NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4263.

Pozemková reforma: I. * Nezákonným je, uloží-li stpú, propouštěje vlastníku zabrané půdy plochy dle § 20 příd. zák., jako podmínku, že při eventuelních prehistorických nálezech musí vlastník dovoliti stát. památkovému úřadu resp. archeologickému ústavu kopání na půdě propuštěné, při čemž nálezy stanou se majetkem státu. — II. * Dohody se zúčastněnými ministerstvy o podmínkách uložených při propuštění zabrané půdy dle § 20 příd. zák. je potřebí jen tehdy, jde-li o zvláštní podmínky, jež obsahem svým spadají v příslušnost určitého ministerstva. Je-li obsahem těchto podmínek pouhé uchování (konservace) přírodních krás, jest »zúčastněným« ministerstvem vždycky jen ministerstvo školství a národní osvěty. — III. Rozhoduje podle § 20 příd. zákona může stpú uložiti vlastníku i jiné podmínky než takové, které se týkají přístupnosti památek nebo jich použití k účelům lidumilným.
(Nález ze dne 23. prosince 1924 č. 22763). Prejudikatura: Boh. 3966 adm. a j.
Věc: Adolf D. v Ž. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o nárok podle § 20 příděl. zákona.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud ponechání půdy dle § 20 příd. zák. činí se závislým na podmínce 3. a 4., zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím ponechány byly st-li dle § 20 zák. z 20. ledna 1920 č. 81 Sb. plochy v rozhodnutí tom uvedené ve výměře celkem 79 ha, 17 a, 82 m2 pod podmínkou, že se vlastník podrobí těmto omezením:
1) Majitel se zavazuje zámek, parky a oboru v dohodě s památkovým úřadem v Brně udržovati v tak dobrém stavu jako nyní, ničeho na tomto celku neměniti, aniž přestavbami a přístavbami rušiti; ukázala-li by se naléhavá potřeba toho, pak jen se svolením památkového úřadu v Brně;
2) učiniti parky v určité dny přístupné i obecenstvu, dále též sbírky a archiv učiniti přístupné i vědeckému bádání, konečně dovoliti kdykoliv orgánům památkového úřadu a jeho nadřízeným úřadům, aby mohly kontrolovati dodržení podmínek a správnost udržování;
3) při eventuelních předvěkých nálezech dovoliti zástupcům Stát. památkového úřadu resp. archeologického ústavu kopání za odškodnění zničených kultur, při čemž se nálezy stanou majetkem státu;
4) ponechati veškeré sbírky, knihovnu a cenný mobiliář jako celek v zámku a nerozprodávati jej. O sbírkách a mobiliáři sdělá majitel podrobný inventář, který památkový úřad zreviduje a doplní; jeden exemplář tohoto inventáře bude uložen u Stát. památkového úřadu v Brně;
5) zámecké parky nebudou nikdy přeměněny v užitkovou zahradu nebo vinici a stromoví jejich nebude káceno pro užitkové dřevo;
6) podmínky tyto platí pro dnešního majitele a jeho dědice, jakož i pro každého dalšího nabyvatele ať celku nebo části a pro jeho dědice;
7) podmínky shora uvedené budou knihovně poznamenány v příčině zavazených nemovitostí;
8) nepodvolení se těmto podmínkám, nezachování jich v celku i jednotlivě se strany majitele neb jeho zástupců dává Stát. pozemkovému úřadu právo nemovitostí podle § 20 zák. č. 81/1920 tuto propuštěné znovu zabrati, převzíti a jinak přiděliti.
Zamítnuta však žádost st-lova, aby mu ponechány byly i plochy další, jež žádal, aby kryl výlohy s udržováním ponechané půdy spojené.
Stížnost podaná u nss-u naříká svrchu uvedené rozhodnutí jen, pokud zamítnuta žádost st-lova o ponechání další půdy, z jejíhož výtěžku mají ponechané památky a krásy přírodní býti udržovány a pokud ponechání vázáno na svrchu uvedené podmínky, vytýkajíc těmto výrokům nezákonnost, případně vadnost řízení.
