NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7118.

Občanství státní: 1. O počátku opční lhůty podle čl. 111. č. 2 odst. 1. rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 — věta jako při Boh. A 6991/27. — 2. Zakládá smlouva čsl.-polská č. 56/26 Sb. subjektivní právo jednolivcovo v otázkách stát. občanství?
(Nález ze dne 2. března 1928 č. 3895).
Věc: Jan B. a spol. (adv. Dr. Lev Wolf z Fryštátu) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnosti zamítají se jako bezdůvodné.
Důvody: Podáním, došlým k osp-é ve Fryštátě, pokud se týče v Čes. Těšíně, v dnech 4. až 16. února 1926, prohlásili všichni st-lé, že optují pro čsl. státní občanství. Většina st-lů opírala svá prohlášení výslovně o čl. 111. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, vyhlášeného ve sbírce zák. a nař. dne 11. února 1925 pod č. 20, a omezila petit na žádání, aby opční prohlášení byla vzata na vědomí. Jen někteří ze st-lů modifikovali petit v žádání, aby opci bylo vyhověno a čsl. státní občanství jim uděleno.
Nař. rozhodnutími vyslovilo min. vnitra, že nemá příčiny učiniti nějaké opatření o opčních prohlášeních podle čl. 3. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, podaných teprve po 28. dubnu 1922, a uznati st-le státními občany čsl., poněvadž není právní normy, z níž by se mohl prohlášeními uplatněný nárok na čsl. státní občanství odvozovati. Ani uvedené rozhodnutí, podle něhož osoby starší 18 let, získávající polskou státní příslušnost, měly míti možnost průběhem jednoho roku, počínajíc dnem, kdy toto rozhodnutí se stalo, t. j. dnem 28. července 1920, optovati pro čsl. státní občanství, ani interní dohoda mezi republikou čsl. a polskou, jíž byla prodloužena tato možnost optovati pro čsl. státní občanství do 28. dubna 1922, není takovou právní normou. Dohoda shora zmíněná není zejména ujednáním o podrobnostech k provedení úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. ve smyslu § 19 tohoto zák., poněvadž možnost opce podle rozhodnutí konference velvyslanců a tudíž ani lhůta opční, již tato dohoda prodlužuje, nejsou vůbec zákonem z 9. dubna 1920 upraveny. K tomu nehledíc, jde v daném případě pouze o mezinárodní závazek čsl. vlády poskytnouti polským státním příslušníkům do 28. dubna 1922 toliko možnost získati čsl. státní občanství, což se také stalo. Po uplynutí této doby nelze proto ani z tohoto mezinárodního závazku odvozovati nárok na čsl. státní občanství.
O stížnostech nss uvážil:
Zabývaje se otázkou, od kdy sluší počítati jednoroční lhůtu danou pro výkon opčního práva dle čl. 111. č. 2 odst. 1 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, na jehož základě st-lé podali svá opční prohlášení, vyslovil nss, opíraje se o usnesení svého odborného plena z 21. listopadu 1927, v nál. Boh. A 6991/27 právní názor, že jednoroční opčni lhůta dle cit. ustanovení rozhodnutí konference velvyslanců počala dnem 28. července 1920, a dovodil dále, že skutečnost, že cit. rozhodnutí konference velvyslanců bylo vyhláškou z 18. prosince 1924 publikováno ve sbírce zákonů a nařízení teprve dne 11. února 1925, nemá vlivu na určení, od kdy jest počítati jednoroční opční lhůtu, jejíž počátek jest positivním předpisem čl. 3. stanoven na den 28. července 1920.
Na tomto právním názoru setrvává nss i v přítomném případě. Dle toho bylo by lze prohlášení st-lů, uplatňující právo optovati pro čsl. státní občanství ve smyslu cit. čl. 3. rozhodnutí konference velvyslanců, pokládati za včas podaná pouze tenkráte, kdyby byla podána do doby jednoho roku ode dne 28. července 1920, pokud se týče, když uvedená roční lhůta byla dohodou mezi zúčastněnými vládami čsl. a polskou prodloužena do dne 28. dubna 1922, kdyby byla bývala podána do této právě uvedené doby. Opční prohlášení podaná po této době jest dle toho pokládati za opožděná, a jsou proto opožděna i opční prohlášení st-lů, podaná teprve v únoru r. 1926.
