Dělnické a sociálně politické zákonodárství v cizině.

Sociálně politické zákonodárství v sovětském Rusku.

Napsal Dr. Vladimír Procházka.
Úvod.
Ruská revoluce zasáhla převratně do všech oborů společenského života; ohromnou činnost vykazuje také na poli právním. Za dnešních poměrů jest však velmi těžko poněkud obšírněji zpracovati dílo ruské revoluce, na př. popsati s nárokem na úplnost revoluční zákonodárství a je zhodnotiti. Přes to však již dnes vše, co je spojeno s ruskou revolucí, vzbuzuje oprávněný zájem, tím větší po uzavření smlouvy československo-ruské. To jest příčinou, že se již dnes odvažuji podati v tomto článku stručný přehled sovětského zákonodárství v oboru sociální politiky.
Mimo některé povšechné úvahy omezuji se pouze na výčet zákonodárných aktů, pokud jsou nám o nich k disposici spolehlivé zprávy; poněkud úplnější obraz sovětské sociální politiky bylo by možno podati ovšem jen tehdy, kdyby byly po ruce spolehlivé zprávy o provádění zákonů vv praxi, což prozatím není možno. Mimo to jest obsah tohoto článku omezen též časově; týká se období až do počátku roku 1921. Důvod jest dvojí: jednak prameny, jichž jsem použil, jdou většinou jen do této doby, jednak toto období tvoří uzavřený celek, neboť v březnu roku 1921 byla zahájena v Rusku »nová hospodářská politika«, která jistě měla pronikavý vliv též na sociálně-politické zákonodárství, o níž však jakákoliv souvislejší práce dosud není možná. Proto uvádím zprávy, týkající se »nové hospodářské politiky«, zvlášť v dodatku. — Jako úvod předchází přehled vývoje sociálně politického zákonodárství carského a prozatímní vlády.
Není třeba, myslím, připomínati obtíže, s kterými se setkává dnes každá, i nejbeznáročnější práce, týkající se Ruska. Uvedu dvě hlavní: V první řadě jest to nepřístupnost originálních pramenů (sbírky zákonů) a kusost, nesourodost a začasté i nespolehlivost jiných pramenů. Uvádím pod čarou prameny, jež mi byly k disposici: opíral jsem se nejvíce o uvedené dva kodexy a souvislé dílo Freytagh-Loringhovenovo. Naproti tomu jest dnes již zastaralá publikace Mezinárodního úřadu práce. Bohužel jsem byl téměř veskrze odkázán na německé překlady ruských textů, což ovšem není nic výjimečného, neboť také zmíněná publikace Mezinárodního úřadu práce je založena na anglickém překlade ruského kodexu práce. Druhou hlavní překážkou jest ožehavost otázek, o nichž jest tu jednati. Ruská revoluce zasáhla do dějin tak mocně, že po dlouhou dobu bude úsudek o ní a jejím díle určován chtě nechtě stanoviskem posuzovatele k revoluci samé. Jedině s těmito všemi výhradami jest psán tento článek, jenž má sloužiti pouze k první orientaci v sovětském sociálně-politickém zákonodárství.
Vývoj až k listopadové revoluci (1917).
Ruské sociálně-politické zákonodárství začalo se vyvíjeti velmi pozdě a dospělo za cara k stavu jen velmi nedostatečnému. Souvisí to ovšem se skutečností, že Rusko jest dodnes zemí převážně agrární a že velký průmysl se tam vyvinul poměrně pozdě.
Jako jinde, zahájena byla i v Rusku sociální politika tovární inspekcí (zákon z roku 1882, novelisován roku 1894 a 1903). Tovární inspektoři dohlíželi na zachovávání zákonů, zprostředkovali ve sporech mezi dělníky a zaměstnavateli a sbírali statistický materiál o poměrech dělnictva. Roku 1886 zakázán zákonem systém truckový. Od roku 1882 počíná též ochrana práce dětské a ženské. Děti směly býti zaměstnávány v továrnách až od 12 let stáří, a to děti ve stáří od 12 do 15 let nejdéle 8 hodin, mladiství ve stáří od 15 do 17 let, nejdéle 10½ hodiny, 18letí nejdéle 11½ hodiny denně. Jinak nebyl Pracovní den omezen. Noční práce žen a dětí v textilním průmyslu zakázána vůbec. Roku 1886 vydán první pracovní řád, podle něhož mezi jiným byl zaměstnavatel oprávněn diktovati pokuty za nedbalou práci, zmeškání a rušení pořádku. Zákon z roku 1903 přiřknul dělnictvu právo voliti si důvěrníky k zastupování jejich zájmů vůči zaměstnavateli.
Sociální pojištění počíná od roku 1903; jednotně bylo zpracováno v zákoně z roku 1912. Obligatórne bylo jím zavedeno povinné pojištění úrazové a nemocenské, avšak jen pro malou část dělnictva (ve velkých továrních podnicích). Příspěvky platilo ze tří pětin dělnictvo. Pojištění invalidní, starobní, pensijní a proti nezaměstnanosti scházelo. Chudinská péče byla v rukou dobrovolných filantropických organisací. — Odborové organisace dělnické podléhaly zákonu z roku 1906, který skoro znemožňoval jejich tvoření, neboť připouštěl legální činnost odborových organisací jen po zapsání do rejstříku, při čemž byla ponechána úřadům zákonem téměř neomezená možnost zapsání odepříti. Proto se vyvíjelo odborové hnutí za cara illegálně. Při revoluci roku 1905 přišel již po prvé k platnosti systém rad (sovětů).
Jakmile vypukla březnová revoluce roku 1917, započal ihned velký politický boj o moc. Již v první den revoluce (12. března 1917) sešel se téměř spontánně sovět dělnických a vojenských zástupců v Petrohradě, jenž se měl později státi jádrem vlády rad. Současně s politickým bojem vedlo dělnictvo i boj na poli hospodářském. Dělnické rady (sověty), které se tvořily po celém Rusku, zaváděly všude osmihodinný den pracovní a prováděly fakticky kontrolu výroby. Všude také bylo vynuceno náhlé zvyšování mezd. Prozatímní vláda byla proti tomuto hnutí celkem bezmocná a musila je mlčky trpěti. Oficielně byla ovšem v jejích rukách soustředěna veškerá moc zákonodárná i výkonná. Trpěla však tolika protiklady, že se k žádnému zásadnímu řešení nedostala, takže její zákonodárnou činnost nutno označiti jako téměř úplně neplodnou. Provedla jen ty nejnaléhavější reformy, a to ještě pod přímým tlakem dělnictva. Poněvadž pak v sociální politice bylo za cara zvláště mnoho zanedbáno, jeví se činnost prozatímní vlády v tomto oboru poněkud rozsáhlejší, než jinde. Hned dne 22. března 1917 vyhlásila prozatímní vláda obsáhlý sociální program a zřídila v ministerstvu obchodu a průmyslu zvláštní oddělení pro sociální politiku. Zákonem z 21. května 1917, č. 709 Sb.1 bylo zřízeno zvláštní samostatné ministerstvo práce, pro něž byly vytvořeny podřízené orgány zákonem ze dne 24. července 1917, č. 1094 Sb. v pracovních komisarech. Měli obdobné povinnosti a obdobná práva (jenže v rozšířeném měřítku), jako tovární inspektoři, takže byly tu pro tutéž agendu dvojí orgány: staré, carské a nové, revoluční, kterýžto nevítaný zjev je i v jiných oborech charakteristickým pro činnost prozatímní vlády. — Ochrana práce rozšířena zákonem ze dne 21. srpna 1917, č. 1421 Sb. zákaz noční práce žen a mladistvých rozšířen na veškeren průmysl. — Důležitým krokem bylo zřízení závodních výborů zákonem ze dne 6. května 1917, č. 551 Sb. Závodní výbory byly zřízeny ve všech závodech (i státních), přála-li si toho aspoň jedna desetina dělnictva aneb závodní správa. Výbor byl volen tajnou volbou všeho dělnictva (i nezletilého); k platnosti volby bylo třeba účasti aspoň poloviny dělnictva. Jednací řád si vypracoval závodní výbor sám. Zastupoval dělnictvo vůči správě i úřadům. Jak bylo již připomenuto, dělnictvo si však zřídilo závodní výbory s daleko větší pravomocí dávno před vydáním tohoto zákona. — K řešení sporů z pracovního poměru vzniklých zavedl zákon ze dne 18. srpna 1917, č. 1327 Sb. dohodovací komory a rozhodčí soudy. Zákon ten však již nebyl proveden. — V oboru trhu práce zavedl zákon ze dne 7. září 1917 bursy práce ve všech městech s více než 50000 obyvatel, řízené paritním výborem, jenž byl složen rovným dílem ze zaměstnavatelů a zaměstnanců za předsednictví nestranné osoby. — V oboru sociálního pojištění pozměnil zákon ze dne 7. srpna 1917, č. 1313 Sb. předpisy o nemocenském pojištění ve prospěch zaměstnanců: pojistná povinnost značně rozšířena, příspěvky zaměstnavatelů zvýšeny tak, že nyní platili zaměstnavatelé a zaměstnanci po polovici, valná hromada nemocenské pokladny skládala se nyní pouze z dělníků (dříve byla tam polovina zástupců zaměstnavatelů), představenstvo následkem toho voleno pouze z dělníků; jen v revisní komisi zůstal zaměstnavatelům 1 zástupce. — Ohledně družstev odstranil zákon ze dne 2. dubna 1917, č. 472 Sb. dřívější systém koncesní a zavedl pouhou povinnost ohlašovací. Také překážky, kladené v cestu zakládání odborových organisací uvolněny, takže počaly rychle vzrůstati. — Připomenouti dlužno, že v oboru zásobování měla již prozatímní vláda ohromné obtíže, takže byla donucena k různým opatřením, zasahujícím hluboce do hospodářského i sociálního života. Vytknouti jest zde zákon o obilním monopolu ze dne 4. dubna 1917, č. 487. Další monopoly (kožní, zavedený zákonem z 4. května 1917, č. 542 Sb., a cukerní zákonem z 27. září 1917, č. 1695 Sb.) měly pak už účel spíše fiskální, než zajištění zásobování. — Posledním opatřením prozatímní vlády v oboru sociální politiky bylo zrušení ustanovení o pokutách z roku 1886 zákonem ze dne 24. října 1917, č. 2004 Sb. — 25. října 1917 (7. listopadu dle nového poctu) byla provedena druhá revoluce.
Sociálně-politické zákonodárství prozatímní vlády můžeme charakterisovati jako sice radikální, dělnictvu nakloněné, avšak přece jen jako zákonodárství pouze doplňující a rozšiřující staré, nedostačující zákonodárství. V celku zůstávala prozatímní vláda (nejen,v sociální politice, nýbrž i v jiných oborech) na staré půdě, nedotýkajíc se nijak samotných zásad. Povšechná charakteristika sovětského práva a ústavy rad.
Sovětské právo z období, jehož se týká tato stať (t. j. prvních tří let sovětské vlády), lze nejlépe charakterisovati jako revoluční zákonodárství. V první řadě přerušilo rázně a bezohledně nejen formální, nýbrž i materielní právní kontinuitu. V prvním dekretu o soudnictví z 24. listopadu 1917, č. 50 Sb., bylo v čl. 5. nařízeno soudům, aby rozhodovaly v civilních a trestních věcech sice podle dosavadních zákonů, avšak jen potud, »pokud nejsou zrušeny revolucí a pokud neodporují revolučnímu právnímu vědomí«. Do nejzazších důsledků provedl tuto zásadu jeden z dalších dekretů o soudnictví (z 30. listopadu 1918, č. 889 Sb.), jenž stanoví v § 22:
»Ve všech záležitostech řídí se lidový soud dekrety dělnicko-selské vlády; v případě, že schází příslušný dekret anebo vykazuje-li mezery, spravuje se socialistickým právním vědomím. Dovolávati se při rozsudcích a rozhodnutích zákonů svržených vlád, jest zakázáno.«
Dále vykazuje sovětské zákonodárství úžasnou smělost v přímých a nezakrývaných útocích na dosavadní společenské zřízení a bezohlednost v nedbání tradice. Při tvoření nových řádů jest hlavně s počátku ideově přímočaré až k doktrinářství, neboť bylo tvořeno pod přímým vlivem ideologie jediné politické strany, t. i. pod vlivem marxismu vykládaného bolševiky. (Vliv ideologie strany levých sociálních revolucionářů, která až do června 1918 tvořila spolu s bolševiky koaliční vládu, byl poměrně daleko slabší a nepadá na váhu; nejvíce se ještě uplatnil v řešení agrární otázky a v soudnictví.) Dojem revoluční eruptivnosti máme zvláště při probírání Sbírky zákonů z let 1917/18, kde za sebou následuje řada dekretů, dotýkajících se hluboce obtížných otázek hospodářských, politických a sociálních. (Později [v letech 1919—20] nabývá sovětské zákonodárství jiného charakteru; zásadních dekretů jest již málo, převahu mají obsáhlé a podrobné instrukce, takže místy vykazuje »Sbírka zákonů« v těchto dobách velmi rozvleklý a byrokratický ráz.) Pro ideologickou určitost není možno obejiti se při zkoumání sovětského práva bez znalosti marxismu a theoretických spisů ruských komunistů. Na př. zásady ústavy rad dají se téměř zcela odvoditi z Leninova polemického spisu »Stát a revoluce« (psáno před listopadovým převratem). V důsledku této ideologie staví se sovětské právo všude nezahaleně na třídní stanovisko, vše se posuzuje s hlediska diktatury proletariátu. Uvedu jako příklad definici práva vůbec, jak jest podána v § 1 instrukce o trestním právu z 12. prosince 1919, č. 590 Sb.:
»Právo jest soustava společenských vztahů, vyhovující zájmům panující třídy, a chráněná její organisovanou mocí.«
A definice sovětského trestního práva v § 3 téže instrukce: v
»Sovětské trestní právo má za úkol chrániti pomocí represe soustavu společenských vztahů, vyhovující zájmům pracujících mas organisovaných v přechodné době diktatúry proletariátu — v době přechodu od kapitalismu ke komunismu — ve vládnoucí třídu.«
Další vlastností tohoto práva jest, že. bylo tvořeno namnoze zdola, že z části existovalo již před svým uzákoněním: organisace rad, až k nejvyššímu sjezdu rad, byla tu již v době prozatímní vlády; první všeruský sjezd sovětů se sešel již v červnu r. 1917, tedy celý rok před uzákoněním ústavy rad. Totéž bylo u závodních výborů, dělnické kontroly a j.
Revoluční vlastnosti sovětského práva přinášejí s sebou Špatnou stránku formální. Mnoho dekretů má z části ráz proklamace a jest jako zákon otištěno mnoho, co jsme my zvykli vídat v důvodových zprávách (na př., z mnoha četných příkladů, dekret z 9. května [26. dubna] 1918, č. 468 Sb. — o zvláštní plné moci lidového komisariátu zásobování k boji s vesnickou buržoasií, ukrývající zásoby obilí — kde úvod zaujímá tolik místa co text dekretu). Jiné dekrety jsou vůbec jen proklamací (na př. známý dekret o míru z 26. října 1917, č. 2 Sb.). Mnoho dekretů je též velmi špatně redigováno. Nutno ještě připomenouti, že podle názorů bolševiků celé toto zákonodárství má vědomě a s úmyslem povahu přechodnou. Výslovné je to na př. uvedeno v § 9 ústavy, kde se praví: »Hlavním úkolem ústavy R. S. F. S. R., určené pro nynější přechodnou dobu, jest zřízení diktatury proletariátu...« Lidový komisař justice Kurskij pokládá proletářské kodexy za směrnice, ukazatele pro správní úřady a soudy, nikoli za neměnné, »věčné« kodexy v našem smyslu.2 Charakteristickým pro toto nazírání jest také výrok Leninův, pronesený v řeči na 11. kongresu ruské komunistické strany v březnu 1922, který ukazuje též, jak bolševici hleděli na proveditelnost svých zákonodárných aktů: »Byla doba, kdy tyto dekrety byly formou propagandy. Smáli se nám, říkali, Že bolševici nechápou, že jejich dekrety nebudou prováděny. Všechen bělogvardějský tisk přinášel spoustu takových vtipů. Vydávání dekretů bylo však oprávněno v době, kdy bolševici přejali moc a ukazovali průměrnému sedláku, průměrnému dělníku: Rádi bychom, aby stát byl takto spravován; tu je dekret, zkuste to!Sdělovali jsme obyčejnému dělníku a sedláku své představy o politice ve formé dekretů.«
Jako ústava ruské republiky platí zákon usnesený pátým sjezdem sovětů (zákon ze dne 10. července 1918, č. 582 Sb.). Jak již uvedeno, obsahuje ústava mnoho partií, které mají ráz proklamace: zejména jest to celá její první část (»Prohlášení práv pracujícího a vykořisťovaného lidu«), která byla usnesena již třetím sjezdem sovětů v lednu 1918. Ruská republika se prohlašuje ústavou za svobodnou socialistickou společnost pracujících. Hlavním úkolem ústavy je zřízení diktatury proletariátu za účelem úplného potlačení buržoasie, odstranění vykořisťování člověka člověkem a zavedení socialismu, v němž nebude ani rozdělení lidstva ve třídy, ani státní moci. Všechna moc náleží proto pracujícímu lidu, organisovanému v radách (sovětech). Systém rad jest proveden důsledně od nejjednodušších útvarů (místní rady) k stále vyšším (okresní, krajské, guberniální, provinciální sjezdy rad a všeruský sjezd rad). Všechny druhy těchto útvarů (rad i sjezdů rad) mají společné znaky: Každá rada (sjezd rad) představuje nejvyšší moc v území, pro něž je zvolena. Pro toto území má i určitou samostatnou moc zákonodárnou a vlastní rozpočtové hospodářství. Rada vyššího řádu jest vždy dozorčím a kontrolním orgánem nad celou činností rady nižšího řádu, jejíž usnesení může změniti, zastaviti nebo zrušiti. Každá rada (sjezd rad) volí ze sebe výkonný výbor, jenž jest jí odpověden a který po dobu, po kterou rada (sjezd rad) nezasedá, má tutéž pravomoc jako rada sama. Kolikráte se má rada sejíti za určité období jest určeno v ústavě (na př. místní rada jednou týdně); jinak je výkonný výbor povinen ji svolati na přání určité části voličstva. V praxi dosáhly největšího významu ústřední výkonný výbor a gubernské výkonné výbory. Volební právo je vybudováno na těchto hlavních zásadách: 1. je přiznáno pouze pracujícím a odňato výslovně některým kategoriím (na př. lidem zaměstnávajícím námezdní dělníky, žijícím z kapitálu, obchodníkům atd. §§ 64 a 65 ústavy); 2. obyvatelé měst mají při volbách výhodnější postavení než obyvatelé venkova, totiž jejich klasy jsou asi dvojnásobně závažnější,, neboť pro venkov připadá jeden delegát na pětkrát větší počet obyvatel než pro město na počet voličů; 3. volební právo (jako i jiná politická práva) jest přiznáno též cizincům-proletářům. Všeobecná hranice jak aktivního tak pasivního volebního práva jest velmi nízká: 18 let. Velmi důležitá jest zásada provedená v Rusku ve všech volených korporacích: voliči mají právo kdykoli delegáta odvolati a zvoliti jiného.
