NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8426 —
Č. 8426.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní (Slovensko): O nárocích manželky nezvěstného městského úředníka na zaopatřovací požitky.
(Nález ze dne 11. února 1930 č. 2214.)
Věc: Město Sp. a Margita Sch. ve Sp. proti župnímu úřadu v Liptovském Sv. Mikuláši o zaopatřovací požitky Margity Sch.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Podáním de pres. 31. srpna 1927 žádala st-lka Margita Sch., manželka měst. policejního oficiála Augusta Sch., od 31. července 1921 pensionovaného, na základě § 51 měst. pens. statutu o vyplácení pensijních požitků ode dne 1. listopadu 1924, tvrdíc, že její manžel v listopadu 1924 ze Sp. zmizel, že místo jeho pobytu jest od té doby neznámo a že tudíž jest jej považovati za nezvěstného. Městské zastupitelstvo ve Sp. usnesením z 26. listopadu 1927 žádosti nevyhovělo s odůvodněním, že August Sch. jako pokladník svépomocného spolku ve Sp. zpronevěřil tomuto 80—100 000 Kč a pak uprchl, v důsledku čehož bylo mu podle § 11 bodu f) a odst. 2 měst. pens. stanov zastaveno vyplácení pensijních požitků, pročež nemá ani žadatelka nároku na poukázání pensijních požitků. Odvolání podanému z tohoto usnesení Margitou Sch. vyhověl župní úřad v Liptov. Sv. Mikuláši nař. rozhodnutím, změnil usnesení obecního zastupitelstva města Sp. z 26. listopadu 1927 a rozhodl, že Margitě Sch. se přiznává právní nárok na zaopatření ode dne 1. září 1927.
Do tohoto rozhodnutí podány stížnosti jednak městem Sp., jednak Margitou Sch., o nichž nss uvážil toto:
Stížnost města Sp. nepopírá, že Margita Sch. jako manželka zmizelého měst. zaměstnance zásadně by měla nárok na pensijní zaopatření, kdyby tomu nebránilo ustanovení § 11 lit. f) měst. pensijního statutu, ale dovozuje, že župní úřad Margitě Sch. přiznal právní nárok na vdovské zaopatření nesprávně použiv předpisu § 11 lit. f) měst. pens. statutu.
Podle ustanovení § 11 bodu f) pens. statutu města Sp. z r. 1914 nemá ani pro sebe, ani pro svou vdovu nebo sirotky nároku na zaopatření, resp. pensi nebo výchovný příspěvek, odbytné nebo pohřebné, ten člen pensijního fondu, jenž po spáchání činu, který by měl v zápětí propuštění ze služby, spáchal sebevraždu, uprchl nebo proti němuž z jakékoliv jiné příčiny pro tento čin nemůže býti zavedeno trestní nebo disc. řízení, v kterémžto případě však vyloučení ze zaopatření bude vyřknuto použitím disc. řízení. — Č. 8426 —
Že by předpis tento nebylo přípustno aplikovati na měst. zaměstnance ve výslužbě, stížnost města Sp. netvrdí, naopak sama se o předpis ten opírá, tvrdíc, že skutkové předpoklady pro odepření pens. nároku tímto předpisem požadované jsou v daném případě splněny. Při tom ovšem popírá správnost názoru, vysloveného v důvodech rozhodnutí župního úřadu, že předpokladem ztráty nároku na zaopatření je také provedení disc. řízení. Toto stanovisko stížnosti nemohl však nss sdíleti.
Předpis § 11 pens. statutu stanoví, že nárok na zaopatření ztrácí v případech tam sub lit. a)—f) uvedených nejen člen pensijního fondu sám, nýbrž i vdova a děti jeho. V bodu f) jest pak pamatováno na případy, kdy ztrátu úřadu nebo propuštění ze služby, k němuž se pojí ztráta nároku na pensijní zaopatření, nelze vysloviti v trestním rozsudku nebo disc. nálezu z té příčiny, že trestní neb disc. řízení nelze proti provinilému zaměstnanci zavésti, poněvadž zemřel, je nezvěstný a pod. V takovém případě »vyloučení ze zaopatření bude vyřknuto použitím disc. řízení«, totiž výrokem disc. úřadu, jenž proveda přiměřené disc. řízení, vysloví, že dotyčný zaměstnanec, dopustiv se přečinu, který by měl v zápětí propuštění ze služby, pozbyl nároku na pensi. Cílem tohoto disc. řízení jest podle cit. § 11 lit. f) pens. stanov ovšem jen to, aby provinění zaměstnancovo a jako důsledek toho zánik jeho nároku na pensi byly objektivně konstatovány, nikoliv aby byl zaměstnanec disciplinárně potrestán. Teprve když je tu takovýto výrok příslušného úřadu disciplinárního, je dán podklad pro to, aby vdově a dětem byly zaopatřovací požitky odepřeny. Názor stížnosti, že provedení disc. řízení v § 11 lit. f) statutu předepsáno není, nelze tedy uznati správným.
