Č. 9101

Policejní věci. — Řízení správní (Podk. Rus). 1. * I otázku, je-li dána skutková podstata trestného činu, stíhatelného soudem, může si správní úřad řešiti prejudicielně. — 2. I ve věcech vypovězení podle zák. čl. V:1903 je za platnosti zák. č. 125/27 rozhodnutí zemského úřadu, vydané ve stolici druhé, konečným.
(Nález ze dne 6. března 1931 č. 3544).
Věc: Leonid B. v Užhorodě proti zemskému úřadu v Užhorodě o vypovězení.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-l byl nálezem policejního ředitelství v Užhorodě z 11. října 1928 vypovězen podle ustanovení § 10 zák. čl. V:1903 jako podezřelý cizinec z republiky Čsl. z toho důvodu, že dne 7. října 1928 za řeči pronesené na akademii, pořádané při otevření ruského národního domu v Užhorodě, užil vícekráte názvu »Zakarpatská Ukrajina« pro Podk. Rus. Poněvadž podle § 3 úst. listiny jest Podk. Rus nedílnou částí republiky čsl. — praví se v nálezu dále —, zakládá zmíněné označení Podk. Rusi jako teritoria náležejícího Ukrajině přečin pobuřování proti ústavní jednotnosti státu podle § 14 č. 1 zák. č. 50/23, pročež jest tím dána skutková podstata § 10 zák. čl. V:1903.
Odvolání, podanému z tohoto nálezu st-lem, nevyhověl zemský úřad v Užhorodě nař. rozhodnutím, jež označil jako konečné ve smyslu 2. odst. čl. 8 zák. č. 125/27; odůvodnil je takto: Zemský úřad vzal za prokázáno, že st-l výroku »Zakarpatská Ukrajina« při svém projevu na akademii při příležitosti otevření národního domu v Užhorodě dne 7. října 1928 vskutku použil, poněvadž výrok tento s odvoláním na svou služební přísahu potvrzují jako svědci slyšení úřední orgánové — — — Obhajobu B., že nepoužil slov »Zakarpatská Ukrajina«, nýbrž »Podk. Krajina«, zamítl zemský úřad jako nevěrohodnou, ježto jest vyvrácena svědectvím úředních orgánů. Ostatně B. sám přiznává ve svém protokolu z 8. listopadu 1928, že se na přesné znění svého výroku nepamatuje. Vzhledem k tomu, že zemský úřad považuje jeho výrok výpověďmi úředních orgánů, o jejichž objektivnosti a věrohodnosti nemá příčiny pochybovati, za dostatečně prokázaný, neshledává účelným o věci slyšeti další svědky, obhajobou nabízené, ježto tyto výslechy jsou za daného stavu věci k zjištění objektivní pravdy nepotřebné. Zemský úřad pak přikloňuje se k názoru policejního ředitelství v Užhorodě, že výrok »Zakarpatská Ukrajina« zakládá skutkovou podstatu přečinu pobuřování proti ústavní celistvosti státu podle § 14 zák. č. 50/23. Tím se jeví vypovězení Leonida B. jako podezřelého cizince vzhledem na státní zájmy ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení odůvodněným.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná uplatňuje námitky jednak povahy formální, jednak meritorní. Po stránce formální namítá stížnost především jako podstatnou vadu řízení, že žal. úřad označil naříkané rozhodnutí jako konečné, ačkoli podle § 14 zák. článku 5:1903 ve věci vypovězení, o jakou tu jde, jest přípustný instanční postup (dvojí apelace), takže v daném případě byla přípustná apelace k min. vnitra jako k 3. instanci. Tím, že žal. úřad označil své rozhodnutí jako konečné a takto vyloučil apelaci k min. vnitra, zbavil st-le této právní obrany, čímž poškodil ho v jeho subj. procesních právech.
Námitku tu nemohl nss uznati důvodnou. Nař. rozhodnutí bylo vydáno dne 16. listopadu 1928, tedy již za platnosti zákona o organisaci politické správy ze 14. července 1927 č. 125 Sb., jenž v zemi Podk. nabyl účinnosti dnem 1. července 1928 (hlava druhá, odst. 1). Poučení, že nař. rozhodnutí má platnost konečnou, odůvodnil žal. úřad 2. odstavcem čl. 8 tohoto zák., který ustanovuje zcela všeobecně a generelně, že z rozhodnutí zemského úřadu jako odvolacího není další odvolání přípustné. Předpis ten platí také pro trestní řízení policejní, provedené za účinnosti tohoto zákona, jak nss vyslovil a blíže odůvodnil již v usnesení Boh. A 392/30 a v nál. Boh. A 9001/31.
