Vystěhovalecká politika republiky Československé

Dr. Antonín Sum,
ministerský rada ministerstva zahraničních věcí v Praze
Jest ovšem zhola nemožno rozebrati zevrubně v krátké studii celou naši vystěhovaleckou otázku, i mohu se tudíž omeziti na několik zajímavějších složek k povšechné orientaci těch, kteří snad dosud neměli času tímto tématem zabývati se důkladněji.
Jak známo, nevznikl problém vystěhovalecký na území našeho státu teprve v důsledku poměrů poválečných. Naše republika dostala jej do vínku jako nevyřízené dědictví po starém Rakousku. Řešení tohoto problému u nás — stejně jako v jiných zemích evropských — bylo však důsledkem války značně znesnadněno; v naší republice bylo nadto ještě více zkomplikováno různými vnitrostátními problémy, souvisejícími s budováním našeho státu.
Vystěhovaleckou politiku u nás i jinde možno ovšem sledovati a posuzovati s různého hlediska a prováděti ji po případě s několika hledisek najednou. Tak může býti směrodatným hledisko: sociální, politické, národohospodářské, národní, populační a na místě ne posledním i morální. Vystěhovaleckou politiku však možno je studovati také s hlediska ryze právního. Úkol tento, zdá se, byl by u nás dosti snadným, kdyby se jednalo pouze o zákony a předpisy domácí, které nejsou dosud — jak vysvětlitelno — u nového státu ani početné, ani obsáhlé. Ze starého Rakouska v tomto směru nepřevzali jsme vlastně ničeho; vystěhovalectví tehdy bylo volné, kromě snad některých omezení, vztahujících se hlavně na osoby ve věku vojenském.
V republice máme vlastně nyní jen jediný souhrnný zákon o vystěhovalectví, a to ze dne 15. února 1922, čís. 71 Sb. z. a n., a jediné vládní nařízení ze dne 8. června 1922, čís. 170, jímž se tento zákon provádí. Pak je tu ještě vnitřní instrukce pro zastupitelské úřady, vydaná ministerstvem sociální péče v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a ministerstvem spravedlnosti ze dne 16. srpna 1922, čís. 19521, min. sprav., která provádí citovaný i vystěhovalecký zákon a nařízení. Přidáme-li k tomu ještě výnos ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ze dne 12. srpna 1921, čís. 18212/IV/22, vztahující se na Státní zdravotní revisní stanici vystěhovaleckou ve Svatobořicích u Kyjova na Moravě (ústav to zřízený
231 ministerstvem zdravotnictví na základě usnesení ministerské rady ze dne 18. června 1921, čís. 19551/21 min. r.), byl by vyčerpán speciální právní základ československé otázky vystěhovalecké, nehledě ovšem k četným interním výnosům resortních ministerstev, upravujícím jednotlivé složky vystěhovaleckého problému.
Na druhé straně však třeba vžiti v úvahu celou řadu nejrůznějších zákonů a nařízení vnitrostátních, jež úzce souvisejí s právním řešením různých otázek vystěhovaleckých — ať už se týkají státního občanství, domovského, manželského neb dědického práva, zdravotnictví, vydávání pasů, ochrany průmyslu a dělnictva, policejních neb trestních opatření a pod. Zkrátka, otázka vystěhovalecká těsně a hluboce zapadá do celkového našeho právního řádu. Jakmile však jen poněkud přesuneme se přes hranice naší republiky, tu teprve cítíme tíhu nesčetných předpisů, zákonů i zvyklostí jak práva mezinárodního, tak i jednotlivých států, a spleť interesů, předsudků i zvyklostí (národů a ras), s nimiž vystěhovalec, spějící za svým cílem, neb chcete'li snem, má co dělat, a tu teprve začínáme si uvědomovati, jak rozsáhlým a dalekosáhlým jest vystěhovalecký problém pro náš malý stát a jak opatrně a moudře nutno řídit přípravy pro stanovení směrnic naší vystěhovalecké politiky.
