č. 12148.

Učitelstvo: Ustanovení § 155 plat. zák. č. 103/1926 Sb. o nejnižší roční výměře normálního výslužného státních zaměstnanců platí také pro určení nejnižších odpočivných požitků učitelů s procentuálními platy podle § 34 učit. zák. č. 104/1926 Sb.
(Nález ze dne 16. listopadu 1935 č. 19486/35.) Věc: Marie St. v P. (adv. Dr. Jos. Pilař z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o úpravu výslužného podle zák. č. 70/1930 Sb.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka, býv. učitelka ženských ručních prací, byla výnosem zšr-y v Praze z 5. května 1923 ke své žádosti přeložena dnem 1. května 1923 na trvalý odpočinek, při čemž jí byly vyměřeny odpočivné požitky na základě započitatelné služební doby 31 roků, 6 měsíců a vzhledem k vyučovanými posledně 4 hodinám týdně ve výměře plných 90,4%, t. j. částkou 3301,86 Kč s jednotným drahotním přídavkem 801,60 Kč, který byl od 1. března 1925 zvýšen na 3206,40 Kč, takže pobírala pak celkem ročně 6508,26 Kč.
V základě její přihlášky upravila zšr v Praze výměrem ze 14. ledna 1931 odpočivné požitky st-lčiny podle §§ 2 a 4 zák. z 20. května 1930 č. 70 Sb. a vyměřila jí od 1. ledna 1931, přihlížejíc k §§ 32 až 34 zák. č. 104/1926 Sb., vzhledem k odsloužené době 31 roků, 6 měsíců a čtyřem týdenním hodinám vyučovaným při odchodu do výslužby, výslužné ročních 6291,86 Kč a příplatek podle § 6 zák. č. 70/30 Sb. 216,40 Kč, úhrnem 6508,25 Kč. K tomuto výpočtu pensijních požitků dospěla zšr. vycházejíc z pensijní základny 24000 Kč, resp. nezkrácené pense 21696 Kč, krácením v poměru celkového počtu vyučovacích hodin podle § 34 zák. č. 104/26.
St-lka podala odvolání k min. škol., ve kterém namítala, že nebyl vzat zřetel na ustanovení § 155 zák. č. 103/26, a žádala, odvolávajíc se na resoluci senátu k § 34 učit. zák. a na usnesení vlády z 18. ledna 1929 č. 1102, o úpravu svých požitků odpovídající této resoluci, resp. tomuto usnesení. O tomto odvolání, které min. škol. postoupilo zšr-ě v Praze, rozhodla tato výměrem ze 7. listopadu 1931 jakožto o námitkách, které zamítla, odvolávajíc se v podstatě na předpis § 34 učit. zák. Ve svém odvolání k min. škol. namítala st-lka, že odpočivné požitky učitelek ženských ručních prací nemají býti vypočteny krácením ve smyslu § 34 uč. zák., nýbrž mají býti vypočteny ve smyslu § 20 vl. nař. č. 96/1930 Sb. ve spojení s §em 52 téhož nař. Konečně uvedeno, že předpis § 155 zák. č. 103/1926 Sb. o nejnižší výměře pensí vztahuje se i na st-lku.
