NPD documents search: České právo, 16 (1934) - Dr. Jan Čulík: Sbírka vzorců notářských listin k notářskému řádu

Čís. 689.

Zákon o ochraně nájemců ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., nevztahuje se na nájem stavební plochy k uložení stavebních potřeb.
(Rozh. ze dne 5. října 1920, R I 820/20.)
Soud prvé stolice odmítl výpověď, jíž pronajímatel vypověděl nájem stavební plochy k uložení stavebních potřeb. Důvody: Dle § 31 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., vztahuje se ochrana nájemníků na veškeré místnosti, které jsou předmětem nájemní smlouvy, tudíž i na nájem stavební plochy k uložení stavebních potřeb. Dle tohoto zákona jest třeba k výpovědi soudního souhlasu a jest výpověď bez takového souhlasu nepřípustna a nelze o ní jednati v řízení sporném. Byla tudíž dle § 42 j. n. a § 239 třetí odstavec c. ř. s. vyslovena zmatečnost řízení sporného a výpověď jako nepřípustná odmítnuta. Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu a uložil mu, by, vyčkav pravomoci, o výpovědi dále jednal a rozhodl. Důvody: Prvý soudce neprávem má za to, že zákon o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., vztahuje se i na nájem stavební plochy k uložení stavebních potřeb a že z důvodu toho nelze o dané výpovědi jednati sporně. § 31 cit. zákona, jehož se prvý soudce dovolává, praví pouze, že ustanovení zákona o bytech vztahuje se také na jednotlivé části bytů a jakékoliv jiné místnosti, které jsou předmětem smlouvy nájemní nebo podnájemní, pokud nic jiného není stanoveno. Jde tudíž o výklad slova »místnost«, neboť, pokud § 2 téhož zákona mluví o skladišti, má na mysli skladiště krytá střechou, která jsou místností po rozumu § 31 zákona. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona jako místnosti příkladmo uvádí místnosti úřední, spolkové, ateliery a pod., takže i z tohoto výpočtu jest jasně viděti, že zákonodárce pouhé prostory pozemkové chrániti tímto zákonem nemínil. Místnostmi dle rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 1920, č. j. R I 661/20 sluší rozuměti prostory, zdí nebo stěnami od svého okolí oddělené, které od bytů liší se pouze tím, že neslouží k účelům bytovým. Povahu místnosti dle této definice nemá zajisté pozemek, třeba ohražený, jenž dle udání výpovědi pronajat byl pouze ke složení stavebních potřeb. Zákon o ochraně nájemníků vydán byl také jedině za tím účelem, by chráněny byly především byty, pak části bytů a konečně jakékoliv jiné místnosti (nikoliv místa), jež účelům nájemním a podnájemním slouží. Pozemek, třeba sloužící za skládku stavebních potřeb, je pouze místem, nikoliv místností a zákon tak na výsost povahy výjimečné jako je zákon o ochraně nájemníků nelze vykládati extensivně. Kdyby se výklad tento připustil, pak mohla by z každého najatého pozemku obražením jeho vytvořiti se místnost, jež by zákonem chráněna byla. Tak daleko zákonodárce sotva jíti chtěl, a bylo by proti duchu zákona takto extensivně zákon vykládati. Proto lze nájemní smlouvu k takovémuto pozemku vypověděti bez předchozího řízení upraveného § 4 cit. zák. a důsledkem toho pak platí všeobecné zásady o výpovědi, jež stanoveny jsou v oddílu III. v 6. dílu c. ř. s. a nutno tudíž o výpovědi takové jednati sporně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, poukázav na důvody usnesení rekursního soudu.

Citace:

č. 689. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 564-565.