Čís. 1366.

Prozatimní opatření ku zajištění nároku na vrácení celoroční jízdenky na dráze, již opatřil zaměstnavatel zaměstnanci, nyní ze služeb propuštěnému. Dle § 381 čís. 1 ex. ř. stačí obava objektivního nebezpečí, že by jinak uskutečnění nároku bylo zmařeno, byť i bez přičinění se strany odpůrce.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1921, R I 1483/21.)
Žalovaný byl úředníkem žalující firmy, jež mu opatřila též celoroční jízdenku na dráhu do konce roku 1921. Žalující tvrdila v žalobě, že služební poměr končil se dnem 6. srpna 1921 a že se žalovaný zavázal celoroční jízdenku vrátiti, a domáhajíc se žalobou jejího vydání, navrhla zároveň prozatimní opatření uložením jízdenky na soudě. Soud prvé stolice prozatímní opatření povolil, uloživ navrhovatelce složení jistoty, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Podmínkou každého prozatimního opatření jest jednak, aby osvědčen byl s dostatek nárok, který se má zajistiti, jednak aby osvědčeno bylo nebezpečenství zákonem požadované. V tomto případě směřuje návrh žalobkyně k zajištění jejího udánlivého nároku na bezodkladné vrácení celoroční jízdenky, tedy nároku nepeněžního, po rozumu §§ 381 a násl. ex. ř. Soud prvé stolice pokládá za osvědčen nárok žalující firmy podanou žalobou, jakož i dopisem ze dne 23. září 1921, v němž žalovaný doznává držbu jízdenky vzhledem k hájení žalovaného, že obdržel jízdenku darem, uložil však žalující straně složení jistoty. Že podání žaloby samo nestačí, aby nahradilo osvědčení, netřeba blíže rozváděti, neboť žaloba o sobě není ničím více než pouhým jednostranným tvrzením. Z dopisu ze dne 23. září 1921 lze vyčísti pouze, že žalovaný má jízdenku v rukou, že však zároveň v něm pokládá se i na dále za zaměstnance žalující firmy a namítá kromě toho, že jest jízdenka jeho vlastnictvím, poněvadž prý mu ji dala žalující strana darem. Dle názoru rekursního soudu pouhou žalobou a dotyčným dopisem žalovaného není nijak osvědčen nárok žalující firmy na vrácení jízdenky. Žalující firma opírá žalobu o tu skutečnost, že služební poměr skončil se dnem 6. srpna 1921 a že se žalovaný odpůrce dne 6. srpna 1921 zavázal jízdenku okamžitě vrátiti. O tomto svém tvrzení nabídla žalobkyně v žalobě důkazy a bylo na soudci prvé stolice, by tato, nabízená osvědčení provedl. Kdyby toto osvědčení jevilo se dostatečným, nebylo po případě ani potřebí uložení jistoty, kdežto, jak věc se má, bylo uložení jistoty zákonem neodůvodněno, neboť jistotu lze požadovati teprve, když nárok není dostatečně osvědčen, nikoli však již tehda, není-li vůbec osvědčen (§ 390 ex. ř.). Tento nedostatek řízení v první stolici by opravňoval ke zrušení napadeného usnesení, které bylo vydáno na neúplném podkladu. Soud rekursní však, přezkoumávaje usnesení prvého soudu, dospěl k přesvědčení, že není splněna vůbec druhá podmínka, za které lze prozatimné opatření povoliti, totiž osvědčení nebezpečenství, požadovaného v § 381 ex. ř. Toto nebezpečenství shledává soud prvé stolice souhlasně se žalující firmou v té skutečnosti, že žalovaný odpírá vrátiti jízdenku, že jí používá, z čehož prý plyne, že by nárok žalující firmy byl jinak zmařen, když platnost lístku do ukončení sporu pravděpodobně uplyne. Tohoto právního názoru rekursní soud nesdílí. Podle povahy věci jest směrodatným pro řešení otázky nebezpečenství pouze číslo 1 § 381 ex. ř., neboť podmínky čís. 2 tohoto § tu vůbec v úvahu nepřicházejí. Podle doslovu § 381 čís. 1 ex. ř. odůvodňuje povolení prozatimného opatření pouze obava, že by jinak soudní vymáhání neb uskutečnění nároku zejména změnou nynějšího stavu bylo zmařeno nebo značně stiženo. Důvodem pro ochranu nároku jest tedy buď ohrožení úspěšného vedení sporu neb exekuce. Takové ohrožení musí býti osvědčeno nějakým jednáním odpůrce ohrožené strany, pouhé odpírání splnění sporného nároku nestačí. Takovým jednáním bylo by zejména, jak zákon výslovně vytýká, dlužníkovo chování, odůvodňující obavu změny nynějšího stavu, na příklad obavu, že by odpůrce předmět, o který běží, zničil, zcizil, zašantročil nebo tak přetvořil, že by tím nárok byl ohrožen. Toho v tomto případě ani žalobkyně netvrdí a není to také nijak osvědčeno. Pouhé odpírání splnění sporného nároku ani pouhé tvrzení žalující strany, že žalovaný jízdenky používá, o sobě neosvědčuje obavy, že dlužník zmaří nebo značně stíží spor neb exekuci, pokud se týče, že dlužník učiní jízdenku nepřístupnou disposici žalující firmy. Kdyby pouhé odpírání nároku osvědčovalo již nebezpečenství zákonem požadované, muselo by vlastně v každém případě sporu býti povoleno prozatimní opatření, což zajisté nelze rozumně tvrditi. Nestačí pouhé abstraktní nebezpečenství, nebezpečenství