NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 13091.

Církevní věci. — Řízení správní. — Řízení před nss: I. * Ani pouhý nadpis kanonické visitace »De patronis et dominis terrestribus«, ani její ustanovení »Jus patronatus in parochia solus exercet dominus ...« nestačí k závěru, že nejde o patronát reálný. — II. Rozhodnutí, jež připouští různý výklad, je podstatně vadné.
(Nález z 2. prosince 1937 č. 2092/35-5.)
Věc: Dr. Karel K. v Nitře (adv. Dr. Jan Baltay z Nitry) proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 31. prosince 1934 a ze 7. října 1935 (za zúč. stranu Dunajskou banku, úč. spol. v Bratislavě, adv. Dr. Jaroslav Hilbert z Prahy) o úhradě nákladů na opravu kostela. Výrok: Naříkaná rozhodnutí se zrušují.
Důvody: Výměrem z 31. prosince 1934 vyslovil zem. úřad v Bratislavě, přezkoumávaje následkem odvolání Dunajské banky v Bratislavě výměr okr. úřadu v Ilavě, kterým bylo nařízeno na základě § 59 stav. statutu býv. župy trenčínské z 11. května 1903 č. 133/3373 Dunajské bance nésti výdaje spojené s opravou římskokatolického kostela v Ilavě, že výměr v celém rozsahu zrušuje a Dunajskou banku osvobozuje od nesení uvedených nákladů; v důvodech se na rozdíl od výměru úřadu I. stolice dospívá k závěru, že jmenovaná banka není patronem ilavského kostela.
Poté nařídil okr. úřad výměrem z 27. června 1935 na základě § 59 stav. statutu býv. župy trenčínské a na základě místního šetření římsko- katolickému farnímu úřadu v Ilavě a biskupskému úřadu v Nitře solidárně, aby elektrické vedení opravily do 5 týdnů a do 30. listopadu 1935 provedly další opravy ve výměru uvedené s tím, že nestane-li se tak, budou opravy ty ve smyslu 2. odst. § 59 cit. statutu provedeny cestou úřední na jejich útraty. K odvolání biskupského úřadu v Nitře přezkoumal zem. úřad v Bratislavě posléz uvedený výměr okr. úřadu v Ilavě a druhým z nař. rozhodnutí výměr ten potvrdil s tou změnou, že výdaje spojené s provedením oprav kostela je povinno v prvé řadě nésti církevní obročí z důchodků tomuto účelu sloužících a jen v případě, že by místní církev takových důchodků neměla, přichází v úvahu biskupský ordinariát v Nitře jako činitel povinný k hrazení výdajů spojených s provedením nařízených nutných oprav.
O stížnostech podaných na tato obě rozhodnutí zem. úřadu nss uvážil:
I. Podle spisů dal okr. úřad příkaz zúč. straně Dunajské bance v Bratislavě, aby opravila farní kostel v Ilavě, opíraje se o ustanovení § 59 stav. statutu býv. župy trenčínské. Zem. úřad zrušil prvním rozhodnutím tento stavebně-policejní příkaz pro nezákonnost v podstatě v úvaze, že nelze zúč. stranu — Dunajskou banku v Bratislavě — považovati za patrona, ježto patronát ke kostelu v Ilavě byl osobní a kromě toho také již zanikl, a nemohl proto přejíti na zúč. stranu. Judikátním výrokem žal. úřadu je tudíž, že stavební příkaz byl dán subjektu, který nemá ke stavebnímu objektu žádného vztahu a že je proto příkaz nezákonný. Žal. úřad tedy rozhodoval ve své kompetenci úřadu stavebně-policejního, který si mohl řešiti otázku, kdo je k provedení oprav na kostelní budově po právu povinen, toliko prejudiciálně. Stížnost bere v odpor správnost odpovědi žal. úřadu na tuto prejudiciální otázku, a kognice nss se proto omezuje jen na zkoumání formální správnosti této odpovědi v mezích ustanovení § 6 odst. 2 zákona o nss č. 164/1937 Sb., totiž nebyla-li porušena některá stěžejní zásada správního procesu, není-li odpověď ta v rozporu se zjištěními, patrnými ze správních spisů nebo nepříčí-li se závěr úřadu zásadám logického myšlení, neboť pro tento soudí je odpověď úřadu na prejudiciální otázku jen součástí skutkové podstaty vlastního decernátu žal. úřadu. K svému závěru, že zúč. strana není patronem kostela ilavského a že proto není subjektem povinným k provedení oprav na kostelní budově, dospěl žal. úřad, opíraje se o znění kanonické visitace z r. 1830, v podstatě z těchto skutečností.
