NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 465.

Vyživovací příspěvek: Děti nemanželské nejsou v § 3 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. při úpravě výše vyživovacího příspěvku postaveny na roven dětem manželským.
(Nález ze dne 21. června 1920 č. 5275.)
Věc: Marie F. v Roudnici a Václav K. tamtéž jako poručník nezl. Julie F. proti zemské vyživovací komisi v Praze stran vyživovacího příspěvku.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: B. H. nastoupil dne 25. srpna 1914 vojenskou povinnost. V té době měl denního výdělku, jak v přihlášce o vyživovací příspěvek je uvedeno, 4 K. Dle sdělení okresního soudu v Roudnici uznal u soudu otcovství k nezletilé Julii F., jež byla zrozena mimo manželství, a přispíval na její výživu podle možnosti měsíčně 10 K.
Okresní vyživovací komise v Roudnici vyměřila jeho nemanželské dceři vyživovací příspěvek denním penízem 33 h, který od 1. srpna 1917 zvýšila o 50 proc. na 50 h. Když 5. srpna 1918 bylo žádáno o poukázání příspěvku na plnou sazbu, rozhodla okresní vyživovací komise usnesením ze dne 13. srpna 1918 č. H 366/3527, že se vyživovací příspěvek ustanovuje dle § 2 zákona ze dne 31. března 1918 č. 126 ř. z. na peníz denních 67 h. V odvolání poukazuje se na to, že přisouzený vyživovací příspěvek vzhledem ke stoupnutí cen potravin je nedostatečný a že nemanželský otec by dítě za 67 h denně rovněž neuživil. Odvolání zemská vyživovací komise v Praze usnesením ze dne 14. října 1918 č. 40717 R. ai 1918 nevyhověla z důvodu, že vyživovací příspěvek plnou sazbou nelze přiznati, když dítě nežilo s nemanželským otcem ve společné domácnosti, a zvýšení příspěvku původně vyměřeného o 100 proc. že odpovídá zákonným předpisům.
O stížnosti podané do rozhodnutí II. stolice uvážil nejvyšší správní soud toto:
Pokud stěžovatelka domáhá se zvýšení vyživovacího příspěvku proti státu československému za dobu před 28. říjnem 1918, je stížnost bezdůvodná zřetelem na nastavší změnu zákonného stavu. Dnem 1. listopadu 1919 nabyl totiž účinnosti zákon ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n., který v § 4 předpisuje, že vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918 nepřísluší. Pokud by se stěžovatelce jednalo o výrok, že nárok na zvýšení vyživovacího příspěvku měla proti bývalému státu rakouskému, je nejvyšší správní soud k rozhodování o nároku tom nepříslušným, neboť výše uvedenou normou byla veškera judikující činnost úřadů československých vůbec a tedy i nejvyššího správního soudu o nárocích těch po 1. listopadu 1919 zakázána.
Stížnosti nelze však přiznati oprávněnosti ani pokud uplatňuje nárok na zvýšení vyživovacího příspěvku v době od 28. října 1918.
Nutno především vytknouti, že nejvyšší správní soud přezkoumává sporný nárok toliko s hlediska zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z., resp. zákona ze dne 31. března 1918 č. 126 ř. z.
Zákon ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. předpisuje v § 3, že nárok na vyživovací příspěvek v plné zákonné výši mají v každém případě manželka povolaného a jeho manželské děti a ostatní oprávnění toliko tehdy, když s povolaným žili bezprostředně před jeho odchodem za vojenskou povinností ve společné domácnosti. Nebylo-li společné domácnosti, přísluší jim vyživovací příspěvek ve výši podpor skutečně poskytovaných povolaným bezprostředně před jeho povoláním. Výjimku z tohoto pravidla tvoří osoby, mající právo na alimenty vůči povolanému, když od povolaného neměly vůbec podpor neb měly toliko podpory zřejmě nedostatečné, neboť v tomto případě vyměří jim úřad vyživovací příspěvek podle hospodářských poměrů povolaného resp. podle soudního rozhodnutí, byla-li výše alimentů soudně upravena. Vyživovací příspěvek ve výměře faktických podpor resp. ve výměře soudně určených alimentů zvyšuje se dle § 2 zákona ze dne 31. března 1918 č. 126 ř. z. o 100 procent, když povolání k vojsku resp. soudní určení stalo se před 1. srpnem 1916.