musí býti konkrétní, zdůvodněné v jednotlivém případu. Nelze se také domysliti, jaký hospodářský účel vlastně sleduje návrh žalobkyně za daného stavu věci. Platnost jízdenky končí se rokem 1921. Protáhne-li se spor, pokud se týče právoplatné skončení jeho — přes 31. prosinec 1921, co prospělo by žadatelce, kdyby docílila uložení jízdenky na soudě, když jí přece nemůže používati? Tím docílila by nanejvýše jen toho, že zamezí její užívání žalovaným, nedocílí však vlastního hospodářského účelu, k němuž směřuje žaloba a i prozatimné opatření, totiž vydání jízdenky, která po 1. lednu 1922 jest pro ni vlastně bezcennou. Podaří-li se jí výjimečně dosíci právoplatného rozsudku ještě před 1. lednem 1922, může dle § 346 ex. ř. lehce se domoci vydání jízdenky. Jen v tomto případě by prozatimné opatření mělo rozumný hospodářský účel, nelze je však za daného stavu povoliti, kdyžtě není dostatečně osvědčena obava, že dlužník svým chováním zmaří nebo značně stíží realisaci sporného nároku a nedostatek tohoto osvědčení nemůže býti nahrazen jistotou (§ 390 ex. ř.). Při tom nehledí soud ani k otázce, zda jízdenka, která dle udání žalovaného zní na jeho jméno a jest opatřena jeho fotografií, vůbec dle železničního řádu provozního jest přenositelnou. I bylo stížnosti vyhověno a rozhodnuto, jak shora uvedeno, čemuž nevadí návrh rekursní, směřující pouze ke zrušení napadaného usnesení, neboť z celého obsahu stížnosti jest zřejmo, že brojí proti přípustnosti prozatimného opatření, směřujíc též ke změně usnesení ve směru zamítnutí návrhu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Výtka, že soud rekursní nerozhodl v mezích návrhu rekursního, vysloviv změnu usnesení prvé stolice místo navrhovaného jeho zrušení, jest bezpodstatná, poněvadž se ustanovení § 467 c. ř. s. na rekursy nevztahují a stačí, když z obsahu rekursu účel jeho jest zřejmý. Ve věci samé sluší však dovolacímu rekursu přisvědčiti. Pokud jde především o nárok sám, předložil žalobce k žalobě opis dopisu žalovaného ze dne 8. června 1921, podle něhož žalovaný dal sám žalobci ze služby výpověď se žádostí, aby byl co nejdříve propuštěn. Jest tedy pravděpodobným tvrzení žaloby, že bylo dne 6. srpna 1921 ujednáno, že se žalovaný okamžitě ze služby propouští, ač žalovaný naproti tomu tvrdí v dopise ze dne 23. září 1921, že byl propuštěn nesprávným způsobem. Nelze sice na tomto místě rozhodovati, co jest v tomto ohledu právem, avšak vzhledem ke shora citovanému dopisu lze se domnívati, že v čase podání návrhu na prozatimné opatření t. j. dne 6. října 1921 byl právní poměr mezi stranami již zrušen. Tomu nasvědčuje zvláště také dopis právního zástupce žalovaného ze dne 16. srpna 1921, podle něhož výpovědní lhůta končila koncem září 1921 a v němž se žalovaný nabízí spornou jízdenku ihned vrátiti, budou-li mu zaplaceny jeho platové nároky za dobu do konce září 1921 v částce 16 527 K. Těmito okolnostmi jest nárok žalobcův na vrácení jízdenky dostatečně osvědčen. Také pokud se týče nebezpečí podle § 381 čís. 1 ex. ř. jest toto danými okolnostmi osvědčeno. Názor soudu rekursního, že v případě § 381 čís. 1 ex. ř. jest třeba určitého chování dlužníkova, odůvodňujícího obavu změny nynějšího stavu na př. obavy, že by odpůrce předmět, o který jde, zničil, atd., není správné. Takovou subjektivní činnost odpůrcovu vyžaduje sice ustanovení § 379 ex. ř., nikoli však ustanovení § 381 čís. 1 ex. ř. Zde stačí obava objektivního nebezpečí, že by jinak uskutečnění nároku bylo zmařeno, i bez přičinění se strany odpůrce, jak z porovnání obou těchto vyplývá. A tu jest jisto, že by účel žaloby byl zmařen, kdyby prozatimné opatření povoleno nebylo. Účelem žaloby jest zabrániti používání jízdenky se strany žalovaného. Toho se může docíliti jen tím, že se žalovanému jízdenka odebere, neboť celoroční jízdenka platná do konce t. r. pozbyla by uplynutím doby ceny pro obě strany a mimo to se jejím užíváním žalovaným nárok žalobcův na její vrácení maří i bez ohledu na její obmezenou časovou platnost, když nutným následkem žalobcova nároku jest ztráta oprávnění žalovaného jízdenky používati. Žalovanému, zvítězí-li ve sporu, jest naproti tomu vyhraženo, žádati od žalobce náhradu škody prozatimním opatřením způsobené ve smyslu § 394 ex. ř. Jsou tu tedy podmínky prozatimného opatření dle § 381 čís. 1 ex. ř., pročež bylo dovolacímu rekursu vyhověno a napadené usnesení změněno ve smyslu shora uvedeném. Výrok o útratách dovolacího rekursu spočívá v ustanovení § 393 ex. ř., podle něhož prozatimná opatření se povolují vždy na útraty navrhovatele, jemuž jest vyhraženo, tyto útraty ve sporu uplatňovati.

Citace:

Čís. 1366. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 914-917.