1. V § 1 kapitoly V. kanonické visitace z r. 1830 je užito označení »O patronech a zeměpánech«, tedy se tu zvlášť uvádějí patroni a zvlášť zeměpáni, v dalším obsahu tohoto paragrafu se však mluví o hraběti Fr. X. K. jen jako o patronu bez obvyklého označení »dominus terrestris.«
2. V tomtéž ustanovení kanonické visitace se praví, že právo patronátní vykonává jediné (»solus exercet«) Fr. X. K. — při reálném patronátu by stačilo k označení patrona užiti obratu »doininus terrestris, dominium terrestre«.
3. V úvodní větě kanonické visitace jest obsažen obrat »ad dominium terrestrale et jus patronatus Illustrissimi Domini Comitis Fr. K. spectantem«. První část této dikce se neužívá k označení patrona, ale na označení místní polohy ilavské farnosti, t. j. že patří k panství Fr. K., osoba patrona se pak označuje dále slovy »et jus patronatus Illustrissimi Domini Fr. K. spectantem«.
Z těchto tří míst kanonické visitace usuzuje žal. úřad, že patronátní právo k ilavskému kostelu bylo osobním privilegiem, uděleným Fr. K. a že tudíž šlo o patronát osobní, spojený výlučně s osobou Fr. K., nikoliv o patronát reálný, při čemž jest osoba patrona určena držbou příslušného pozemkového majetku, na němž vázne patronátní právo. Byl-li patronát k ilavskému kostelu patronátem osobním, pak nemohl přejíti na nástupce Fr. K. v držbě velkostatku v Pruském, jak by tomu bylo při patronátu reálném, a to tím méně, poněvadž již smrtí Fr. K. zanikl. Stížnost namítá, že tento závěr žal. úřadu nemá náležité opory v ustanoveních kanonické visitace, na něž se poukazuje v nař. rozhodnutí.
Nss uznal tuto námitku důvodnou, a to pokud jde o skutečnost, nahoře uvedenou sub 1. v úvaze, že nadpis kapitoly V. »De patronis et dominis terrestribus« je pouhým stereotypním označením předmětu, jehož se kapitola týká, kteréhožto označení se užívalo vůbec v kanonických visitacích, sestavovaných podle ustáleného schématu; označení to se vyskytuje mnohdy i tam, kde v textu kapitoly se praví: »Patronus nullus est«. Lze proto teprve z obsahu kapitoly seznati existenci, povahu a obsah patronátu. Z toho pro konkrétní spor tedy plyne, že znění nadpisu kapitoly V. cit. visitace nic nepraví o právní povaze ilavského patronátu. Ale pak nelze nic dovozovati pro závěr žal. úřadu ani z toho, že sev textu § 1 kap. V. kanonické visitace mluví toliko o patronátním právu hraběte Fr. K., aniž je tu užito také označení »dominus terrestris«, neboť této skutečnosti žal. úřad přičítá důležitost právě jen v souvislosti s nadpisem této kapitoly, jemuž přikládá význam disposice věcné.
Ani však argument uvedený nahoře sub 2., kde žal. úřad překládá slovo »solus« významem »jediné«, není přesvědčující, neboť, jak správně na to poukazuje stížnost, jest onomu obratu rozuměti spíše tak, že Fr. K. vykonává patronátní právo samojediný, t. j. nemaje spolupatrona, nikoli v tom smyslu, že patronátní právo jest úzce spjato s osobou jeho nositele jako jus personalissimum, kterémužto smyslu by v uvedené spojitosti spíše vyhovovalo rčení »ipse« nebo »unus«.