Nejvyšším orgánem republiky jest všeruský sjezd rad, svolávaný dvakrát do roka (po poslední změně ústavy, provedené devátým sjezdem rad v prosinci 1921, od nynějška pouze jednou do roka). Skládá se z delegátů městských rad (l delegát na 25000 voličů) a z delegátů guberniálních nebo provinciálních sjezdů (1 delegát na 125000 obyvatel). V době, kdy sjezd nezasedá, má tutéž pravomoc, t. j. jest nejvyšším orgánem republiky ústřední výkonný výbor rad, jenž má 200 členů (později zvyšován počet členů, posledně všeruským sjezdem rad v prosinci 1921 na 386 členů). Sjezd, příp. výkonný výbor, jest nejvyšším zákonodárným, výkonným i kontrolním orgánem republiky. Výkonný výbor volí ze sebe radu lidových komisařů (předsedu a 18 komisařů), která představuje vlastní vládu republiky. Obory působnosti jednotlivých komisariátu odpovídají asi ministerstvům, jak jsou obvyklá v západních státech. Členové výkonného výboru pracují v jednotlivých komisariátech. Při každém komisariátu jest zřízen sbor, jemuž lidový komisař podává zprávy o svých opatřeních; sbor má právo si naň stěžovati u rady komisařů nebo u ústředního výkonného výboru. Výkonnému výboru jsou odpovědni jak jednotliví komisaři, tak celá rada lidových komisařů; výkonný výbor sám zodpovídá všeruskému sjezdu rad.
Jednou z hlavních zásad sovětské ústavy jest sjednocení moci zákonodárné a výkonné v jedněch rukách. Proto také není formálně rozdílu mezi zákony, nařízeními, dekrety, instrukcemi atd. Zákonodárná činnost přísluší jak sjezdu, tak výkonnému výboru, jak radě lidových komisařů, tak jednotlivým komisařům v jejich oboru. Výlučně sjezdu rad jest vyhražena pouze změna zásad ústavy a ratifikace mírových smluv. Vše ostatní může vyříditi též ústřední výkonný výbor; vypověděti válku a měniti hranice jen tehdy, je-li nemožno ihned svolati sjezd. Dlužno připomenouti, že soustavou rad bylo docíleno splynutí samosprávy a státní správy, jakož i zvláštního způsobu kombinace centralisace s autonomií. Republiky s Ruskem federované, z nichž nejdůležitější jest Ukrajina, mají obdobnou ústavu a vládu v různém stupni samostatnou, pouze některé nejdůležitější komisariáty jsou společné.
O občanském právu budiž zde uvedeno pouze, že jeho rozsah se značně zmenšil, neboť vlastnické právo se stalo záležitostí veřejného práva. Taktéž svoboda smluvní téměř odstraněna tak že pro občanské právo zbylo téměř jen právo rodinné a i to přiblíženo značně sféře administrativní. Tak na př. instituce poručenství stala se institucí sociální péče (bude o tom řeč později), rovněž na místo zrušeného dědického práva nastoupivší právo výživy z pozůstalosti jest institucí spíše sociální péče, než občanského práva. Také v trestním právu proniklo zplna hledisko sociální. Podle již zmíněné instrukce jest trestní právo souhrn norem, majících za účel udržení daného sociálního řádu. Definice sovětského trestního práva byla již podána výše; v zmíněné instrukci (před jejím vydáním nebylo vůbec žádného psaného trestního práva — v roce 1922 pak již vstoupil v platnost nový trestní zákonník) definuje se zločin jako porušení sociálního pořádku, proti němuž jest trest obranným opatřením se strany společnosti (§§ 5 a 7).3
Hospodářská politika sovětů.
Zákonodárství týkající se hospodářského života tvoří v době, o niž se jedná, ohromnou část ruského zákonodárství. Z nepřehledné řady dekretů buďtež uvedeny jen nejhlavnější, které charakterisují “hospodářskou politiku sovětské vlády.
Základní otázkou ruského hospodářství jest agrární politika. Proto tvoří zrušení nevolnictví (r. 1861) a Stolypinova reforma (od r. 1906) důležité mezníky v ruských dějinách. Celá otázka byla znovu rozvinuta hned po začátku revoluce r. 1917 a byla jednou z hlavních příčin pádu prozatímní vlády, která nebyla s to dostati se ze stadia pouhých příprav. Její zákonodárné akty se omezují na založení výboru pro pozemkovou reformu (usnesení z 2. dubna 1917), jakož i na zřízení podřízených výborů guberniálních, krajských a obecních, z nichž obecní mnohde prováděly samovolně rozdílení půdy, neboť v nich měli zastoupení výhradně sedláci. Zákonem z 25. července 1917, č. 1128 Sb., provedeno obstavení velkostatků, usnesením vlády z 14. června 1917, č. 1242, zrušeny orgány Stolypinské reformy.
Bolševici, kteří přišli k moci právě pro své určité stanovisko také k pozemkové reformě, počali okamžitě uskutečňovati radikální program: socialisaci půdy (s počátku ovšem s levými csery). Prozatímně řešena otázka již první den po listopadovém převratu dekretem z 26. října 1917, č. 3 Sb. Zásadní ustanovení obsahuje základní zákon o socialisaci půdy ze dne 19. (6.) února 1918, č. 346 Sb. (spolu s velmi důležitou prováděcí instrukcí ze 14. února 1919, č. 43 Sb.), který navždy zrušuje jakékoli vlastnictví k půdě, a to bez náhrady; půda přechází v užívání všeho lidu. Současně se vyvlastňuje všechen inventář a budovy, a půda i s nimi přechází v disposici místních rad (vyjímaje menších hospodářství pracujících bez námezdních sil). Příděl půdy provádějí místní rady, při čemž se má dávati přednost společenstvům před jednotlivci. Příděl má býti prováděn podle kombinace normy spotřební a pracovní. Pozemková renta se socialisuje. Obchod s hospodářskými stroji a osevem se prohlašuje státním monopolem. Zákon nařizuje také přesídlování z krajů půdou chudých do bohatých. Další řada dekretů zřizuje organisaci agrárních úřadů, která byla velmi často měněna. Lze tu postupně rozeznávat 3 stadia: 1. okresní pozemkové výbory — instituce velmi labilní; 2. agrární výbory, jejichž organisace byla vybudována obdobně jako sovětů (místní, krajské guberniální); 3. agrární sekce sovětů, malá kolegia z 3—5 členů, která byla odvislá od sovětů a znamenají trvalejší instituci. Druhou agrární revoluci znamená dekret z 11. června (29. května) 1918, č. 524, o výborech chudiny, z kterých byla vyloučena vesnická buržoasie; měly za účel provésti nové rozdělení půdy a zajistiti tak zásobování měst, která byla »kulaky« boykotována.4 V době, kdy oproti levým escrům nabývali bolševici převahy i v agrární otázce, objevily se v zákonodárství tendence podporovati nikoli hospodářství jednotlivců, nýbrž různé formy kolektivního hospodaření, jako: 1. Sovětská hospodářství, t. j. státní statky, zřízené za účelem zvýšení produkce, přípravě ke komunistickému zemědělství a k tvoření kulturních center na venkově. Přidělovány jim byly hlavně statky s dlohodobou kulturou, racionelně vedené, s komplikovanějšími zařízeními, s vyvinutou industrií, se zvláštním chovem dobytka atd. Dělníci z měst byli přibráni k jejich správě, mnohé přešly vůbec do správy továren. Přebytky po krytí spotřeby (též výrobní spotřeby) odváděly státu. 2. Zemědělské komuny, t. j. dobrovolné svazy pracujících, organisované za účelem společného hospodaření ve výrobě i spotřebě. Je to v přední řadě svaz malovýrobců (na rozdíl od sovětských hospodářství, která jsou spíše velkopodniky) a není tak závislý na státu jako sovětská hospodářství. Výtěžek používá k zlepšení hospodářství. 3. Společné obhospodařování půdy bez zrušení požívacího práva jednotlivcova.5 Obdobným způsobem socialisovány byly lesy (zákonem z 27. [14. května] 1918, který nebyl uveřejněn ve Sbírce zákonů), zřízeny pro ně zvláštní úřady a všem občanům přiznáno právo na dříví k stavění a topení. Rovněž socialisovány (dekretem z 30. dubna 1920, č. 171 Sb.) všechny poklady půdy.
Druhá velká otázka, kterou rozvinula revoluce, byla nacionalisace průmyslu. Prozatímní vláda v té věci ničeho neučinila. Bolševici V tomto oboru snažili se pokračovat postupně, ač byli různými okolnostmi (zvláště válkou a blokádou) doháněni k převzetí průmyslu státem (podobný zjev, jako t. zv. »válečný socialismus« v Německu). Prvním krokem bylo zavedení dělnické kоntroly. Nařízení ze 14. listopadu 1917, č. 35. zavádí za účelem plánovité regulace národního hospodářství dělnickou kontrolu ve všech živnostenských, obchodních, bankovních, zemědělských, dopravních, družstevních a jiných podnicích, které zaměstnávají námezdné nebo domácí dělníky; kontrola se vztahuje na výrobu, koupi i prodej surovin i výrobků, jejich uschování, jakož i na finanční stránku podniku. Kontrolu vykonává veškeré dělnictvo závodu prostřednictvím volené komise, kterou může býti závodní výbor, rada starších atd. dotčeného podniku a která mu dvakrát měsíčně podává zprávu. Pro každé větší město, gubernii nebo průmyslový okrsek zřídí se místní rada dělnické kontroly, která jest orgánem sovětů a v níž jsou zástupci průmyslových svazů, závodních výborů a kooperativů. Nejvyšší rada dělnické kontroly se skládá ze zástupců ústředního výkonného výboru, všeruské rady odborových organisací, všeruského centra kooperativů, všeruského úřadu závodních výborů, všeruského svazu inženýrů a techniků, všeruského svazu agronomů atd. (Dělnickou kontrolu třeba rozeznávati od dělnicko-selské inspekce, která byla organisována dekrety z 12. dubna 1919, č. 236 Sb., a z 8. února 1920, č. 94 Sb. a která vstoupila na místo dřívější říšské kontroly. Pro tuto inspekci zřízen zvláštní komisariát, jenž však nemá nějakého zvláštního postavení mezi ostatními komisariáty, jako bývá v zemích západního typu zvykem u nejvyššího účetního a kontrolního orgánu.)
Dalším přípravným krokem k nacionalisaci průmyslu byla nacionalisace bank. Dekret ze 16. prosince 1917, č. 134 Sb., prohlásil bankovnictví za státní monopol. Všechny banky se slučují se státní bankou, která přejímá jejich aktiva i pasiva. Později na základě toho zřízená lidová banka byla opět zrušena dekretem z 19. ledna 1920 č. 25 Sb. a její úkoly (hlavně financování průmyslu) přeneseny na oddělení lidového komisariátu financí. Rovněž za státní monopol prohlášeno veškeré soukromé pojištění (dekretem z 20. května 1919 č. 186 Sb.).
Pokud se týká vlastní nacionalisace průmyslu, nacházíme ze začátku řadu dekretů, které nařizují konfiskaci nebo sestátnění jednotlivých podniků, avšak zprvu pouze jako trestní opatření proti podnikateli. Ve všech případech nařízeno zřízencům a úředníkům zůstati na svých místech pod hrozbou potrestání revolučním tribunálem. Později vydává sovětská vláda dekrety, které vycházejí již ze stanoviska příští všeobecné nacionalisace a zasahují již celé obory (na př. dekret z 20. (7.) června 1918 o nacionalisaci naftového průmyslu). Všeobecnou nacionalisaci průmyslu nařizuje dekret z 28. (15.) června 1918, č. 559 Sb. prozatím pouze akademicky, neboť dosavadní vlastníci měli závody spravovati dále, jsouce ovšem státu zodpovědní za řádné hospodaření. Otázka, které podniky podléhají nacionalisaci, byla řešena s různých hledisek. U některých oborů (doly, hutě a pod.) vztahovala se, nacionalisace na všechny podniky bez rozdílu, jinde jí podléhaly pouze podniky, jejichž základní kapitál přesahoval určitou výši (elektrotechnické, metalurgické, dřevoprůmysl a j.), některé, přesahovala-li výroba určitou výši (cementárny), jiné byly jednotlivě vypočítány (solné doly. zlaté doly). Vypracováním podrobnějších pravidel o nacionalisaci jednotlivých oborů byly pověřeny nejvyšší hospodářská rada a jiné úřady, kteréžto skutečně jich vydaly velkou řadu. Organisace kožeprůmyslu byla na př. taková: V čele ústřední správa sestávající z pěti osob, volených na 1 rok hlavním výborem pro kožní průmysl a odborovou organisací a potvrzených nejvyšší hospodářskou radou. Tato správa jest pověřena řízením celého oboru, opatřováním a rozdílením surovin, regulováním výroby a udržováním pracovní discipliny. Jmenuje ředitele menších podniků. Ve větších podnicích rozhoduje kolegium, z jedné třetiny ustanovené od ústřední správy, z jedné třetiny od odborové organisace a z jedné třetiny volené od dělnictva. Vedle nacionalisace podniků nebo celých oborů jest známa též nacionalisace zásob určitého druhu (na př. dekretem z 20. dubna 1920 č. 187 Sb. nacionalisovány zásoby knih mimo veřejné knihovny). Jiné dekréty zavádějí nové státní monopoly (mnohé zavedla již, jak bylo , uvedeno, prozatímní vláda), na př. dekret z 20. března 1920 č. 153 Sb. monopolisuje dříví. Z nacionalisace byly později vyjmuty zvláštním dekretem (ze 7. září 1920 č, 366 Sb.) nejmenší závody, které pracují bez námezdních sil, a podřízeny zvláštnímu oddělení pro domácí práci, zřízenému při nejvyšší hospodářské radě. Bylo jim též dovoleno volně prodávati své výrobky, avšak pouze spotřebitelům, nikoli prostředníkům. Jiné nacionalisované podniky byly povinny výrobky odváděti příslušným pro to státním orgánům.
Zahraniční obchod odbyl úplně sjednocen v rukou státu a stal se státním monopolem (dekret z 23. (10.) dubna 1918 č. 432 Sb. a z 30. dubna 1919 č. 222 Sb.). Již před tím, jako příprava, byl zakázán Veškeren vývoz potravin (dekret z 19. prosince 1917 č. 159 Sb.) a nacionalisováno obchodní loďstvo (dekretem z 26. ledna 1918 č, 290 Sb.). V oboru dopravy byla nacionalisována dekretem z 8. února 1918 veškerá vodní doprava. Pro železnice vydán 16. srpna 1920 č. 362 nový provozovací řád. Výslovně sice soukromé železnice postátněny nebyly, avšak jest nutno míti za to, že jistě neušly všeobecné nacionalisaci.
Důležitým krokem ve vývoji hospodářské politiky sovětů byl dekret z 23. listopadu 1920, č. 481 Sb. »o všeobecných hospodářských i právních podmínkách koncesí«, který časově sice patří do období, o němž pojednávám, který Však již znamená obsahově předzvěst »nové hospodářské politiky« Koncesionár může si přivlastniti část výrobků koncesovaného podniku a smí je též vyvézti. Zlepší-li značně podnik, má nárok na různé výhody. Doba koncese se vyměří tak, aby bylo nahrazeno risiko i použití kapitálu vloženého koncesionářem. Nejdůležitější pro sociální politiku jest ustanovení, že koncesionář smí najímati zřízence a dělníky, musí však plně zachovávati kodex zákonův o práci.
Pro správu tohoto ohromného komplexu nacionalisovaných podniků zřízeny ovšem zvláštní orgány, z nichž nejdůležitější jest nejvyšší hospodářská rada (sovnarchoz). Podle dekretu z 16. prosince 1917 č. 83 Sb. a z 8. srpna 1918 č. 644 Sb. jest jejím úkolem organisace veškerého národního hospodářství a financí. Provádí nucené ztrustování podniků, má právo ke konfiskacím a rekvisicím. Skládá se z členů vseruské rady dělnické kontroly, ze zástupců všech lidových komisariátů a z odborníků. Jest vrcholem organisace hospodářských rad, která jest vybudována obdobně jako systém politických rad (nařízení z 3. ledna 1918).
Nutným důsledkem socialisace výroby jest Obdobná organisace spotřeby, t. j. zásobování. Původně bylo zásobování svěřeno městské samosprávě, když však samospráva splynula se státní správou v systému rad, přešlo zásobování do kompetence lidového Komisariátu zásobování (dekret z 27. (14.) května 1918), jenž ovšem pracoval ve» srozumění s nejvyšší hospodářskou radou. Podřízené orgány zásobování byli Zásobovací komisaři, volení sověty, jimž ku pomoci přidány zásobovací výbory. Místní orgány se opíraly v první řadě o konsumní družstva. Již 20. března 1919 č. 191 Sb. byla tato organisace přepracována tak, že za základ vzaty nucené konsumní komuny, k nimž náleželo veškeré místní obyvatelstvo Komuny pak se spojovaly ve vyšší svazy a všeruský svaz. Později opět sjednoceno zásobování u lidového komisariátu zásobování, jenž nově organisován dekretem z 1. června 1920 č. 275 Sb. Dekretem z 20. dubna 1920 č. 165 Sb. zavedeno rozdělení obyvatelstva na 3 zásobovací třídy: 1. manuelní dělníci v státních podnicích, 2. duševní dělníci v státních podnicích a úřadech, 3. osoby zaměstnané v jiných podnicích a nevykořisťující cizí práce. Poměr přídělů první třídy k druhé byl jako 4:3 (ke třetí nebyl stanoven). Příděl druhé třídy dostávají též invalidé práce, žáci starší 16 let, osoby starající se o děti nebo vedoucí domácnost pracujících a ženy počínaje 5. měsícem těhotenství, pokud nemají nároku na první třídu. Nezaměstnaní patří do třetí třídy. Děti mladší 16 let mají býti zásobovány podle zvláštních norem, ne však méně než první třída.
VIII. sjezd sovětů r. 1920 určil jako další tendenci, která má býti uplatněna v ruské hospodářské politice, dosažení jednotného hospodářského plánu. Prozatím se podařilo vypracovati pouze výrobní programy jednotlivých oborů.6
Orgány sociální politiky.
Úřady. V řadě lidových komisařů, která byla zřízena dekretem II. sjezdu sovětů z 26. října 1917 č. 1 Sb., jest uveden též komisariát práce. Ústavou bylo pak zřízeno 18 komisariátů (nejvyšší hospodářskou radu a dělnicko-selskou říšskou kontrolu v to počítaje), z nichž sociálně-politické úkoly přejímají v první řadě lidové komisariáty práce a sociálního zabezpečení, v menší míře komisariáty zdravotnictví a národní osvěty. Jako u všech zřízena také u těchto komisariátů kolegia, jimž komisař referuje o své činnosti, a která si mohou do jeho opatření (stejně jako jednotliví jejich členové) stěžovati u rady lidových komisařů, nebo u ústředního výkonného výboru rad. Organisace těchto kolegií upravena jest dekretem z 30. prosince 1919 č. 593 Sb. Kolegium při komisariátu práce sestává z 12 členů částečně jmenovaných radou lidových komisařů, částečně odborovými organisacemi.
