, že, použiv při výměře trestu ustanovení §u 265 tr. ř., vybočil ze své moci trestní. Podle §u 34 tr. zák. má zločinec, jenž spáchal více zločinů, jsoucích předmětem téhož vyšetřování a odsouzení, býti potrestán podle toho zločinu, na který jest uložen přísnější trest, přihlížejíc však ke zločinům ostatním. Ve shodě s tím stanoví § 56 tr. ř., že, klade-li se obviněnému za vinu několik trestných činů, jest konati trestní řízení pro všechny současně u téhož soudu a jest o všech vynésti jediný konečný rozsudek. Takovéto jednotné vyřízení není však v praksi vždy možným nebo náhodou k němu nedojde, a v takových případech přichází k místu ustanovení §u 265 tr. ř., by uplatnil shora uvedenou zásadu hmot. práva. § 265 tr. ř. dlužno tudíž ve spojení s §em 34 tr. zák. vykládati v ten rozum, že v případech, které podle všeobecných zásad bylo společně vyříditi, které však byly vyřízeny rozsudky rozdílnými, výměra celkového trestu nesmí převyšovati trest, na který by se uznalo, kdyby v úvahu přicházející trestné činy byly bývaly předmětem jediného odsouzení. Právní možnost, by sbíhající se trestné věci byly jednotně vyřízeny, je tudíž nutným předpokladem pro použití §u 265 tr. ř. V tomto případě přichází jako souběžný v úvahu rozsudek cizozemský, kterým cizinec byl odsouzen pro zločin v cizozemsku spáchaný a který tudíž se týká trestného činu, ohledně něhož tuzemskému soudu (nehledíc k výjimečnému ustanovení §u 40 tr. zák., jež tu nemá místa) podle §u 39 tr. zák. pravomoc nikdy příslušeti nemůže. Jelikož tu podle toho, co bylo uvedeno, není onoho podstatného předpokladu §u 265 tr. ř., nelze tohoto ustanovení zákona použíti. Tím jsou vyvráceny i důvody, jimiž nalézací soud použití posléze citovaného ustanovení zákona se snaží ospravedlniti. Ustanovení §u 36 tr. zák. dovolává se soud prvé stolice neprávem, neboť ten se týká výhradně tuzemců, kteří spáchali zločin v cizozemsku. Bylo tudíž odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti, napadený rozsudek v uvedeném bodu zrušiti a trest nově vyměřiti.

Citace:

č. 2105. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 515-516.