Konečně ani dikce, uvedená nahoře sub 3., v níž úřad vidí argument pro osobní povahu sporného patronátu, nemá této průkaznosti, neboť je možno zajisté připustiti, že passus »ad dominium terrestrale et jus patronatus Illustr. Domini Comitis Fr. K. spectantem« lze vykládati jako jeden myšlenkový celek v tom smyslu, že se tu mluví o kostelu a farnosti, náležející k panství i patronátu Fr. K., takže slova »Illustr. Domini Comitis Fr. K.« přistupují jako doplněk nejen ke slovům »jus patronatus«, nýbrž i k slovům »dominium terrestrale«, při čemž spojka »et« nemá tu smysl disjuktivní, nýbrž spojovací. Při tomto výkladu by pak ovšem zmíněný passus nenasvědčoval tomu, že se tu činí rozdíl držbou pozemkovou na jedné straně a právem patronátním na straně druhé, jak má zato žal. úřad.
Nemá-li však úsudek žal. úřadu, že patronát, o němž jedná kanonická visitace z r. 1830, je svou povahou patronátem osobním, ve skutečnostech uvedených v nař. rozhodnutí bezpečné opory, pak nezbývá, než aby žal. úřad vyhledal pro tento svůj úsudek skutečnosti jiné, z nichž by zcela nepochybně byla uvedená právní povaha patronátu zjevná, neboť v pochybnosti by byla spíše na místě domněnka, že jde o pravidelný případ patronátu reálného.
Tím ovšem ztrácí podklad i důsledek, vyvozený žal. úřadem jen z osobní povahy patronátu, že totiž patronát zanikl smrtí Fr. K. a že ani z toho důvodu nelze zúč. straně Dunajské bance ukládati povinnost k opravě kostelní budovy.
Ježto tedy prejudiciální úsudek žal. úřadu, že patronát k ilavskému kostelu byl patronátem osobním, který úmrtím patrona zanikl, neplyne jako nezbytný logický závěr ze skutečností, z nichž tu žal. úřad vycházel, nezbylo než první nař. rozhodnutí zrušiti pro vadnou skutkovou podstatu podle § 6 zákona o nss č. 164/1937 Sb.
II. Druhému nař. rozhodnutí vytýká stížnost na prvém místě, že disposici, obsaženou ve výměru okr. úřadu a jej potvrzujícím výměru úřadu zem., ukládající provedení oprav kostelní budovy v Ilavě, nelze vůbec opříti o předpis § 59 stav. statutu bývalé župy trenčínské, kterého se oba úřady dovolaly, neboť na základě uvedeného statutu mohly úřady kostel z důvodů veřejné bezpečnosti buď dáti zavříti nebo zbořiti, ale nikoli vydati příkaz, aby kostel byl opraven. Tuto námitku uznal soud nepřípustnou podle § 5 zákona o nss č. 164/1937 Sb., neboť nebyla uplatněna v odvolání k žal. úřadu, ačkoli již z rozhodnutí okr. úřadu bylo zřejmo, že se opírá o předpis § 59 cit. stav. statutu.
V dalším svém obsahu namítá tato stížnost, že z nař. rozhodnutí nelze bezpečně poznati, koho podle tohoto rozhodnutí ve skutečnosti stihá povinnost provésti nutné opravy na kostelní budově na prvém místě, zda církevní obročí či místní církev, co se touto místní církví míní, a zda se povinnost ta podpůrně ukládá biskupskému úřadu (ordinariátu) nebo biskupskému obročí. Této námitce stížnosti dal soud za pravdu.
Jak plyne z nahoře uvedeného znění nař. rozhodnutí ze 7. října 1935 vyslovil žal. úřad,že výdaje spojené s provedením oprav kostela v llavě je povinno nésti v prvé řadě církevní obročí z důchodů tomuto účelu sloužících a v případě, že by místní církev takových důchodů neměla, přichází v úvahu biskupský ordinariát jako činitel povinný nésti výdaje spojené s provedením nařízených nutných oprav. V důvodech se praví, že kostel ilavský nemá patrona a že proto stihá povinnost udržování kostela místní církevní obročí jako vlastníka budovy, z kteréhož důvodu okr. úřad právem zavázal k provedení oprav místní církev, ale že mylně vyslovil solidární závazek biskupského úřadu, poněvadž biskupský úřad je povinen nésti řečené náklady jen, kdyby místní církevní obročí nemělo dostatečných prostředků k úhradě těchto výloh. Okr. úřad v llavě ve svém rozhodnutí z 27. června 1935 nařídil provésti opravy kostela římsko-katolickému farnímu úřadu v llavě solidárně s biskupským úřadem v Nitře.
