Č. 3515.

Řízení před nss-em. — Vyvlastnění. — Administrativní řízení: * I. Ani zrušovací nález nss-u není titulem exekučním. Titul takový může opatřiti toliko úřad správní, prováděje nález nss-u. — II. *Provádí-li správní úřad nález, kterým rozhodnutí jeho bylo zrušeno pro vady řízení, jest toliko povinen odstraniti vady řízení nss-em vytknuté a vydati rozhodnutí nové. — III. * Stejně má se věc, zruší-li nss rozhodnutí správní pro vady řízení dle § 7 zák. o ss (§ 33 jedn. ř.).
(Nález ze dne 24. dubna 1924 č. 6917.)
Věc: Městská obec M. (adv. Dr. Oskar Bergmann z Mostu) proti zemské správě politické v Praze o reintabulaci vlastnického práva a zpětné uvedení v držbu vyvlastňovaného staveniště. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze 6. června 1921 zamítla zsp v Praze rekurs městské obce M. z 23. května 1921 do rozhodnutí osp-é v M. z 9. května 1921, jímž ve prospěch Konráda K. v M. byla na základě zák. o stav. ruchu z 11. března 1921 č. 100 Sb. vyvlastněna pozemková parcela č. k. 96/1 v kat. obci M., náležející městské obci M., a doplnila vyvlastňovací nález potud, že se vyvlastňuje plocha 647 m2 z pozemku č. par. 96/1 a že vyvlastnitel jest povinen postaviti na vyvlastněném pozemku obytný dům dvoupatrový s mansardami.
Na základě toho nál. vloženo bylo pro Konráda K. k jeho žádosti vlastnické právo k parcele č. kat. 96/1 v pozemkové knize obce M. ve vl. č. 604 a Konrád K. byl ve smyslu § 7 zák. o stav. ruchu č. 100/21 dne 18. června 1921 osp-ou v M. uveden v držbu uvedeného pozemku.
Nálezem nss z 23. února 1922 č. 2462 byl vyvlastňovací nál. zsp-é ze 6. června 1921 k stížnosti městské obce M. zrušen pro nezákonnost. Dovolávajíc se zrušovacího nál. nss-u, požádala městská obec v M. dne 8. března 1922 osp-ou v M.,
1) aby dožádala krajský soud v M., by vzhledem k nálezu nss-u z 23. února 1922 provedl výmaz vlastnického práva Konráda K. k pozemku K. č. 96/ a vložil na tyto pozemky vlastnické právo obci M.,
2) aby odňala Konrádu K. držbu citovaného pozemku a uvedla v jeho držbu obec M.
Žádost tu předložila osp dne 20. března 1922 zsp-é se zprávou, že ú- řední vyhotovení rozhodnutí nss-u s příslušnými spisy s poukazem, jaká opatření se mají dále učiniti, dosud nedošlo. Výnosem z 8. dubna 1922 zsp v Praze intimovala osp-é nález nss-u z 23. února 1922 č. 2462 a uložila jí doplniti řízení ve směrech nss-em naznačených a poznamenala, že tímto výnosem se vyřizuje též připiš osp-é z 20. března 1922. Dne 22. dubna 1922 opětovala městská obec M. svoji žádost o uvedení v držbu kat. parcely č. 96/1 a o výmaz vlastnického práva Konráda K. Rozhodnutím z 25. dubna 1922 zamítla osp žádost městské obce z 22. dubna 1922 z těchto důvodů:
»Týž návrh jako podáním z 22. dubna 1922 učinila městská obec podáním z 8. března 1922, jež bylo předloženo zsp-é a touto vyřízeno výn. z 8. dubna 1922. O obsahu tohoto výn. byla městská obec zpravena zdejším výn. z 19. dubna 1922. Za tohoto stavu věci nemůže osp vzhledem k řízení zahájenému nyní u zsp-é učiniti žádaná opatření.«
Odvolání obce M. z tohoto rozhodnutí, v němž bylo uplatňováno, že zrušením vyvlastňovacího nál. ztratil Konrád K. jak nárok na držbu sporného pozemku, tak i na titul práva vlastnického, zamítla zsp rozhodnutím z 22. května 1922 »z důvodu uvedeného v rozhodnutí I. instance«, a s tímto dalším poznamenáním: »Šetření nařízené zdejším výn. z 8. dubna 1922 provádí se s možným urychlením u osp-é v M. a po jeho ukončení bude vydán nový výměr. Poněvadž tedy řízení vyvlastňovací dosud trvá, nelze až do jeho definitivního ukončení novým rozhodnutím na nynějším stavu ničeho změniti.
