Č. 6244.

Živnostenské právo. — Polic. právo trestní: Zakládá skutkovou podstatu přestupku podle § 5 zák. č. 303/1920, uvedl-li zubní technik na vývěsním štítě označení »umělá náhrada zubů a chrupu.«
(Nález ze dne 22. ledna 1927 č. 26017/26.)
Věc: Alois C. v Praze (adv. Dr. Frt. Cihlář z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran přestupku § 5 zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Trestním výměrem magistrátu hl. m. Prahy z 22. ledna 1925 byl st-l ve smyslu § 7 zák. č. 303/20 odsouzen k pokutě 100 Kč pro přestupek § 5 tohoto zák., jehož se vědomě dopustil vyvěšením štítu se závadným označením a odmítnutím jeho odstranění. V důvodech uvedeno, že označením »umělá náhrada zubů a chrupu« překročil ustanovení § 5 cit. zák., ježto dle jasného znění jeho dovoleno jest zkoušenému zubnímu techniku jedině označení »zkoušený zubní technik.« Všechny ostatní tituly a označení jsou dle ustanovení posl. odstavce cit. paragrafu zakázány.
Odvolání z tohoto výměru bylo nař. rozhodnutím zamítnuto, ježto skutková povaha přestupku vzhledem k striktnímu znění 2 a 3 odst. § 5 zák. č. 303/1920 jest jasně prokázána vlastním doznáním obviněného.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost dovozuje, že § 5 zák. ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb. zakazuje sice užívání jiných titulů a označení mimo »zkoušený zubní technik«, že však výklad pojmu »označení« nemůže jíti tak daleko, aby i označení, obsahující pouze poukaz na oprávnění zubním technikům v § 4 cit. zák. propůjčená, prohlašovala se za nepřípustná, poněvadž zákonodárce měl jen v úmyslu zameziti označení takového rázu, jež by mohlo obecenstvo uváděli v omyl o rozsahu oprávnění zubního technika, což plyne ze srovnání zák. č. 303/20 s dřívějším ustanovením § 8 min. nař. z 20. března 1892 č. 55 ř. z., jehož tendence byla tímto zákonem převzata.
Tomuto názoru nebylo lze přisvědčiti.
Jak nss již v nál. Boh. 2690/23 adm. vyslovil, došel v předpisu § 5 cit. zák. zřetelně výrazu úmysl zákonodárce, jakékoliv spory po stránce, zda určité označení provozovny jest způsobilé obecenstvo uvésti v omyl o rozsahu oprávnění zubního technika, k nimž na podkladě dřívějšího ustanovení § 8 cit. min. nař. docházelo, pro budoucnost vyloučiti v ten způsob, že v budoucnosti zubní technikové nesmějí užívati ani jiného titulu ani jiného označení provozovny po rozumu § 44 živn. řádu než buď »zkoušený zubní technik« anebo »zubní technik«. Na tomto právním názoru setrvává nss i v tomto případě a nemohly jej vyvrátiti vývody stížnosti, poněvadž právě v tom, že zák. č. 303/1920 neomezil se na zákaz označení, která jsou způsobilá obecenstvo klamati, nýbrž zakázal vůbec všechny ostatní tituly a označení mimo »zubní technik« a »zkoušený zubní technik«, nutno spatřovati zřejmý úmysl zákonodárce, ono dřívější ustanovení nahraditi ustanovením přísnějším, jež právo označení omezuje ještě více, než tomu bylo podle cit. min. nař. r. 1892.
V této souvislosti jest ještě reagovati na vývody zástupce stížnosti při ústním líčení, obsažené také v písemné stížnosti, které spatřují nesrovnalost v tom, kdyby se zák. č. 303/20, který oprávnění zubních techniků proti dosavadnímu stavu podstatně rozšířil, vykládal tak, že jest jím zubním technikům zároveň bráněno, aby obecenstvo o tomto rozšíření svého oprávnění informovali. Leč znění a patrný úmysl onoho předpisu jest tak jasný a určitý, že pro nějaký restriktivní výklad zákazu v § 5 vysloveného nepodává nijaké možnosti, a mimo to jest i uvážiti, že zákonodárce právě proto, že oprávnění zubních techniků rozšířil, mohl v tom shledávati důvod, aby se při provozu jejich živnosti po jiné stránce zase omezil zejména v tom směru, aby nepřekročovali ony formy a zvyklosti, jaké při provozování zubního lékařství obecně bývají zachovávány.
Zástupce stížnosti snažil se konečně při ústním líčení dovoditi, že
nápis »umělá náhrada zubů a chrupů« není vnějším označením, ve smyslu
§ 44 živn. řádu ani označením ve smyslu § 5 zák. č. 303/1920, nýbrž
jiným prostředkem návěstním, na který se § 5 cit. zák. nevztahuje.
Ani v tom nemohl mu nss dáti za pravdu.
Živn. řád v § 44 rozeznává jednak vnější označení na provozovně,
jednak jiné prostředky oznamování. Za označení provozovny jest podle
podstaty věci pokládati každý nápis nebo i jiný prostředek výrazový,
který jest s provozovnou v nějaké místní souvislosti a stojí v nějaké
relaci k předmětu provozu. Jestliže § 5 zák. č. 303/20 mluví o označení,
nutno beze vší pochyby tento výraz vztahovati na každé označení provozovny zubního technika, které vykazuje ony dva znaky, t. j. které
místně s provozovnou souvisí a týká se provozu zubní techniky. Oba
tyto předpoklady jsou v případě, o který jde, nepochybně dány. Ze
spisů správních jest zjevno. že šlo o návěstní štíty, kterých st-l používal
k označení své provozovny. Nápis: »Umělá náhrada zubů a chrupů«
pak označuje nesporně předmět činnosti zubotechnické. Šlo tedy zřejmě
v daném případě o označení provozovny, jaké má § 5 cit. zák. na mysli,
tedy o označení, které zákazu tohoto paragrafu je podrobeno.

Citace:

č. 6244. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 251-253.