NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9890.

Církevní věci. — Samospráva obecní: I.* Ustanovení § 8 zák. č. 96/25 nebrání, aby k úhradě dávky, kterou je povinna odváděti katolickému faráři obec jako celek, byli přidrženi i poplatníci, kteří nejsou příslušníky církve katolické. — II. O úhradě nákladu, postihujícího obec z titulu převzatého závazku vůči řím.-kat. faráři, rozhodují úřady, povolané k zakročení ve věcech obecních, nikoliv státní úřady kultové.
(Nález ze dne 12. května 1932 č. 7773.)
Věc: Antonín T. a spol. v K. proti zemskému úřadu v Praze (vrch. komisař Dr. Ludv. Svatoš) o dávku ovsa pro římsko-katolickou faru.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 27. května 1926 uznala osp v Ž. v základě § 55 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. právem, že podle zřizovací listiny řím.-kat. fary v K. z 29. června 1797 je obec K. až na další povinna odváděti k.-ckému faráři každoročně 24 korce ovsa a uložila zároveň obci, aby dodávku tu splnila i za léta minulá, pokud se tak plně nestalo. Odvolání obce z výroku toho bylo v pořadí stolic rozhodnutím min. škol. z 8. září 1927 zamítnuto pro zmeškání rekursní lhůty.
Když po té ke konci roku 1927 obecní úřad v K. dávku, k níž byla takto obec pravidelně zavázána a která nebyla již od roku 1921 odváděna, rozvrhl po usnesení obecního zastupitelstva na všecky poplatníky v této obci bez rozdílu jejich náboženského vyznání, podala řada občanů do opatření toho osp-é stížnost, ve které bylo žádáno, 1. aby rozvržení a vymáhání dávky za léta 1921—1927 bylo vůbec zrušeno, poněvadž pro to schází předpoklad, za kterého podle erekční listiny je obec povinna faráři oves dodávati, t. j. že si farář k výkonu duchovních funkcí ve farní osadě drží jezdeckého koně a dále, 2. aby, pokud jde o dobu pozdější — a i tu ovšem za splnění uvedeného právě předpokladu — bylo uznáno, že občané, kteří nenáležejí do svazku církve katolické, nejsou podle § 8 zák. z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. povinni k dávce přispívati, protože nejde o závazek soukromoprávní, nýbrž o povinnost rázu veřejnoprávního.
Výměrem z 27. února 1928 osp v Ž. tuto stížnost v prvé její části odmítla pro nedostatek stižní legitimace z důvodu, že právní povinnost odváděti 24 korce ovsa ročně faráři převzala na sebe obec K. dobrovolně erekční listinou z 29. června 1797 a že trvání této povinnosti bylo pravoplatným výměrem osp-é z 27. května 1926 zajištěno. Byla tedy k odvádění dávky zavázána obec K. a nelze tudíž jednotlivcům proti uložení této povinnosti obci přiznati právo stížnosti, i když obec dávku tu na ně in natura anebo v relutu rozvrhla, druhé části stížnosti pak nevyhověla osp proto, že v daném případě jde o plnění, k němuž je povinna obec jako taková, a úřad nemůže povinnost tu přenášeti na skupinu poplatníků určitého náboženství. — Č. 9890 —
Další odvolání st-lů zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím zamítl z důvodů odpor vzatého výměru osp-é, při čemž k žádosti o zastavení vymáhání dávky poukázal k ustanovení § 56 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., podle něhož mohou úřady správní, vyhledává-li toho pilná potřeba duchovní správy — a to tu jest, ježto jde o dávku fassovní — učiniti prozatímní opatření podle posavadního pokojného držení.
Jednaje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, musil si nss především ujasniti, co jest předmětem sporu naň vzneseného. Ze svrchu vylíčeného děje je patrno, že není to otázka, zda a kdo je povinen dávku ovsa, o niž jde, faráři odváděti, neboť tato otázka byla vyřešena již pravoplatně výměrem osp-é jako úřadu kultového z 27. května 1926 v ten smysl, že povinnost ta náleží podle svrchu dotčené erekční listiny obci K. Spor je jedině o to, zda obec, plníc tuto svoji povinnost, jest oprávněna požadovati příspěvky i od st-lů, ač tito nejsou příslušníky církve katolické.