Stejně jako otázka právní, zdá se býti nováčkovi jednoduchou otázka studia odborné vystěhovalecké literatury.1
V poslední době mnoho se u nás mluvilo o nutnosti novelisace vystěhoválečného zákona z 15. února 1922, čís. 71, který, jak známo, sdělán byl narychlo, aby čelil kritické situaci, jež vznikla u nás v době popřevratové, kdy vystěhovalecký ruch z naší republiky, zadržený po celou dobu války,
232 začal nabývati rozměrů povážlivých, do značné míry též zásluhou nesvědomitých agentů. Zákon tento měl zabezpečiti nerozvážné stěhování do ciziny i zajistiti vystěhovalci jistou míru sociální ochrany po dobu cesty alespoň, než vkročí na půdu nové vlasti. V tomto směru zákon úkol svůj do jisté míry splnil a plní a dlužno loyálně konstatovati, že předešel mnohému strádání i jednotlivců i rodin. Úkol, který si zákon položil, náhodou jednak usnadnilo, na druhé straně však ztížilo, zákonodárství státu, kam automaticky — abych tak řekl — plynul odedávna náš vystěhovalecký proud.
Restrikční předpisy americké postavily Evropu před nové problémy, na jichž řešení zákon náš plně pamatovati nemohl, takže otázka novelisace zákona nepřestává býti aktuální. Naznačuji zatím jen letmo některé věci, které by při novelisaci případně bylo žádoucím vžiti v úvahu: otázku kolonisačních společností a snadnější systematické organisace a řízení vystěhovalectví na určitá místa, dále úprava vystehovalecké statistiky, a konečně přesné stanovení definice pojmu vystěhovalec.
Jak známo, československá definice vystěhovalce neodpovídá ani definicím vystěhovalce v zemích přistěhovalých, ani definici mezinárodní, jak na př. stanovena byla I. Mezinárodní konferencí vystěhovaleckou v Římě roku 1926. V zákoně našem mluví se promiscue „o vystěhovalcích“ a „krajanech“ což by mohlo připustiti výklad, že to jest jedno a totéž. Naproti tomu se v praksi rozumí začasté krajanem osoba československého původu a Československy cítící, i když pozbyla neb nenabyla z různých důvodů československé státní příslušnosti ať už jest jazyka českého či jiného. Všechny tyto osoby — zdá se však — náš vystěhovalecký zákon neměl na
233 mysli. Sem spadala by též otázka vystěhovalecké banky, na účelnost jejíhož zřízení již několikráte bylo poukazováno.
Pokud se týče prováděcího nařízení, bylo by žádoucno upraviti uspokojivé otázku poradního sboru vystěhovaleckého, o němž prováděcí nařízení sice v § 46—56 mluví, který však dosud se nesešel, ač od vydání prováděcího nařízení uplynulo více nežli 5 let.
Jest ovšem otázka, zda bylo by účelným provésti žádanou novelisaci zákona již nyní, a nedoporučovalo-li by se spokojiti se zatím s liberálnějším rozumným výkladem zákona a vyčkati, až získány budou ještě další zkušenosti, zejména vzhledem k vystěhovalecké politice států jiných a k usnesením mezinárodních kongresů vystěhovaleckých a přistěhovaleckých států, jež řeší světové problémy vystěhovalecké s cílem usnadniti proudění vystěhovalecké mezi státy v duchu přátelském.
Rovněž vyčkati by bylo kompilačních a recherchních prací Emigrační komise při mezinárodním úřadu práce v Ženevě a výsledků zkušeností, jež získávají při své mezinárodní kooperaci různé světové organisace, pečující o vystěhovalce dobrovolně.
Tím načrtnuto by bylo několik linií, vztahujících se na hledisko právní, a nyní dovolil bych si přejíti k hlediskům ostatním.