Z těchto předpisů jde beze vší pochybnosti na jevo, že zákon při úpravě výše vyživovacího příspěvku nestaví si na roven děti manželské a nemanželské, že děti nemanželské nemají jako děti manželské pro každý případ nárok na vyživovací příspěvek v plné zákonné výši, a že pro ně, nežily-li s povolaným ve společné domácnosti, ohledně výše vyživovacího příspěvku platí toliko ona pravidla, jež jsou dle výše uvedených výkladů dána pro osoby mající nárok na alimenty vůči povolanému. Oprava vyživovacího příspěvku, pokud jde o nemanželské děti, jež nežily společně s nemanželským otcem, odpovídá zásadám, které pro práva nemanželských dětí vůči nemanželskému otci jsou ustanovena v § 166 o. z. o. Předpis § 166 o. z. o. ukládá totiž nemanželskému otci za povinnosti starati se podle jmění o nemanželské děti. Norma ta mluví však výslovně také o tom, že povinnost starati se o výživu a výchovu nemanželských dětí přechází na matku, resp. ascendenty s mateřské strany, když nemanželský otec není s to, aby své povinnosti vůči dítěti dostál. Když zákon o vyživovacích příspěvcích připouští vyměření vyživovacího příspěvku osob majících alimentační nárok podle hospodářských poměrů povolaného, tedy při dětech nemanželských podobně jako § 166 o. z. o., počítá nepochybně s tou eventualitou, že vyživovací příspěvek vyměřený dle hospodářských poměrů povolaného nedosáhne někdy zákonné výše vyživovacího příspěvku, neboť by jinak pro tyto případy byl ustanovil placení vyživovacího příspěvku plnou zákonnou sazbou, a má tedy na mysli, že v případech, kdy vyživovací příspěvek vyměřený dle hospodářských poměrů povolaného je nedostatečný ke krytí potřeb nemanželského dítěte, musí k zabezpečení výživy dítěte přispívati subsidiárně nemanželská matka, resp. ascendenti s její strany tak, jak to předpisuje § 166 o. z. o.
Usnesení okresní vyživovací komise z 13. srpna 1918 H. č. 366/3527 vyřizujíc žádost o zvýšení vyživovacího příspěvku vyměřeného již nemanželské dceři povolaného dovolává se pro úpravu jeho výše ustanovení § 2 zákona ze dne 31. března 1918 č. 126 ř. z. a dává citací této normy jasně výraz svému zjištění, že povolaný nežil se svojí nemanželskou dcerou ve společné domácnosti. Tento skutkový předpoklad rozhodnutí I. stolice nebyl brán odvoláním v odpor a byl také položen za základ rozhodnutí II. stolice. Jestliže stížnost dovozuje, že povolaný a jeho nemanželská dcera sdíleli společnou domácnost, pak uplatňuje okolnost, jež v administrativním řízení vůbec nebyla přednesena; nemůže proto nejvyšší správní soud zřetelem na předpis prvého odstavce § 6 zákona o správním soudě tuto okolnost jako procesní novum vzíti vůbec v úvahu a jest pro něj závazným zjištění naříkaného rozhodnutí, že povolaný a jeho nemanželská dcera nežili ve společné domácnosti.
Bezdůvodnou jest také námitka stížnosti, že řízení je neúplným, poněvadž nebylo vyšetřeno, že povolaný s nemanželskou dcerou žili ve společné domácnosti.
Je-li však vycházeti z předpokladu, že nebylo společné domácnosti povolaného a jeho dcery, pak je zřetelem na výše uvedené normy výši vyživovacího příspěvku určiti podle podpor povolaným skutečně poskytovaných, předpokládajíc, že podpory ty nebyly zřejmě nedostatečnými, resp. podle hospodářských poměrů povolaného.
Naříkané rozhodnutí stojí po této stránce na stanovisku, že povolaný platil na výživu svého nemanželského dítěte a že měsíční podpora nebyla v době povolání, tedy v srpnu 1914 — jen toto časové spatium je rozhodným — zřejmě nedostatečnou. V jiném smyslu nelze naříkané rozhodnutí interpretovati.
Toto zjištění žalovaného úřadu stížnost nepopírá — dovozuje totiž, že vyměřený vyživovací příspěvek v době, kdy žádost o zvýšení jeho byla podána, k obživě dítěte nestačil — a nejvyšší správní soud zřetelem na předpis §§ 6 a 18 zákona o správním soudě nemůže je ve věci samé přezkoumati. Že by řízení, v němž zjištění toto bylo získáno, trpělo nedostatky, na něž nejvyšší správní soud musí z úřední povinnosti dle druhého odstavce cit. normy bráti zřetel, nejvyšší správní soud neshledal.
Zjištění to zůstává tak pro nejvyšší správní soud dle prvého odstavce § 6 zákona o správním soudě závazným.
Zjištěním tím dle výše vyložených úvah vzat je základ nároku na zvýšení vyživovacího příspěvku i v době od 28. října 1918, neboť vyměřený vyživovací příspěvek odpovídá skutečně poskytovaným podporám, jak byly naříkaným rozhodnutím zjištěny, se 100 proc. zvýšením.
Slušelo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1556. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 242-245.