Min. škol. zamítlo nař. výnosem toto odvolání z důvodů napadeného výměru a dodalo: Ad 1. Zšr aplikovala správně na st-lku § 20 vl. nař. č. 96/1930 Sb., neboť počítá jí pro určení základny pensijní jakožto započitatelnou celou dobu 31 roků, 6 měsíců plně. Zkrátí-li se tato započtená doba o 4 léta čekatelská, vychází pro postup do vyšších stupňů služného podle stupnice v § 7 učit. zák. 10. stupeň služného 24000 Kč, se kterým zšr skutečně počítá jakožto s pensijní základnou. Tvrzení stížnosti, že vláda v nař. č. 96/1930 stanovila, že se u učitelek nemá užiti krácení pense podle § 34 učit. zák., neobstojí. Nic takového vl. nař. č. 96/1930 nevyslovilo a ani vysloviti nemohlo, když zák. č. 70/ 1930 v § 2 kategoricky nařizuje, že § 34 učit. zák. platí pro staropen sisty. Zšr proto správně provedla podle § 34 učit. zák. krácení pense tak, že vypočetla z pensijní základny 24000 Kč stanovené podle § 20 vl. nař. č. 96/30 nejprve pensi, která by st-lce příslušela, kdyby byla po celou služební dobu služby plně zaměstnána, t. j. při 31 letech částkou 90,4%, načež výsledek 21696 Kč správně krátila podle § 34 učit. zák. v poměru hodin odučených na 0,29%. Ad 2. § 155 zák. č. 103/1926 Sb. o minimálních pensích dlužno považovati za modifikovaný speciální normou § 34 zák. č. 104/1926 Sb. jakožto normou upravující odpočivné požitky osob s percentuálními platy, kteréžto služební poměry a platy u osob uvedených v zák. č. 103/1926 se vůbec nevyskytují a k nimž tudíž v cit. § 155 nemohlo býti přihlíženo, resp. cit. § na poměry ty bez dalšího aplikován.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Stížnost namítá ve věci jednak, že u st-lky vůbec nemělo býti provedeno nějaké krácení pense ve smyslu § 34 učit. zák., jelikož § 52 vl. nař. č. 96/1930 Sb. tento předpis § 34 vykládá tak, že doba a procentní sazba, které byly vzaty za základ pro výměru dosavadních požitků odpočivných toho kterého zaměstnance, zůstávají nedotčeny. Podle toho prý st-lce náleží pense v částce 90,40% nové pensijní základny, která správně byla vypočtena částkou 24000 Kč bez jakéhokoliv krácení.
V tom stížnost nemá pravdu. Dovolávaný § 52 vl. nař. č. 96/1930 Sb. nepřivodil žádnou změnu zásady, stanovené §em 34 učit. zák., nýbrž vyslovil toliko, že služební doba, jakož i procentní sazba této odpovídající mají býti měřítkem také pro výpočet pensijních požitků, vyplývajících pro toho kterého zaměstnance ze zák. č. 70/30 Sb., aniž na ostatních předpisech, upravujících v určitém případě výměru z těchto požitků, mělo býti něco měněno. Je tedy tato námitka stížnosti bezdůvodná.
Dále namítá stížnost, že žal. úřad nepřihlédl k zásadě, vyslovené v § 155 plat. zák., podle které zaopatřovací požitky nemají klesnouti pod nejnižší výměru tanu určenou, tvrdíc, že podle obsahu § 32 učit. zák. tato zásada platí také pro učitele. Žal. úřad odůvodnil opačný svůj názor tím, že předpis cit. § 155 plat. zák. dlužno považovati za modifikovaný §em 34 učit. zák., který jest speciální normou, upravující odpočivné požitky osob s procentuálními platy, kteréžto služební poměry a platy vůbec se nevyskytují u osob, uvedených v zák. 103/26 Sb., a k nimž proto v § 155 nemohlo býti přihlíženo.
Tento názor žal. úřadu nemohl nss uznati správným. Podle § 32 učit. zák. ustanovení, platná pro státní učitele, na něž se vztahuje služební pragmatika učitelská (zák. č. 319/1917 ř. z.), týkající se výslužného, zaopatřovacích požitků a pensijního příspěvku, se uvádějí zásadně v platnost pro učitelstvo obecných a občanských škol i se změnami a doplňky, vyplývajícími ze současného zákona o úpravě platových a některých poměrů státních zaměstnanců (plat. zákon), z tohoto zák. a podle zákonů pozdějších. Jednou takovou změnou jest také předpis § 155 plat. zák. o nejnižší výměře normálního výslužného. Jest sice pravda, že zaopatřovací platy učitelů s procentuálními platy sluší upraviti podle zásady, vyslovené v § 34 učit. zák., avšak tato úprava má své meze ve všeobecném předpisu § 155 plat. zák., který vedle § 32 učit. zák. platí také pro učitelstvo a podle něhož odpočivné požitky vůbec, tedy i odpočivné požitky učitelů s procentuálními platy, nesmějí klesnouti pod nejnižší výměru, určenou v cit. § 155 plat. zák. Opačný názor žal. úřadu nenalézá opory v žádném výslovném ustanovení cit. zák., ani nevyplývá ze smyslu § 34 učit. zák. (srov. též vysvětlivky k § 34 učit. zák. na str. 410 I. svazku Sborníku služebního a platového práva státních a jiných veřejných zaměstnanců).
