Č. 850.

Státní úředníci: Význam prohlášení, kterým se úředník vzdává nároku na svůj dosavadní osobní přídavek.
(Nález ze dne 21. května 1921 č. 6109.)
Věc: Jednota českých kandidátů advokacie cess. nom. Dra Karla K., býv. min. místotajemníka v Praze, proti presidiu ministerstva zemědělství (zast. min. místotaj. Drem V. Veselým) stran odmítnutí nároku Dra Karla K. na osobní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem ministerstva zemědělství z.... jmenován Dr. Karel K., dosavád advokátní koncipient, ministerským koncipistou ministerstva zemědělství v IX. hodn. tř. s výhradou, že do dvou let složí advokátní zkoušku. Tento požadavek splnil počátkem července 1919. Dekretem z 11. listopadu 1919 povolen mu, jak patrno ze spisů, na vyrovnání platového rozdílu mezi IX. a VIII. hodn. třídou, osobní, do pense nezapočítatelný přídavek 200 Kč měsíčně se zpětnou platností od 1. července 1919 až do té doby, kdy bude povýšen do VIII. hodn. třídy. Dekretem z 5. března 1920 posléze jmenován ministerským místotajemníkem VIII. hodn. tř. ad personem, a příslušné služební požitky 1. stupně VIII. hodn. tř. poukázány mu od 1. března 1920.
Podáním ddto v Praze, 16. prosince 1919, které nese presentantum presidia ministerstva zemědělství 11. března 1920 č. 1105 pres. Dr. K. odvolávaje se na to, že mu při přijetí do služeb ministerstva zemědělství bylo osobním referentem za přítomnosti a souhlasu ministra zaručeno, že bude jmenován do VIII. hodn. tř., jakmile složí advokátní zkoušku, stěžoval si, že slib ten nebyl splněn a končí doslovně: »S tímto stavem ... nehodlám se spřáteliti..., pročež trvaje na platných závazcích prosím uctivě: Vysoké presidium ministerstva zemědělství račiž s »osobním přídavkem« mně pod č... poskytnutým dle libosti disponovati.« Vyřízení tohoto podání dostalo se mu výnosem z 11. března 1920, jímž vytknut mu nemístný tón podání...; o osobním přídavku nemá výnos zmínky. Z administrativních spisů je však patrno, že výplata tohoto přídavku byla k ústnímu příkazu ministra zemědělství koncem ledna 1920 zastavena.
Sub praes. 30. července 1920 Dr. K. podal na presidium ministerstva zemědělství žádost, aby částky jeho osobního přídavku, splatné ku dni 1. ledna, 1. února a 1. března 1920, byly vyplaceny jemu resp. Jednotě českých kandidátů advokacie, které svou pohledávku cedoval. K žádosti té dostalo se mu výnosem z 15. srpna 1920, vyrozumění, že nárok se mu nepřiznává a to za leden proto, že byla již lednová lhůta poukázána, za březen proto, že počínajíc 1. březnem 1920 nabyl platů VIII. hodn. třídy, čímž důvod poskytování přídavku odpadl; za měsíc únor neuznává pak ministerstvo povinnosti k výplatě, poněvadž žadatel ve svém podání ze 16. prosince 1919 na poskytování jeho resignoval a ministerstvo toto vzdání akceptovalo. — — — — — — — — — — — Námitky, které stížnost činí proti odůvodnění výroku, jímž odepřena výplata únorové lhůty přídavku, nejvyšší správní soud neshledal podstatnými.
Stížnost především popírá, že Dr. K. podáním ddto 16. prosince 1919 na svůj osobní přídavek resignoval, a snaží se dáti podání ten smysl, jako by jmenovaný vlastně byl jím žádal za přislíbené mu povýšení do VIII. hodn. třídy se zpětnou platností od doby složení advokátní zkoušky, a jen pro případ příznivého vyřízení této žádosti přídavek svůj dával ministerstvu k disposici. Po názoru soudu však sporné podání takový smysl nemělo. Vlastním tenorem jeho je prohlášení na konci beze všech výhrad uvedené: »Vysoké presidium ministerstva zemědělství račiž s osobním přídavkem mně pod č.... poskytnutým dle libosti disponovati.