Ve stížnosti proti tomuto rozhodnutí k nss-u podané vytýká se především vada formální, která prý spočívá v tom, že žal. úřad neodůvodniv věcně své rozhodnutí odkázal toliko na odůvodnění výměru stolice prvé, tento výměr však, totiž výměr z 25. dubna 1922 není prý vůbec věcným odůvodněním opatřen, nýbrž opět jen odkazuje na vynesení zsp-é z 8. dubna 1922, kterýž byl sice obci sdělen, jímž však návrhy, které obec podáním z 8. března 1922 byla podala, nebyly vyřízeny.
Stížnosti bylo by zajisté dáti za pravdu, kdyby bylo správné, že výměr prvé stolice, na nějž se v nař. rozhodnutí odkazuje, není věcnými důvody opatřen. V pravdě však odůvodnila osp zamítnutí návrhů obcí podaných v ten smysl, že opatření obcí žádaná nejsou možná, ježto podle dovolaných vynesení zsp-é bylo zahájeno řízení za účelem doplnění skutkové podstaty. Na týž důvod odkazuje mimo to i nař. rozhodnutí stolice druhé, kde se praví, že před ukončením vyvlastňovacího řízení, jež se dosud koná, není možno na dosavadním stavu nic měniti.
Žal. úřad dal tedy s dostatečnou srozumitelností na jevo, že dle jeho mínění restituci původního stavu, kteréž se obec M. domáhá, stojí v cestě pendentní řízení vyvlastňovací. Nechať odůvodnění to je věcně správné čili nic, tolik je jisto, že stížnost není v právu, když vytýká, že v nař. rozhodnutí věcné odůvodnění vůbec chybí.
Ve věci samé čelí stížnost proti tomu, že nebylo vyhověno návrhům st-lčiným, aby 1) byla uvedna v držbu pozemku, který jí byl vyvlastněním odňat, a 2) aby knihovní soud byl požádán, by provedl výmaz práva vlastnického v pozemkové knize pro vyvlastnitele zapsaného.
Maje posouditi důvodnost tohoto stížného bodu, v němž zamítnutí návrhů právě uvedených označuje se jako nezákonnost, musil soud nejprve objasniti právní obsah dotčeného žádání st-lčina. Vyvlastnitel byl v době podání návrhů na základě právní moci vyvlastňovacího nálezu fysickým i knihovním držitelem vyvlastněného pozemku (§ 7, odst. 2, § 8, odst. 3 zák. o stav. ruchu).
Vyvlastňovací nález byl tedy úplně proveden. Žádost, kterou obec vznesla k politickému úřadu, směřovala k tomu, aby výkon vyvlastňovacího nál. byl odčiněn. Žádané opatření jeví se tedy jako pravý opak výkonu nál. vyvlastňovacího a je myslitelno právě zase jen jako opatření exekuční, jež za nedostatku jiné úpravy positivní sluší posuzovati dle těchže zásad, které ovládají výkon nál. vyvlastňovacího nebo aspoň výkon jinakých aktů správních. Pojmovým předpokladem výkonu je však existence aktu vykonatelného (srv. ustanovení §§ 1—5 cis. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.). Zák. o stav. ruchu požaduje nad to, aby nál. vyvlastňovací byl již v právní moci (§ 7, odst. 2).
Dlužno se tedy tázati, zda městská obec M. mohla své návrhy na výkon opírati o nějaký vykonatelný akt, čili zda měla po ruce nějaký exekuční titul.