Říká se, a zdá se právem, že dosavadní naše politika vystěhovalecká pohybovala se hlavně na základě sociální ochrany vystěhovalce, o čemž nejlépe svědčí fakt, že prováděním vystěhovaleckého zákona pověřen byl ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry (zákon sám spolupodepsal ministr sociální péče a ministr zahraničních věcí), což stejně platí o prováděcím nařízení.
Tehdejší devisa z doby vydání zákona zněla: „My musíme se přičiniti o to, aby se poměry v republice zlepšily tou měrou, že lidé nebudou míti ani nutnosti, ani touhy se vystěhovati; když však se přes to vystěhovat chtějí, my podle zákona nechceme jim brániti, ale postaráme se alespoň o to, aby odchod jejich na posledním kroku z vlasti nebyl ztrpčován osobním strádáním a šikanami ať úřadů, ať jiných činitelů a zajistíme jim ,salvam quardiam' až do vstupu na půdu nové vlasti, po případě i po tom, do té doby, dokud se neusadí.“ Kam se kdo stěhuje, bylo jeho věcí, nanejvýše varoval se před zeměmi, kde očividně nebylo pro něho vyhlídek a odepíral se mu pas do zemí, které by ho jistě odmítly, ať z důvodů spočívajících v osobě vystěhovalce, neb z důvodů státně-ochranných v zemi, kam se zamýšlel vystěhovati. Pozdější zkušenosti však ukázaly, že republika naše sama nemůže hospodářsky obživiti uspokojujícím způsobem přírůstek svého
234 obyvatelstva, byt byl po válce menší než v letech dřívějších a že naděje na lepší bydlo v cizině, lákání agentů, zvaní příbuzných, kříse v různých odvětvích průmyslových, zemědělské problémy na Slovensku, zvyšují emigraci nad předpokládaný normál. Dále že vystěhovalectví, nemající cílevědomého programu, dirigujícího jeho směr, znamená pro nás ztrátu krve i národního jmění, bez očekávaného jakéhokoliv prospěchu pro náš stát v budoucnosti.
Proto tehdejší ministr sociální péče dr. Winter, který dříve zastával stanovisko pouhé sociální ochrany vystěhovalce (bez jeho ovlivňování, pokud se týče směru a cíle, jestliže by se to vymykalo z; rámce sociální ochrany), na konci svého úředního období prohlásil, že se z;dá býti na čase, aby stanovisko sociální ochrany přestalo býti jediným vodítkem v sociální politice československé a dává podnět k založení komise pro vystěhovalectví a kolonisaci, jakožto poradního sboru při ministerstvu sociální péče, která by přezkoušela nynější stav politiky vystěhovalecké se zřetelem k uvolnění cesty pro cílevědomé dirigování našich vystěhovalců, nejen na místa, kde pro ně individuálně byly nejlepší vyhlídky, nýbrž kde by usídlení jejich přineslo národohospodářský prospěch též našemu státu v budoucnosti.
O výsledcích studia a pracích této komise vydány byly dosud dvě výroční zprávy, jež bych doporučil těm, kteří mají na věci bližší zájem. O věci se ještě zmíním.
Tím přišel bych k dalšímu — politickému — hledisku, s kterého možno, a někdy i nutno, posuzovati vystěhovalecký problém.
Školním příkladem politiky vystěhovalecké s hlediska politického byla by nyní Itálie, kdež veškeré vystěhovalectví přikázáno jest do agendy ministerstva zahraničních věcí a kdy tajeným i netajeným cílem této politiky jest dělat z vystěhovaleckých kolonií a skupin (i jednotlivců) t. zv. „Piccolae Italae“ všude tam, kde noha Itala utkví. Politika tato zřejmě nedělá zvláštního potěšení státům přistěhovaleckým, o čemž nejlépe svědčí restrikční zákony Spojených států amerických a v nejnovější době i jinde, nicméně zdá se, že politika tato italskému národu, eksistencí svojí nad jiné vázanému na emigraci, dosti dobře prospívá. O tom svědčí též neobyčejný rozmach italských bank vystěhovaleckých, podchycujících italské úspory v cizině, rozvoj lodních společností, rozmach italského zahraničního dovozu i vývozu a p. Předpokládá se tu ovšem zvláštní školení emigranta, prve nežli se vystěhuje, aby v cizině nedovedl se tak rychle aklimatisovat, nýbrž zůstal vždy věrným synem své vlasti, která zachovává mu občanství, i když v cizině vlivem poměrů byl nucen dočasně přijmouti občanství
235 země pobytu, a která očekává jeho návrat i po letech, nejraději ovšem s kapsami napěchovanými úsporami učiněnými v cizině. Něco podobného jest i u Němců a známo jest, jakou roli dovedli hráti uvědomělí vystěhovalci němečtí v Americe před vypuknutím války ve smyslu politickém.
