NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Vyloupená vojenská pokladna

— Čís. 7577 —
Čís. 7577.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Bylo-li pří přijetí zaměstnance (kočího) do práce řečeno, že hodiny přes čas nebudou placeny, že bude placena paušální týdenní mzda, že pracovní doba nebude počítána podle hodin denně nebo týdně, a zaměstnanec nic proti tomu nenamítal, dlužno míti za to, že případný nárok zaměstnance na plat za hodiny přes čas byl paušalován a že byl obsažen v úhrnkové týdenní mzdě. Úmluva o paušalování mzdy za práci přes čas není zákonem zakázána. Na úmluvě nebylo nic změněno tím, že zaměstnanec žádal napotom buď placení hodin přes čas nebo zvýšení mzdy. Tím, že zaměstnanec ve službě setrval, dal na jevo, že souhlasí s dosavadními smluvními podmínkami.
Skutečnost, že si zaměstnavatel nevymohl svolení politických úřadů k prodloužení pracovní doby ve smyslu § 6 zák., nemá vlivu na platnost úmluvy, kterou byla ujednána paušální obměna za práce přes čas.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1927, Rv I 324/27.) — Čís. 7577 —
Žaloba, jíž domáhal se kočí na svém zaměstnavateli zaplacení odměny za práci přes čas, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Prvý soud zjistil, že při přijetí žalobce do práce bylo řečeno, že hodiny přes čas nebudou placeny, že byla smluvena paušální (úhrnková) mzda týdenní jakož i že pracovní doba nebude počítána podle hodin denně nebo týdně, že žalobce nic proti tomu nenamítal, pročež že žalovaná strana musila míti za to, že je s tím srozuměn. Tím došlo mezi stranami k dohodě, kterou podle § 914 obč. zák. sluší vykládati tak, že eventuelní žalobcův nárok na odměnu přes čas byl paušalován a že byl obsažen v úhrnkové mzdě týdenní. Paušalování mzdy za práci přes čas zákon čís. 91/18 nezakazuje a jest tudíž úmluvu o tom považovati za platnou. Že si i žalobce vykládal smlouvu služební tak, jak tuto uvedeno, a že si byl vědom toho, že odměnu za práce přes čas dostává v úhrnkové mzdě týdenní, plyne již z toho, že se z počátku zvláštní odměny za hodiny přes čas nedomáhal a spokojoval se tím, že mu kromě týdenní mzdy byly vypláceny další odměny až 10 Kč a 20 Kč jen v případech, když přijel domů pozdě večer. Žádal-li žalobce, jak prvý soud zjistil, později buď placení hodin přes čas nebo zvýšení mzdy (týdenní), zračí se v tom pouze jednostranný pokus o změnu původní úmluvy, na kterou však strana žalovaná nepřistoupila a další placení hodin přes čas odmítla. Zůstala tedy původní úmluva v platnosti a žalobci bylo se rozhodnouti, zda chce ve službě za dosavadních podmínek setrvati, či vyhledati si zaměstnání jinde třeba lépe placené, ježto žalobce ve službě setrval, dal tím na jevo, že s dosavadními smluvními podmínkami souhlasí. Pojal-li snad zároveň úmysl požadovati další odměnu za práce přes čas, nemá to ve sporu významu, když ani netvrdil ani nedokázal, že úmysl takový k žalované straně projevil. Vůle neprojevená nemůže vůbec způsobiti právní účinky. Když tedy podle zjištění nižších soudů zůstalo při úmluvě původní, byly žalobcovy nároky na odměnu za hodiny přes čas uspokojeny zaplacením mzdy týdenní, v níž byla obsažena také úhrnková mzda za práce přes čas. Tím tyto nároky zanikly a proto je žalobní nárok bezdůvodný. Obstojí tudíž rozhodnutí nižších soudů z důvodů právě uvedených. O vzdání se nároku nemůže tu býti řeči, neboť žalobce se nemohl vzdáti nároku zaplacením zaniklého. Pokud se odvolací soud zabýval otázkou vzdání se zažalované pohledávky, učinil tak zbytečně. Skutečnost, že si žalovaná firma nevymohla svolení politických úřadů k prodloužení pracovní doby ve smyslu § 6 zákona čís. 91/18, nemá v tomto sporu významu. Porušila-li žalovaná tento předpis, zodpovídá za to po případě podle § 13 téhož zákona, porušení to nemá však vlivu na platnost úmluvy, kterou smluvní strany odměnu za hodiny přes čas ujednaly úhrnkové. Proto také, i když je nutno přisvědčiti názoru dovolatelovu, že práce přes čas musí býti zaplacena (§ 6 čís. 3 a § 7 čís. 4), — Čís. 7578 —
nelze z toho ve prospěch žalobcův nic vytěžiti, poněvadž platně ujednaná odměna za práce přes čas byla již žalobci zaplacena.

Citace:

č. 7577. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 630-632.