NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

Dr. V. Forster: Mentální faktory zločinnosti.
(Naše Doba XXX., 612). Příspěvek ke studiu zločinnosti po stránce psychologické podává materiál i k teorii kriminalistické i důležité momenty pro praktického soudce: V novější době trestáme-li, vždy snažíme se zjistiti faktory, které onen čin způsobily, ať se snažíme redukovat příčiny na činitele fysické (Lombroso) — což nedostačuje, anebo hledáme je v mentálním charakteru trestaného; ale vždy jsme nuceni předpokládati, že existuje určitá praedisposice zločinu, »zločinná diathesis«. Chceme-li najíti příčiny zločinnosti nestačí metoda statistická, nýbrž je nutno analysovati duševní povahu delikventa samého, musíme určiti podmínky, které ženou individuum k činům vůbec.
Mechanismus nervového dění záleží v tom, že určitý předmět neb idea. myšlenka, vzbuzuje člověku impuls k jednání. Tato konekse mezi ideou a činem označuje se v psychologii jako ideomotorická akce. K činu dojde, je-li impuls dosti silný nebo není-li jiných asociací, které vedou k jinému způsobu reakce na daný podnět a tím potlačí první impuls.
Stanoví dále celkem šest typů zločineckých:
1. Lidé, kteří nepřevídají důsledky svých činů — nedostatek inteligence. 2. Zločinci z nedostatku sociálních instinktů. 3. Zločiny z rozčilení, jež nutno snad nejpečlivěji posuzovati, poněvadž lidé toho druhu jsou za jistých okolností z nejplatnějších členů společnosti. 4. Zločiny pod vlivem nepřekonatelného tlaku spáchané, od duševně chorých periodiků, kteří obdivuhodně dovedou skrývati svou chorobu. 5. Zločinci z řemesla, ze zvyku, kde hraje obyčejně velkou úlohu prostředí a výchova. 6. Zločinci z úvahy, kteří jednají v plném užití svých duševních sil a kteří jedině jsou plně za svůj čin odpovědni.
Pohnutky trestných činů jsou zde tříděny jinak, než je obvyklé v trestním právu, což je přirozené z ohledu na různost stanovisek, ale i tak přináší článek při nejmenším zajímavý doplněk.
Z. R.

Citace:

Dr. V. Forster: Mentální faktory zločinnosti.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 2, s. 68-69.