Jměním beneficiálním neb obročním je podle kanonického práva jmění věnované na vydržování duchovních, spravujících určitý trvalý úřad církevní. Od jmění obročního jest odlišné jmění t. zv. fabriční, sloužící k úhradě nákladů na udržování budovy kostelní a její výzdobu a na výkon kultu (srov. Henner: Základy práva kanonického, druhé vyd., str. 70, 309, 312). Podle obvyklého smyslu slova se farním úřadem rozumí zpravidla officium faráře, t. j. souhrn činností, plynoucích z účastenství duchovní osoby na církevní moci, na rozdíl od farního obročí (praebendy), při němž vystupuje do popředí obroční jmění jako materiální základ pro zajištění životních potřeb farářových; od tohoto se rozeznává jmění kostelní, určené na prvním místě k úhradě nákladů spojených s udržováním kostelní budovy a opatření jiných kultových potřeb. Stejným způsobem se rozlišuje mezi biskupským úřadem (ordinariátem) a biskupským beneficiálním jměním.
Pro označení církevního obročí nebo jmění kostelního není termín »místní církev« obvyklý a mohl by svým pojmovým obsahem spíše sloužiti za synonymum pro označení obce církevní jako souhrn věřících téhož vyznání bydlících ve farnosti, kteří mohou za okolností také přijíti v úvahu jako činitel mající povinnost nésti nutné náklady na udržování kostelních budov.
Ve světle právě uvedeného rozlišení pojmů církevní obročí, místní církev, farní úřad, biskupský úřad (ordinariát) se objevuje, že z nahoře uvedeného obsahu nař. rozhodnutí není možno bezpečně zjistiti, co žal. úřad vlastně míní označeními »místní církev«, »církevní obročí«, resp. »farní úřad«, jichž snad užívá jako synonym pro tentýž věcný pojem, jak by se mohlo souditi z toho, že mluví o důchodech »církevního obročí« určených pro náklady na opravy kostela, ale hned v pokračování téže věty praví, co se má státi, kdyby »místní církev« takových důchodů neměla, a že v důvodech projevuje souhlas s tím, že okr. úřad zavázal k provedení oprav »místní církev«, ačkoli v rozhodnutí okr. úřadu se povinnost ta ukládá »farnímu úřadu«. Ovšem by se znění nař. rozhodnutí mohlo rozuměli i tak, že žal. úřad staví »místní církev« jako samostatný povinný subjekt k opravě kostela, kdyby »církevní obročí« povinnosti té nemělo. Zmínka o důchodech obročí, určených pro náklady na opravy kostela, by se mohla vykládati také jako poukaz na jmění kostelní. Jasné formulace nař. rozhodnutí po této stránce je nezbytně zapotřebí, neboť podle toho, jak se úřadem užitým termínům, připouštějícím různý výklad, rozumí, dospěje se k rozdílné odpovědi na otázku, kterému subjektu byla nař. rozhodnutím vlastně uložena povinnost postarati se o provedení nutných oprav kostelní budovy.
Nezbylo proto než zrušiti i druhé nař. rozhodnutí pro uvedenou ne- jasnost podle § 6 zákona o nss č. 164/1937 Sb. Bude na žal. úřadu, aby se — dospěje-li opět k názoru, že tu není subjektu zavázaného k opravě kostelní budovy z titulu poměru patronátního — jasně vyslovil, kterému určitému subjektu ukládá povinnost k opravě ilavského farního kostela, vyšetře předem skutkové okolnosti pro výrok takový potřebné.

Citace:

Č. 13091. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 1073-1078.