NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4231.

Církevní věci: I. Státní úřady kultové jsou příslušny rozhodovati o tom, zda disposiční právo vlastníkovo je či není omezeno z toho důvodu, že v ohledu rituelním jest disposice s objektem jeho vlastnictví vložena do pravomoci úřadu církevního. — II. O věnování budovy k bohoslužebným účelům — věty jako při Boh. 1699 a 2865 adm.
(Nález ze dne 15. prosince 1924 č. 21044/23.)
Prejudikatura: Boh. 1699, 2865, 2866, 3448 a 4229 adm.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v P. rozhodnutím z 20. září 1922 vyslovila, že kaple Bolestné Panny Marie v S. jest římskokatolická a že tudíž jediné římskokatolické církevní orgány v ohledu rituelním jí disponovati mohou a jen řádně ustanovený římskokatolický duchovní v ní bohoslužby a církevní funkce konati smí. V důvodech uvedeno, že »vlastnicí kaple je stěžující si společnost; na listu C poz. knihy je uvedena povinnost téže pouze »die bewilligten Andachten abhalten zu lassen«. Poněvadž kaple byla postavena katolickým knězem, posvěcena v základě povolení katolické konsistoře, bohoslužby pak konány pouze katolické, možno s jistotou usuzovati, že »die bewilligten Andachten« jsou pouze pobožnosti římskokatolické a nikoliv československé. Nemá tudíž cukrovarnická společnost v S. práva povolovati církvi čsl. konání bohoslužeb v uvedené kapli«.
Rekursu stěžující si společnosti zsp v Praze rozhodnutím z 23. ledna 1923 nevyhověla z důvodů nálezu osp-é; při tom poukázala zsp k vývodům majitelky kaple na to, že otázka, o niž jde, je rázu veřejnoprávního, ježto se jedná o práva k veřejnému užívání oné kaple k bohoslužbám, nabytá vzhledem k době, kdy se tak stalo, patrně jen církví ř.-kat., kterážto práva podle § 38, odst. 1. zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. přísluší chrániti se strany politických úřadů kultových. Nejsou tudíž soudy, nýbrž politické úřady povolány k rozhodování v této záležitosti. Ostatní námitky jsou zodpověděny, pokud mají pro rozhodování ve věci samé význam, již v důvodech prvé instance, z nichž jasně patrno, že kaple ta byla již při svém zřízení věnována účelům církve ř.-kat., následkem čehož přísluší disposice s kaplí tou v ohledu bohoslužebním a rituelním výhradně církevním úřadům ř.-kat.«
Další odvolání stěžující si společnosti bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí zsp-é, případně nálezu první stolice.
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
1. Vzhledem k námitce stížnosti, vytýkající inkompetenci správních úřadů v tomto sporu, a z moci úřední musil nss nejprve zkoumati, zda žal. úřad a správní úřady k rozhodování v této věci byly příslušnými. Není sporu o tom, a je doloženo knihovním výtahem, že vlastnicí kaple, o kterou jde, jest st-lka, neboť podle knihovního výtahu ve spisech uloženého jest ke »stavební parcele — kaplička bolestné Panny Marie v S.« vloženo právo vlastnické pro st-lku.
Nejde tedy vůbec o spor o vlastnictví k této kapli. Nejde však také ani jinak o spor o otázce práva soukromého, jak plyne z těchto úvah:
Podle právního názoru vysloveného nss-em již opětně, tak v nálezech Boh. 1699, 2865, 2866 adm., stane se budova tím, že ji vlastník její — ponechávaje sobě své vlastnictví — neomezeně a bezvýhradně věnuje k bohoslužebným účelům církve katolické, a tím že příslušný orgán církve toto věnování přijme, což se projevuje a provádí rituelním aktem konsekračním, předmětem bohoslužbě určeným, čímž právo disposice s touto budovou v ohledu bohoslužebním přechází do sféry vnitřních záležitostí církevních, které spravovati přísluší — podle § 14 zák. ze 17. května 1874 č. 50 ř. z. arcibiskupům, biskupům a biskupským vikářům, tedy orgánům vykonávajícím církevní moc úřední a to podle předpisů církevních, pokud tyto neodporují zákonům státním.
V daném případě rozhodovaly úřady správní toliko o tom, zda st-lka byla oprávněna o své újmě disponovati s onou kaplí k účelům bohoslužebným tím způsobem, že propůjčila kapli tu též církvi čsl. ke konání bohoslužby.