Jde tedy vlastně o otázku úhrady nákladu, jenž postihuje obec z titulu převzatého závazku vůči římsko-katolickému faráři, tudíž nikoli o věc kultovou, nýbrž o záležitost obecní, která před organisací politické správy podle zák. č. 125/27, t. j. v Čechách před 1. prosincem 1928, spadala do instanční příslušnosti úřadů samosprávných (okresního výboru a v poslední stolici zem. správ. výboru). Nebyla proto osp v Ž., která o stížnosti do rozvrhu dávky rozhodla výměrem z 27. února 1928, vůbec příslušná v této (obecní) věci judikovati. Leč o dalším odvolání st-lů rozhodl zemský úřad v Praze výnosem z 29. července 1929, tudíž již za účinnosti cit. zák. o organisaci politické správy, podle něhož (§ 5 odst. 1) zemské úřady vykonávají vnitřní správu a práva, jež podle předpisů dosud platných příslušela v Čechách zem. výborům. Dlužno proto rozhodnutí zem. úřadu, jež je vzato v odpor stížností k nss-u, považovati za akt úřadu příslušného. Ježto pak podle usnesení odborného plena nss-u Boh. A CCCXCIV/30 okolnost, že v adm. řízení se sběhla úchylka od zákonného pořadu stolic, nezakládá nepříslušnost věcně kompetentní poslední stolice, k níž nss hledí z povinnosti úřední, a poněvadž soudní stížnost úchylku tu nevytýká, musil nss přikročiti k meritornímu přezkoumání nař. rozhodnutí v rámci stížnosti.
Pokud především jeden ze st-lů namítal při veř. ústním líčení, že politické úřady nebyly příslušny rozhodovati o povinnosti obce k dávce ovsa řím.-kat. faráři, k níž se před časem její zástupci dobrovolně zavázali, poněvadž jde o závazek rázu soukromoprávního, o němž v případě sporu náleží rozhodovati řádným soudům, a že proto v odpor vzatý rozvrh dávky té, provedený obcí na základě rozhodnutí úřadů nepříslušných, spočívá na právním titulu zmatečném, dlužno k tomu poznamenati toto:
St-lé nejen že v písemné stížnosti k nss-u námitku uvedeného obsahu nevznesli, ale nebránili se tímto způsobem ani v řízení správním, v němž naopak důsledně zastávali stanovisko, že závazek obce k odvádění dávky ovsa římsko-katolickému faráři je povahy veřejnoprávní. Tvrdil-li tedy jeden ze st-lů teprve při veř. ústním líčení, že závazek ten je rázu soukromoprávního, — Č. 9890 —
je to nepřípustná novota, na jejíž věcné zkoumání nemohl nss vejíti (§§ 5 a 18 zák. o ss).
Ostatně skutečnost, že k dávce ovsa, o niž běží, se zavázali zástupci obce při zřízení řím.-kat. fary v K. v roce 1797 a to, jak se v příslušné erekční listině výslovně praví, k vydržování jezdeckého koně, aby mohl farář jak zaopatřovati nemocné, tak i v ostatních obcích farního okrsku vyučovati náboženství, zdá se nasvědčovati tomu, že jde o závazek, který převzala obec jako representantka obyvatelstva jménem jeho a tedy o plnění k účelům kultu ze všeobecného důvodu příslušnosti k církevní obci; ve sporech o taková plnění pak náleží podle §§ 55 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. rozhodovati správním úřadům v řádném pořadu instančním a nikoli soudům (srov. Budw. 10638/1897, A 7089/ 1909 a 7196/1910).
Zabývaje se námitkami v písemné stížnosti uplatňovanými, uvažoval nss takto:
Subjektem, zavázaným k dávce z titulu uvedené erekční listiny, jest, jak řečeno, obec jako celek. Je tedy dávka ta jejím vydáním právě tak, jako každý jiný výdaj, k němuž jest obec povinna po zákonu či z jakéhokoli právního titulu, anebo pro který se sama v rámci své zákonné působnosti rozhodne dobrovolně. Tvoří-li však dávka ovsa faráři součástku výdajů obecních, plyne ze všeobecné zásady o úhradě nákladů, spojených se správou obce, vyslovené v §§ 19, 24 a 30 ob. fin. novely č. 329/21, že i ona musí býti kryta stejným způsobem jako ostatní obecní vydání, t. j. v prvé řadě výnosem obecního jmění, a nebylo-li by to možno, stejnoměrně všemi poplatníky obce. Výjimka z tohoto pravidla byla by přípustná jen tehdy, kdyby tak stanovil positivní předpis, ať v obec. zřízení resp. cit. obecní novele anebo v zákoně jiném.
