NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12806.

Stavební právo: 1. * Regulační plán města Bratislavy může za okolností upravovati i vnitřní stavební čáry. — 2. * Ustanovení zákonů o stavebním ruchu č. 43/1928 a 45/1930 Sb. o maximální výšce budov nebrání tomu, aby v zájmu veřejném byla v regulačním plánu města Bratislavy tato výška omezena.
(Nález z 3. března 1937 č. 11.325/37.)
Věc: JUDr. Josef a Marie K. v Bratislavě proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 13. září 1934 o regulační úpravě.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Zastupitelský sbor města Bratislavy se usnesl 26. února 1934 na regulační a zastavovací úpravě bloku mezi ulicemi Růžovou, Štúrovou, Fochovou, Mostovou a Polovnickým radám. Podle tohoto usnesení stanoveny byly jednak pro řečený blok regulační a stavební čáry, jednak učiněny byly disposice o zastavění tohoto bloku. Pokud je to pro dnešní spor významné, bylo stanoveno:
1. Pro celé regulované území určeny byly vnitřní stavební čáry souběžně se zevnějšími regulačními čarami ve vzdálenosti od 11 až do 17 m, při čemž mimo jiné na parcele č. 1746/1 povoleno bylo dvorní křídlo v rozměrech v plánu uvedených, a to tak, že na hranicích mezi parcelami č. 1746/1 a 1747 (s eventuálním vyrovnáním hranice) bylo dvorní křídlo povoleno do hloubky maximálně 15 m za vnitřní stavební čáru a v šířce maximálně 12 m. Kromě tohoto zastavění za vnitřními stavebními čarami povoleno bylo zastavili další dvorní plochy jedním podlažím, avšak jen tehdy, bude-li přízemí a 1. poschodí celé budovy využito výlučně jen pro obchodní a kancelářské účely a bude-li zabezpečen dostatečný přístup světla a vzduchu. Určiti rozsah tohoto event. dalšího dvorního zastavění v podrobnosti bylo ponecháno stavební vrchnosti na podkladě návrhu regulačního poradního sboru při vydání parcelačního nebo stavebního povolení.
2. Výška staveb v regulovaném bloku stanovena byla na 18 m s dalšími podmínkami, které pro dnešní spor nejsou významné. —
St-lé, jakožto majitelé parcely č. 1746/1, podali proti tomuto usnesení odvolání, které bylo však nař. rozhodnutími zamítnuto jako bezdůvodné.
Nss uvažoval o stížnosti na toto rozhodnutí takto:
Ve věci samé jde v podstatě o přípustnost určitých regulačních úprav, které se staly usnesením měst. zastupitelského sboru z 26. února 1934.
Otázkou právního charakteru regulačního plánu usneseného zastupitelským sborem města Bratislavy na základě §§ 1 a 7 městského stav. statutu z r. 1872 a § 1 doplňku k němu z r. 1881 se zabýval soud již v nálezu Boh. A 10655/33 a vyslovil tu názor, že právní charakter regulačního plánu tohoto je ve své podstatě stejný jako charakter plánu polohy podle českého stav. řádu. Vedle funkce své evidenční má tento plán podati, pokud možno, obraz o tom, jak se má co do způsobu zastavění v budoucnosti postupovati, zejména, jak má býti to které území do plánu pojaté v budoucnosti regulováno. Po této stránce pak se jeví regulační plán jako generální opatření úřadu, které obsahuje směrnice pro příští postup jak úřadů stavebních, povolaných vyřizovati konkrétní stavební záležitosti, tak i majitelů pozemků do plánu pojatých, kteří budou vykonávati svá subjektivní práva stavební. Stavební statut, ani doplněk k němu neurčuje ovšem výslovně, co vše může býti obsahem regulačního plánu. Avšak z jednotlivých disposic zmíněných právních předpisů i z účelu regulačního plánu lze dospěti k názoru, že právě tak jako podle jiných stav. řádů, zejména českého stav. řádu, i podle stav. statutu bratislavského může býti obsahem regulačního plánu v zásadě vše to, co znamená směrnice pro budoucí stavební rozvoj města a co je také způsobilé, aby bylo generálně předem upravováno. Obsahem plánu regulačního nemůže býti ovšem to, co výslovně odporuje některému předpisu stav. statutu, a také ovšem ne to, co se vymyká rámci všeobecné úpravy stavební. V podstatě na témže názoru je založeno i nař. rozhodnutí, s jehož základním stanoviskem musí tudíž soud projeviti souhlas.