Ač není o tom výslovného ustanovení, zdá se, že ke konci roku 1919 byly komisariáty práce a sociálního zabezpečení spojeny v jeden.7 Později byly opět rozděleny (dekretem z 21. dubna 1920 č. 137 Sb.) v oba původní a jejich kompetence stanovena takto: Lidový komisariát práce: normalisace mezd, rozdělování pracovních sil, regulace trhu práce, ochrana práce, statistika, péče o nezaměstnané, všeobecné normy pensijní a podpůrné (toto spolu s lidovým komisariatem sociálního zabezpečení a zdravotnictví). Lidový komisariát sociální péče: Vyplácení pensi a podpor, péče o invalidy práce a všeobecné sociální zabezpečení. Lidovému komisariátu zdravotnictví současně předáno: komise a expertisa ve věcech pracovní neschopnosti, útulky, ochrana matek a mládeže a péče orthopedická (mimo ovšem vlastní působnost zdravotnickou, kterou měl na starosti tento komisariát již dříve). Podřízené úřady práce a sociální péče jsou přičleněny k všeobecnému systému sovětů (zde jest zvláště významný zákon přijatý VII. sjezdem sovětů z 12. prosince 1919 č. 578 Sb. »o výstavbě organisace rad«). Zvláštní důležitosti nabyla oddělení pro různé obory správy při guberniálních výkonných výborech, mezi nimiž jsou též oddělení pro práci, sociální zabezpečení, zdravotnictví. Rovněž u nižších výkonných výborů zřízena obdobná oddělení, ovšem v menším rozměru.
Obdobnou organisaci mají autonomní republiky, z nichž u nejdůležitějších jsou zřízeny samostatné komisariáty sociální péče, v přední řadě v Ukrajině.
Jako orgány sociální politiky hrají velkou roli též odborové organisace. Designují lidového komisaře práce a vysílají do kolegia tohoto komisariátu polovičku členů. Mají též právo iniciativy v pracovním a sociálním zákonodárství. V největší míře súčastňují se na řízení hospodářství, z nich hlavně se rekrutují členové hospodářských rad a správ průmyslových oborů. Souhrnně jejich kompetence zákonodárstvím upravena není a bude o tom učiněna zmínka na příslušných místech při probírání jednotlivých směrů sociální politiky. Budiž ještě připomenuto, že ohledně jejich poměru k sovětskému státu bojovaly spolu dvě tendence: buď učiniti odborové organisace orgánem státu, anebo poneéhati jim jejich samostatnost. V období, o něž jde, zvítězila do značné míry tendence první, kterážto znamená důsledné provedení principů, na nichž je založen sovětský stát. Odborové organisace staly se z orgánů bojovných orgány výstavby.8
Orgány dělnické kontroly, o nichž již byla zmínka, pozbyly později svého velkého významu. V pozdějších zákonodárných aktech se aspoň o nich děje zmínka velmi zřídka. Byly orgány bojovnými v první periodě revoluce (do června 1918), kdy zde byli ještě podnikatelé; po sestátnění průmyslu pozbyly vsak ponenáhlu smyslu vzhledem k nové organisaci hospodářské, založené na odborových organisacích a hospodářských radách, s nimiž namnoze splynuly. V kodexu práce se o nich zmiňuje jedině § 126, který přiznává orgánům dělnické kontroly (závodním výborům a pod.) dozor nad dodržováním předpisů o vnitřní službě v sovětských, nacionalisovaných, veřejných i soukromých podnicích a hospodářstvích.9
Sociální zákonodárství sovětské republiky jest velmi obsáhlé a neDřehledné, takže záhy byla pociťována potřeba jeho sjednocení. Pracovní zákonodárství sjednoceno nedatovaným dekretem č. 905 Sb. z r. 1918, vydaným pravděpodobně koncem října, jímž byl uveřejněn »Kodex zákonův o práci«. Kodex má 6 úvodních článků, 137 paragrafů a 5 příloh. Jeho působnost se vztahuje na všechny osoby, které pracují za plat (čl. II.); všechna všeobecná ustanovení mu odporující jsou neplatná (rovněž i do budoucna, což však nebylo dodržováno, neboť byl jíž kodex pozměněn), totéž platí o všech smlouvách (čl. III. a IV.). Zvláště budou upraveny podmínky pracovní v sovětských hospodářstvích a pro obyvatelstvo užívající půdy, jakož i poměry samostatných řemeslníků. (V tomto článku budou jednotlivá ustanovení kodexu zařazena k jednotlivým směrům sociální politiky.)10 V oboru sociální péče provedl sjednocení dřívějšího zákonodárství dekret z 31. října 1918 č. 906 Sb. »všeobecném sociálním zabezpečení.«11 Sociální politika sovětů.
V sociální politice sovětu lze až do dneška rozeznávati tři období, která odpovídají třem obdobím hospodářské politiky.
První období (až asi do polovice r. 1918) jest období akutního třídního boje. Na poli hospodářském to znamená zvyšování mezd; zavádění dělnické kontroly, až nepřirozené rozšiřování práv zaměstnanců — vše namířeno proti podnikateli. V oboru sociální politiky tomu odpovídá prudké zvyšování práv dělnictva pokud se týká pracovních podmínek, ochrany práce a sociálního pojištění, kterážto všechna břemena jsou zplna přesunuta na podnikatele. V tomto období není tedy zásadního rozdílu mezi politikou sovětskou a politikou prozatímní vlády; rozdíl je pouze kvantitativní — v rozsahu — a pak v rozhodnosti, s jakou sověty tuto politiku sledovaly.
V druhém období (asi od polovice r. ;.1918 do března r, 1921) se obraz úplně mění. Diktatura proletariátu konstituována pevně v státní moc. Průmysl z velké části znacionalisován, podnikatelé zmizeli, práco se stala povinností k společnosti; jest řízena státem, jenž přestává býti institucí pouze politickou a Stává se všestranným správcem národního hospodářství. Stát jest v tomto období institucí pracující třídy zcela tak jako odborové organisace, družstva, kontrolní komise atd., a proto přestává boj mezi těmito orgány — všechny tyto orgány dělnické třídy se řadí vedle sebe podle svých specielních úkolů.12
Zde se liší sociální politika sovětská zásadně od politiky ve státech západního typu. V těchto je sociální politika doplňkem, výpomocí výrobní organisace; stát, jenž zásadně nemá co mluvit do výrobního procesu, zasahuje pouze tam, kde v jednotlivých směrech má výrobní proces špatný vliv na pracující a kde se výrobní organisace dále o poškozené nestará, takže jako zjev masový se situace těchto lidí stává sociální otázkou (na př. nezaměstnanost, úraz, nemoc a pod.).
V sovětském státě není sociální politika jen doplňkem výrobní organisace, nýbrž je tu sama pro sebe. Úpravu pracovního poměru, sociální péči atd. dává si pracující lid sám, stejně jako konstituci v oboru politickém, a při tom přicházejí plně v úvahu i jiné momenty, než ohled na výrobu, jako populační, zdravotní atd. Různé druhy sociálního pojištění a péče o sociálně slabé osoby splývají v jediný samostatný a od výrobních ohledů odloučený institut — všeobecné sociální zabezpečení.
V tomto směru stanoví cíle sociální politiky také program ruské komunistické strany z r. 191913, kde se praví, že po uskutečnění minimálního programu socialistických stran, což bylo jedině umožněno diktaturou proletariátu, šla vláda sovětů dále, k zcela novému pojetí sociální politiky, které uzákonila v Kodexu Práce14. Abych uvedl též posudek s opačné strany, cituji Freytagh-Loringhovena, který praví při posuzování Kodexu zákonův o práci15: »Jest však významně, že žádný z těchto zákonů neobsahuje nijaké původní myšlenky. Nepředstavují naopak nic jiného, než další vybudování a v mnohých případech protiúčelné přehnání idejí, které byly již základem měšťáckému zákonodárství o dělnické otázce. Nedostatek tvůrčí síly nevystupuje nikde ostřeji do popředí jako právě v tomto oboru. Právě zde by bylo bývalo očividně pole činnosti, na němž by byli bývali (bolševici) mohli uskutečniti neslýchané reformy, které slibovali ve svém programu. Avšak i zde nastalo úplné selhání.«
Rozdělení na období je třeba ovšem bráti pouze jako snahu o stanovení hlavních tendencí. V konkrétních formách se pak tyto tendence projevily více méně zahaleny anebo nejasně, smíšeny. Modifikace byly způsobeny hlavně dvěma okolnostmi: 1. S prováděním hlavních tendencí byla v druhém období velmi často až k nerozeznání smíšena opatření aktuelní, vynucená politickými poměry, t. j. válkou, občanskou válkou a blokádou (t. zv. válečný komunismus), takže nemůžeme často říci, jak by se byly ony hlavní tendence projevily v čistých formách, kdyby nebylo této modifikující okolnosti. 2. Důležitější však jest, že se nepodařilo podříditi této všeobecné koncepci celé národní hospodářství, a že zejména zůstalo mimo ni celé selské hospodářství. To bylo jedním z hlavních důvodů pro zavedení nové hospodářské politiky.
Období nové hospodářské politiky, trvající asi od března 1921 podnes a dosud neukončené, znamená tedy kombinaci některých principů z druhého období s principy kapitalistickými. Proto se z všeobecné regulace práce na basi pracovní povinnosti, t. j. na poměru občana k společnosti představované státem, vynořuje opět typ práce založené na poměru volně mluvním. Proto se nutně odborové organisace, družstva, dělnické kontrolní komise atd, vracejí z části opět k svým starým úkolům: odborové organisace se stávají opět volnými orgány hospodářského boje dělnictva, konsumy volnými organisacemi zásobními, dělnická kontrola nabývá opět významu, ježto jsou tu opět podnikatelé. Z všeobecného sociálního zabezpečení se opět vynořují jednotlivé druhy sociálního pojištění a sociální péče; sociální pojištění musí se opět značné přizpůsobiti. výrobě a je opět založeno na principu příspěvků.
Jednotlivé směry sociální politiky.
Pracovní povinnost — právo na práci.
Ústava ruské republiky zařazuje všeobecnou pracovní povinnost do programu stanoveného »Prohlášením práv pracujícího a vykořisťovaného lidu« v § 3 f): »Za účelem odstranění parasitních vrstev společnosti a organisování hospodářství bude zavedená všeobecná pracovní povinnost.« § 18 ústavy, který je pozdějšího původu, stanoví: »RSFSR prohlašuje práci za povinnost všech občanů republiky a vydává heslo: Kdo nepracuje, ať také nejí!«16 Blíže jest vymezena pracovní povinnost v kodexu práce, kde se též zavádí pojem »právo na práci«.
První čtyři ustanovení kodexu zde buďtež uvedena nezkráceně:
§ 1. Zavádí se pracovní povinnost pro všechny občany R. S. F. S. R. s výjimkami, uvedenými v §§ 2 a 3.
§ 2. Pracovní povinnosti vůbec nepodléhají:
a) osoby mladší 16 let;
b) osoby starší 50 let;
c) osoby, které ztratily trvale pracovní schopnost následkem invalidity nebo nemoci.
§ 3. Dočasně jsou osvobozeny od pracovní povinnosti:
a) osoby, které utrpěly přechodně ztráty na pracovní schopnosti následkem nemoci nebo úrazu, a sice po dobu nutnou k jejímu znovunabytí;
b) těhotné ženy pro dobu 8 týdnů před slehnutím a 8 týdnů po slehnutí.
§ 4. Žáci všech vyučovacích ústavů plní svou pracovní povinnost ve škole.
Podle § 5 mohou býti osoby prací povinné, které nekonají žádné užitečné práce, přibrány místním sovětem k veřejným pracím za podmínek stanovených místním oddělením práce a místní odborovou radou.
S pracovní povinností vlastně spadá v jedno právo na práci, upravené v II oddílu kodexu (§§ 10—14). Každá osoba podléhající pracovní povinnosti má právo na práci ve svém oboru a na příslušnou odměnu. Z osob,osvobozených od práce mají právo na práci pouze osoby starší 50 let. Ženy a mladiství do 18 let nemají práva na práci zvlášť těžkou a nebezpečnou (§ 14). (Seznam těchto prací sestavuje oddělení ochrany práce při lidovém komisariátu práce.) Stanovení tak všeobecné zásady mělo by ovšem význam pouze akademický bez dalších podrobných ustanovení. Poněvadž nebylo možno tak dalekosáhlou zásadu ihned provésti úplně, nabyla především toho významu, že státní orgány měly kdykoli právo přibrati občany k nutným pracím mimo jejich zaměstnání a obvyklou práci. V tomto směru je řada ustanovení.
Prvním krokem byl dekret z 5. října 1918, č. 792 Sb. o pracovních knížkách pro nepracující. V úvodu vykazuje výslovně za účel provedení zásad ústavy o tom, že práce jest povinností všech občanů. Jest míněn jako prozatímní opatření »až do vydání všeobecného dekretu o pracovní povinnosti«. Stanoví, že jest vystaviti pracovní knížky osobám, které nežily ze své práce, anebo ne z práce užitečné. Zvláště jsou jmenovány na př.: osoby žijící z nepracovního důchodu, majetku neb úroku z kapitálu, vykořisťující práci jiných, předsedové a členové správních rad obchodních a akciových společností, bursovní makléři, svobodné profese. V knížkách se zaznamenávají majiteli uložené veřejné práce ; jedině tento záznam jej opravňuje k odběru lístků na životní potřeby. Instrukce z 11. pros. 1918, č. 919 Sb. vysvětlila, že toto opatření nemá být trestem; důvodem k němu je potřeba pracovní síly. Nepodléhají mu osoby mladší 16 a starší 50 let, zaměstnanci učebných ústavů, osoby vykázavší se lékařským vysvědčením jako nemocní, ženy 6 měsíců před porodem a 8 neděl po porodu, hospodyně nemající posluhy. O použití povolaných osob k nutným pracem rozhoduje komise složená ze zástupců místní hospodářské rady, municipálního oddělení sovětu, místní oddělení práce a místní odborová rada. Mzdu mají podle tarifu odborové organisace, platí pro ně pracovní zákonodárství, normy a sociálním pojištění a o inspekci pracovní, zdravotní i technické.
Kodexem práce byly v § 80 zavedeny pracovní knížky všeobecně: »Každý pracující jest povinen míti pracovní knížku, do které se zapisují práce jím vykonané i obdrženy mzdy a podpory.«
Dekret z 25. června 1919, č. 315 Sb. (podle nadpisu platný jen pro Moskvu a Petrohrad?) zavádí pracovní knížky pro všechno občanstvo. Jsou to dokumenty o účasti oběhna ve výrobě, dále o jeho zásobování a sociálním zaopatření.
Všeobecnou pracovní povinnost podrobněji upravuje teprve dekret z 29. ledna 1920, č. 49 Sb., jenž se výslovně dovolává ustanovení ústavy a kodexu o pracovní povinnosti. Za účel si stanoví přibrání všech práce schopných ke konání obecně užitečné práce v zájmu socialistické společnosti — k zajištění průmyslu, zemědělství, dopravy atd. pracovními silami na základě všeobecného hospodářského plánu. Obyvatelstvo bude bez ohledu na svou obvyklou práci přibíráno k jednorázovým i občasným výkonům pracovní povinnosti. Využije se též. sil rudé armády a rudého loďstva. Třeba vyjmouti kvalifikované síly ze soukromého podnikání a přivésti je veřejnému. Pro tyto úkoly se zřizuje hlavní výbor pro pracovní povinnost, podřízený Sovětu práce a obrany.17 Přestupky proti tomuto dekretu trestají lidové soudy a revoluční tribunály. Místní výbory pro všeobecnou pracovní povinnost podřízené hlavnímu výboru organisovány dekretem z 5. února 1920, č. 50 Sb.; mimo to. organisovány zvláštní výbory v armádě a loďstvu nařízením z 21. dubna 1920, č. 149 Sb. — Hlavní výbor, jakož i místní výbory pro pracovní povinnost byly později (již na úsvitu nové Hospodářské politiky) likvidovány a jejich úkoly přeneseny na lidový komisariát práce (jenž byl současně nově organisován) a jeho podřízené orgány (dekret z 24. března 1921, č. 164 Sb).
Některé kategorie osob byly vzhledem k svému významu osvobozeny od pracovní povinnosti na př.: dekretem z 9. června 1920, č. 261 Sb., veterináři, nař. z 29. června 1920, č. 274 Sb., dopravní zřízenci, nař. z 14. července 1920, č. 307 Sb., medicínský personál, nař. z 10. srpna 1920, č. 323 Sb., zaměstnanci pracující v zásobování. Ještě koncem roku 1921 trvala asi pracovní povinnost, poněvadž dekretem z 3. listopadu 1921, č. 607 Sb. byli osvobozeni od jejího periodického plnění pracovníci v státních institucích a hospodářstvích.
Že se při provádění pracovní povinnosti děly přehmaty, můžeme usuzovati z nařízení z 1. ledna 1920, č. 1 Sb., které zakazuje bráti k nucené práci osoby mladší 16 let vůbec a u osob ve věku 16 až 18 let připomíná 6hodinovou pracovní dobu, ačkoli tato ustanovení byla již dána kodexem.
Se zavedením všeobecné pracovní povinnosti, souvisí pravděpodobně též dekret z 2. dubna 1920, č. 154 Sb., který nařizuje sčítání obyvatelstva dle povolání na rok 1920 za účelem zjištění počtu obyvatel a pracovního rozvrstvení sil země.
S pojmem pracovní povinnosti vytvořil se brzy též pojem pracovní deserce. Dekret z 4. května 1920, č. 168 Sb., vydaný výslovně k sankci dekretu o všeobecné pracovní povinnosti, ukládá boj proti pracovní deserci zvláštnímu hlavnímu výboru za účasti odborových organisací a mimořádné komise pro potírání protirevoluce .(»črezvyčajky«). Tento výbor likvidován dekretem z 3. května 1921, č. 227 Sb. a jeho úkoly převzala zvláštní komise u lidového komisariátu práce. Komise (a její podřízené orgány) trestají menší přestupky administrativně (zanesením na černou listinu, pokutou, nucenou prací kratšího trvání), větší předává dle příslušnosti k potrestání soudružským disciplinárním soudům, lidovým soudům a revolučním tribunálům.
(Od všeobecné pracovní povinnosti třeba rozeznávati nucenou práci jako trestní opatření — dekret z 15. dubna 1919, č. 124 Sb. o táborech nucené práce. Podřízeny jsou správním úřadům; podle dekretu ze 17. května 1919, č. 235 Sb., platí však i pro ně pracovní zákonodárství.)