Rozhoduje o této stížnosti veden byl nss těmito úvahami:
Stížnost stojí na zásadním stanovisku, že podmínky, na které úřad může ponechání půdy dle § 20 příd. zák. vázati, mohou se týkati jen přístupnosti míst vlastníku ponechaných obecenstvu, pracovníkům vědeckým a uměleckým nebo používání jich k účelům lidumilným. Toto stanovisko stížnosti však nss nesdílí. Dle § 20 zák. příd. má stpú dbáti toho, aby přírodní, historické a umělecké památky tvořící součást zabraných nemovitostí, nedoznaly prováděním pozemkové reformy újmy a aby zůstaly zachovány. Tento příkaz zmocňuje úřad k tomu, aby i ponechání památek těch vlastníkovi pojil na podmínky, jichž účelem jest zajistiti další jich trvání a udržení. Z toho plyne, že není správným názor stížnosti, jako by stpú směl k svému rozhodnutí připojiti jedině podmínky, týkající se přístupnosti památek oněch, případně použití jich k účelům lidumilným.
Jde tedy o to, pokud lze právem tvrditi, že podmínky st-li uložené cíl ten sledují a v těchto mezích se pohybují, při čemž ovšem, nss stojí na stanovisku, že zajištění památek těch má býti pokud možno trvalé. Arciť může vlastník podmínkami mu při ponechání půdy dle § 20 příd. zák. uloženými býti ve svém právu disposičním omezován jen ve příčině nemovitostí mu ponechaných, tedy nikoli i v nakládání s věcmi, jež záboru vůbec nepodléhaly a nepodléhají a jsou volným jeho vlastnictvím.
Z těchto zásadních hledisek je pak posuzovati přípustnost jednotlivých st-li uložených podmínek.
Nss při tomto zkoumání neshledal, že by podmínky 1, 2, 5, 6, 7, a 8 byly v rozporu se zákonem, neb vybočovaly z mezí stpú-u účelem ustanovení § 20 příd. zák. daných.
Neboť je-li účelem tohoto ustanovení, aby přírodní, umělecké a historické památky byly zachovány, pak zajisté míní se zachování jich v tom stavu, v jakém se nalézají. Má-li ponecháním jich vlastníku býti dosaženo účelu zákonem zamýšleného, nutno a možno mu uložiti, že nesmí na nich ničeho měniti, nebo je přestavovati, ani parky káceti neb měniti v užitkové zahrady (podmínky 1 a 5). Že podmínka pod 2 uvedená je ve shodě se zákonem, písemná stížnost vlastně nepopírá, dovolávajíc se pouze ohledně ní a podmínky 1. toho, že se žal. úřad nepostaral o úhradu nákladů pro plnění podmínek těch nutnou. Na to však, jak již uvedeno, st-li nárok nepřísluší a nemůže tím nezákonnost mu uložených podmínek býti dokládána.
Podmínky 6 a 7 mají zřejmě za účel, aby zabezpečeno bylo udržení památek těch i pro budoucnost.
Zákonodárce stanoviv v § 20 příd. zák., že plochy tam vzpomenuté mají býti vlastníku ponechány scil. propuštěny, jestliže se vlastník podrobí podmínkám stanoveným stpú-em, přiznal tím povinnostem, jež v mezích ustanovení toho byly vlastníku uloženy, karakter závazků veřejnoprávních, které eo ipso přecházejí na každého právního nástupce. Podmínkami pod 6 a 7 uvedenými žal. úřad nevyslovil ničeho jiného, než, že o takové veřejnoprávní závazky jde, a jest tudíž nesprávným náhled stížnosti, že vhodné podmínky mohou býti uloženy jen tomu, komu se půda dle § 20 příd. zák. ponechává. Odporovalo by ostatně účelu tohoto ustanovení, kdyby smrtí toho, komu se půda propouští nebo jinou změnou majitele, zanikla i ochrana a zabezpečení památek a krás na půdě té se nalézajících.
Účelem podmínky 8 pak je, aby zajištěno bylo plnění podmínek, na které úřad ponechání půdy podle § 20 příd. zákona vázal. Nelze shledati,
Bohuslav, Nálezy správní. VI. 149 že by podmínka ta byla v rozporu se zákonem, když přece zákon sám stanoví, že půda v § 20 příd. zák. uvedená může býti vlastníku propuštěna, podrobí-li se podmínkám stanoveným stpú-em. Že vlastníkem, který je povinen podmínky ty dodržovati, je nejen ten vlastník, kterému se půda propouští, nýbrž i právní jeho nástupcové, to plyne z toho, co řečeno svrchu.
Neshledal proto nss, že by podmínky 1, 2, 5, 6, 7, 8 byly v rozporu se zákonem a zamítl stížnost i v těchto bodech.
