NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 665.

K pojmu účinné lítosti ve smyslu § 187 tr. zák. Škodu lze nahraditi po případě též prostřednictvím osoby třetí.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1921, Kr II 162/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 7. ledna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§171 a 173 tr. zák. —mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska důvodu zmatečnosti dle § 281 č. 9 tr. ř. napadá stížnost rozsudek proto, že nalézací soud nepřiznal stěžovateli beztrestnosti z důvodu účinné lítosti ve smyslu § 187 tr. zák. V rozhodovacích důvodech rozsudku uvádí se na odůvodněnou tohoto postupu nalézacího soudu, že stěžovatel, byv Aloisem D-em dopaden, sice krádeže nezatajil a byl ochoten vše vydati; ale že tak učinil jen proto, že mu bylo zřejmě nemožno, přivésti ukradený balík do bezpečí. Dále se zdůrazňuje, že stěžovatel, ač D-a prosil, by mu odpustil, přece prohlásil, že sám balík nevrátí, a že jeho prvým úmyslem bylo, zbaviti se balíku a podezření trestného činu pohozením pod vůz, při čemž nebylo přece jisto, že přijde balík do pravých rukou, a že konečně odčinil svůj delikt nikoli sám, nýbrž prostřednictvím Aloise D-a, jenž balík vrátil. S posléz uvedeným právním hlediskem se arci stotožniti nelze. Nehledě k požadavku lítosti je předpokladem beztrestnosti trestného činu dle § 187 tr. zák. jedině, aby pachatel dříve, než vrchnost o jeho činu věděla, celou škodu nahradil. Předpokladu tomu vyhovuje i pachatel, který nahrazuje škodu vlastními silami a prostředky, byť prostřednictvím třetí osoby, veden jsa zejména snahou, aby zůstalo utajeno, že čin spáchal. Tomu je tak i v případě, kde pachatel, byť po případě prostřednictvím nebo za pomoci třetí osoby, ukradenou nebo zpronevěřenou věc pohodí, a, stalo-li se to za takových okolností, by se dalo se zcela bezpečnou jistotou očekávati, že se věc v neporušeném stavu dostane opět v držení poškozeného. S touto jistotou směl stěžovatel bezpečně počítati, když o podstrčení balíku požádal Aloise D-a, od něhož jakožto od železničního zřízence, konajícího dle rozsudkového zjištění na nádraží službu, mohl zajisté vším právem očekávati, že bude míti jak možnost tak i ochotu, žádost stěžovatelovu splniti, ukradený balík na původní místo podstrčiti a takto náhradu škody uskutečniti. Přes to nelze důvodně říci, že by byl nalézací soud svým výrokem, jímž stěžovateli beztrestnost z důvodu účinné lítosti odepřel, zákon porušil nebo zákona nesprávně použil a že by tedy byl rozsudek zmatečným dle § 281 čís. 9 b) tr. ř. Podmínkou beztrestnosti dle § 187 tr. zák. je účinná lítost. Předpokladem této lítosti sice není, jak za to míti se zdá nalézací soud, aby pachatel čin doznal, nebo projevil slovní lítost nad ním nebo snad konečně, aby prosil o odpuštění činu. Požadavek lítosti znamená naopak zásadně pouze tolik, aby pachatel, nejsa k tomu okolnostmi nucen, tedy dobrovolně, se odhodlal škodu nahraditi. Této podmínky beztrestnosti dle § 187 tr. zák. se kroku stěžovatelovu, předpokladům citovaného místa zákonného jinak vyhovujícímu, nedostávalo, poněvadž byl dle případně odůvodněného závěru rozsudkového Aloisem D-em hned od místa, kde krádež spáchal, nejprve pozorován a pronásledován (následován), na konec pak dopaden tak, že dle dalšího neméně případného závěru rozsudkového bylo mu nemožno, ukradený balík přivésti do bezpečí. Bezpodstatnou je tudíž námitka stížnosti, jakoby byl stěžovatel měl možnost, jednak vůči D-ovi prohlásiti, že žádného balíku neukradl, jednak se aspoň pokusiti, přivésti ukradenou věc jakýmkoliv způsobem do bezpečí. Ono prohlášení bylo by se zcela nepochybně musilo minouti úspěchem, uváží-li se, že dle rozsudkového zjištění svědek D. viděl, že stěžovateli z baťochu, který měl před tím prázdný, čouhá kousek poštovního balíku, druhou námitkou pak brojí stížnost způsobem, příčícím se ustanovení § 258 tr. ř. proti přesvědčení, k němuž byl nalézací soud dospěl v ten smysl, že stěžovateli bylo nemožno, ukradený balík přivésti v bezpečí. Okolnosti, jakoby byl stěžovatel úmysl, vrátiti ukradený balík, pojal ještě dříve, než se s D-em setkal na záchodě, dovolává se konečně stížnost neprávem, neboť rozsudek podobného úmyslu stěžovatelova nezjišťuje.

Citace:

č. 665. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 523-525.