Aspoň formálně poněkud jiné povahy než všeobecná pracovní povinnost jest řada opatření, mobilisujících jednotlivé kategorie pracovníků. Normy sem příslušné jsou odůvodňovány potřebou pracovních sil určité kvalifikace vzhledem k hospodářské krisi a válce — podobné jako obdobná opatření ve všech jiných válčících státech; opatření ta tvoří v Rusku hlavní jádro »válečného komunismu«. Je jich nepřehledná řada. Prvním dekretem toho rázu a dosti všeobecného obsahu, takže může sloužiti za vzor, jest dekret z 19. prosince 1918, č. 1002 Sb. o soupisu a mobilisасi technických sil R. S. F. S. R. (vyhlášen telegraficky). K soupisu jsou povinny se hlásit a mohou být povolány. k činné službě: osoby mající aspoň středoškolské technické vzdělání, anebo které pracovaly aspoň 2 leta v technické službě, studenti vysokých škol technických. Dekretem z 18. února 1919, č. 53 Sb. zřízen hlavní výbor pro soupis a rozdílení technických sil při vědecko-technickém oddělení u nejvyšší hospodářské rady; jemu podřízené místní výbory jsou u místních hospodářských rad. — Pro způsob provádění mobilisací jednotlivých kategorií pracovníků vydána instrukce z 19. března 1920, č. 105 Sb.: všechny ústřední orgány, které jí potřebují, žádají o její vyhlášení prostřednictvím hlavního výboru pro všeobecnou pracovní povinnost u Sovětu práce a obrany.
Obdobným způsobem byly pak sepsány a povolány nejrůznější kategorie, na př,: zemědělští technici (dekr. z 25. ledna 1919, č. 28 Sb. a z 20. března 1919, č. 92 Sb.), herci, zpěváci, napovědové (nař. ze 7. dubna 1919, č. 198), osoby pracující vědecky v zemědělství (dekr. z 15. srpna 1919 č. 401), kvalifikovaní zemědělci (nař. z 29. srpna 1919 č. 426), horníci (n. z 16. dubna 1920 č. 132 a z 23. března 1921 č. 152), úředníci lodní dopravy (n. z 27. dubna 1920 č. 158), právníci (d. z. 11. května 1920 č. 211), statistici (n. z 21. května 1920 č. 217), rybáři (nař. z 6. srpna 1920 č. 332), medici (n. z 23. července 1920 č. 333), kovodělníci (n. z 20. srpna 1920 č. 347), stavební dělníci (n. z 3. listopadu 1920 č. 463), elektrotechnici (n. z 8. října 1920 č. 476 a z 5. ledna 1921 č. 26), inženýři a topografove (n. ze 17. března 1921 č. 127), specialisti grafického průmyslu (n. z 25. května 1921 č. 267), specialisti výroby hospodářských strojů (n. z 15. června 1921 č. 309) atd.
Pracovní povinnost stanovena v některých případech nejen se stanoviska osobního (kategorie pracovníkův), nýbrž věcného (obor výroby). Na př. dekret z 9. února 1920, č. 62 Sb. o organisaci cukerního průmyslu dává v § 5 výkonným výborům a revolučním komitétům (revoluční komitéty byly orgány sovětské moci ve válečných územích místo sovětů) právo zaváděti pracovní povinnost v místech, kde jest cukerní průmysl. Bližší úpravu provedlo pak nařízení z 24. března 1920, č. 136 Sb.
Dekret že 7. února 1920, č. 67 Sb. o pracovní povinnosti kulturních pracovníků k vyučování rudé armády představuje zvláštní případ: kombinaci osobního i věcného momentu. Dekret ten jest důsledkem dekretu z 26. prosince 1919, č, 592 Sb. o likvidасi negramotnosti obyvatelstva R. S. F. S. R. (k němuž vydány instrukce z 21. ledna 1920, č. 45, z 8. dubna 1920, č. 118 a z 19. července 1920, č, 312 Sb.). — Důsledkem pracovní povinnosti jest též, že se od občanů žádá jako povinnost aby se vzdělávali: dekret z 29, července 1920, č. 325 Sb. o učebné technicko-odborné povinnosti občanů. Opatření, přechodné povahy znamená zřízení pracovních armád z armád vojenských, kterých není právě třeba na frontě (na př. nařízení z 15. ledna 1920, č. 15 Sb. o první revoluční armádě práce). Jejich hlavním úkolem jest zabezpečení městských dělníkův a k tomu cíli mají opatřovati dříví, pomáhati při stavbách a zásobovacích pracích, opravovati hospodářské nářadí a jinak pomáhati sedlákům.
Souhrnně možno říci, že nebylo lze nějakým trvalejším a pro normální časy platným způsobem provésti zásadu všeobecné pracovní povinnosti. Zprvu se jednalo většinou o opatření aktuelní a nouzová, vyvolaná válkou a později, v klidnější době, přerušila vývoj této zásady nová hospodářská politika.
Úprava pracovního poměru.
Před vydáním kodexu byl pracovní poměr upravován kolektivními smlouvami, o nichž platil dekret z 2. července 1918, č. 568 Sb. Podle něho mohly býti kolektivní smlouvy uzavírány mezi svazy zaměstnanců s jedné a mezi svazy podnikatelů, společnostmi, sovětskými podniky a úřady s druhé strany. Návrh smlouvy předloží odborová organisace podnikatelům, kteří mají do 7 dnů odpověděti. Mají-li námitky, nastane vyjednávání; po dohodě předloží se smlouva lidovému komisariátu práce, resp. jeho podřízeným orgánům) k registraci, prohlédnutí, potvrzení a vyhlášení platnosti. Nedohodnou-li se strany, předloží odborová organisace smlouvu lidovému komisariátu (případně jeho podřízeným úřadům), jenž rozhodne. Některé smlouvy musí potvrditi též hospodářská rada.
Podle kodexu se zakládá pracovní poměr na pracovní povinnosti, resp. právu na práci. To platí jak pro práci za mzdu, tak pro práci jinou. Kodexem práce jest však upravena pouze práce za mzdu. Zvláštní úprava se slibuje pro komuny, kterou provede zvláštními nařízeními ústřední výkonný výbor a rada lidových komisařů, dále pro selská hospodářství zvláštním kodexem, a konečně pro samostatné řemeslníky, kterou provede lidový komisař práce (čl. VI.). Není známo, zda tyto zvláštní předpisy byly vydány, pouze se vyskytly zprávy, že byl v r. 1922 vydán kodex zákonů o půdě. Pracovních poměrů v zemědělství se dotýkají též již uvedené dekrety o socialisaci půdy; tak na př, stanoví instrukce, tvořící součást dekretu o půdě z 26. října 1917, č. 3 Sb. v § 6, že užívati V zemědělství námezdní práce jest zakázáno.
Kodex rozeznává v § 6 a) organisovanou spolupráci, b) individuelní, osobní služby, a c) vykonání jednotlivých, určených prací, V rámci ustanovení kodexu, která nesmí býti překročena (čl. II. až IV. úvodu ke kodexu), upravují pracovní podmínky: v sovětských úřadech — centrální úřady (komisariáty); ve všech podnicích a hospodářstvích (sovětských, nacionalisovaných, veřejných i soukromých) — odborové organisace v dohodě se správami podniků; konání osobních služeb a jednotlivých prací upravují rovněž odborové organisace. Všechny tyto úpravy musí býti však potvrzeny lidovým komisariátem práce nebo jeho orgány. Orgány, které stanoví pracovní podmínky, vydávají též pracovní řády (§§ 122—126), potvrzované též lidovým komisariatem práce nebo jeho orgány. Naď jejich dodržováním dozírají správy závodů a orgány dělnické kontroly (závodní výobry),
Pracovní poměr, který upravuje kodex práce, jest fakticky námezdním poměrem; není však založen na smlouvě (ani tam, kde se mluví v kodexu o osobách pracujících za mzdu u soukromých osob, není zmínky o námezdní smlouvě, takže nutno míti za to, že předchozí úmluva mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nepodléhá zákonné úpravě a nemá právního významu, je-li tu již však jednou pracovní poměr mezi těmito osobami, řídí se ustanoveními kodexu), nýbrž odvozován z práva na práci (z § 15 kodexu je zřejmo, že se úprava přikázání práce považuje za uskutečňování práva na práci). Tento rozdíl v zásadním pojímání pracovního poměru vede k charakteristickým vlastnostem sovětské úpravy, kde se jeví stanovení pracovních podmínek výronem práva na práci, resp. pracovní povinnosti.
Teprve dekretem o koncesích (již zmíněným) byla opět právně uznána volná námezdní smlouva, omezená, ovšem značně sociálním zákonodárstvím.
Novou úpravu pracovního poměru znamená dekret ze 17. června 1920, č. 276 Sb. (všeobecné ustanovení o tarifech) — spíše však jen formálně, neboť celkem opakuje ustanovení kodexu s některými změnami a doplňky. Snad bylo jeho účelem shrnouti v jedno změny a doplňky, nastalé od vydání kodexu, k lepšímu přehledu. Jednotlivá jeho ustanovení, stejně jako ustanovení kodexu, budou uváděna na příslušných místech.
Poznamenati dlužno, že byla zajištěna ohledně pracovních podmínek stejná práva cizím dělníkům jako státním příslušníkům dekretem z 25. února 1918, č. 391 Sb.
Uzavírání, rušení a změna pracovního poměru.
Úprava v §§ 15—54 kodexu. Ústavy a osoby potřebující pracovních sil žádají o ně u místního oddělení pro rozdílení pracovních sil při místním sovětu (rozdělovny) s udáním požadavků ohledně kvalifikace a pod. Rozdělovna přikáže osobu vyhovující podmínkám. Výjimečně je možno se obejiti bez rozdělovny, je-li žadatelem sovětský úřad či podnik, a jde-li o práce, vyžadující politické důvěry a zvláštních znalostí. I tu třeba oznámiti věc rozdělovně dodatečně. — Není-li právě u rozdělovny žádaných sil, předá se žádost obvodnímu místu pro výměnu pracovních sil; není-li jich ani tu, má tento úřad práva v dorozumění s odborovou organisací přiděliti jinou sílu z nejbližšího oboru.
Jedná-li se o trvalou činnost,» předchází trvalému ustanovení zkušební doba pro dělníky ne více než 6 dní, pro úředníky menší kvalifikace ne více než 2 týdny, pro úředníky kvalifikované a zodpovědné 1 měsíc. Po zkušební dobu jest zaměstnanec registrován jako nezaměstnaný, se zachováním pořadí. Kdo není po zkoušce ustanoven definitivně, má právo stížnosti k své odborové organisaci; vznikne-li mezi touto a zaměstnavatelem spor, rozhoduje místní oddělení práce při sovětu.
Přeložení zaměstnance jest možné jen z věcných důvodů: v rámci podniku, úřadu, hospodářství rozhodnutím tohoto, přeložení v jiný podnik, úřad, hospodářství rozhodnutím příslušného správního orgánu s vědomím rozdělovny. Proti těmto rozhodnutím jest přípustná stížnost u oddělení práce příslušného sovětu (místního nebo oblastního). V případě prací nutných ve všeobecném zájmu možno přeložení celých skupin se svolením lidového komisariátu práce. Propuštění zaměstnance jest přípustné: 1. je-li úřad, podnik, hospodářství úplně nebo částečně likvidován nebo odpadne-li potřeba jednotlivých prací; 2. je-li práce zastavena na více než 1 měsíc; 3. projde-li lhůta nebo je-li práce skončena, bylo-li tak smluveno; 4. pro zřejmou neschopnost; 5. na přání zaměstnance. Proti propuštění z důvodu 1., 2. a 4. možná stížnost k místnímu, další stížnost k oblastnímu oddělení práce. Při dobrovolném vystoupení z práce má orgán dělnické kontroly zkoumati důvody. Neuzná-li důvod za vhodný, jest zaměstnanec povinen pracovati dále, má však právo odvolání k příslušné odborové organisaci, — Každý případ propuštění jest hlasití rozdělovně a odborové organisaci. Výpovědní lhůta jest 14denní.
Všeobecný dekret o tarifech přejímá v oddílu VIII. celkem ustanovení kodexu o přijímání a propouštění zaměstnanců, rozmnožuje však v § 145 případy, kdy jest přípustné propuštění zaměstnance : pro porušení tohoto dekretu a vnitřních pravidel podniku nebo úřadu, pro trestný čin, pro nemoc delší 2 měsíců a pro povolání ke konání pracovní povinnosti. Oproti kodexu zavádí jako nové ustanovení, že osob mladších 16 let nelze vůbec na práci přijímati. Mladiství od 16 do 18 let mohou býti přijímáni pouze jako učenníci, o nichž platí zvláštní ustanovení (oddíl V.), zvláště, že nesmí býti používáni k pracím, které nejsou v přímé souvislosti s učebním účelem a že jest jim dovolena jen 6hodinová pracovní doba, za kterou však mají normální mzdu podle tarifu jako za práci 8hodinovou.
Řada ustanovení zachovává dělníkům-dobrovolcům rudé armády jejich pracovní místa a střední výdělek, na př. dekret z 3. srpna 1918, č. 630 Sb., jehož platnost rozšířena dekretem z 19. srpna 1918, č. 669 Sb. na zaměstnance sovětských i soukromých podniků (tedy i na úředníky) a dekretem z 28. srpna 1918, č. 690 Sb. na agitátory dobrovolně se odebravší na frontu.
Pracovní doba.
Dekret z 29. října 1918, č. 7 Sb., zavedl osmihodinovou dobu pracovní pro všechny druhy námezdní práce (i zemědělské) a upravil otázky souvislé (pracovní přestávky, zákaz noční práce žen a mladistvých, svátky, 42hodinový týdenní klid, další zkrácení pracovní doby v podnicích nebezpečných, zákaz podzemní práce žen a mladistvých, práce přes čas do 50 dní v roce atd.). Dekret z 2. (15.) června 1918 zavedl placenou dovolenou pro dělníky, kteří pracovali aspoň 6 měsíců v roce. Nařízení z 16. srpna 1918 č. 719 zavedlo 42hodinový týdenní klid a 6hodinovou dobu pracovní v sobotu; nařízení z 22. srpna 1918 č. 720 stanovilo, že za těchto 6 hodin v sobotu jest platiti stejnou mzdu jako za 8 hodin.
Ustanovení těchto a jiných přechodných dekretů byla zpracována v VII. oddílu kodexu (§§ 81—112), pojednávajícím o pracovní době. Pracovní dobu stanoví tarify pro jednotlivé druhy práce, které vydávají v rámci ustanovení kodexu orgány určené v §§ 7—9 kodexu, jak bylo řečeno výše. Normální pracovní doba nesmí přesahovati 8 denních, resp. 7 nočních hodin; u osob mladistvých (do 18 let) a u zvlášť těžkých a nebezpečných prací (seznam sestavuje oddělení ochrany práce při lidovém komisariátu práce a uveřejňuje ve Sbírce zákonů) nesmí přesahovati 6 hodin. Do pracovní doby se nepočítá přestávka k oddechu a jídlu; musí býti povolena 4 hodiny po začátku práce a trvati aspoň půl hodiny, ne však déle než 2 hodiny. Pro kojící dělnice jest povolili další půlhodinné přestávky po každých 3 hodinách. Hodinу přes čas jsou povoleny jen výjimečně (zaznamenávají se v pracovních knížkách a vede se o nich zvláštní seznam v každém podniku) (§ 94): 1. je-li to třeba k zamezení veřejného nebezpečí ohrožujícího lidský život nebo sovětskou soustavu; 2. při všeobecně důležitých pracích (na vodovodech, osvětlení, kanalisaci a dopravě); 3. s dovolením odborové organisace v případě nutnosti dokončiti nutnou práci, jejíž přerušení by mělo za následek nepoměrné škody; 4. s dovolením odborové organisace a místní inspekce práce při občasných správkách, když by porucha znamenala zastaveni práce značného počtu pracujících. Práce přes Čas nesmí u jednoho zaměstnance překročiti 4 hodiny ve 2 po sobě jdoucích dnech a nesmí býti prováděna v jednom oddělení podniku více než po 50 dní v roce, i když pracuje jen 1 dělník. Není dovolena práce přes čas ženám a mladistvým (do 18 let) a jakožto náhrada za dobu zmeškanou.
Týdenní klid činí 42 hodiny; v podnicích a úřadech s Shod. pracovní dobou trvá práce v den před svátkem jen 6 hodin. Den klidu stanoví lidový komisař práce v dorozumění s nejvyšší hospodářskou radou a všeruskou odborovou radou. Místní oddělení práce může stanoviti jiný den klidu s ohledem na místní poměry a zvyky obyvatelstva. V obchodních podnicích se rozdělí zaměstnanci na skupiny, pro které se určí pro každou skupinu jiný den klidu. (Sem spadá dekret z 3. září 1919, č. 434 Sb., který určil pro divadla a jiné zábavné podniky den klidu na pondělí, kdy nejsou připuštěny ani zkoušky.) V podnicích vyžadujících stálé práce, jest poskytnouti náhradní odpočinek. Mimo týdenní den odpočinku nesmí se pracovati o svátcích, za které jsou ustanoveny dny: 1. ledna (Nový rok), 22. ledna (výročí revoluce r. 1905), 12. března (pád cara), 18. března (výročí pařížské komuny), 1. května (den Internacionály), 7. listopadu (výročí proletářské revoluce). Místní odborové rady mohou s povolením lidového komisariátu práce stanoviti ještě další svátky podle zvyků obyvatelstva, avšak nejvýše 10 dní; za tyto svátky se však neplatí mzda.
Na placenou dovolenou v délce 2 týdnů mají nárok zaměstnanci, kteří pracovali aspoň 6 měsíců nepřetržitě, třebas v různých podnicích, úřadech, hospodářstvích; na 1 měsíc, pracovali-li celý rok. Po dobu dovolené není přípustno pracovati za odměnu (v případě překročení tohoto zákazu bude tato odměna stržena se mzdy).
Ustanovení kodexu byla pro mimořádné poměry dosti často dočasně omezována. Na př. po dobu mimořádné krise zmocnil nařízením z 23. října 1919, č. 506 Sb., Sovět dělnicko-selské obrany (viz poznámku na str. 483) mimořádného plnomocníka pro zásobování armády, aby v případě nutnosti prodloužil ve svém oboru pracovní den až na 12 hodin, při čemž mzda za první dvě hodiny přes čas jest 1½ za další 2 hodiny dvojnásobná. Nařízeními lidového komisaře práce z října a prosince 1919, č. 470 a 587 Sb., povoluje se noční práce a práce přes čas žen, bude-li místním inspektorům práce a odborové organisaci prokázáno, že jest nemožno vystačiti s prací přes čas mužů. Nařízení z 3. dubna 1920, č. 242 Sb. dovoluje pak v úřadech a průmyslových i obchodních závodech práci přes čas, 1. když počet zaměstnanců klesl tak, že je ohroženo další vedení podniku (úřadu), 2. když je třeba dočasně zvláště nutných prací, 3. provádí-li se reorganisace, 4. jedná-li se o práce nutné pro vedení války, a 5. je-li zavedena denní i noční služba. K zavedení třeba souhlasu místní pracovní inspekce a odborové organisace. Počet hodin přes čas nemá přestoupiti 50 hodin měsíčně. Za první dvě hodiny přes v čas se platí 134, za další dvě 2násobná mzda. — Nařízení z 6. června 1920, č. 244 Sb., povoluje výjimky pro zemědělskou práci: od 1. dubna do 1. října lze prodloužiti pracovní dobu na 10 hodin (ve zvláštních případech i více), avšak pouze 25krát během léta a nejvýše o 50 hodin. O mzdě platí obdobná ustanovení jako v předešlém dekretu.