U nás nejdeme tak daleko a spokojujeme se s tím, udrží-li vystěhovalec vědomí své národnosti, i když změní státní občanství a je-li ochoten navštíviti čas od času starou vlast a podporovati naše národní a humánní instituce.
Pěstujeme proto u krajanů v cizině usedlých národní stránku jích života zakládáním mateřských a jiných škol, vedením krajanů v evidenci, podporováním jich krajanských časopisů, knihoven, národních podniků a p. Na této základně máme ještě otevřeno široké pole působnosti v budoucnosti. Ministerstvo školství, ministerstvo zahraničních věcí s ministerstvem sociální péče postupují tu ruku v ruce s některými dobrovolnými organisacemi. V cestu této práci staví se četné překážky rázu hlavně politického, obtíže evidenční, někdy lhostejnost a zaujatost novousedlých krajanů nedobře vyzbrojených z domova na odchod do vlasti, jak tomu jest u Italů.
Přihlédněme ještě blíže k národnímu hledisku na problém vystěhovalecký, zejména co znamená odchod našich lidí z jistých okresů, kde bychom si toho přáli nejméně. Mám na mysli zejména okresy severočeské v místech se smíšeným obyvatelstvem, kde Němec pevně tkví na své půdě, kdežto vy stěhovákem bývá zpravidla dělník český neb malý český zemědělec. Totéž platí o některých místech na Slovensku, kde nejsou řídké případy, že půda vůčihledě přechází Z rukou našich Slováků do rukou příslušníků, ba i cizinců jiného jazyka. Kdyby tyto zjevy měly v dosavadní míře potrvati ještě řadu let, podivili by se ti, kdož jednou srovnávati budou mapu národnostní své doby s mapou bezprostředně popřevratovou. Co to znamená pro utvrzení základů našeho státu v budoucnosti, není nesnadno si představiti.
Zmínil bych se ještě o morální stránce politiky vystěhovalecké. Je zakořeněným zvykem vystěhovalců na Slovensku (ne tak v Čechách) nechávati doma rodinu, kterou teprve po letech povolávají Slováci za sebou do ciziny, až když v cizině pevně zakotvili. Co to znamená po stránce morální (dělení rodin v praksi doma i v cizině), není těžko odhadnouti.
Důsledky tohoto neblahého zjevu dostoupily výše tak povážlivé, že problém takových rodin stal se již předmětem mezinárodních konferencí. Jisté překážky spojování rodin kladou se tu zejména ve Spojených státech, které
236 všemožně brání se nadprůměrnému než žádoucímu přistěhovalectví. Jest však naděje, že americké veřejné mínění, které ostatně dosti jest přístupné citům lidskosti, zmírní nepopsatelná strádání tisíců rodin, jež přísné předpisy restrikční přímo ženou do plného rozvratu, takže jich potomstvo snadno se může státi jednou metlou domácímu státu.
Nyní několik slov o národohospodářském hledisku vystěhovalecké politiky. Jest jisto, že nezaměstnanost u nás, stejně jako v jiných státech vystěhovaleckých, má vliv na intensitu emigrace.
