NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 18 (1909) - Zákon o ručení železných drah ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. je doplňkem ku všeobecnému zákonníku občanskému.

Čís. 11415.

Přípustnost pořadu práva pro nárok na náhradu škody proti státu, ježto se nepostaral jako používatel domu (kasáren) propůjčeného mu obcí o dostatečné zajištění brány domu. Nejde tu o příslušnost krajského civilního soudu v Praze podle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 20. února 1932, Rv 1 2045/30.)
Žalobkyně byla zasažena vichrem vyvrácenou bránou kasáren v Ch., jež byla vlastnictvím žalované obce Ch. a jež užíval spolužalovaný vojenský erár. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně náhrady škody jednak na obci Ch., ježto se jako vlastnice kasáren nepostarala o to, by náležitým opatřením bylo zabráněno vylomení brány, jednak na vojenském eráru, poněvadž se jako uživatel (nájemník) nepostaral o správné zasazení uzavíracího háku. Procesní soud (krajský soud v Ch.) uznal žalobní nárok po právu proti vojenskému eráru, nikoliv však proti obci Ch. K odvolání žalovaného vojenského eráru odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Zmatečnost podle § 477 čís. 3 c. ř. s. spatřována jest v tom, že jest tu nepříslušnost soudu ani prorogací neodstranitelná, poněvadž prý jde o nárok proti státu, k jehož projednání ustanoven jest zákonem ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. výlučně krajský civilní soud v Praze. Jest sice pravda, že příslušnost tohoto soudu stanovená citov. zákonem je výlučná a že by k ní i z úřadu musilo býti přihlédnuto, třebaže finanční prokuratura nepříslušnost tu v řízení před prvou stolicí nenamítala, avšak citovaný zákon vztahuje se jen na ony nároky proti státu, které jsou vyvozovány z právního poměru veřejnoprávního. Tomu v souzeném případě tak není, neboť žalobní nárok jest uplatňován z poměru soukromoprávního jako náhrada za škodu způsobenou žalobkyni tím, že se čsl. stát jako používatel domu obcí mu propůjčeného nepostaral o dostatečné zajištění železné brány do tohoto domu vedoucí, a proto pro projednání tohoto sporu byl krajský soud v Ch. příslušný z důvodu § 93 j. n. i pokud jde o čsl. erár, který byl žalován jako společník spolužalovaného města Ch., ohledně něhož soudní příslušnost založena byla nesporně §§ 65 a 74 j. n. Neprávem proto též vytýká odvolání napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení y tom směru, že přes ustanovení § 92 ústavní listiny uznal v souzeném případě na ručení státu, ačkoliv prý jde o škodu způsobenou výkonem vojenských. tudíž veřejných orgánů, za něž ručení státu dosud zákonem není stanoveno, takže jde o nárok na pořad práva vůbec nepatřící. V tomto bodu souhlasí odvolací soud s právním názorem soudu prvé stolice, že se § 92 úst. listiny vztahuje jen na ručení za protizákonný výkon »veřejné moci«, nikoli však na ručení za škodu způsobenou státem, pokud se týče jeho orgány, jakožto nositeli soukromých, práv v rámci hospodářské správy. Čsl. stát obdržev od obce Ch. k používání dům jako jeho držitel a používatel, t. j. jako nositel tohoto soukromého práva, převzal tím i určité z něho plynoucí soukromoprávní povinnosti, a mezi jiným i povinnost bezpečným způsobem postarati se o zajištění železných vrat v domě tom se nalézajících. Že tohoto domu použil čsl. stát k ubytováni vojska jako kasáren a že k obstarávání a zastávání příslušných práv a povinností neustanovil jinaké civilní orgány, jest pro posouzení vedlejší a bezvýznamné, ana žalobkyně neodůvodňuje nárok na náhradu škody tím, že čsl. vojíni u výkonu veřejné moci vojenské jí škodu způsobili, nýbrž tím, že se stát jako používatel po případě nájemce domu nepostaral o řádné a dostatečné opatření vrat, jimiž byla způsobena škoda.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, mimo jiné z těchto důvodů:
Odvolací soud odůvodnil zcela správně, proč uplatňovaná zmatečnost podle čís. 3 § 477 c. ř. s. není opodstatněna, tak že stačí odkázati na jeho případné důvody a k vyvrácení vývodů dovolání dodati toto: Správně uvedl již odvolací soud, že se zákon ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. vztahuje jen na nároky vyvozované z poměru veřejnoprávního (srov. na př. rozhodnutí čís. 172, 524, 1741, 5039 sb. n. s.). V tomto případě nejde o nárok veřejnoprávní, při čemž by šlo o poměr podřízeného člena k nadřízenému svazu, nýbrž jde o poměr koordinovaných právních podmětů a žalobní nárok na náhradu škody netkví v právu veřejném, nýbrž v soukromém. Platí tu tedy předpisy 30. hlavy všeobecného občanského zákoníka, zejména také předpis § 1338 obč. zák. (srov. na př. také rozhodnutí čís. 10255 sb. n. s.). Lhostejný jest pro souzenou rozepři právní poměr mezi obcí Ch. a žalovaným státem a jest pro práva žalobkyně nerozhodné, z jakého právního důvodu stát jest držitelem a uživatelem kasáren, zejména, že mu budova kasárenská byla přidělena na základě ubytovacího zákona z 11. června 1879, čís. 93 ř. zák. Rozhodné jest jen, že žalobkyně uplatňuje svůj nárok proti státu jakožto uživateli budovy a že stát jakožto uživatel má právě tak jako osoba soukromá učiniti všechna opatření, by z jeho držby a z užívání budovy třetí osoby nepřišly ke škodě. Zabezpečení brány kasárenské budovy, by chodci podél ní jdoucí ke škodě nepřišli, nenáleží zajisté k úkonům veřejné služby, jak se dovolání snaží docíliti, nýbrž do oboru obstarávání hospodářských věcí vojenské správy jakožto uživatele budovy. Strážní služba vojenská — na kterou dovolatel poukazuje — jest ovšem veřejnoprávní činností, ale, pokud byli členové vojenské stráže pověřeni otvíráním, zavíráním a zabezpečováním kasárenských vrat, nevykonává-li úkony vrchnostenské moci státní, nýbrž úkony správy budovy, jakoby je vykonával vrátný-civilista, zejména ana podle zjištění prvního soudu nebyla ve strážních předpisech uložena stráži povinnost k otvírání a k zajištění vrat, takže bylo přenecháno dobrému zdání stráže, jaké opatření se má státi. Z toho, co uvedeno, vyplývá, že nejde o škodu způsobenou žalobkyni nezákonným výkonem veřejné moci, takže se na tento případ nehodí ani § 92 úst. listiny.

Citace:

č. 11585. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 479-481.