Rovněž dovolená omezena po dobu mimořádných poměrů na 14 dní: pro rok 1918 dekretem z 11. září 1918, č. 717 Sb. (současně však zachovány měsíční dovolené pro důležité podniky a důležité práce), pro rok 1919 dekretem z 27. února 1919, č, 105 Sb., pro rok 1920 dekretem z 28. dubna 1920, č. 162 Sb. (pravidelná měsíční dovolená zachována však dělníkům, pracujícím v závodech nebezpečných, jež označí odborové rady, a mladistvým do 18 let); další dekret z 11. května 1920, č. 191 Sb., provedl však novou úpravu dovolené pro rok 1920 tak, že rozdělil podniky na takové, kde možno dát plnou dovolenou podle kodexu, na takové, kde možno po voliti jen zkrácenou dovolenou (a i v těchto jest povoliti úplnou dovolenou mladistvým podle nařízení z 6. srpna 1920, č. 321 Sb.), a na takové, kde nemožno dovolené povolovati vůbec. Místo dovolené se poskytuje kompensace na mzdě (nařízení z 28. srpna 1920, č. 352 Sb.). Pro rok 1921 stanovilo nařízení z 8. dubna 1921, č. 168 Sb. dovolenou opět na 14 dní; dělníkům, pracujícím v důležitých závodech a mladistvým jest však povoliti dalších 14 dní. Mimo to se zavádějí dovolené dělníků na polní práce. Nařízení všeruské odborové rady z 12. dubna 1921, č. 189 Sb., ještě mimo to zvlášť zdůrazňuje, že jest mladistvým do 18 let poskytnouti dovolenou měsíční za účelem oddechu v zdravých poměrech, v letních koloniích a na sportovních hřištích.
Ve všech těchto dekretech, zkracujících dovolenou, jest výslovně řečeno, že se nevztahují na dovolené zdravotní, povolované lékařskými kontrolními komisemi.
Dekret z 27. dubna 1920, č. 172 Sb. o boji se zameškáním práce stanoví za zameškání celodenní práce bez zákonného důvodu odebrání mzdy a vedle toho srážky na prémiích (15% za první den zmeškání, 25% za druhý, 60% za třetí). Mimo to jest nahraditi zmeškání prací přes čas (v rozporu s § 99. kodexu) — v případě vzepření trestá se nucenou prací v táboře. Zmeškání více než tří dní se trestá disciplinárním soudem jako sabotáž.
Dekret ze 17. června 1920, č. 276 Sb. (všeobecné ustanovení o tarifech) opakuje s některými změnami celkem ustanovení kodexu; přidává pouze některé podrobnosti. V oboru pracovní doby (oddíl II. dekretu) jsou oproti kodexu tyto záměny a doplňky: V závodech a úřadech, kde jest práce (služba) noční i denní, platí 8hodinný den, při čemž se v noci (od 9 večer do 6 ráno) počítá 7/8 hodiny pro mzdu za celou hodinu. U zvlášť těžkých prací možno zkrátiti pracovní dobu pod 8 hodin na návrh odborové organisace. Za normální dobu pro práci kancelářskou a duševní se stanoví 6 hodin; pro mzdu se 5/6 hodiny v noci rovněž počítá za celou hodinu. Pro kancelářskou práci, spojenou bezprostředně s výrobou však zůstává normální dobou pracovní 8 hodin. Pro mladistvé od 14 do 16 let se stanoví pracovní doba 4 hodin, od 16 do 18 let 6 hodin. Znovu se připomíná, že není dovolena noční práce mladistvých; výjimky (to jest odchylka od § 14. kodexu, kde se výjimky nepřipouštějí), může povoliti jen lidový komisariát práce a všeruská odborová rada, a to pouze speciálně. § 82. připustil, aby práci přes čas povolovaly odborové organisace v nutných případech, blíže neoznačených, tedy nejen v případech § 94 kodexu. Oddíl VII. (§§ 123 až 139) dekretu opakuje ustanovení kodexu o týdenním klidu, svátcích a dovolené celkem nezměněně, pouze s tím rozdílem, že není určena v dekretu samém délka dovolené, nýbrž její stanovení ponecháno lidovému komisariátu práce v dorozumění s odborovými organisacemi. Dekret z 6. dubna 1921, č. 176 připouští stálé práce přes čas pouze v těch výjimečných případech, kdy při nepřerušitelné práci nebo nevyhnutelnosti stálých služeb není dostatečného kádru zaměstnanců. Pokud se týká dočasných, poukazuje na § 94. kodexu (viz výše). Současně zrušil § 82. všeobecného dekretu o tarifu (takže obnoven ohledně dočasných prací přes čas stav, zavedený kodexem) a zrušil zplnomocnění k prodlužování pracovní doby, dané dekretem č. 506 Sb. z r. 1919 (viz výše).
Ochrana práce.
Před vydáním kodexu platil dekret z 18. (5.) května 1918, č. 474 Sb. o pracovní inspekci, jímž byly současně zrušeny úřady továrních a horních inspektorů, zřízené na základě dřívějších zákonů. — Ustanovení tohoto dekretu byla pak zpracována v IX. (posledním) oddílu kodexu práce (§§ 127 až 137): Ochrana života, zdraví a práce osob činných hospodářsky přísluší pracovní, technické a zdravotní inspekci. Inspektoři a inšpektorky práce jsou voleni odborovými organisacemi; dohlížejí nad zachováváním zákonů a za tím účelem: a) jsou povinni navštěvovati podniky, jakož zařízení pro dělníky (byty, nemocnice, lázně, dětské školky atd.); b) mají právo, aby jim byly podány nutné zprávy a veškeré dokumenty; c) přibírají k provádění ochrany zástupce dělnické kontrol i správy závodu; d) mají právo trestati. Výjimečně mohou sami učiniti nutná opatření k ochraně zdraví a života pracujících, o čemž uvědomí místní oddělení práce. — Technickým inspektorům náleží podobná činnost ve směru bezpečnostním; jsou jmenováni z řad technických specialistů místním oddělením práce. Sanitní inspekce, dozírající na hygienické podmínky práce, jest řízena lidovým komisariatem zdravotnictví v dohodě s komisariatem práce.
Velmi podrobné instrukce pro inspekci práce vydány nařízením lidového komisariátu práce z 31. července 1918, č. 620 Sb.; další instrukce z 15. prosince 1919, č. 173 Sb. ex 1920 stanoví, že pracovní inspekce se vztahuje též na práci v úřadech, v domácnostech a v koncentračních táborech. Pro zdravotní inspekci vydána zvláštní instrukce z 15. ledna 1920, č. 181 Sb., pro technickou inspekci instrukce z 6. února 1920, č. 182 Sb. Dekretem z 26. listopadu 1920, č. 495 Sb. rozšířena platnost ustanovení o ochraně práce i na vojenské podniky a úřady. Již zmíněným dekretem z 24. března 1921, č. 164 Sb. o reorganisaci lidového komisariátu práce vyjmuty ústřední správa i místní správy ochrany práce ze stavu tohoto komisariátu a přiděleny všeruské ústřední odborové radě, resp. místním odborovým radám. Podrobnější ustanovení o této nové organisaci ochrany práce obsahuje dekret z 12. května 1921, č. 238 Sb.
Mzdy.
Před vydáním kodexu byly mzdy (stejně jako ostatní pracovní podmínky) upravovány kolektivními smlouvami, o nichž platil již zmíněný dekret z 2. července 1918, č. 568 Sb. Kodex upravuje »odměňování práce« v VI. oddíle (§§ 55. až 80.). Výši pracovní odměny stanoví tarify, vydávané podle §§ 7. až 9. kodexu pro sovětské úřady centrálním sovětským úřadem (t. j. příslušným lidovým komisariatem), pro veškeré podniky (sovětské, nacionalisované, veřejné, soukromé) odborovými organisacemi ve srozumění se správami podniků, pro práci individuelní a služby odborovými organisacemi. Všechny tarify třeba dá ti potvrditi lidovým komisariatem práce nebo jeho místními orgány. Při tom třeba zachovati následující ustanovení kodexu: Při stanovení normálních sazeb pro určitý odbor rozdělí se zaměstnanci tohoto odboru ve třídy a kategorie, při čemž přicházejí v úvahu: obtížnost práce a nebezpečí s ní spojené, její komplikovanost a vyžadovaná přesnost, stupeň samostatnosti a odpovědnosti, jakož i doba přípravy a školení, kterého práce vyžaduje. Mzda jest dána zařazením zaměstnance do některé skupiny a kategorie, nesmí však býti menší než existenční minimum, stanovené zvlášť pro každé místo lidovým komisáriátem práce a uveřejňované ve »Sbírce zákonu a nařízení«, Zařazení provádějí místní a ústřední odhadní komise, které jsou přičleněny k odborovým organisacím. Tarify stanoví zvlášť odměnu za normální pracovní den, za práci úkolovou a za práci přes čas. Mzda za úkolovou práci se stanoví dělením tarifní mzdy za normální den počtem kusů, který platí jako normální výkon. Mzda za práci přes čas musí býti aspoň o polovinu zvýšena. Mzda se vyplácí během pracovní doby, na místě práce, a až po skončení práce, jde-li o práci trvalejšího rázu, dvakrát za měsíc (15. a posledního dne v měsíci). Mzda může býti peněžní nebo naturální; k vyplácení naturálnímu třeba svolení místního oddělení práce, které spolu s odborovou organisaci stanoví její hodnotu. Odhad tento musí souhlasiti s normami, platnými v oboru úřadů zásobovacích a bytových. Mimo mzdu za práci přes čas není přípustný jiný doplněk mzdy; osoby, zaměstnané na více místech, musí prohlásiti, kde chtějí dostávati mzdu. Osoby, které mají přes tento zákaz dvojí mzdu, dopouštějí se podvodu, jsou stíhány soudně a obnos, převyšující normální mzdu, se srazí z budoucí mzdy. Mimo tento případ nejsou povoleny žádné srážky se mzdy (naproti tomu viz však již uvedený dekret č. 172 Sb. z r. 1920). — Odměna přísluší i po dobu zákonné dovolené. V případě nemoci a nezaměstnanosti vyplácejí se podpory (o tom bude řeč při sociálním pojištění). Vykonané práce a obdržené mzdy a podpory zapisuji se do pracovní knížky.
První všeobecný, pro celou říši platný tarif byl vydán 25. března 1919. Nevztahoval se na učenníky a na vysoce kvalifikovanou odbornou, technickou, obchodní a správní práci. Ostatní zaměstnance rozděloval na 27 tříd, z nichž na př. první (600 rublů měsíčně) zahrnovala sluhy, vrátné, umyvačky, nekvalifikované dělníky pro lehké práce atd. Do 27. třídy (se mzdou 2200 rublů) patřili na př. ředitelé oddělení v komisariátech a nejvyšší úředníci v podnicích. Pro Petrohrad bylo pak minimum zvýšeno nařízením z 20. března 1919 na 720 rublů. — Později byly mzdy vzhledem k drahotě stále zvyšovány. Rovněž tarify často nově upravovány. Tarifem z 16. srpna 1919 zvýšen počet tříd na 35; 1, třída 1200, 27. 3600 a 35. 4800 rublů.
Jak již zmíněno, novou úpravu celého pracovního práva (ovšem spíše jen formálně) provedl dekret z 17. června 1920, č. 276 Sb. (všeobecné ustanovení o tarifech). V oddílu IV. upravuje rozdělení do tarifních tříd, v oddílu VI. obsahuje ustanovení mzdová. Uvádím zde pouze odchylky od kodexu a novoty: Zdůrazněno, že ženy, pracují-li kvalitativně i kvantitativně, stejně jako muži, musí býti stejně odměňovány. Práce, k nimž jest třeba specielních předběžných znalostí anebo zvláštních osobních vlastností, jest odměňovati podle tarifu pro ně stanoveného, i když je koná osoba, nemající formálně této kvalifikace. Při převodu z vyšší kategorie do nižší platí se vyšší mzda ještě po dva týdny. Přejde-li zaměstnanec do jiného podniku, jest třeba nového odhadu za účelem jeho zařazení do tarifní třídy. — Dekretem tímto zavedeny jako nová forma mzdy premie. Účelem jejich jest zvýšení výkonnosti. Přípustný jsou premie jak individuelní, tak kolektivní (pro zaměstnance celého podniku anebo celé skupiny podniků). Normy k stanovení prémií vydává hospodářský orgán (hospodářská rada) v dohodě s odborovou organisací a potvrzuje všeruská odborová rada a lidový komisariát práce. Premie lze poskytnouti: a) za hospodárnost, b) za zlepšenou jakost výrobku, c) za technická zlepšení, d) za zlepšení organisační. Lze užívati různých systémů (proporcionálního, diferenciálního, za šetření časem). — Všechny doplňky normální mzdy nesmí přesahovati 200%, při kusové mzdě 100% tarifní sazby. (K studiu otázky prémiové mzdy byla zřízena zvláštní komise dekretem z 8. června 1920, č. 239 Sb. Pozdější vývoj této otázky jest velmi důležitý: dekretem ze 7. dubna 1921, č. 154 Sb. zrušeno ohraničení při mzdě kusové a prémiové; to jest již přechod k nové hospodářské politice.) Všeobecným ustanovením o tarifech upraveno též odměňování práce přes čas. Zásadní normou jest mzda o polovinu zvýšená oproti normální.18 Stanoví se u osob placených měsíčně (ovšem dvakrát v měsíci) dělením jejich měsíčního platu, a to u osob 8hodinové doby pracovní číslem 200, u osob 6hodmové doby čís. 150. Práce přes čas, placená od kusu, platí se 1½ násobně. Práce ve dny klidu, které nemohou býti nahrazeny náhradním dnem klidu, platí za práci přes čas. Při zastavení práce celého závodu na kratší dobu než 1 měsíc dostávají zaměstnanci 2/3 tarifní mzdy, ne však méně, než činí nejmenší tarifní sazba. Při neúplném zastavení práce může závod přiděliti nepracující zaměstnance do jiných oddělení se souhlasem místní rozdělovny pracovních sil. Trvá-li úplné zastavení práce déle než měsíc, zaregistrují se zaměstnanci tohoto závodu u rozdělovny jako nezaměstnaní a dostanou podporu. (Nařízením lidového komisariátu práce a ústřední odborové rady z 23. března 1921, č. 123 Sb. byla provedena změna potud, že již po 2 týdnech po zastavení celého závodu jsou zaměstnanci pokládáni za nezaměstnané a dáni k disposici místnímu výboru pracovní povinnosti, který určí spolu s odborovou organisací, jak jest jich použiti.)
Podle dekretu z 28. října 1920, č. 449 Sb. má všeruská ústřední odborová rada právo vykládati a doplňovati všeobecný dekret o tarifech s dodatečným potvrzením lidového komisariátu práce. Nařízením z 9. září 1920, č. 367 Sb., bylo provedeno zařazení gubernských měst do různých tarifních skupin. Již zmíněným dekretem z 24. března 1921, č. 164 Sb. o reorganisaci lidového komisariátu práce byly vyjmuty z kompetence tohoto komisariátu tarifní otázky a předány (spolu š tarifními odděleními) odborovým organisacím, takže od té doby rozhodují odborové organišace o tarifních otázkách téměř samostatně. Stav ten potvrzuje dekret z 27. dubna 1921, č. 198 Sb., který dává odborovým organisacím právo řešiti všechny mzdové otázky.
Nařízení z 28, srpna 1920, č. 352 Sb. upravilo placení mzdy po Čas dovolené (střední výdělek za předchozí 3 měsíce, počítaje v to i mzdu doplňkovou, premie atd.). Osoby, které nemohly dovolené použiti, kompensují se na základě obdobných zásad.
Dekret z 6. XI. 1920, č. 497 Sb., obsahuje ustanovení o naturálních prémiích, na př.: při dosažení 1% normy přísluší 25% plné premie v naturaliích, při 2násobné normě 50%, při 2 % násobné 75%, při 3násobné 100%. Pro tyto premie se zřídí u závodů zvláštní fond z naturálií. Další vybudování naturální práce přináší dekret ze 7. dubna 1921, č. 156 Sb. V tomto směru pokračuje dekret z 12. srpna 1921, č. 336 Sb., který zavádí kolektivní mzdu (peněžitou i naturální), což má býti spojeno s renstrinkcí ve státních úřadech a podnicích. Další vývoj: dekret z 16. září 1921, č. 493 Sb., dekret z 29. září 1921, č. 534 Sb. (zřízení státní komise k stanovení úřednického statu) a dekret z 10. září 1919, č. 513 Sb. (základní thése o tarifní otázce vzhledem k nové hospodářské politice) patří již zplna do období nové hospodářské politiky.19
Pracovní výkon.
Dekret z 2. Července 1918, č. 568 Sb. stanovil, že kolektivní smlouvy mají též obsahovati ustanovení o normálním pracovním výkonu a jeho odhadu. Kodex upravil tuto otázku v oddílu VIII. (§§ 113. až 121.). Každý zaměstnanec má vykonati během normální pracovní doby za normálních podmínek určitou práci, která nemá býti menší, než produkční norma, stanovená pro jeho třídu a skupinu. Produkční normy stanoví odhadní komise u odborových organisací (o nichž byla řeč při zařazování zaměstnanců v tarifní třídy) a potvrzuje místní oddělení práce (při sovětu) v dohodě s místní radou národního hospodářství. Nejvyšší hospodářská řada spolu s lidovým komisariatem práce mohou produkční normy zvýšiti neb snížiti všeobecně nebo pro určitý okrsek. Zvláštní normy. o výkonnosti mimo to platí pro vnitřní službu v úřadech a podnicích. — Zaměstnanci, jehož výkonnost jest trvale pod normálem, může býti usnesením odhadní komise přidělena jiná práce buď V téže, nebo jiné (nižší) třídě a skupině (což znamená ovšem i snížení mzdy). Proti tomu je možná stížnost u místního, a dále u krajského oddělení práce. Je-li příčinou zmenšené výkonnosti nesvědomitost nebo hrubá nedbalost, může býti zaměstnanec usnesením správního orgánu v dohodě s odborovou organisací propuštěn bez zachováni zákonné čtrnáctidenní výpovědní lhůty. — Dekret z 27. června 1920, čís, 276 Sb. (všeobecné ustanovení o tarifech) opakuje ustanovení kodexu celkem beze změn.
Z doby krise pochází a přechodný charakter má dekret z 12. července 1919, č. 293 Sb., jenž se snaží přísnými ustanoveními čeliti malé výkonnosti. Všichni zaměstnanci úřadů a podniků jsou povinni pracovati denně nejméně 8 hodin, jedná-li se o fysickou, nejméně 6 hodin, jedná-li se o duševní práci. Všechny uložené práce mají přesně a pozorně vykonávali. Zaměstnanci, stýkající se s obecenstvem, musí bezpodmínečně se chovati zdvořile a pozorně. Zavádí se přísná kontrola docházení: 15 minut zpoždění se počítá jako zameškání celého dne a má za následek srážku se mzdy (v odporu s ustanoveními kodexu). Opakující se zameškání a nezdvořilost k obecenstvu může míti za následek propuštění.
Spory z práce. — Pracovní jurisdikce.