« Vše, co předchází, je dle vlastních slov podání určeno toliko na odůvodnění tohoto »rozhodnutí« podatelova. Z onoho odůvodnění a z jeho tonu vysvitá jasně, že podatel chtěl jím zdůrazniti, že »trvá na platných závazcích«, totiž na slibu, aby se zpětnou platností povýšen byl do VIII. hodnostní třídy, a demonstrativnč projeviti svoji roztrpčenost nad nesplněním onoho slibu tím, že s indignací odmítá surogát onoho povýšení, t. j. poskytnutý mu osobní přídavek. O nějakém toliko podmíněném vzdání přídavku není v podání řeči. Plným právem tedy žalovaný úřad mohl v prohlášení podatelově spatřovati bezvýhradné vzdání nároku na dosavadní jeho osobní přídavek, a jde nyní toliko o to, od které doby lze resignaci té přiznávati účinnost.
Přídavek, jaký výnosem z 11. listopadu 1919 udělen byl Dru K., má na rozdíl od služebních požitků s tím kterým služebním místem podle normy spojených povahu mimořádné individuelní výhody dotyčnému jednotlivému úředníku poskytnuté. S oprávněním, kterého tím nabyl, může proto zcela volně disponovati, a zejména také dle své libosti se ho vzdáti, aniž by účinnost tohoto vzdání byla podmíněna nějakým formálním souhlasem služebního úřadu. Zcela nepřípadnou je paralela, kterou stížnost činí mezi povýšením úředníka do vyšší hodn. třídy a pozbytím osobního přídavku; tam jde o nabytí kvalifikovaného statusu úředníka té které vyšší hodn. třídy, které jak dle všeobecných zásad, tak podle positivního předpisu služební pragmatiky pro státní zaměstnance (§ 49) je podmíněno zvláštním konstitutiuním správním aktem, kdežto zde jedná se o vzdání práva, poskytnutého jako mimořádná individuelní výhoda, která právě proto podléhá volné disposici svého nositele, takže vzdání stává se účinným již tím okamžikem, kdy úřad nabyl o něm vědomosti, bez ohledu na to, zda a kdy byla resignace vyřízena formálně. Nelze tedy souhlasiti s názorem stížnosti, že nárok Dra K. na osobní přídavek nemohl zaniknouti dotud, dokud ministerstvo resignaci formálně nevyřídilo. Dlužno spíše míti za to, že resignace stala se účinnou již tím, že žalovanému úřadu byla dodána, a tím okamžikem způsobila zánik práva, jehož se podatel vzdal.
Stížnost ovšem namítá, že podání, obsahující resignaci Dra K. na osobní přídavek, ač datováno 16. prosince 1919, opatřeno je presentatem úřadu 11. března 1920, a že tudíž nemohlo vzdání míti vůči úřadu účinku termínem dřívějším. Naproti tomu sluší poznamenati, že opatření podání na úřad učiněného úředním presentatem je interním aktem toliko instruktionelně předepsaným, jehož opomenutí nefrustruje účinnost prohlášení v podání učiněného. Resignace Dra K. na osobní přídavek nestala se tedy právně účinnou teprve tím, že na jeho podání ddto 16. prosince 1919, obsahující prohlášení o resignaci, bylo vytištěno úřední presentatum, nýbrž již tím, že resignace stala se úřadu známou. Že však žalovaný úřad zvěděl o ní nejpozději již v měsíci lednu 1920, patrno z toho, že podle správních spisů již v tomto měsíci vydán byl kompetentním orgánem ústní rozkaz, aby důsledkem oné resignace výplata osobního přídavku Dru K. koncem měsíce ledna 1920 byla zastavena. Z toho patrno. že žalovaný úřad nejpozději již v lednu 1920 vzdání se Dra K. vzal na vědomí; o platnosti aktu tohoto vzhledem k tomu, co právě řečeno o významu presentata, nemůže býti pochybnosti. Tím stala se však resignace účinnou, a právo Dra K. na osobní přídavek, jehož se vzdal, tím tedy zaniklo. — —
Ježto tedy právo Dra K. na osobní přídavek vzdáním zaniklo již v měsíci lednu 1920, neměl jmenovaný už ani nároku na lhůtu splatnou k 1. únoru 1920, a je tedy stížnost i v tomto bodě bezdůvodnou.

Citace:

č. 850. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 556-558.