Vycházejíce z názoru, že kaple ta byla a je věnována jen k bohoslužebným úkonům církve katolické (zda úřady usuzovaly tak právem či neprávem, bude zkoumáno doleji sub. 2), rozhodly úřady správní otázku disposičního práva st-lky jako vlastnice způsobem záporným; tím však nerozhodovaly o otázce omezení práva soukromého, snad z důvodu nějaké služebnosti soukromoprávní, nýbrž o tom, zda disposiční právo vlastníkovo je či není omezeno z toho důvodu, že disposice s objektem jeho vlastnictví jest v ohledu rituelním vložena do kompetence úřadu církevního, takže by disposice vlastníkova byla zásahem do této kompetence příslušného úřadu církevního.
Tato otázka však jest otázkou práva veřejného (viz též nál. Boh. 3448 adm.), o níž rozhodovati — jelikož jde o věc státní správy kultové — přísluší státním úřadům kultovým, tedy v postupu instancí okr. a zem. správě pol. a min. škol.
Postupovaly tedy úřady správní v oboru své zákonné příslušnosti.
2. Ve věci samé jde — jak již uvedeno — o to, zda správní úřady právem uznaly, že stěžující si vlastnice kaple není oprávněna disponovati kaplí tou k účelům bohoslužebným. Podle shora vylíčeného právního názoru bylo by tomu tak, kdyby disposice s touto kaplí k účelům bohoslužebným náležela právem a výhradně podle § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. příslušnému úřadu církevnímu (v tomto případě biskupské konsistoři v H. K.), takže by disposice s kaplí tou v tomto směru se strany vlastníka bez souhlasu církevního orgánu bylo porušením úřední pravomoci tohoto církevního orgánu, i státem uznávané.
Disposiční právo církev. úřadu bylo by pak ve smyslu toho, co již shora uvedeno, dáno, jestliže kaple ta s výhradou vlastnictví osoby soukromé (st-lky) byla neomezeně a bezvýhradně věnována k bohoslužebným úkonům církve katolické, a jestliže věnování to příslušným orgánem církevním bylo přijato. Pro tuto otázku ovšem dle toho, co již shora vyloženo (viz též shora cit. nálezy) nemá zápis na listu C pozemkové knihy význam esentielní, nýbrž může sloužiti jen jako průkaz o tom, zda se věnování právě uvedeného druhu stalo a bylo církví přijato.
Úřady zodpověděly tyto otázky způsobem kladným, odvolávajíce se na to, že kaple ta byla katolickým knězem postavena, vysvěcena na základě povolení katolické konsistoře a že v ní konány byly bohoslužby pouze katolické.
Stížnost tato fakta nepopírá, a jde také ze správních spisů, že kaple byla postavena roku 1721 tehdejším kat. farářem v S., že byla téhož roku podle kat. ritu vysvěcena a že podle povolení biskupské konsistoře v H. K. ze 4. května 1865, jehož úředně ověřený opis jest ve spisech správních uložen, bylo konání kat. bohoslužeb v ní povoleno. Za tohoto stavu věci nelze shledati ani nezákonnost, ani vadnost v závěru žal. úřadu, že tu jde o kapli věnovanou bez výhrady a omezení bohoslužbě katolické.
Ale pak nelze též slovům zapsaným na listu C knihy pozemkové » . . . . . . Verbindlichkeit . . . die bewilligten Andachten abhalten zu gestatten . . . . .« rozuměti jinak, než že tu jde o pobožnosti katolické, povolené příslušným kat. úřadem církevním.
Na tom nemůže nic měniti okolnost, ostatně nepopřená, že již v letech 30. osmnáctého staletí (vzhledem ke kupní smlouvě z 31. července 1836 v listu C pozemkové knihy uvedené) byla v Čechách vedle katolického ještě dvě jiná náboženská vyznání, když přece za vylíčeného stavu věci nelze o kapli nesoucí název »kaple bolestné Panny Marie« vážně ani tvrditi, že by tu šlo o budovu věnovanou bohoslužebným úkonům církve evangelické nebo náboženské společnosti židovské.
Stejně nelze dáti za pravdu stížnosti, tvrdí-li, že, třebas snad věnování takové se stalo, není prokázáno, že by se bylo stalo jako výhradné anebo že by nemohlo později pominouti, podobně jako věnování taková snad v dobách minulých pominula ve hnutí reformačním a protireformačním. Neboť shora uvedené okolnosti z historie vzniku a užívání kaple, stejně jako název její s dostatek odůvodňují závěr, že věnování ono bylo výhradné a časově neomezené; osudy pak, které průběhem času snad potkaly tu neb onu bohoslužebnou budovu jinou, nemohou míti významu pro případ konkrétní, kde naopak kaple, o kterou jde, až do doby nejnovější resp. až do opatření vlastníka, ze kterého spor tento vznikl, nesporně sloužila jenom účelům církve katolické.

Citace:

č. 4231. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1015-1017.