Je-li tomu tak, pak nelze shledati nezákonnost ve výroku žal. úřadu, jenž vycházeje z téhož názoru, nevzal opční prohlášení st-lů na vědomí a odmítl učiniti o nich, jakožto o opčních prohlášeních dle cit. rozhodnutí konference velvyslanců příslušné opatření. Sluší proto stížnosti, pokud dovozují, že opční prohlášení měla býti jako taková vzata na vědomí, zamítnouti jako bezdůvodné, aniž se třeba zabývati otázkou, zda jest v souhlase s právním řádem i názor žal. úřadu, že rozhodnutí konference velvyslanců není, třeba bylo ve sbírce zákonů a nařízení publikováno, právní normou, z níž by pro obor práva vnitrostátního mohla býti dovozována subj. práva jednotlivců. St-lé mají ovšem ještě za to, že jejich opční prohlášení vyjadřovala jasně jejich vůli státi se čsl. stát. občany, a že proto, nemohla-li býti z jakéhokoli důvodu vyřízena příznivě jako opční prohlášení dle rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, mělo býti st-lům na základě jejich prohlášení čsl. státní občanství uděleno ve smyslu ustanovení čl. 1 bodu 2. odst. 3 smlouvy československo-polské, uveřejněné ve sbírce zák. a nař. pod č. 56 z r. 1926, jehož podmínkám st-lé prý vyhovují.
Ani v tomto bodě nelze stížnostem přiznati důvodnost.
Smlouva československo-polská, jíž se tu st-lé dovolávají, byla ve Sbírce zák a nař. publikována dne 29. dubna 1926 a mohla tedy, i kdyby jí v otázkách státního občanství, jež upravuje, bylo možno vůbec přiznati charakter normy zakládající individuální práva jednotlivců, nabýti své vnitrostátní působnosti nejdříve teprve dne 29. dubna 1926, a mohly také teprve nejdříve od tohoto dne úřady čsl. býti vázány jejími ustanoveními vůči jednotlivcům nároky ze smlouvy té odvozujícím, třeba snad obsah některých jejích ustanovení vzhledem k čl. 83 a 2 řečené smlouvy mohl nabýti mezistátní působnosti již dříve.
Z toho plyne, že výtky, které činí stížnosti, dovolávajíce se ustanovení smlouvy čsl.-polské, nemohou býti právem činěny oněm nař. rozhodnutím, která byla vydána již před tím, než řečená smlouva byla ve Sbírce zák. a nař. publikována, t. j. oněm nař. rozhodnutím, která byla vydána přede dnem 29. dubna 1926.
Pokud pak jde o nař. rozhodnutí, jež byla vydána po tomto dni, jsou zmíněné výtky stížností bezdůvodný ve všech případech, kde st-lé omezujíce svá prohlášení a jejich petity na výkon práva opčního, uplatnili ve svých podáních výhradně jen toto právo, aniž obsahem svých podání dali žal. úřadu podnět a důvod, aby, nepřijav jejich prohlášení jako prohlášení opční, považoval a vyřídil je jako eventuální žádání za udělení čsl. stát. občanství dle čl. 1 bodu 2 odst. 3. smlouvy čsl.-polské, jehož materiální obsah, jak patrno z čl. 2. této smlouvy, byl upraven již usnesením čsl.-polské delegace ze 16. června 1922 a úřadům intimován jako směrnice výnosem min. vnitra z 8. listopadu 1922.
Takovými prohlášeními, o nichž byla vydána nař. rozhodnutí po 29. dubnu 1926 a jejichž obsah směřoval výhradně k uplatnění práva opčního, jsou však všechna prohlášení dnešních st-lů, s výjimkou opčního prohlášení Jana B. Jedině tento st-l neomezil se na výhradně prohlášení opční, nýbrž podávaje je uvedl v závěru, že doufá, že mu bude čsl. stát. občanství uděleno. Avšak ani tento doslov nemůže býti důvodem, aby v prohlášení st-le B. bylo spatřováno více, nežli právě jen prohlášení opční. Stačí uvésti, že v úvodu svého podání napsal tento st-1, že žádá o udělení čsl. stát. občanství, tento passus však přeškrtl a nahradil jej obratem, že optuje na základě rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži pro čsl. republiku. Tím vymezil i st-l B. prohlášení své vůle zcela nepochybně v čisté prohlášení opční, jež nenabylo jiného charakteru ani závěrečným obratem jeho podání, a nebyl proto také žal. úřad povinen vyřizovati ani toto podání jinak, než jako prohlášení opční.
Povinnost ta nenastala pro žal. úřad ani potud, pokud jednotliví st-lé podali snad kromě prohlášení opčního zvláštní žádosti za udělení čsl. stát. občanství, neboť žádosti takové, uplatňujíce jiné momenty právní. mohou býti vyřízeny samostatně a na osudu opčního prohlášení nezávisle, a není jejich vyřízení dnešními nař. rozhodnutími nikterak prejudikováno.

Citace:

Rašínův fond; vypsání soutěží.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1931, svazek/ročník 12, číslo/sešit 6, s. 190-190.