Podpora v nezaměstnanosti u nás vyplácená nemůže uspokojiti pořádného dělníka, zejména kvalifikovaného, tím spíše, když ví, že v cizině svědomitá a kvalitní česká práce je hledána, zejména v určitých odvětvích průmyslových, na př. v pivovarském, cukrovarnickém a na místě neposledním sklářském oboru. Cizí zaměstnavatelé rádi tu skýtají cvičeným dělníkům tohoto druhu podmínky výhodnější, nežli by jich kdy mohli získat ve své vlasti, byť i tak činili někdy jen obmyslně a přechodně, a výsledek jest přesun určitých druhů výroby do ciziny na úkor průmyslu domácímu, což mohlo by po případě ohroziti i existenci některých jeho odvětví.
Na druhé straně nedospěla naše politika vystěhovalecká ještě tam, aby vědomým seskupováním našich kolonistů na určitá místa vyvolala vývoz československých produktů do těchto míst a prostřednictvím těchto okresů pak zvýšila náš export do celé země vůbec, jak by nám mohli býti příkladem Němci a Italové.
Politika tato ovšem nesmí jíti tak daleko, aby ochuzovala při větších možnostech v cizině potřebné množství pracovníků domácích, zejména zemědělských. — Otevřeným problémem zůstává u nás vystěhovalectví tříd intelektuálů, na př. inženýrů, obchodníků, kteří by, seznajíce pilným studiem poměry v cizině, po létech zkušenostmi obohaceni vrátili se do vlasti, a po dobu svého pobytu v cizině se snažili zajistiti v místě svého působiště odbytiště pro naše výrobky průmyslové a posilovali tak československý obchod.
Jest ovšem otázka, kdo má vzíti na se zodpovědnost za uvedení v život a řízení kolonisačních a osídlovacích podniků tohoto druhu a kdo prováděti má cílevědomé dirigování jednotlivců na určitá místa. Má to být stát, či bylo by lépe ponechati podnikavosti soukromé volnou ruku? Obé má svoje výhody i nevýhody. Jest jisto, že v některých zemích vítanějším by bylo uzavříti smlouvy o přenechání komplexů pozemků přímo s vládou našeho státu, také bylo by tu spíše možno podnikati investice finanční na dlouhodobý úvěr. Na druhé straně však náš mladý a malý stát sotva by snesl roz-
237 poctově ohromné investiční výdaje a risiko spojené s kolonisací pod egidou státní, nehledě k nedostatku kolonisačních zkušeností a tradic u našeho národa; též by bylo těžko, za nynějších poměrů alespoň, odpolitisovati zcela podniky tohoto druhu.
Na druhé straně některé země přistěhovalecké daly by snad přednost podnikání soukromému, prováděnému soukromými společnostmi kolonisačními, což na jedné straně zaručuje snad rychlejší postup osídlovací, na druhé straně však přináší risiko zneužívání a vykořisťování osadníků.
Zdá se, že střední cesta ve formě kolonisačních společenství za přísné kontroly a vlivu státního vedla by ještě nejspíše k žádoucímu cíli.
Vracím se však ještě k mladé instituci, jež za dnešního stavu věcí koná veřejnosti při řešení problémů vystěhovaleckých dosti dobrou službu. Míním komisi pro vystěhovalectví a kolonisaci při ministerstvu sociální péče, zřízenou před více nežli dvěma lety ke konci éry dra Wintra. Komise tato jakožto poradní sbor ministerstva sociální péče složena jest z předních odborníků interesovaných ministerstev. Dobrovolné organisace pečující o vystěhovalce, jakož i vědeckou složku studijní representuje v komisi Masarykova Akademie Práce. Komise studuje a připravuje řešení problémů vystěhovaleckých i dává dobrá zdání o konkrétních případech, jednak ve schůzích plenárních, jednak v těchto komitétech:
1. V komitétu protiemigračním, v němž studují nejčelnější naši odborníci otázku, jak zabrániti emigraci z naší republiky a jak zdokonaliti kolonisaci vnitřní. Subkomitét tento, jenž vykázati se může cennými elaboráty, věnoval též zvýšenou pozornost otázce sezónního dělnictva. Zmínil bych se o elaborátu ,.Program akce protiemigrační“ s hlediska zemědělského Z péra inž. Pavla.