St-lé spatřují nezákonnost nař. rozhodnutí v prvé řadě v tom, že zamítlo odvolání, které popíralo možnost, aby při všeobecné regulační úpravě byla stanovena vnitřní stavební čára. Po stránce právní dovozují st-lé, že vnitřní stavební čáry nemohou býti vůbec v plánu regulačním stanoveny proto, že stavební statut ani doplněk k němu určení vnitřních stavebních čar nezná a úprava regulační podle zmíněných předpisů může se týkati pouze stavebních čar proti ulicím a veřejným prostranstvím. Než soud nemohl uznati tuto námitku důvodnou, uváživ, že okolnost, že stavební statut o vnitřních stavebních čarách výslovně nejedná, nemůže býti překážkou pro jejich určení regulačním plánem. Jak bylo výše pověděno, může býti obsahem regulačního plánu vše, co je regulace způsobilé a co pro všeobecnou úpravu je významné. Že by tomu tak u vnitřních stavebních čar nebylo, nelze důvodně tvrditi, vždyť jejich účelem jest určiti, jakým způsobem mají se v regulovaném území vytvářeti poměry jednotlivých stavebních objektů na vnitřní straně stavebního bloku. Jsou tedy vnitřní stavební čáry směrnicí pro stavební úřady pro to, jak — po určité stránce — má býti regulované území zastavěno. Jde tedy o disposice regulační, které podle toho, co bylo výše uvedeno, jsou způsobilé za okolností býti obsahem regulačního plánu, za předpokladu arci, že zmíněné vnitřní stavební čáry mají význam pro generální úpravu zastavění celého území, které je předmětem regulace.
St-lé však nijak neuvádějí, že by místní poměry v regulovaném bloku byly takové, že by určení vnitřních stavebních čar nesneslo jednotné úpravy generální, resp. nemohlo míti význam pro celkovou úpravu bloku. Nedostatek výslovného ustanovení o přípustnosti generálního stanovení vnitřních stavebních čar nemůže býti překážkou toho, aby do regulačního plánu byly řečené čáry pojaty, kdyžtě již v pojmu regulační úpravy, na které je povolán usnášeti se městský zastupitelský sbor, je přípustnost podobných disposic obsažena a když naopak žádný výslovný předpis právní nenutí k zúžení okruhu regulační úpravy výlukou právě oněch disposic, o nichž je řeč. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že shora reprodukovaná námitka nezákonnosti není důvodná.
V souvislosti s námitkou o nepřípustnosti určení vnitřních stavebních čar v regulačním plánu je také další výtka stížnosti, že není přípustné v regulačním plánu omezovati zastavitelnost dvorů, kterou opírají st-lé především o § 37 měst. stav. statutu. V tomto ustanovení není arci řečeno nic výslovně o tom, jaká plocha musí zůstati jako dvůr nezastavitelná; v cit. jeho odst. 1 se jen předpisuje, že k zamezení nepříznivých vlivů na zdraví, musí býti domovní dvory u nových staveb náležitě prostorné. Z toho nepochybně plyne důsledek, že podle městského stavebního statutu určitá plocha pozemková musí zůstati jakožto dvůr nezastavěná. Mohlo by se tedy jednati jen o to, zda určení této nezastavitelné plochy může se státi pouze v řízení o konkrétním stavebním projektu anebo všeobecně pro řadu pozemků v regulačním plánu. Překážkou generálního řešení této úpravy mohou býti pouze rozličné místní poměry; že by však takové místní poměry, vylučující jednotnou a obecnou úpravu v celém regulovaném území, v daném případě byly, st-lé v žádném směru neuvádějí. Je tedy i tato výtka bezdůvodná.
Stížnost ovšem dovozujíc, že jednotně určenou místní stavební čarou se tvoří společná dvorní plocha pro celý regulovaný blok, spatřuje v tom zásah do soukromých práv majitelů jednotlivých pozemků. Než každá regulace již podle své povahy může zasáhnouti do soukromých práv majitelů pozemků, jež jsou regulací postiženy. Že by v tomto případě šlo o zásah nepřípustný, nss neshledal, kdyžtě — jak bylo vyloženo — utvoření společného dvora může býti předmětem regulace. Pokud však nejprůraznější argument pro nezákonnost stanovení vnitřní stavební čáry v regulačním usnesení st-lé spatřují v té okolnosti, že generální úprava dvorních ploch mohla by býti — nemá-li opory ve výslovném. právním předpisu majitele pozemku zavazujícím — později změněna ve prospěch jednoho majitele pozemku a na újmu jiného, tu sluší konstatovati, že i při stanovisku st-lů sotva bylo by lze představiti si takovou právní úpravu regulování obcí, jež by cestou pozdější regulace byla nezměnitelná anebo jež by mohla býti měněna jen za souhlasu majitelů všech pozemků, jichž se původně týkala, neboť by takto možnost přizpůsobovati regulační úpravu rozvoji obce byla úplně zmařena. Otázku pak, zda a s jakým účinkem by mohli st-lé proti případné změně regulačního usnesení, které je dnes na sporu, brojiti z toho důvodu, že by obsahovala změnu regulace platné na úkor st-lů a ve prospěch majitele sousedního pozemku, lze ponechati zcela stranou, ježto netvoří předmět dnešního rozhodování soudního.