Žalovaný úřad shledal, že v daném případě byl Margitě Sch. nárok na pensijní zaopatření odepřen, aniž bylo předepsané řízení disc. provedeno, a zrušil proto rozhodnutí měst. zastupitelstva. Stížnost města Sp. sice tvrdí in eventum, že řízení disciplinární v daném případě vskutku zavedeno bylo, avšak ze spisů správních plyne, že o zavedení disc. řízení zažádalo město u okr. úřadu teprve po vydání nař. rozhodnutí, a nelze již proto při zkoumání zákonitosti nař. rozhodnutí k této skutečnosti vůbec hleděti.
Stížnost konečně namítá, že župní úřad neměl odvolání Margity Sch. vyříditi tak, že jí přiznal nárok na zaopatření, nýbrž že měl město vyzvati k zahájení disc. řízení. Ani v tom nemohl nss stížnosti přisvědčiti.
Podle § 51 pens. statutu náleží manželce a dětem zmizelého měst. zaměstnance dočasné zaopatření, když jinak existují zákonné podmínky. Žal. úřad rozhoduje o odvolání Margity Sch., jímž se tato domáhala zaopatření, vycházel z názoru, že z předpisu § 51 pens. stanov Margitě Sch. nárok na zaopatření zásadně přísluší, a když shledal, že na tom podkladě, kterého použilo město Sp., Margitu Sch. ze zaopatření po právu vyloučiti možno není, dospěl k závěru, že jmenované nárok na zaopatření vůči městu odepříti nelze. Že by v tom byl žal. úřad překročil meze svého instančního rozhodování, nss neshledal.
Z těchto úvah dospěl nss k zamítnutí stížnosti města Sp. Stížnost Margity Sch. napadá výrok župního úřadu jen pokud se v něm stanoví počáteční termín, od něhož st-lce přísluší nárok na zaopatření, — Č. 8427 —
dnem 1. září 1927. — Žal. úřad odůvodnil stanovení tohoto termínu předpisem § 15 měst. pens. stanov ve spojení se skutečností, že st-lka podala žádost o přiznání zaopatření teprve dne 31. srpna 1927.
Stížnost naproti tomu tvrdí, že předpisu § 15 pens. statutu není přípustno použíti, poněvadž při zmizení zaměstnance nelze den vzniku nároku přesně určití a jest proto nutno podle analogie předpisů o prohlášení za mrtva uznati žádost o přiznání zaopatření za včas podanou, byla-li podána během tří let od doby, kdy se zaměstnanec stal nezvěstným; toto tříletí by v daném případě bylo uplynulo teprve v listopadu 1927, nelze proto žádost podanou v srpnu 1927 uznati opožděnou. Ostatně prý st-lka již dříve ústně žádala u měst. úřadu o vyplacení zaopatřovacích požitků, kterážto okolnost měla býti zjištěna.
Tyto námitky stížnosti neuznal nss důvodnými. Podle § 15 měst. pens. stanov jsou ti, kteří mají nárok na zaopatření, povinni uplatniti tento nárok během jednoho roku od nabytí právního titulu. Po jednom roce přísluší zaopatření jen od měsíce, následujícího po podání žádosti. Podle § 51 stanov jest manželce a dětem zmizelého měst. zaměstnance, když jinak existují zákonné podmínky, přiznati dočasné zaopatření v míře stanovené pro vdovy a sirotky až do té doby, kdy manžel resp. otec se najde nebo bude prohlášen za mrtva. Z těchto předpisů plyne, že st-lce vzešel právní nárok na zaopatření již dnem zmizení jejího manžela, a mohla si nárok na zaopatření již od tohoto dne zachovati jen tehdy, kdyby byla do jednoho roku po zmizení manžela nárok na zaopatření uplatnila. Okolnost st-lkou tvrzená, že žádala již dříve ústně o poukázání zaopatření, je právně bezvýznamná, neboť podle §§ 66 a 68 pens. stanov nutno nárok na pens. zaopatření uplatniti písemnou žádostí.
Žal. úřad neporušil tedy v neprospěch st-lčin předpisů městským pens. stanov, přiznal-li ve smyslu ustanovení § 15 stanov st-lce nárok na zaopatření teprve ode dne 1. září 1927, t. j. od prvního dne měsíce následujícího po uplatnění nároku předepsanou formou, což se stalo podáním st-lčiným z 31. srpna 1927.

Citace:

č. 8426. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 380-382.