2. Jiný komitét pro zřizování vystěhovaleckých knihoven na lodích pracuje v dohodě s ministerstvem školství na sestavení vzorných a praktických knihoven na lodích pro naše vystěhovalce, kde by v české neb slovenské řeči našli poučení o nové vlasti i podnícení citů ke starému kraji.
3. Další komitét pro zřizování kolonisačních společností připravuje — zatím v rámci nynějšího zákona vystěhovaleckého — akce, umožňující vstup československých společností do našeho programu vystěhovaleckého.
4. Konečně jest tu komitét pro Studium otázky ústavu pro zahraniční Čechoslováky, o němž rád bych se zmínil později obšírněji.
Dosavadní práce komise byly hlavně rázu studijního, informativního, a tu možno říci, že komise za dvě léta své činnosti projednala téměř všechny
238 nejdůležitější otázky vyskytující se v souvislosti s vystěhovaleckým problémem naší republiky.2
Ze stadia studijního přechází nyní komise do druhého stadia, t. j. určování směrnic pro naši vystěhovaleckou politiku.
Důležitý předběžný krok v tomto směru učinila komise zahájením příprav pro vybudování t. zv. Ústavu pro zahraniční Čechoslováky, při čemž podrobeny byly důkladnému studiu podobné ústavy tohoto druhu v cizině a osvětleny pracemi dra Auerhana, St. Klímy a dra Žilky, na př. ,,Auslandsinstitut“ ve Stuttgartě, ,,Istituto d'Emigrazione“ v Římě.
Ustav zřízen má býti na podkladě spolkovém, aby zajištěn byl o jeho
práce zájem širší veřejnosti; vládě vyhrazen bude ovšem jistý vliv na vedení
a složení ústavu. Činnost ústavu bude hlavně trojího druhu:
1. Studijní, t. j. sledovati otázky vystěhovalecké na celém světě na nejširším základě.
2. Propagační, t. j. připravovati v dohodě se zodpovědnými činiteli v cizině půdu pro české vystěhovalectví a vývoz.
3. Informační, t. j. podávati správné informace o cizích zemích a vystěhovaleckých vyhlídkách vystěhovalcům i veřejnosti, zejména také pomocí tisku.
Cílem ústavu jest ne substituovati neb duplikovati práci jiných činitelů, nýbrž koordinovati a zjednodušiti ji v dohodě s nimi.
Od činnosti ústavu v kruzích odborných mnoho se očekává. Zdá se, že založení jeho přichází v pravý čas: jsou lidé, kteří vážně říkají, že na otázku vystěhovaleckou jest u nás dosti času, neboť třeba zalidnit nejdříve vlastní naše území. Zapomínají však, že se zatím naplní i leckteré země přistěhovalecké tou měrou, že později vystěhovalectví od nás bude tam prakticky znemožněno, a my ztrácíme pro náš vývoz i dovoz v cizině opěrné body, které jest povinností naší si tam zavčas opatřiti. Na druhé straně nutno rozumným
239 způsobem brániti překotnému a zbytečnému vystěhovalectví z některých okresů naší republiky, podporovanému zhoubnou činností nesvědomitých agentů a zachrániti pro první léta budování našeho státu nejlepší síly občanské, které rozumně zachrániti lze.
Nemám většího přání, nežli aby nový ústav byl tu zárukou, že v praksi naše vystěhovalecká politika bráti se bude zlatou střední cestou, majíc na zřeteli nejen hledisko sociální, nýbrž všechna ostatní stejně důležitá hlediska, jež politika vystěhovalecká v úvahu vžiti musí.