Pro tento výklad, podávající se přímo z tekstu zákona, mluví také důvod, proč zákony, upravující platové a pensijní poměry státních zaměstnanců, vůbec zavádějí nejnižší výměry výslužného. Jde tu nepochybně o snahu, zabezpečiti státnímu zaměstnanci za všech okolností určitý minimální důchod, i když by nárok na důchod v této výši vzhledem k délce jeho započitatelné služební doby zaměstnanci nemohl příslušeti. Při tomto legislativním důvodu nebylo by však lze pochopili, proč by zaměstnanec, který vykazuje v plném zaměstnání snad dobu mnohem kratší, než zaměstnanec se služební dobou delší, v níž však nebyl plně zaměstnán, měl býti účasten takové výhody minimálních pensijních požitků, onen druhý však nikoliv. Bylo by tu snad možno namítnouti, že při takovém výkladu zákona mohl by se vyskytnouti někdy případ, že učitel s procentuálním platem by měl vyšší výslužné, než činily jeho požitky v činné službě. Než i kdyby tomu tak snad v určitém výjimečném případě bylo, nutno uvážiti důvod úpravy nejnižšího výslužného, jak dříve byl vytčen, jakož i tu okolnost, že se odchod do výslužby předčasné u státních zaměstnanců (učitelů) — a jen takovýto případ mohl by prakticky zmíněnou pochybnost opravňovati — děje jen z příčin právními předpisy předvídaných a zužujících pravidelně výdělečnou způsobilost zaměstnancovu, takže nutno dospěti k závěru, že zdánlivá možná nesrovnalost, spočívající v tom, že by odpočivné požitky mohly někdy převyšovati požitky aktivní, jest s hlediska úpravy poměrů státních zaměstnanců dobře vysvětlitelná.
Názor stížnosti, který nss uznává správným, nalézá nepřímé podpory i v zák. z 24. května 1928 č. 80 Sb. o příplatcích některým státním a jiným veřejným zaměstnancům ve výslužbě. V § 5 odst. 2 tohoto zák. se stanoví totiž výslovně, že u učitelů s procentuálními platy rozumí se nejmenší výměrou pense podle § 2 zák. — který přejímá nejnižší výměru, stanovenou v § 155 plat. zák., — pouze část nejnižší výměry pense učitelů plně zaměstnaných nebo jejich pozůstalých, a to v téže procentuální výměře, kterou je stanovena jejich dosavadní pensijní základna. Podobného ustanovení není však ani v zák. učit. č. 104/1926 Sb., ani v zák. č. 70/1930 Sb., jímž byly odpočivné a zaopatřovací platy některých státních a jiných veřejných zaměstnanců a učitelů uvedeny na míru platů, stanovených zákonem platovým a zákony tento zákon doplňujícími. Právě z toho, že zák. č. 80/1928 Sb. pokládal za nutné u učitelů s procentuálními platy výslovně stanoviti nejnižší výměru výslužného odchylně od předpisu § 155 zák. plat., plyne, že ustanovení toto o nejnižší výměře pense platí v plném rozsahu tehdy, jestliže není nijak zákonem jiným pro jeho obor platnosti modifikováno. Z těchto úvah slušelo nař. rozhodnutí, pokud nepřihlíželo k předpisu § 155 plat. zák., zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 12148. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 535-539.