Jinak se to má s výtkou vadnosti řízení, kterou st-lé ve spojitosti s tím, co právě bylo řečeno, vznášejí. St-lé poukazovali totiž již ve svém odvolání k žal. úřadu na to, že městský zastupitelský sbor povolil v jiných případech při regulačních úpravách daleko větší zastavění pozemkových parcel nežli v případě jejich. Žal. úřad ovšem vyslovil, že příznivější disposice regulační v jiném případě nedává st-lům právní nárok na stejné posuzování jejich případu. Avšak tím po názoru soudu nepostihl správně námitku odvolání st-lů. St-lé zmíněnou obranou svého odvolání ve skutečnosti namítali, že veřejný zájem, který došel výrazu v usnesení městského zastupitelského sboru o nezastavitelnosti dvorních ploch, nežádá takového omezení jejich vlastnických práv, jak z usnesení plyne, když v jiném případě bylo uznáno, že pro uspokojení téhož veřejného zájmu vystačí se s menším omezením vlastníků pozemků. Takto pochopená námitka odvolání zůstala však nař. rozhodnutím nevyřízena, čímž byla nepochybně st-lům ztížena obrana u tohoto soudu. To zakládá ovšem vadu řízení.
St-lé kromě toho ve svém odvolání podali zevrubný návrh, jak by bylo možno vyřešiti regulaci dvorů v regulovaném územním bloku se stejným uspokojením veřejného zájmu, avšak s menším zatížením jich jakožto vlastníků určité pozemkové plochy. Žal. úřad pokládá návrhy st-lů za neproveditelné, avšak blíže toto své stanovisko neodůvodnil, což vede k tomu, že st-lé znovu v soudní stížnosti svůj návrh opakují a zevrubně rozvádějí. Nedostatek odůvodnění nař. rozhodnutí v tomto bodě musí býti proto rovněž kvalifikován za vadu řízení.
Nezákonnost nař. rozhodnutí spatřuje stížnost dále v tom, že zamítnuto bylo odvolání, pokud popíralo přípustnost výškového omezení budov v regulačním usnesení. Stížnost předem namítá, že podle zákonů o stavebním ruchu č. 43/1928 Sb. a č. 45/1930 Sb. je přípustné stavětí obytné budovy o pěti poschodích, takže omezení výšky budov na čtyři poschodí v regulovaném území se jeví nezákonným. Než tato námitka je v podstatě pouhým opakováním námitky odvolání, kterou žal. úřad vyvrátil poukazem na to, že st-li dovolaná ustanovení zákonů o stavebním ruchu neruší statutární práva zastupitelského sboru a že ustanovení ta připouštějí pětiposchoďovou výšku domů jen jako maximum s podmínkou, že to veřejný zájem a pravoplatné zastavovací podmínky připouštějí, čehož právě v daném případě není. Proti správnosti tohoto názoru žal. úřadu neobsahuje však stížnost žádné námitky. Než stížnost dovozuje také obdobně jako odvolání st-lů, že v daném případě nebylo pro výškové omezení žádných veřejných důvodů, a to ani důvodu hygienického, ani důvodu estetického, jak podrobně shodně s odvoláním je ve stížnosti rozvedeno. Na tyto vývody odvolání žal. úřad reagoval v důvodech svého rozhodnutí tak, že veřejné estetické a zdravotní zájmy vyžadují, aby celý blok byl zastavěn v jednotné výšce 18 m. Jestliže však st-lé ve svém odvolání popírali, že by veřejné zájmy v daném případě podobného omezení vyžadovaly a své stanovisko také blíže odůvodňovali, pak bylo povinností žal. úřadu, aby uvedl, v čem tyto veřejné zájmy shledává a proč neuznává důvody, jež odvolání blíže uvádělo proti výškovému omezení. Omezil-li se žal. úřad na pouhý všeobecný poukaz k veřejnému zájmu, pak nevyhověl povinnosti uložené mu ustanovením § 70 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., platným podle § 82 cit. nař. i pro úřad odvolací, co do řádného odůvodnění. Tento procesní nedostatek stížnost právem vytýká, pročež bylo nutno uznati, že nař. rozhodnutí je také v tomto bodě stiženo podstatnou vadou řízení.

Citace:

Č. 12.806. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 377-381.