Stížnost spatřuje takovýto předpis v § 8 zák. o vzájemných poměrech náboženských vyznání z 23. dubna 1925 č. 96 Sb., podle něhož příslušníci církve nebo náboženské společnosti smějí býti donucováni k peněžitým a naturálním příspěvkům nebo k poskytování prací pro kultové a dobročinné účely ve prospěch jiné církve nebo náboženské společnosti jen tehdy, jsou-li k tomu vázáni věcným patronátem, nebo spočívá-li povinnost k těmto příspěvkům na soukromoprávních důvodech listinami prokazatelných nebo je-li knihovně zajištěna. Leč tu stížnost přehlíží, že v daném případě nejde, pokud se týče st-lů, o plnění pro účely kultové ve smyslu § 8 cit. zák., nýbrž o příspěvky k účelům obecním, t. j. k úhradě nákladů, postihujících obec jako takovou. Vyvěrá tedy povinnost st-lů k požadovaným od nich příspěvkům z členství ve svazku obecním, při čemž otázka jejich náboženského vyznání vůbec nemá významu. Že dávka, kterou je zavázána obec odváděti faráři, má povahu příspěvku k účelům kultovým, nemůže na dovozeném právním charakteru plnění uloženého st-lům nic změniti, třebas plnění to je důsledkem onoho závazku obce. Z uvedeného plyne, že z § 8 zák. č. 96/25 nemohou st-lé dovozovati nárok, aby jako nekatolíci byli z rozvrhu dávky ovsa pro faráře k.-ckého vyloučeni, a je proto námitka stížnosti po této stránce uplatňovaná bezdůvodna. K další výtce vadnosti řízení, kterou spatřuje stížnost v tom, že žal. úřad neprávem odepřel přezkoumati pravoplatnost výměru osp-é z 27. května 1926, na kterém v odpor vzatý rozvrh obce spočívá, i vůči st-lům, jest poznamenati toto:
Stížnost především mylně chápe cit. výměr osp-é jako »opatření prozatímní«, když přece akt ten byl vydán s výslovným odvoláním k § 55 zák. č. 50/1874 ř. z., podle kterého úřadové správní rozhodují v příčině rozepří, vzešlých o povinnost přispívati k účelům náboženským, žádá-li se takovýto příspěvek na někom z obecného důvodu, že přísluší k některé obci církevní. Tím, že obec byla uznána povinnou odváděti dávku »až na další«, nenabyl akt ten povahy provisorního opatření, jaké má na zřeteli § 56 cit. zák., neboť důvodem zavázání obce k dávce nebylo »posavadní pokojné držení« ve smyslu posléze uvedeného předpisu, nýbrž závazek obce, plynoucí z erekční listiny fary k.-cké. Byl tedy výměrem osp-é z 27. května 1926 spor o dávku ovsa, vzešlý mezi farářem a obcí, vyřešen definitivně, při čemž použitému obratu »až na další« možno rozuměti jen tak, že povinnost obce potrvá tak dlouho, dokud by z jakéhokoli důvodu, na př. výkupem nebo jinakým narovnáním mezi stranou oprávněnou a zavázanou, nezanikl.
Není-li podle toho výměr osp-é z 27. května 1926, tvořivší podklad sporného rozvrhu dávky, pouhým opatřením prozatímním, za jaké jej mylně považuje stížnost, padají veškeré dedukce na tomto nesprávném předpokladu založené a netřeba se jimi obírati. Ostatně, i kdyby měla po této stránce stížnost pravdu, nemohli by st-lé s úspěchem brojiti ani proti takovému prozatímnímu pravoplatnému aktu, vydanému proti obci, třebas by jim z něho nepřímo vzcházely určité finanční oběti, neboť v řízení podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. — stejně jako podle § 55 téhož zák. — jednotlivým poplatníkům vedle obce posice procesní strany nepřísluší.

Citace:

č. 9890. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 946-949.