Podle dekretu z 2. července 1918, č. 568 Sb., měly kolektivní smlouvy obsahovati též ustanovení o orgánech, které by řešily spory z práce. V kodexu práce není otázka řešení sporů upravena souhrnně; vzhledem k zásadnímu hledisku kodexu jest řešení sporů věcí orgánů, provádějících pracovní zákonodárství. Má-li zaměstnanec námitky proti nějaké úpravě, odvolá se k vyššímu orgánu. Právo stížnosti jest povoleno v kodexu v těchto případech (které byly jednotlivě již uvedeny v příslušných oddílech článku): proti odmítnutí trvale zaměstnati osobu, podrobivší se zkoušce (§§ 36. až 39.), proti usnesení o přesazení (§§ 43. a 44.) a propuštění zaměstnance (§§ 49. a 50.), proti přesazení do nižší kategorie pro malou výkonnost (§ 118.).
O porušení pracovní discipliny rozhodují soudružské disciplinární soudy, zavedené dekretem z 14. listopadu 1919, č. 537 Sb. Jejich kompetence se vztahuje na zaměstnance všech podniků (i soukromých). Zřízeny jsou při odborových radách a skládají se z 1 zástupce závodní správy, 1 zástupce odborových organisací a 1 delegáta ad hoc voleného valným shromážděním dělníků dotyčného podniku. Soud zasedá veřejně, nikoliv v pracovní době, a jde-li o zaměstnance podniku s více než 500 zaměstnanci, přímo v tomto podniku. Právo žaloby přísluší správě podniku, nebo odborové organisaci, O odvolání rozhoduje s konečnou platností gubernský disciplinární soud (1 člen z guberniálního oddělení práce, 1 z guberniální odborové rady, 1 z guberniální rady národního hospodářství). Tyto soudy byly reorganisovány dekretem z 5. dubna 1921, č. 142 Sb. tak, že 1 člena místního soudu jmenuje odborová rada a 2 volí valné shromážděni podniku; předsedu guberniálního soudu jmenuje guberniální odborová rada, 1 člena hospodářská rada, 1 Člen jest vyslán od místních disciplinárních soudů; s hlasem poradním se účastní člen guberniální rady lidových soudců. Přestupků je velká řada; mezi nimi jsou jmenovány na př.: opoždění, opuštění práce, zahálka, nedbalost a nevšímavost, zaviněný pokles výkonnosti, vedlejší práce v pracovních hodinách, neplnění služebních příkazů, hrubé chování k stranám, porušování tarifů jakož i ustanovení o ochraně práce, nezachovávání pravidel čistoty a pravidel bezpečnostních atd. Mezi tresty jsou na př.: výstraha, důtka, snížení doplňkové mzdy, náhrada ztraceného času, různé úlohy jako trest, přeložení do nižší tarifní třídy, dočasná ztráta aktivního a volebního práva do odborových organisací, propuštění, nucená práce na svobodě, práce v koncentračním táboře.
V době krise byla činnost těchto soudů pro určité důležité obory suspendována a zavedeno trestání administrativní na př.: nařízením z 9. února 1920, č. 64 a 65 Sb. na železných drahách, nařízením z 26. dubna 1920, č. 155 Sb. pro členy výkonných výborů a v sovětských úřadech, nařízením z 12. května 1920, č. 195 Sb. ve vodní dopravě.
Trh práce.
Bursy práce byly zavedeny jíž za prozatímní vlády.20 Dekretem z 6, prosince 1917, č. 94 Sb. byly zřízeny námořní kanceláře pro registraci a zprostředkování práce námořníků, které přičleněny k bursám práce. Dekretem z 31. ledna 1918, č. 319 Sb. byla provedena nová organisace burs práce. Kdežto dříve byly zřizovány v místech s více než 50000 obyvatel, nařídil tento dekret jejich zřízení v místech s aspoň 20000 obyvatel. Jejich úkolem jest registrace všech pracovních sil, zvláště nezaměstnaných, regulace pracovní poptávky a nabídky, statistika atd. Při bursách mají býti zřizovány společné byty, zásobovací místa, čítárny a pod. Všeliké soukromé zprostředkování práce jest zakázáno. Dekretem z 29. října 1918, č. 838 Sb. (doplněným dekretem z 3. května 1919, č. 250 Sb.), zavedeny místo burs místní, krajská atd. oddělení pro rozdílení pracovních sil při sovětech (rozdělovny), která mají býti zřízena již ve všech místech s aspoň 10000 obyvateli. Současně zřízen zvláštní odbor trhli práce v lidovém komisariátu práce. Nařízením z 28. září 1919, č. 464 Sb. znovu důrazně připomenuto, že jest zakázáno obcházení úřadů pro zprostředkování práce a zejména zakázán nábor pracovních sil agenty.
V kodexu práce jsou soustavně zpracována ustanovení o přijímání a propouštění z práce, o čemž již bylo mluveno. Třeba ještě uvésti různá ustanovení kodexu o nezaměstnaných, pokud se týkají trhu práce. Za nezaměstnaného se pokládá podle přílohy k § 79.: 1. každý občan k práci povinný, o kterém jest záznam u rozdělovny, že nepracuje ve svém oboru a že také nedostává mzdu podle svého tarifu; 2. komu byla přikázána práce, trvající méně než 2 týdny; 3. komu byla přikázána dočasně práče, nespadající do jeho oboru. Mimo to platí za nezaměstnaného až do trvalého ustanovení osoba zaměstnaná na zkoušku (§ 35). Při propuštění (§ 48) platí dotyčná osoba za nezaměstnaného od okamžiku výpovědi. Úřady, správy a osoby, vedoucí podniky, jsou povinny každé propuštění ihned hlásiti rozdělovně a příslušné odborové organisaci. Při svémocném opuštění místa (bez svolení orgánu dělnické kontroly) nastává za trest zapsání do seznamu až o týden později. Nezaměstnaní mají nárok na přidělení trvalé práce ve svém oboru podle pořadu zapsání do seznamu. Nezaměstnaný nemá práva odmítnouti práci Ve svém, oboru, nabízenou za normálních podmínek tarifních. (Toto ustanovení platilo již před kodexem na základě dekretu ze 7. září 1918, č. 704 Sb.). Je-li nezaměstnanému přidělena práce nikoli z jeho oboru, jest povinen ji přijmouti, avšak jen dočasně, a zůstane zapsán v seznamu, až se naskytne práce z jeho oboru. Jsou-li hledány pracovní síly pro jiné místo, přidělí rozdělovna v prvé radě nezaměstnané, kteří jsou ochotni na toto místo; není-li jich, doplní scházející z ostatních nezaměstnaných, při čemž nejdříve dlužno poslati osoby, které nikoho svým výdělkem nepodporují.
Poměry úřednictva.
Jak vidno z předchozího, pracovní zákonodárství platí zásadně jak pro pracovníky manuelní, tak pro pracovníky duševní. Později bylo pak ovšem činiti jistý rozdíl, což se zásadně stalo v často již citovaném dekretu ze 17. června 1920, č. 276 Sb., který zavádí jako zvláštní pojem práci kancelářskou a duševní a zavádí pro ni některé odchylky (hlavní: stanovení 6hodinové doby pracovní).
Přes to však buďtež uvedena některá speciální ustanovení, v nichž sovětská vláda zaujala stanovisko k úřednictvu.
Prvním takovým krokem jest proklamace lidového komisaře pošt a telegrafů z 3. listopadu 1917, č. 19 Sb., jímž byl prohlášen program do jisté míry všeobecný pro stanovisko sovětské vlády k úřednictvu. Sovětská vláda ujišťuje, že nemůže vůči státním zaměstnancům jíti cestou vlád buržoasních. Státní služba znamenala dříve nástroj bezpráví a vtiskovala znamení otroka. Nadále musí zaměstnanci býti rovnoprávnými s ostatním proletariatem, Proto se zrušují omezení v koaliční svobodě; oodborové organisace budou přibrány k obsazení kolegia při komisariátu pošt. Právo dělnické kontroly bude platiti i pro poštovní a telegrafní zaměstnance. Nevhodné osoby dřívějšího režimu budou odstraněny. Veškeré sociální pojištění bude se vztahovati těž na tyto zaměstnance. Slibuje se nová úprava platů. Brzy na to následuje pod č. 30 Sb. z r. 1917 dekret »o boji se sabotáží vyšších poštovních a telegrafních úředníků«, V němž ujišťuje vláda, že jsou jí požadavky zaměstnanců nižších kategorií bližší než skupin, které jsou stavěny v popředí vyššími úředníky ministerstva pošt a které si většinou zachovaly starý byrokratický ráz. Sovětská vláda se nezastaví před odporem těchto skupin. Obdobný jest dekret z 5. prosince 1917 č. 88 Sb. o sabotáži úředníků ministerstva zásobování.
Jiná řada dekretů se zabývá platovými poměry úřednictva. Dekret z 23. listopadu 1917, č. 46 Sb. ohlašuje opatření za účelem odstranění vysokých platů a pensi a stanoví plat lidových komisařů na 500 rublů měsíčně. Dekret z 14. prosince 1917, č. 124 Sb. stanoví jako nejvyšší výměru pense 300 rublů. Nařízení z 16. prosince 1917 povoluje dočasně vyplácení pensi pouze ve výši 100 rublů. Dekret z 11. prosince 1917 upravil poměry železničních zaměstnanců; na př. pro Petrohrad kolísají platy mezi 235 až 510 rubly měsíčně. Doba pracovní se stanoví pro manuelní práci na 8, pro duševní na 6 hodin. Nařízením z 13. ledna 1918 upravují se platy poštovních úředníků; nejvyšší plat činí zde již 800 rublů měsíčně. Dekretem z 18. (5.) dubna 1918 a instrukcí ze 4. června (22/května) 1918 zavedena v oboru pošt a telegrafů ve všech stupních správa kolegiálni.
V pozdější době, kdy již boj s úřednictvem nebyl tak prudký, uplatňuje se stále více posice »specialistů«. Tak stanoví nařízení z 20. března 1919, č. 174 Sb., že jest za účelem využití všech produktivních sil země využiti znalostí a zkušeností vyššího technického, komerčního, školního a lékařského personálu v jejich volném čase k odborným poradám, znaleckým posudkům а k provedení určitých úkolů i v jiných institucích, než ve kterých tito pracují. Za to dostanou doplňkovou mzdu. Pro zodpovědné politické pracovníky (vykonávající vysoce kvalifikovanou, učenou, technickou a správní práci) byl dekretem z 11, října 1919, č, 489 Sb. stanoven zvláštní tarif, nahrazený později tarifem z 8. června 1920, č. 231 Sb. Rozděleni na 5 skupin, nejvyšší sazba 9000, nejnižší 5000 rublů. V nejvyšší skupině jsouna př. členové ústředního výkonného výboru, lidoví komisaři, členové nejvyšší hospodářské rady atd. Dekretem z 30. října 1919, č. 510 Sb. (nahraženým pak dekretem z 6. listopadu 1920, č. 444 Sb.) stanoveny zvláštní přídavky pro členy meziresortních komisí, odborné poradce a experty. Poslední úpravu mezd specialistů v tomto období znamená dekret z 16. prosince 1920, č. 520 Sb.; lidový komisariát práce a ústřední odborová rada zmocněny, aby vydávaly pro ně sazby. — Nařízením z 11. března 1920, č. 96 Sb., dán poukaz k pečlivé registraci všech zaměstnanců sovětských úřadů.
Řada opatření směřuje proti nešvaru sinekur, na př. dekrety z 18. září 1919, č. 449 Sb., z 28. září 1919, č. 465 Sb., z 23. ledna 1920, č. 33 Sb. Více úřadů jest dovoleno zastávati jen tehdy, je-li to v zájmu služby; za tato další místa platí se pouze 50% platu, naturální mzda pak přísluší jen za hlavní zaměstnání. Již zmíněný dekret z 26. dubna 1920, č. 155 Sb. a další dekret z téhož dne č. 156 Sb. obsahují velmi přísná disciplinární ustanovení. Úprava v případě částečné nebo úplné nemožností práce.
Vývoj sociálního pojištění.
Sovětská vláda vydala dne 30. října 1917 pod č. 17 Sbírky program dalšího vybudování soc. pojištění, jímž byla slíbena tato opatření : 1. Rozšíření sociálního po jištění na všechny námezdně pracující, a 2. na všechny druhy ztráty pracovní schopnosti; 3. přesunutí placení příspěvků zcela na podnikatele; 4. podpory ve Výši plného pracovního výdělku; 5. plnou samosprávu pojištěnců. Dekretem z téhož dne přenesena správa všech pojišťoven pouze na dělníky, dekretem z 8. listopadu 1917, č. 25 Sb. zvýšeny úrazové důchody o 100% (další zvýšení nastalo v důsledku dekretu z 22. [9.] února 1918, č. 364 Sb.). Dekretem z 11. prosince 1917, č. 111 Sb. zavedeno pojištění v nezaměstnanosti, které později dále vybudováno dekretem ze 7. srpna 1918, č, 641 Sb. Rovněž nemocenské pojištění nově upraveno dekretem z 31. prosince 1917, č. 188 Sb. Centralisai všeho soc. pojištění nastoupila zřízením pojišťov. rady u lidového komisariátu práce (dekrety č. 106 a 148 Sb. z r. 1918). Rada tato se skládá z 24 zástupců zaměstnanců, 8 zaměstnavatelů a dalších zástupců odborových organisací, obcí, lékařů a právníků. Jest odvolací instancí proti rozhodnutí nižších pojišťovacích úřadů. Má zákonodárnou iniciativu ve svém oboru, právo vydávati prováděcí nařízení, stanoviti příspěvky (placené nyní výlučně zaměstnavateli) a stanoviti způsob dávek. Podobně jsou sestaveny (ovšem s menším počtem delegátů) nižší pojišťovací úřady, jejichž organisai upravují dekrety ze 16. pros. 1917 a z 6. března 1918 č. 388 Sb. Dekretem z 29. (9.) února 1918, č. 363 Sb. stanoveny pense pro dělníky následkem práce invalidní, kteří pracovali aspoň 5 let v závodě. Tyto pense ve výši plného pracovního výdělku platí podnikatel — i při zastavení práce a uzavření závodu. Dekretem z 10. října 1918, č. 809 Sb. byla provedena nacionalisace kapitálu podpůrných pokladen železných drah a utvořen z něho zvláštní fond při lidovém komisariátu práce, z něhož poskytovány pense zaměstnancům drah, ztrativším aspoň 10% pracovní schopnosti, v poměru k této ztrátě. Dekret tento se výslovně odvolává na zamýšlený dekret o sociálním zabezpečení, s nímž má také zaopatření železničářů splynouti.
Určitá ustanovení o sociálním zaopatření obsahují také zákony o půdě. Dekret o půdě z 26. září 1917, č. 3 Sb. stanoví (v připojené instrukci), že za neschopné uživatele půdy má obec převzíti obdělání půdy na 2 léta. Pro delší neschopnost a ve stáří zaniká právo užívací k půdě vůbec a dotyčný má nárok na státní pensi. Zákon o socialisaci půdy z 19. (6.) února 1918, č. 346 stanoví výši této pense jako vojenské pense a rozšiřuje povinnost obce starati se o obdělání půdy též příslušníka, sloužícího v rudé armádě.
Zvláštní typ sociálního zaopatření zavedlo sovětské zákonodárství rodinné. Z povinnosti výživy mezi manžely a příbuznými učiněn do jisté míry institut sociální péče. O tom svědčí § 2. dekretu z 27. (14.) dubna 1918, č. 456 Sb. o zrušení práva dědického, jenž výslovně stanoví: »Až do vydání zákona o všeobecném sociálním zabezpečení budou z pozůstalosti živeni « Ustanovení různých dekretů, upravujících právo rodinné, byla pak shrnuta v kodex rodinného práva (vydán v říjnu 1918 pod č. 818 Sb.). Povinnost výživy existuje mezi oběma manžely, dále mezi příbuznými přímé linie a sourozenci; tyto osoby mají též právo na výživu z pozůstalosti. Institutem sociální péče činí tento zbytek občanského práva ustanovení, že nárok mají příbuzní jen potud, pokud se nemohou sami živiti, a že pořadí se stanoví podle potřeby (stupně neschopnosti atd.), nikoli podle stupně příbuzenstva. Výši podpory stanoví v dohodě se zúčastněnými osobami oddělení sociálního zabezpečení při sovětech, v případě spórů rozhoduje lidový soud. (Rodinný kodex byl již novelisován dekretem z 27. září 1921, č. 512 Sb.)
Všeobecné sociální zabezpečení.
Všechny směry sociálního pojištění a i jiné sociální pomoci splynuly pak v následujícím období v jednotném všeobecném sociálními zabezpečení pracujících, z důvodů, o kterých byla řeč již výše.21 Sjednocení to provedeno zákonem z 31. října 1918, č. 906 Sb., k němuž vydáno prováděcí nařízení z 28. února 1919, č. 169 Sb. Zákon vychází s hlediska, že cílem zabezpečení není náhrada ztraceného pracovního výdělku, nýbrž poskytnutí výživy v případě ztráty pracovní schopnosti, ať byla tato ztráta přivoděna jakkoliv. Předpokladem podpory jest nedostatek existenčních prostředků; jsou-li tyto prostředky, avšak nedostatečné, přichází v úvahu jejich doplnění. Zákonu podléhají všechny osoby, které žijí ze své práce. Veškeré veřejné i soukromé osoby jsou povinny přispívati k zabezpečení svých zaměstnanců, otcové rodin k zabezpečení členů rodiny. Děti jest vychovávati na účet státu. Než bude možno provésti vydržování dětí na státní útraty, upraví zabezpečení dětí zvláštní zákon, stejně jako zabezpečení válečných invalidů.
Předmětem zabezpečení jest 1. lékařská pomoc a léky; 2. peněžité podpory; 3. naturální podpory. Lékařská pomoc (ambutorní i trvalá, příp, v, sanatoriích a lázeňská) se poskytuje ve všech případech nemoci a invalidity, při těhotenství a porodu. Odmítnutí lékařské pomoci (mimo případy nebezpečných operací) má za následek ztrátu nároku na podporu. Peněžité podpory jsou dočasné a trvalé. Dočasné, při dočasné ztrátě pracovní schopnosti nemocí, poraněním, při těhotenství a porodu a při nezaviněné nezaměstnanosti. Stanoveny jsou tři sazby podpory; obyčejně se užívá střední sazby, obou ostatních ve zvláštních případech (na př. nižší sazby v případě všeobecné hospodářské krise). Podpora se platí ode dne ztráty pracovní schopnosti za skutečně zmeškané pracovní dny. Zvláštní podpory v těhotenství a při porodu se poskytují po dobu 8 týdnů pro ženy fysicky pracující a 6 týdnů pro ženy duševně pracující. Po tuto dobu jsou ženy osvobozeny úplně od práce. Mimo to dostanou rodičky ještě zvláštní podporu ve výši 15násobné denní podpory k opatření potřeb pro dítě. Kojícím matkám se poskytuje mimo to zvláštní podpora po dobu 7 měsíců. Podpory v nezaměstnání (zásadně podle nejnižší z oněch tří sazeb) možno obdržeti jen v tom případě, že nezaměstnaný byl registrován na burse práce (v rozdělovně pracovních sil při místním sovětu), že nebyl propuštěn pro neschopnost a že neodmítl nabídnutou mu práci, V případě úmrtí přísluší pozůstalým pohřebné ve výši 30násobné denní podpory. — V případě trvalé ztráty pracovní schopnosti činí plná pense obnos 25násobné denní podpory a jest odstupňována podle procenta ztráty. Při ztrátě 60—100% poskytuje se plná pense, při ztrátě 45—60% tři čtvrtiny plné pense, při ztrátě 30—44% polovina plné pense, při ztrátě 15—29% jedna pětina plné pense. Pense se vyplácí měsíčně předem, — Pojišťovací úřady mohou místo peněžité podpory poskytovati i naturální podporu, a sice z části nebo zcela. Hodnota naturální podpory se započítává. Pro naturální podporu přicházejí v první řadě v úvahu těhotné ženy a matky, dále nezaměstnaní a invalidé, jimž se může místo peněžité podpory poskytnouti byt a strava.
