Čís. 6861.

Byla-li žaloba banky proti obci (v Čechách) o zaplacení zápůjčky, poskytnuté obci za účelem úpisu válečných půjček, právoplatně zamítnuta, ježto sezení obecního zastupitelstva, v němž bylo uzavření zápůjčky usneseno, nebylo řádně svoláno, jest banka oprávněna domáhali se náhrady škody na starostovi a na všech členech obecního zastupitelstva, kteří dluhopis, odvolávající se na platné usnesení obecního zastupitelstva, podepsali, třebas jich podepsalo více, nežli zákon požadoval. K žalobě jest oprávněna banka, v jejíž jmění nastala škoda, třebas jí byla pohledávka postoupena jinou bankou. Převod pohledávek vídeňské banky tuzemské bance ve smyslu nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n. byl postupem ze zákona.
(Rozh. ze dne 2. března 1927, Rv I 1361/26.) — Čís. 6861 —
394
Ústřední banka německých spořitelen ve Vídní poskytla obcí Z. v Čechách zápůjčku za účelem úpisu válečné půjčky. Dlužní úpis byl podepsán tehdejším starostou obce Ottou O-em a osmi členy obecního zastupitelstva a bylo v něm uvedeno, že zápůjčka byla uzavřena na základě usnesení obecního zastupitelstva ze dne 22. května 1916. Ve smyslu vládního nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n. byly postoupeny pohledávky Ústřední banky německých spořitelem ve Vídni Ústřední bance německých spořitelen v Československé republice v Praze, mezi nimi i pohledávka proti obci Z. Ústřední banka německých spořitelen v Československé republice domáhala se pak na obci Z. zaplacení zápůjčky, byla však se žalobou právoplatně zamítnuta, ježto sezení obecního zastupitelstva ze dne 12. května 1916 nebylo řádně svoláno. Proto domáhala se táž banka žalobou, o niž tu jde, náhrady škody na starostovi Ottu O-ovi a oněch členech obecního zastupitelstva, kteří dluhopis podepsali. škoda pak sestávala ze zapůjčeného peníze a z útrat prosouzeného sporu s obcí Z. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud vyhověl žalobě proti Ottu O-ovi. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání Otty О-a, k dovolání žalobkyně uznal podle žaloby i proti ostatním žalovaným.
Důvody:
Nezáleží na vývoji věci od podpisu dluhopisu žalovanými až do provedení sporu s obcí, v němž bylo zjištěno, že nestalo se platné usnesení žalované obce o zápůjčce, důsledkem čehož byla žaloba zamítnuta. Nezáleží tudíž na tom, že žalobkyně jako právnická osobnost vznikla teprve po podpisu dluhopisu žalovanými, ježto i dovolací soud vychází z názoru, že škoda nastala teprve ve jmění žalobkyně, takže jen tato jako poškozená jest oprávněna domáhati se náhrady škody. Jest pravda, že škodlivá událost nastala již podpisem dluhopisu a zasláním jeho tehdejší vídeňské bance, ale tvrzená příčinná souvislost se škodou nebyla zrušena převodem domnělé pohledávky ze zápůjčky na žalující banku, jež utrpěla škodu již ve svém jmění. Jde o náhradu škody, nikoliv o splnění smluvního závazku. Žalovaní nebyli smluvní stranou, nezáleží proto na tom, že ani žalobkyně nebyla smluvní stranou, postačí, že jednáním žalovaných nebyla poškozena vídeňská banka, nýbrž žalobkyně, jejíž jmění bylo jím zmenšeno, což bylo zjištěno teprve sporem proti obci. Další vývody dovolatelovy byly zodpověděny již plenárním rozhodnutím č. 4321, na něž dovolatel se poukazuje. Kdyby názor jeho byl správný, postačil by ke vzniku závazku obce podpis starostův a nebylo by si možno vysvětli ti, proč zákon, obecní zřízeni, vyžaduje mimo jiné též platné usnesení a listinu vyhovující náležitostem §u 55 obec. zřízení. Podle zákona nejsou podpisy na listině, předepsané tímto zákonným ustanovením, bezvýznamnou formálností, nýbrž osvědčují osoby listinu podepsavší podpisem svým správnost obsahu listiny, především že stalo se platné usnesení obecního zastupitelstva. Strana, pro kterou jest listina ta určena, má právo věřiti, že osvědčení to stalo se podle pravdy a vážně, mohla proto původní smluvní strana, t. j. ví- — Čís. 6861 —
395
deňská banka jako právní předchůdkyně nynější žalobkyně, právem předpokládati, že přejímá listinou tou platný závazek obce jako protihodnotu svého plnění. Jakmile však bylo prokázáno, že vídeňská banka byla podpisy těmi uvedena v omyl, že plnila v důvěře v ně, že však nedostalo se jí vzájemného plnění, ježto nevzešel platný vzájemný závazek obce, ručí jí osoby listinu podepsavší za škodu tím vzniklou, aniž by bylo nutno ručení to dále odůvodňovati. Dovolatel, aniž ostatní žalovaní, jak bude dále uvedeno, nemohou se vymlouvati neznalostí zákona, t. j. obecního zřízení, jež obsahuje jasné a určité předpisy, ke kterým závazkům obce je třeba usnesení výboru (zastupitelstva), a kdy dojde k platnému