Podmínka 3 však vybočuje z mezí § 20 příd. zák., ježto nejde tu o takové památky, jaké má § 20 příd. zák. na mysli, nýbrž snad o památky, které by bylo teprve třeba hledati. Ochrana takových památek, pokud ovšem již nejsou známy po případě zjevny, však žal. úřadu nepřísluší a zejména nemůže vysloviti, že nálezy ty stanou se majetkem státu. Že by šlo o místa, o nichž je již známo, že se v nich takové předhistorické nálezy nalézají, zjištěno nebylo, a o to se úřad také neopírá, uváděje jen eventuelní pravěké nálezy.
Jak z odvodního spisu patrno, vychází žal. úřad, ukládaje podmínku tu, z názoru, že půda dle § 20 příd. zák. vlastníku propuštěná, zůstává v záboru, a opírá zřejmě o tento předpoklad svůj závěr o získání vlastnictví nálezů. Avšak názorem tím ocitá se v rozporu se svým vlastním rozhodnutím, kde v podmínce 8. praví, že nepodrobení se podmínkám a nezachování jich, dává stpú-u právo nemovitosti — dle § 20 příd. zák. propuštěné — znova zabrati, převzíti a jinak přiděliti. Jak ostatně nss již vyslovil (poukazuje se na nál. Boh. 3966 adm.), je půda dle § 20 vlastníku propuštěná záboru prosta, a nelze tedy zákonnost této pod 8. uvedené podmínky, jež v § 20 příd. zák. opory nemá, dovozovati z toho, že půda ta, jako půda zabraná omezením záb. zák. i dále podléhá. Bylo proto tuto podmínku zrušiti jako zákonu odporující
Podmínkou 4 se ukládá ponechati veškeré sbírky, knihovnu a cenný mobiliář jako celek v zámku, nerozprodati jej a poříditi o mobiliáři tom podrobný inventář. Jak již svrchu řečeno, nemůže vlastník ve své disposici býti omezován ve příčině věcí, jež záboru vůbec nepodléhají. Úřad postihuje tu movité věci ceny umělecké a historické, jež se nalézají v zámku, st-li dle § 20 příd. zák. propuštěném. Právem mohl úřad takto omeziti vlastníka jen ohledně těch historicky a umělecky cenných věcí movitých, jež jsouce určeny k trvalému užívání zabraného a nyní propuštěného zámku, tvoří jeho příslušenství dle § 294 o. z. o. nebo, jež jako archivy a registratury dle výslovného předpisu zákona (§ 33 náhr. zák.) převzetí nepodléhají. Nemohl však vyloučiti volné nakládání vlastníkovo s předměty movitými, třeba jsou památkami historickými neb uměleckými, aniž dříve vyšetřil, jsou-li či nejsou-li příslušenstvím zámku, ježto jen jsou-li příslušenstvím, by záboru podléhaly a tedy volná disposice vlastníka mohla býti vyloučena. Žal. úřad vycházeje z právního názoru, že všecky movitosti umělecké a historické ceny v zámku st-le se nalézající, záboru podléhají, opomenul za účasti strany vyšetřiti, jsou-li příslušenstvím, a musilo proto nař. rozhodnutí i v tomto bodě býti dle § 7 zák. o ss zrušeno.
Odvodní spis žal. úřadu ovšem uvádí, že jde o příslušenství zámku. Výrok takový však v nař. rozhodnutí obsažen není, stížnost nemohla k tomu názoru zaujmouti stanovisko a nemohl nss již proto otázkou, jde-li o příslušenství či nikoli, se zabývati.
Vidí-li stížnost podstatnou vadu řízení v tom, že se žal. úřad ohledně podmínek při propuštění půdy smluvil pouze s min. škol., nikoli s min. zeměd. případně vnitra, nemohl nss výtku tu shledati důvodnou.
Zákon předpisuje ovšem, že stpú stanoví podmínky po dohodě se zúčastněnými ministerstvy. Mluví-li o »zúčastněných« min., má na mysli případy, kde jde o zvláštní podmínky, jichž ustanovení svým obsahem spadá v příslušnost určitého min. Jde-li však pouze o otázku, jakým způsobem ta která přírodní krása má býti pro budoucnost uchována, jde o věc patřící svým obsahem toliko do oboru min., jež pověřeno jest péčí o ochranu těchto přírodních krás t. j. min. škol. resp. jeho památkový úřad a nikoli také min. zeměd. Neshledal proto nss, že by neslyšení tohoto min. zakládalo podstatnou vadu řízení.
Podmínka č. 3, ohledně níž stížnost namítá, že mělo býti slyšeno min. vnitra, byla zrušena jako zákonu odporující a nebylo proto třeba obírati se námitkou vady řízení.

Citace:

č. 4263. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1091-1095.