240

Z českých publikací vystěhovalectvím se zabývajících uvádím na př. některé z hlavních:František Mézl (autor vystěhovaleckého zákona): Výklad zákona o vystěhovalectví a prováděcího nařízení k tomu z roku 1924. Týž: Argentina: Země a lid, 1926. Týž: Kanada: Země a lid, 1927.Dr. Stanislav Brandejs: Naše vystěhovalectví a naše vystěhovalecká politika. (Separátní otisk ze Zahraniční politiky, 1926.) Týž: Náš vystěhovalecký problém a jeho finanční stránka. (1927.) (Spis tento byl poctěn cenou Masarykovy Akademie Práce.)Dr. J. Auerhahn: Anketa o českém vystěhovalectví, uspořádaná zahraničním odborem Národní rady české v roce 1912. Týž: České osady na Volyni, Krymu a Kavkaze (1920). Týž: Čechoslováci v Jugoslávii, Maďarsku a Rumunsku (1924).Stanislav Klíma: Češi a Slováci za hranicemi (1926).Tomáš Čapek: Naše Amerika (1926).K. Komínek: Čsl. vystěhovalectví do Francie (1925).Dr. A. Boháč: Vystěhovalectví v Československu (1924). V publikaci „Sociální politika", která vyšla též německy, anglicky a francouzsky.Dr. Cyril Horáček.: Statistický podklad vystěhovaleckých problémů. (V Čsl. statistickém věstníku, 1927.)Rázovská-Pelantová: Co má každý vystěhovalec vědět? (1927).O. Zahrada: Argentina, země budoucnosti (1926).Dále vyšla ještě:Příručka pro zahraniční krajany, vydaná redakcí časopisu „Vystěhovalec“ v Praze. Tím by byla odborná literatura téměř vyčerpána. K tomu druží se ještě Výroční zprávy (za rok 1926 a rok 1927) Komise pro vystěhovalectví a kolonisaci, jež vědecky i prakticky zabývá se vystěhovaleckou politikou republiky Československé jako poradní sbor ministerstva sociální péče.Z časopisů uvěsti jest:Vystěhovalec a Der Heimatsbote, vydávané p. K. Folberem v Praze, Hybernská ulice,Československá emigrace, vydávaný vystěhovaleckým odborem Masarykovy Akademie Práce,Naše zahraničí a Čechoslovák, vydávané Národní radou československou.Vystěhovalecký zpravodaj pro interní informaci činitelů interesovaných na vystěhovalectví, s jehož vydáváním bylo započato letošního roku péčí ministerstva sociální péče.Je-li vlastní československá literatura vystěhovalecká dosti sporá, tím četnější vyskytují se v našem tisku články, úvahy, kritiky a zprávy, vztahující se na vystěhovalectví, ať všeobecně, ať na jednotlivé země, kam vystěhovalecký proud se nese.Literatura cizí představuje ovšem moře, před nímž každému i rutinovanému badateli tají se dech.
Uvádím po zásluze zejména rozsáhlý elaborát z péra gen. konsula p. inž. Rixyho: „Kolonisace Ruska a vyhlídky čsl. kolonisace v Rusku“. jakož i elaborát o vzniku a činnosti úvěrové akce ruské.Z jiných elaborátů zmínil bych se o některých:1. práci dra Brandejse: Náš vystěhovalecký problém a jeho finanční stránka;2. práci dra Zavřela: Organisace vystěhovalecké péče v Německu;3. práci dra Žilky: Vystěhovalecká politika v Itálii;4. práci dra Glasera: Vystěhovalectví průmyslového dělnictva;5. práci dra Boháče: První světový kongres populační;6. práci vrch. pol. rady Schneidera: Majetkové poměry vystěhovalou do Kanady;7. práci dra Koláře: Vystěhovalectví austrálské a kanadské a československé zemědělství,8. práci dra Smělého: Vztah populačních poměrů k vystěhovalectví;9. práci dra Koláře: Dílčí kolonát ve Francii;10. práci dra Rosenkranze: Najímání průmyslového dělnictva do Francie.

Citace:

Neurčité odsouzení. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit 7, s. 216-216.