Příspěvky platí výhradně zaměstnavatelé;22 pouze samostatní dělnicí platí sami za sebe příspěvky. Výše příspěvků se řídí nebezpečenskou třídou, do které zařazen jest dotyčný druh práce. Těchto tříd jest pět: nejnižší — duševní práce, pro kterou platí 6hodinová doba pracovní, druhá — domácí a zemědělská práce, do ostatních tří jsou zařazeny různé druhy průmyslové práce. Pro každou třídu platí 3 koeficienty nebezpečnosti: střední koeficient v obvyklých poměrech, oba ostatní tza zvláštních okolností, které nebezpečí bud zvyšují nebo snižují. Výše příspěvku se stanoví násobením nejnižší, v dotyčném podniku přípustné denní mzdy koeficientem nebezpečnosti. Příspěvky plynou do všeruského fondu sociálního zabezpečení, který spravuje oddělení sociálního zabezpečení a ochrany práce při lidovém komisariátu práce. V čele tohoto oddělení jest kolegium, volené odborovými organisacemi a potvrzované lidovým komisariatem práce. Jeho podřízenými orgány jsou obdobná pododdělení při sovětech (oblastních, gubernských, krajských). Pododdělení tato se dělí v řadu sekcí, zvláště lékařskou, finanční, organisační, statistickou.
Přestupky se strany podporovaných lze trestati odnětím podpory, při čemž zůstává vyhrazeno stíhání pro podvod. Přestupky se strany zaměstnavatelů se trestají pokutami, případně vězením až do 1 roku.
Třeba ještě uvésti některá doplňující ustanovení kodexu práce. Trvalou nebo dočasnou neschopnost k práci zjišťuje oddělení pro sociální péči lékařskou prohlídkou. Zjištění neschopnosti může navrhnouti kdokoli. Proti výsledku jest možno podati odvolání k lidovému komisariátu zdravotnictví, který může naříditi novou prohlídku. Podporu nemocenskou vyplácejí místní nemocenské pokladny (podřízené ovšem místním oddělením sociálního zabezpečení) podle podrobných ustanovení přílohy k § 79. kodexu. O pravidlech zjišťování nezaměstnanosti byla již řeč výše.
Další vývoj sociálního zabezpečení.
Dekret ze 7. prosince 1918, č. 921 Sb. o hřbitovech a pohřbech, kterým předány všechny pohřební ústavy, krematoria a hřbitovy ve správu místních sovětů a zavedeny jednotné pohřby, stanoví, že pohřby osob, pojištěných podle zákona o všeobecném sociálním zabezpečení, dějí se na účet pohřebného, vypláceného podle tohoto zákona.
Dekretem ze 17. dubna 1919, č. 208 Sb. změněn zákon o sociálním zabezpečení v části, upravující financování tohoto institutu, takže financování sociálního zabezpečení sloučeno ještě úžeji se státními financemi. Dekret z 26. dubna 1919, č. 212 Sb. nařizuje revisi všech pensi, vyměřených již před uzákoněním sociálního zabezpečení a přizpůsobení jich novému zákonu. Ještě existující zvláštní pokladny budou likvidovány a převzaty lidovým komisariatem sociálního zabezpečení. Dekret z 23. květná 1919, č. 286 Sb. upravuje způsob výplaty podpor při dočasné neschopnosti ku práci (nemoci, těhotenství, porodu, úrazu, karanténě) tak, že po prvé dva měsíce jest zaměstnávající podnik (úřad, hospodářství) povinen vypláceti plný výdělek na účet sociálního zabezpečení (dekretem z 12. srpna 1920, č. 343 Sb. prodlouženo vyplácení na 4 měsíce). Po té vyplácí podporu příslušné oddělení sociálního zabezpečení. Nařízení z 15. června 1919, č. 365 Sb. upravuje poskytování zdravotní dovolené; k uděleni jest jedině příslušné oddělení sociálního zabezpečení při sovětu po prohlídce, kterou provede lékařská kontrolní komise. Dovolenou možno uděliti do 2 měsíců, po té jest nutná nová prohlídka, při které se zjistí, zda tu snad není trvalá invalidita. Dekret z 21. července 1920, č. 316 Sb. poskytuje volnou jízdu pro osoby, ubírající se na zdravotní dovolenou. — Dekret z 28. srpna 1919, č. 429 Sb. upravuje podporování členů rodiny, jimž umřel živitel. Podpora se poskytuje osobám, na výživě zemřelého závislým a práce neschopným. Za takové se pokládají osoby mladší 16 let, osoby, ztrativší aspoň 60% pracovní schopnosti a osoby, pečující o jedno nebo Více dětí ve stáří do 12 let. Podpora obnáší 60% minimální tarifní sazby mzdy na 1 osobu, 75% na 2 a 100% na 3 osoby a více; mimo to zvláštní příspěvek pro případ mateřství a pohřebné. Současně se zrušuje povinnost hlavy rodiny platiti příspěvky za členy rodiny. — Dekret z 27. října 1919, č. 518 Sb. stanovil, že pro invalidy práce a války platí tytéž normy, tedy zákon o sociálním zabezpečení. Rovněž se platnost zákona rozšiřuje na rodiny vojínů a námořníků. Invalidy mladší 50 let a s menší ztrátou pracovní schopnosti než 60% jest zapsati u rozdělovny pracovních sil; podniky jsou povinny přijímati je na vhodnou práci. O zprostředkování práce pro invalidy obojího druhu vydán pak zvláštní dekret z 24. října 1921, č. 575 Sb.; osoby a podniky, zaměstnávající invalidy, osvobozeny nařízením z 26. června 1920, č. 278 Sb., od placení příspěvků na sociální zabezpečení. — Nařízení z 30. dubna 1920, č. 264 Sb. upravuje sociální zabezpečení nedospělých tak, že podpora má rodině doplniti příjem, připadající na dotyčného nedospělého, aspoň na výši minimálního tarifu, — Dekrety ze 16. června 1920, č. 300 a z 28. října 1920, č. 485 Sb. zavedly pense pro osoby, zvlášť se zaslouživší o revoluci a jejich rodiny, které nesmí přesahovali 4násobný tarif střední mzdy. — Dekretem z 24. září 1920, č. 384 Sb. osvobozeny odborové organisace, dekretem z 25. listopadu 1920, č. 494 Sb. družstva od placení příspěvků za osoby u nich zaměstnané. — Dekretem z 25. listopadu 1920, č. 493 Sb. přešla péče o nezaměstnané z kompetence lidového komisariátu práce do kompetence lidového komisariátu sociálního zabezpečení. — Nařízením z 26. listopadu 1920, č. 540 Sb. rozšířena platnost norem o sociálním zabezpečení i na slepé a hluchoněmé, ať jest jejich vada jakéhokoli původu, — Dekretem z 21. ledna 1921, č. 53 Sb. (doplněným dekretem z 14. října 1921, č. 561 Sb.) rozšířeno sociální zabezpečení pro případ neschopnosti ku práci na rodiny dělníků a zaměstnanců podle obdobných zásad, jako u výše uvedeného dekretu č. 429 Sb. z r. 1919. Dekrety z 14. května 1921, č. 236 Sb. a z 25. srpna 1921, č. 448 Sb. mají za účel vyvolati účinnější práci v oboru sociálního zabezpečení, zvláště zabezpečení sedláků a rodin rudoarmějců. Za tím účelem se zřizují naturální fondy sociálního zabezpečení a na venkově komitéty vzájemné pomoci, kterým přísluší též pomoc při živelních katastrofách.
Další vývoj, zvláště obsažný dekret z 15. listopadu 1921, č. 627 Sb;, jímž se znovu místo sociálního zabezpečení zavádí sociální pojištění, patří do období nové hospodářské politiky.
Sociální péče v užším smyslu.
Ochrana osob sociálně slabších.
Ochrana žen, dětí a mladistvých.
Mimo ustanovení o ochraně žen a mladistvých porůznu se vyskytujících v pracovním zákonodárství, která již byla na různých místech výše uvedena, jsou ještě některá specielní ustanovení.
Nařízení z 11. listopadu 1920, č. 456 Sb. o ochraně práce kojících žen stanoví, že kojící ženy mají přednostní právo na zaměstnání v institutech, ležících blízko jejich bydliště. Rozdělovny jsou povinny toho. dbá ti při přidělování pracovních sil. Nařízení z 24. listopadu 1920, č. 477 Sb. zakazuje překládali těhotné a kojící ženy bez jejich souhlasu a dávati jim práci přes čas, nařízení z téhož dne č. 478 Sb. zakazuje bezvýjimečně noční práci těchto žen. Nařízení z 9. listopadu 1920, č. 462 Sb. osvobozuje od práce se zachováním mzdy ženy fysické práce na 3 neděle, ženy duševní práce na 2 neděle po potratu, nepřivoděném úmyslně, nebo přivoděném lékařem v sovětské nemocnici.23
Dekret ze 17. května 1919, č. 238 Sb. zavádí podle slibu, daného zákonem o sociálním zabezpečení, bezplatnou dětskou výživu, prozatím pouze v několika guberniích. Dětem do 14 let jest poskytovati výživu na účet státu bez ohledu na poměry rodičů. Zásobovací orgány mají v první řadě přihlížeti k dětské výživě. Dekretem z 12. června 1919, č. 296 Sb. rozšířena bezplatná , dětská výživa na děti do 16 let a dekretem z 15. června 1920, č. 257 Sb. upravena nově její organisace. U orgánů zásobovacích zřízeny pro ni zvláštní sekce za účasti zástupců vyučování a zdravotnictví. I za nové hospodářské politiky prodloužena platnost těchto dekretů a nařízení dalším vybudováním dětské výživy dekretem z 28. července 1921, č. 358 Sb.
Dekretem z 3. července 1919, č. 338 Sb. stanoveno, že se zásadně nepřipouští práce a registrace osob mladších 16 let. Pouze výjimečně, v dobách krise, kdy jest nemožno děti vydržovati ze sociálního zabezpečení, může inspektor práce připustiti zaměstnání dětí od 14 do 16 let, a to nejvýše 4 hodiny denně, začež dostávají plnou mzdu mladistvého dělníka. Toto zmocnění inspekce práce potvrdilo nařízení z 11. prosince 1920, č. 518 Sb. Nařízení z 24. prosince 1920, č. 534 Sb. upravuje práci nedospělých s ohledem na všeobecné a odborné vyučování.
Za účelem všeobecné ochrany matek a dětí zřízeny již dekrety z 2. prosince 1917, č. 81 Sb. a z 31. prosince 1917, č. 193 Sb. volená kolegia lékařská, která současně se měla starati o potírání nemocí a úmrtnosti. Dekretem z 14. ledna 1918, č. 227 Sb. zřízena komise pro nezletilé, složená ze zástupců (po jednom) úřadů sociální péče, osvěty a zdravotnictví, z nichž musí aspoň jeden býti lékař. Komise ty podléhají výlučně lidovému komisariátu sociálního zabezpečení a jsou jedině příslušný k posuzování protisociálních činů nezletilých do 17 let, kteří jinak vůbec nepodléhají trestnímu řízení. Komise vyšetří věc a nezletilého buď osvobodí nebo předá do zvláštního útulku. — Kodex rodinného práva vybudoval poručenství jako instituci sociální péče; poručenskými úřady jsou jedině oddělení sociálního zabezpečení při gubernských sovětech, jmenují poručníky a kurátory a vykonávají nad nimi dozor. Totéž platí o poručenství nad duševně chorými. (Dekretem z 2. prosince 1920, č. 502 Sb. byla tato část kodexu změněna potud, že poručenství dětí přešlo do kompetence lidového komisariátu nár. osvěty a ochrana duševně chorých do kompetence lidového komisariátu zdravotnictví.) — Dekretem ze 4. ledna 1919, č. 32 Sb. zřízen Sovět ochrany dětí (předseda; lidový komisař osvěty, členové: komisaři sociálního zabezpečení, práce, zdravotnictví a zásobování), jenž má zákonodárnou iniciativu, právo vydávati svoje instrukce a právo veta ohledně všech opatření, týkajících se dětí. Stálé komise pro dozor nad nedospělými, zřízené nařízením z 31. srpna 1919, č. 425 Sb. ve všech gubernských a újezdních centrech ze zástupců inspekce práce, zásobování, sociálního zabezpečení, osvěty, odborových organisací a komunistického Svazu mládeže, mají dozírati na plnění předpisů o ochraně práce dětí a starati se o školskou výchovu. Dekret z 10. prosince 1919, č. 564 Sb. upravuje ochranu defektních dětí, dekret z 15. září 1921, č. 497 Sb. soustřeďuje ochranu zdraví dětí u zdravotních orgánů, a dekret z 23. září 1921, č. 506 Sb. zavádí dětskou sociální inspekci.
Dekret z 13. května 1921, č. 232 Sb. ukládá gubernským odborovým radám, aby zřizovaly pro osvěžení pracujících domy odpočinku, v prvé řadě z bývalých vil měšťáků, klášterů a šlechtických zámků. K návštěvě jich obdrží dělníci po řadě jednodenní dovolenou.
Rodiny vojáků a váleční poškozenci.
Pro soc. péči o tyto osoby platí velká řada dekretů. Budiž uveden dekret z 24. prosince 1918, č. 1014 Sb. o zabezpečení rudoarmějců a jich rodin, později stále doplňovaný, který povoluje měsíční podpory. Jiná řada dekretů (nа př. dekret z 20. března 1919, č. 114 Sb.) zabezpečuje rudoarmějcům obstarání jejich polí, což se ukládá zemědělským oddělením a selským sovětům. — Zásadní úprava požitků válečných poškozenců byla provedena dekretem z 30. dubna 1919, č. 220 Sb. Podle něho mají právo na pensijní zaopatření vojáci rudé armády, námořníci rudého loďstva, vojenští zaměstnanci, bývalí rudoarmějci a Členové rudých gard. Pense invalidní jsou trvalé nebo dočasné a odstupňované podle stupně ztráty pracovní schopnosti. Při 60—100% ztrátě obnáší pense 25násobný denní výdělek, obvyklý v místě pobytu důchodce, při 45—60% ztrátě tři čtvrtiny plné pense, při 44—30% ztrátě polovinu plné pense, při 29—15% ztrátě jednu pětinu plné pense. Potřebují-li důchodci pomoci osob třetích, zvýší se jim pense. Má-li důchodce vlastní jiný příjem, stanoví se pense tak, aby doplňovala příjem na střední výdělek, příp. se vůbec nepřizná. Ztrátu pracovní schopnosti stanoví pensijní komise u oddělení sociálního zabezpečení při sovětech, od nich jest možno odvolání ke gubernským oddělením. Členové rodiny zemřelého či nezvěstného válečného invalidy či rudoarmějce obdrží 60% jde-li o 1 osobu, 75% jde-li o 2 osoby a 100% invalidní pense, jde-li o 3 nebo více osob. — Jak vidno, jsou tyto normy obdobné všeobecnému sociálnímu zajištění. O sjednocení norem, platných pro invalidy války a práce, jakož i o povinném zaměstnávání invalidů bylo již mluveno.. — Obdobné zaopatření, jako invalidním rudoarmějcům, bylo povoleno nařízením z 1. srpna 1919, č. 380 Sb. uprchlíkům z evakuovaných krajin a jejich rodinám, dále obětem protirevoluce (dekrety z 3. září 1918, č. 792 a z 29. července 1919, č. 382 Sb.), a konečně i invalidům býv, carské armády (na př. dekret ze 16. června 1920, č. 255 Sb.).
Dodatek.
Nová hospodářská politika.
Jako hlavní příčiny nové hospodářské politiky sovětského Ruska (zvané zkráceně »NEP«24 možno jmenovati: nutnost kompromisu s největší částí obyvatelstva, totiž se sedláky, a okolnost, že světová »revoluce nevypukla, takže Rusko bylo nuceno vyvoditi důsledky ze své isolované posice. Lenin vyjádřil to stručně : »Buď uspokojíme sedláky nebo nebudeme moci udržeti diktaturu proletariátu.« Sokolnikov považuje NEP za vyjádření poměru sil a vztahů mezi dělnictvem a maloměšťáctvem (sedláky), což nebylo znát, dokud obě tyto třídy bojovaly společně proti feudalismu a buržoasii (v období »válečného komunismu«), kdežto po skončení boje bylo třeba tento portier trvale upraviti. Varga formuluje podstatu NEP takto : Stát nedává nyní zásadně všem svým příslušníkům práci a zaopatření, nýbrž jest pouze jedním z hospodářských subjektů mezi ostatními hospodářskými subjekty na svém území. Hlavní etapy NEP jsou: naturální daň Pbilní (místo dřívějšího stát. monopolu), pronájem podniků, znovuzavedení daní a poplatků (jízdného na drahách a pod,), připuštění úvěrových operací, omezený volný trh, koncese. Výslednici možno charakterisovati jako zvláštní druh státního kapitalismu, totiž státního kapitalismu, řízeného dělnickým státem. Třeba. připomenouti : toto pojímání není nové, Lenin považuje státní kapitalism za krok ku předu směrem k socialismu již v brožuře »Hrozící katastrofa a jak jí čeliti«, psané v roce 1917 (před listopadovou revolucí); jakož i v dalších svých četných brožurách a řečech.25 Podle Lenina jsou tyto kompromisy nutné v době přechodu, kdy existují vedle sebe proudy náležející různým společenským řádům (a zvláště v Rusku, kde jsou ještě elementy domácího, naturálního a patriarchálního hospodaření vedle forem malo- a velko- kapitalistických, jakož i socialistických). Státní kapitalism jest materielní průpravou k socialismu a pokrokem vůči malovýrobe a naturálnímu hospodářství.26
V oboru průmyslu jeví se působení NEP takto: Nacionalisace podniků zásadně zachována. Podniky náležejí státu, pokud není o nich výslovného jiného ustanovení. Malé podniky (do 20 zaměstnanců) zůstávají nacionalisovány, byly-li účinně nacionalisovány již dne 17. května 1921. Malé podniky, které v tento den nebyly nacionalisovány účinně (t. j. nebyly skutečně převzaty anebo se nevyplácely), mohou býti vráceny dřívějším majitelům. Ostatní malé podniky zůstanou do budoucna nenacionalisovány. Podniky střední a velké zůstávají nacionalisovány; změny se týkají správy a zásobování. Za režimu NEP jest rozeznávati: podniky řízené a úplně zásobované státem, podniky řízené a částečně zásobované státem, podniky řízené státem, avšak jím nezásobované, podniky, které mohou býti pronajaty nebo koncedovány, podniky přenechané do správy akciovým společnostem za účasti státu (smíšené). Z podniků řízených státem utvořeny trusty, a to bud z jednoho celého oboru v celé říši (na př. průmysl cukerní), nebo z jednoho oboru v určitém kraji (na př. lesy, doly), nebo z různých příbuzných oborů v určitém kraji (na př. textilnictví).