usnesení. Nešlo o nic jiného, než o skutečnost, zda k sezení byli obesláni všici údové výboru a za nepřítomné údy náhradníci k tomu určení. Žalovaní, vzavše na se úřad zástupců obce, měli a mohli si opatřiti znalost aspoň nejdůležitějších předpisů obecního zřízení a starati se o to, by předpisy ty byly také zachovány, což jim při náležité bedlivosti bylo nejen možné, nýbrž i snadné. Ježto škoda vznikla teprve ve jmění žalobkyně a nárok žalobní jest oprávněn z tohoto důvodu, není třeba zabývati se otázkou, zda nejen původní pohledávka, nýbrž i nárok na náhradu škody přešel s původní smluvní strany na žalobkyni. Vídeňská banka jako právní předchůdkyně žalující banky jest úplně vyřazena z poměru žalobkyně jak k obci, tak k nynějším žalovaným. Postačí, že domnělá její pohledávka přešla na žalobkyni, jež jí poskytla, jak bude dále uvedeno, za postoupený domnělý nárok plnění rovné skutečnému nároku. Jako podmět všech závazků a oprávnění vídeňské banky vstoupila nyní žalobkyně, jedině tato jest oprávněna požadovati náhradu škody od žalovaných pro jich zavinění, jehož dopustili se podpisem dluhopisu.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že nejprve stal se převod závazků a oprávnění vídeňské banky na žalobkyni, a teprve potom došlo ke sporu s obcí, v němž bylo zjištěno, že závazek obce převzatý žalobkyni jako oprávnění její předchůdkyně není po právu. Dovolatel musil by proto prokázati, že žalobkyně věděla již při převzetí sporné pohledávky od vídeňské banky, že nestalo se platné usnesení a že závazek obce není po právu. Dodatečně nelze nic změniti na události, jakou byl převod domnělého závazku obce podle vl. nařízení čís. 532/1920 sb. z. a n. a vyhlášky ministerstva financí z roku 1922, čímž byl vytvořen právní stav nezměnitelný ani výsledkem sporu provedeného proti obci. V tom právě spočívá škoda vzniklá ve jmění žalobkyně, že tato, vyrovnavši se s vídeňskou bankou, převzala také pohledávku proti obci, jež jí byla dodatně rozsudkem oduznána. Náhradou za tuto pohledávku převzala žalobkyně jako závazek komunální dluhopisy, jež musí nyní vyplatiti v Kč. Žalobkyně není s to, by přesunula nepříznivý výsledek sporu s obcí na svou předchůdkyni, s níž se úplně vypořádala. Dovolatel snaží se dáti jiný smysl svědecké výpovědi Dra K-y, než který výpověď ta skutečně má. Nešlo o převod soukromoprávní, t. j. ze smlouvy, jenž by se dal do všech důsledků posouditi podle předpisů obč. zákona, nýbrž šlo o převod ex lege ve smyslu vl. nařízení čís. 532/20, vydaného na základě zmocňovacího zákona čís. 337/20, a majícího tu- — Čís. 6862 —
396
díž moc zákona. Šlo o úpravu hospodářského poměru mezi peněžními ústavy, jichž jednotnost pominula zánikem bývalého mocnářství rakousko-uherského. K úpravě té, byť nešlo o převody nucené, nepostačily předpisy občanského zákona, ježto rozhodovaly tu i jiné zájmy než ryze soukromoprávní, bylo proto potřebí zvláštního zákonného předpisu, jenž platnost úpravy té vyhradil schválení ústředních správních úřadů (sr. § 3, nař. čís. 532). Pokud jde o ostatní žalované, nelze souhlasiti s právním posouzením věci odvolacím soudem. Co platí o O-ovi a jeho podpisu na dluhopise, platí stejně i o ostatních žalovaných, kteří podepsali dluhopis. Žalovaní měli si uvědomiti význam svých podpisů na dluhopise, sloužících druhé smluvní straně jako záruka, že stalo se skutečně, Čeho bylo třeba k platnému závazku obce, za kterou žalovaní podepsali listinu. Měli proto žalovaní vynaložiti veškerou jim možnou péči a bedlivost, chtěli-li vyvarovati se škodě druhé smluvní strany, tím však předejíti i své vlastní škodě. Měli tudíž podle možnosti sami se přesvědčiti o tom, zda byly splněny veškeré požadavky platného usnesení podle předpisů obecního zřízení. Žalovaní vůbec netvrdili, že by tak byli učinili, že by se byli dotázali starosty obce, zda jsou všici řádně obesláni, ač jim bylo zajisté patrno, že první náhradník nepřišel do schůze. Nelze je proto sprostiti zodpovědnosti za škodu, která vzešla z jednání jich. Ostatní námitky jimi vznesené byly zodpověděny shora. Nezáleží na tom, že k formální platnosti dluhopisu třeba kromě podpisu starostova jen tří dalších podpisů (§ 55 obecn. zříz.), kdežto dluhopis byl podepsán více zástupci obce. Druhá smluvní strana nebyla povinna zkoumati, které podpisy náležejí k oněm třem nutným podpisům, a ručí každý ze zástupců obce, který podepsal dluhopis, stejně jako ostatní. Nedílné ručení žalovaných spočívá na § 1302 obč. zákona, druhé větě, ježto nebylo možno určití podíl každého žalovaného na škodě zvlášť.

Citace:

Čís. 6861. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 419-422.