Z toho plyne, že žal. úřad právem vyslovil, že dalšího opravného prostředku proti jeho rozhodnutí není. Otázkou, zda podle posl. odstavce § 14 zák. čl. V:1903 byla ve věci vypovězení přípustná ještě další apelace k min. vnitra jako k 3. stolici, jak tvrdí stížnost, není třeba se zabývati, neboť i kdyby tomu tak bylo bývalo, byl instanční postup ke 3. stolici vyloučen cit. ustanovením zák. č. 125/27, který jako zákon organisační upravil správní řízení s hledisek zjednodušení, urychlení a sjednocení politické správy, jimiž jest ovládán (sr. čl. 10), a. omezil všeobecně v 1. a 2. odst. čl. 8 pořad instancí zásadně (s výjimkou uvedenou v odst. 3) na dvě. Zákon č. 125 /27 jest zákonem pozdějším než zák. čl. V:1903. Byl-li vydán zákon nový, který upravil určitou otázku jinak, než jak byla snad upravena v některém zákoně starším, pak podle zásady »Lex posterior derogat priori« nastupuje na místo zákona dřívějšího s výhradnou platností zákon nový, a zákon starší jest v těch mezích, v nichž táž otázka jest novým zákonem jinak řešena, mlčky zbaven působnosti a účinnosti. K tomu budiž ještě doloženo, že podle odst. 3 druhé hlavy zák. č. 125/27 všeobecné předpisy, jakož i právní předpisy v jednotlivých zemích nebo župách, zůstávají v platnosti, pokud tomuto zákonu nebo vl. nařízením na jeho základě vydaným neodporují. Z toho plyne a contrario, že odporují-li tyto předpisy ustanovením zák. č. 125/27, pozbyl dnem jeho účinnosti platnosti tedy také předpis § 14 zák. čl. V:1903, pokud by podle něho byl přípustný opravný prostředek i ke 3. stolici. Podle toho jest poučení, dané v nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem.
In merito odůvodnil žal. úřad nař. rozhodnutí tím, že zjištěný jím výrok, který st-l učinil při svém proslovu na slavnosti otevření národního domu »Prosvita« v Užhorodě dne 7. října 1928, zakládá skutkovou podstatu přečinu pobuřování proti ústavní celistvosti podle § 14 č. 1 zák. na ochranu republiky č. 50/23. Přečin tento stihají arci trestní soudy podle § 36 odst. 3 tohoto zák. Leč otázku, zda výrokem st-lovým byla dána skutková podstata uvedeného přečinu, stihatelného trestním soudem, žal. úřad neřešil a řešiti nemohl judikátně, nýbrž řešil ji jen prejudiciálně jako součást skutkové podstaty, ze které vycházel a takto ji řešiti mohl. Skutkovou podstatou, ze které vychází správní úřad, jest nss zpravidla vázán (§ 6 odst. 1 zák. o ss) a může ji podrobiti své kognici toliko s hledisek vytčených v § 6 odst. 2 tohoto zák., není však povolán, aby ji hodnotil sám. Shledal-li žal. úřad ve výroku st-lově se zřetelem na všechny okolnosti, za kterých byl pronesen, pobuřování proti ústavní celistvosti státu, není tento jeho úsudek logicky nemožný.
Namítá-li stížnost, že užití výrazu »Zakarpatská Ukrajina« nezahrnuje v sobě žádného trestného významu či protistátního politického smyslu, a jest jen etnografickým označením kulturní pospolitosti maloruského (ukrajinského) národa, podobně jako se mluví o ruském (rosijském) národě bez politických protistátních tendenci, nelze námitku tuto uznati důvodnou, ježto řečený výraz nemá výhradně toliko jednoznačný smysl, jak stížnost tvrdí, nýbrž může znamenati také státoprávní území. Plyne to z úvahy, že výrazem Ukrajina, resp. Ukrajinská republika, označen jest, jak obecně jest známo, skutečný státoprávní útvar, jenž jest členem svazu ruských sovětských socialistických republik. Žal. úřad mohl tedy inkriminovaný výrok st-lův pojati a vyložiti si také v tomto druhém smyslu a shledati v něm pak pobuřování ve smyslu § 14 č. 1 zák. č. 50/23. Učinil-li tak, nelze v tom spatřovati ani nezákonnost ani vadnost.
Stížnost namítá však také, že řízení na základě jehož výsledků má žal. úřad výrok st-li za vinu kladený za zjištěný, jest vadné, resp. neúplné proto, že žal. úřad nevyslechl svědků, uvedených st-lem v jeho odvolání, o tom, že při svém proslovu dne 7. října 1928 užil slov Podkarpatská krajina«, nikoliv však »Zakarpatská Ukrajina«, jak se mu klade za vinu. Po této stránce nutno stížnost uznati důvodnou.

Citace:

č. 9101. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 504-506.