V důsledku toho jest rozeznávati dvojí pracovní zákonodárství: 1. všeobecné, platné za všech okolností a upravující pracovní dobu, práci žen a dětí, přijímání a propouštění zaměstnanců, dovolené, ochranu práce a sociální pojištění; 2. specielní, různé pro různé obory a druhy podniků, upravující mzdy, kolektivní smlouvy, dělnickou kontrolu, spory z práce a stávky. Z všeobecného pracovního zákonodárství největší změnou bylo, že místo všeobecného sociálního zabezpečeni nastoupilo opět sociální pojištění (dekret z 15. listopadu 1921, č. 627 Sb.); pojistné případy (dočasná nebo úplná ztráta pracovní schopnosti, smrt, nezaměstnanost) zůstávají jako dříve, pojištění se však nevztahuje na všechny pracující, nýbrž pouze na zaměstnance podniků všeho druhu. Příspěvky platí i na dále zaměstnavatel, fondy však vedeny podle zásad pojistných a použití jich omezeno výhradně na pojištění.
Mzdy v podnicích řízených a zásobovaných státem se řídí normami o kolektivních mzdách (jak bylo uvedeno již výše), mzdy v podnicích řízených státem, jím však nezásobovaných a v ostatních se stanoví na základě kolektivních smluv. Kolektivní smlouvy stanoví v těchto podnicích rovněž další pracovní podmínky, pokud nejsou stanoveny všeobecným zákonodárstvím. Nově přichází k platnosti system dělnické kontroly (závodní výbory), avšak v daleko menším rozsahu než po revoluci. Spory z práce se řeší paritními komisemi. Odborové organisace přejímají opět své dřívější úkoly hájení zájmů zaměstnanců.27
Podle posledních zpráv (radio z 25. října 1922) bylo nové pracovní zákonodárství shrnuto v nový kodex práce, jehož hlavní zásady sdělují »Informations sociales. Questions Russes« z 10. a 24. listopadu 1922: Na místo povinné práce volná pracovní smlouva; nucené práce přicházejí v úvahu jen při velkých národních katastrofách. Nový kodex stanoví práva odborových organisací a závodních výborů a,, určuje minimální, mzdu. Pracovní doba jest 8hodinná. Zaměstnanci mohou opustiti zaměstnání po 7denní výpovědi, zaměstnavatelé mohou dáti výpověď jen v určitých případech jako jsou; neschopnost, sabotáž, zastavení práce v celém podniku.
Poněvadž pracovní zákonodárství z období NEP jest ještě ve vývoji a období to samo není ještě ukončeno, nutno podrobnější zpracování nového pracovního zákonodárství ponechati na pozdější dobu.
Prameny použité při této práci:
Zákoníky:
»Kodex der Arbeiter der R. S. F. S. R.« 1920.
»Die erste Gesetzessammlung der R. S. F. S. R.« (kodex rodinného práva, s předmluvou Hoichbargovou, vydáno u Seehofa, Berlín 1921).
Se strany nebolševické:
Klibanski: »Die Gesetzgebung der Bolschewiki«, vydáno u Teubnera 1920. Sbírka německých překladů nejdůležítějších dekretů z prvního roku sovětské vlády s krátkou předmluvou — velmi nestranná a objektivní.
Dr. Axel Freih. v. Freytagh-Loringhoven: »Die Gesetzgebung der russischen Revolution« (Halle 1920) a »Die Entwicklung des Bolschewismus in seiner Gesetzgebung« (Halle 1921, bezprostřední pokračování prvé knihy). Autor provedl v těchto dvou knihách stručně souvislé zpracování bolševického práva s hlediska konservativního.
»Les Conditions du Travail dans la Russie des Soviet's«, Paříž 1920. Vydáno Mezinárodním úřadem Práce jako informace pro členy zamýšlené misse tohoto úřadu do Ruska. Dokumenty zpracoval Pardo. Dnes zastaralé.
Se strany bolševické:
Všeobecně přístupným pramenem jest »Russische Korrespondenz«, revue vydávaná v Hamburku, věnovaná hospodářským, sociálním a kulturním poměrům nynějšího Ruska a přinášející četné články představitelů nynějšího režimu. Sociální politiky se dotýkají zvláště tyto články:
Ročník 1920, č. 8/9. Krestinskij: »Die Konsumkooperation in Russland.« — Č. 10. Vinokurov: »Die soziale Fürsorge in Sowjetrussland.« — Semaško: »Der Kinderschutz in Sowjetrussland.« — Č. 11. Sviderskij: »Die Lebensmittelpolitik der Sowjetregierung.« — Strumilin: »Der Arbeitsschutz der Jugendlichen in Moskau.« — Č. 14/16 a 17/18. Anikst: »Die Organisation des Arbeitsmarktes in den ersten zwei Jahren der Sowjetregierung.« — Č. 19/20. Nogin: »Mutteru. Säuglingsschutz in Sowjetrussland.« Jelisarov: »Der Kinderschutz irt Sowjetrussland.«
Ročník 1921, č. 1/2. Semaško: »Die Sowjetmacht u. die Volksgesundheit. — č. 6. Vinokurov: »Die soziale Fürsorge in Sowjetrussland.«
Ročník 1922. č. 1/3. Borijan: »Die Arbeiterkontrolle 1917—1921.« — Černomordik: »Die Aufgaben des Arbeiterschutzes in der neuen Wirtschaftspolitik.« — Miljutin: »Die Sozialversicherung unter den Verhältnissen der neuen Wirtschaftspolitik.«
Doplněk k úvodu v předešlém čísle »Sociální Revue« a k pramenům:
Oproti původnímu úmyslu neomezil jsem se na pouhý přehled zákonodárných aktů. nýbrž podávám i jejich stručný obsah. Pouhý výčet by měl jen tehdy význam, kdyby byl úplný, což vzhledem k neúplnosti pramenů není pro ten čas možno. Ježto však sovětské zákonodárství mnohem více než jiné tvoří celek prodchnutý jednotným duchem, zvláště pak sociální politika co nejúžeji souvisí s hospodářskou politikou, bylo nutno předeslati aspoň povšechnou charakteristiku sovětského práva vůbec, sociálně-politického pak zvláště. Je to tím více nutné u sovětské republiky, o jejímž zákonodárství je dosud u nás poměrně málo známo. Výhrady dříve učiněné zůstávají ovšem plně v platnosti. — Literatura o sovětském právu, zvláště o ústavě a systému rad, jakož i o ruském hospodářství jest již dnes tak ohromná, že k pouhému vypočtení jejímu nestačí rámec článku.
Krátce před dokončením této statě bylo mi umožněno srovnati německé prameny uvedené, v předešlém čísle s oficielními ruskými publikacemi zákonů, při čemž jsem shledal, že ony německé prameny byly velmi spolehlivé. Poněvadž byl článek v podstatě hotov, doplnil jsem jej pouze; poněvadž však některé částky »Sbírky zákonů« scházely, není i tak možno ručiti za úplnost.
Oficielní sbírkou jest »Собрание узаконений и распоряжений рабочего и крестьянсkого правительства« (Sbírka zákonů a nařízení dělnicko-selské vlády), vycházející po částkách. Cituje se tak, že se uvede číslo sbírky (odpovídá naší »částce«) a článek (t. j. jednotlivý zákonodárný akt), na př.: »Zákon o jednotné pracovní škole, Sb. zák. z r. 1918, č. 74, čl. 812.« Poněvadž není možný omyl, cituji pouze čísla článků. Bolševici založili po svém převratu tuto sbírku vedle sbírky prozatímní vlády, která vycházela ještě nějakou dobu, a začali číslovati od jedné průběžně až do konce roku 1918. Datovány všechny zákonodárné akty nebývaly, zvláště s počátku; kde schází datum podpisu, uvádím tedy datum publikace bez bližšího rozlišení. Třeba připomenouti, že data až do 1. února 1918 jsou dle starého počtu (13 dní za naším); dekretem z 25. ledna 1918, č. 289 Sb., byl v Rusku zaveden západoevropský kalendář, takže data z doby po 1. červenci 1918 jsou dle nového počtu. V přechodném období (od 1. února do 1. července 1918) bylo uváděno datum dle starého počtu v závorce. Dekretem z 10. října 1918, č. 804, zaveden byl nový pravopis, jímž pak tištěny všechny oficielní publikace počínaje od 15. října 1918.
Obdobnou sbírku vydává též asi od konce r. 1919 Ukrajina a snad i jiné autonomní republiky.
Poněvadž jednotlivé částky Sbírky z prvních let jsou rozebrány, vydalo oddělení pro publikaci zákonů zvláštní »Сборник декретов« (Sborník dekretův) ve 2 svazcích: za léta 1917/18 a 1919. Vynechány však dekrety zrušené, změněné, převzaté v kodexy nebo pozbyvší významu.
K vůli stručnosti neuvádím, který zákonodárný sbor anebo lidový komisariát dotyčný akt vydal.
Oprava. V předešlém čísle »Soc. Revue« má státi na str. 270 v poznámce místo »Kodex der Arbeiter«: »Kodex der Arbeit.«

Úřední sbírkou, v níž otiskovány zákonodárné akty prozatímní vlády, byla »Sbírka zákonů a nařízení vlády«, která vycházela jako úřední orgán prozatímní vlády až do 4. prosince 1917 (tedy ještě více než celý měsíc po bolševickém převratu). Úřední sbírkou z doby vlády rad jest »Sbírka zákonů a nařízení dělnicko-selské vlády«, která začala vycházeti ihned no převratu, takže po určitou dobu existovaly vedle sebe dvě úřední sbírky.
článek: »Třetí výročí proletářské revoluce a právo« v Russische Korrespondenz, prosinec 1920.
Bližší k charakteristice sovětského občanského a trestního práva, jakož i ústavy rad, obsahují moje články v čtrnáctidenníku »Varu«, ročník I. č. 11, 12 a 15.
O celém sovětském zákonodárství platí, že jest nutno míti zřetel k současným událostem, chceme-li mu porozuměti. Rozsah článku ovšem takový výklad mimo některé poukazy nepřipouštěl. Platí to zvláště o výborech chudiny, které byly činem vynuceným tehdejším desolátním stavem zásobování. Leví eseři potírali prudce tento dekret a jejich odpor proti tomuto opatření byl jedním z hesel, s nimiž počali své povstání v červnu 1918.
Bližší informace o tendencích ruského agrárního zákonodárství v této době viz na př.: Miljutin: »Sozialismus und Landwirtschaft« v č. 14—18 Russ. Korrespondenz, ročník 1920.
O tom viz na př.: Varga: »Die Schaffung eines einheitlichen Wirt schaftsplanes in Sowjet-Russland«, Russische Korrespondenz č. 1.-2." z roku 1921. Literatura o ruských problémech hospodářských vůbec jest dnes již nepřehledná. Souvislé informace o organisaci průmyslu a tendencích sovětské hospodářské politiky v tomto období podává na př,: Goldschmidt: »Die Wirtschaftsorganisation Sowjet-Russlands«, Berlín 1920: Miljutin: »Zwei Jahre ökonomischer Diktatur des Proletariats in Russland«, Hamburg 1920; Miljutin: »Die Organisation der Volkswirtschaft in Sowjet-Russland«, Hamburg 1921.
*) Viz o tom též »Conditions du Travail dans la Russie des Soviets«, str. 187.
Viz na příklad v pramenech Uvedený článek Andrejevův. I zde jest literatura již nepřehledná,
Viz též »Conditios du Travail . . .« str. 251 a následující.
O kodexu práce pojednal souhrnně v č. 1 ročníku II, »Sociální Revue« Dr. Masařík (»Zásady ruského zákoníku práce z r. 1919.«).
V poslední době ohlášen již nový kodex práce, jakož i nová úprava sociálního zabezpečení, vzhledem k změnám zavedeným »novou hospodářskou politikou«.
Proto jest neporozuměním viděti v »postátnění «odborových organisací, konsumních družstev, jakož i v poklesu významu dělnické kontroly, nějakou zradu na původně hlásaných zásadách. Naopak. Všechny spory toho se týkající (a bylo jich v Rusku hodně) točily se kolem praktické otázky, jak vymeziti co nejvhodněji a nejúčelněji působnost těchto různých orgánů, mezi nimi i státních.
Das Programm der kommunistischen Partei Russlands (Bolschewiki), Curych 1920, str. 64. Программа российской комунистической партии (Большевиков) Прага 1920, str. 28. Populárně vyloženo v knize Bucharin-Preobraženskij »Das ABC des Kommunismus«, Hamburg 1921, str. 355 a násl.
Zásadní pojetí sovětské sociální politiky podává též v pramenech citovaný článek Vinokurovův.
Die Gesetzgebung der russischen Revolution, str. 223.
Klibanski (viz prameny) překládá mylně: »Wer nicht arbeitet, hat kein Daseinsrecht«, zapomíhaje, že ест podle nového pravopisu = jí = естъ podle dřívějšího pravopisu; jest, existuje, by musilo býti psáno есть.
Sovět (rada) dělnické a selské obrany zřízen dekretem z 30. listopadu 1918, č. 924 Sb., k účelné obraně revoluce proti světovému imperialismu. Úkolem jeho bylo mobilisovati všechny síly a prostředky země k jednomu účelu a z jednoho centra. Tento dekret praví, že nejen v armádě a loďstvu, nýbrž i v dopravě, průmyslu a zásobování musí panovati vojenský režim, jako již ostatně dekretem z 2. září 1918 byla celá sovětová Rus prohlášena jediným vojenským táborem. Sovět obrany se skládal z předsedy rady lidových komisařů, předsedy revolučního vojenského sovětu, lidového komisaře železnic, zásobování a zástupce ústředního výk. výboru sovětů. Usnesením VIII. sjezdu sovětů z 28. prosince 1920, č. 2 Sb. ex 1921, změněna jeho organisace vzhledem ke klidnějším poměrům a přejmenován na Sovět práce a obrany. Nyní je složen z předsedy rady lidových komisařů, lidového komisaře vojenství, předsedy nejv. hospodářské rady, lidového komisaře práce, železnic, zemědělství, zásobování, ze zástupců dělnicko-selské inspekce a všeruské odborové rady. Vydává též závazná právní ustanovení (dekrety a nařízení).
Obligatórni práce přes čas, zavedená v době krise již uvedeným dekretem z 28. dubna 1920, č. 244 Sb., placena: za první dvě hodiny přes čas 1½, za další 2 hodiny přes čas 2násobně.
O vývoji mzdové otázky v Rusku od kolektivních smluv, přes státní normalisaci mezd prostřednictvím odborových organisačí, až к novým formám: naturální premie, kolektivní mzda, viz: Rezníkov: »Die Resultate der Tarifarbeit der Gewerkschaften.« Russische Korespondenz č. 6, červen 1922. Podle něho zaváděla se částečná naturální mzda již ke konci r. 1919. (Hlavní důvod: zásobovací krise, transportní krise, a sabotáž sedláků, kteří nenosili zboží na trh, takže je stát musil opatřovati sám.) Kekonci r. 1920 obnášel peněžní díl mzdy obyčejně jen asi 10—15 proc. celé mzdy; tím splynuly tarify do jisté míry s normami zásobovacími. O kolektivní mzdě viz: Andrejev: »Die Gewerkschaften in den vier Jahren der proletarischen Revolution« a Chalatov: »Die Kollektivversorgung und die verstaatlichte Industrie,« Russ. Korr. č. 1—3 (březen 1922). Andrejev definuje kolektivní mzdu jako zúčtování státu se závodem jako celkem nazákladě jeho výkonnosti.
Viz »Sociální revue«, roč. III., č. 5, str. 273.
O příčinách, proč byl výraz »социальное страхование« (sociální pojištění) nahrazen výrazem »социальное обеспечение« (sociální zabezpečení), viz Vinokurov: »Die soziale Fürsorge in Sowjet-Russland«, Russ. Korrespondenz, č. 6 z r. 1921, str. 560.
Zaměstnavatelem jsou míněny v druhém období jak soukromé osoby a společnosti, tak správy sovětských podniků, úřadů a hospodářství.
Nařízení toto bylo vydáno v důsledku nařízení lidového komisariátu zdravotnictví a justice z 18. listopadu 1920, č. 471 Sb. (ač má toto pozdější datum, nepochybně bylo koncipováno dříve), jímž byla stanovena beztrestnost potratu a nařízeno bezplatné jeho provádění v sovětských nemocnicích. Trestným činem zůstává pouze vyhnání plodu od nepovolané osoby a vyhnání plodu provedené lékařem tajně. K odůvodnění se praví, že sovětská vláda považuje umělý potrat za zlo způsobené špatným společenským řádem a proto jest nutno, než bude možné plné zabezpečení žen a děti, připustiti beztrestnost umělého potratu.
= новая экономическая политика.
»O dětinství »levých« a jejích maloměšťáctví«, psáno r. 1918, »Radikalism, dětská nemoc komunismu«, psáno r. 1920, brožura »O naturální dani« z r. 1921 a zvláště řeči na 10. a 11. kongresu komunistické strany r. 1921 a 1922.
Ruská literatura o NEP jest dnes již nepřehledná. Zásadní hlediska osvětlují zvláště tyto statě uveřejněné'v Russische Korrespondenz: Lenin: »Die Vorbedingungen und die Bedeutung der neuen Politik Sowjet-Russlands (Uber die Naturalsteuer)«, (č. 5, květen 1921), Varga: »Sozialismus und Kapitalismus in Sowjet-Russland« (č. 10—11, listopad 1921), Sokolníkον: »Die neue Wirtschaftspolitik Sowjet-Russlands« (č. 4—5, duben-květen 1922). Další materiál obsahuje »Jahrbuch für Politik, Wirtschaft und Arbeiterbewegung 1922—23«, Hamburg 1922. Spisem pojednávajícím souborně o NEP s hlediska sociálního zákonodárství jest publikace Mezinárodního úřadu Práce: »L’organisation de l’industrie et les conditions du Travail dans la Russie des Soviets«, Ženeva, 1922. — Specielním problémem se obírá Olberg: »Die Bauernrevolution in Russland. Die alte und neue Politik Sowjet-Russlands.« Leipzig 1922.
Bližší o nynějších pracovních podmínkách viz též ve stati lidového komisaře práce Schmidta »The Reform of Labour Legislation in Russia« v Keynesově publikaci »Reconstruction in Europe«, č. 4 z 6. července 1922.

Citace:

HANNA, Otakar. Je notář jako soudní komisař opravdu orgánem soudním?. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1934, svazek/ročník 16, číslo/sešit 9, s. 79-79.