Obec dovolávala se při svém žádání nejprve zdejšího nál. z 23. února 1922 č. 2462, jímž byl nál. vyvlastňovací zrušen, potom však i vynesení zsp-é z 8. dubna 1923, jímž bylo jednak vysloveno, že řízení vyvlastňovací se vrací následkem zdejší kasace nálezu vyvlastňovacího do stadia rekursního, a jímž dále bylo nařízeno doplnění provedeného řízení vyšetřením některých okolností skutkových. Podklad žádaného výkonu dlužno tedy hledati buď ve zrušovacím nál. tohoto soudu nebo v dotčeném vynesení zsp-é. Avšak ani v tomto ani v onom není možno nalézti akt vykonatelný. Že nálezy nss-u za dnešního vybudování správní jurisdikce nss-u nemají povahy aktů vykonatelných (titulů exekučních), není třeba blíže dovozovati, zejména když nálezy tyto neobsahují sentence výkonu způsobilé.
Jurisdikce správního soudu nezasahuje do běhu správy přímo, její nálezy zrušovací jeví účinek jen v ten způsob, že se jimi závazně stanoví, jak se má úřad správní dále zachovati (§§ 6 a 7 zák. o ss).
Avšak ani vynesením zspé- z 8. dubna 1922, jehož se obec M. dovolává, nebyl založen titul exekuční, neboť zsp učinila jím jen opatření povahy procesní, jež považovala za nutné za účelem odstranění procesních závad ve zrušovacím nálezu zdejším vytknutých. Neuznala jím však vyvlastnitele za povinna vzdáti se fysické i knihovní držby vyvlastněného objektu ve prospěch vyvlastněné obce. Výrok tohoto obsahu jest však nezbytným předpokladem vykonacího opatření obcí požadovaného, právě jako již výkon vyvlastnění byl podmíněn tím, že byla nálezem vyvlastňovacím formalisována povinnost expropriátky vzdáti se vyvlastněného pozemku ve prospěch vyvlastnitele.
St-lka je tedy na omylu, spatřuje-li v cit. výn. zsp-é dostatečný právní titul pro opatření vykonací, jehož se domáhala.
Za tohoto stavu věci nebylo třeba zkoumati, zda by druhý bod návrhu obce M,, v němž se žádá, aby se politický úřad postaral o provední zápisu v knize pozemkové, byl vůbec a v zásadě přípustný (srv. § 8, odst. 3 zák. o stav. ruchu) i kdyby obec byla mohla své žádání opříti o akt vykonatelný.
Zcela jiná je arci otázka, zdali následkem zrušovacího nál. tohoto soudu nevzešla pro žal. úřad povinnost učiniti právě onen výrok, který soud dle hořejších důvodů pohřešuje, to jest výrok toho obsahu, že vyvlastnitel jest povinen vzdáti se vyvlastněného pozemku ve prospěch expropriátky.
Námitka, která by vytýkala, že žal. úřad takovýto výrok st-lce odepřel, není ovšem ve stížnosti k tomuto soudu podané formulována (§ 18 zák. o ss). Ba ani v řízení správním nevznesla st-lka zřetelným způsobem žádost, aby úřad rozhodl o povinnosti vyvlastnitele vzdáti se vyvlastněného pozemku. Leč i kdyby vzhledem k volnějším formám řízení správního v žádosti za výkon bylo možno rozpoznati i takovýto petit a v nař. rozhodnutí zamítnutí petitu tohoto, a kdyby i ze stížnosti k tomuto soudu podané bylo možno vyčísti námitku proti zamítnutí takového návrhu st-lčina, nebylo by ani pak možno stížnosti dáti za pravdu.
Neboť sluší míti na mysli, jaká právní situace byla vytvořena nálezem tohoto soudu, jímž vyvlastňovací nález byl zrušen. Nss zrušil nález tento z několika důvodů:
Předně proto, že předmět vyvlastnění nebyl označen s náležitou určitostí;
dále proto, že úřad správní opomenul zjistiti právní povahu oněch pozemků, které dle mínění vyvlastněné obce sluší považovati za půdu zabranou, a jež proto podle § 3 zák. z 11. března 1921 č. 100 Sb. zaujímají jako předmět vyvlastnění přednější pořadí než vyvlastněný pozemek obce M.; dále proto, že úřad správní opomenul zjistiti, zdali vyvlastněný pozemek má povahu staku veřejného, což vyvlastněnou obcí bylo namítáno;
a konečně i proto, že úřad správní nezabýval se dle své povinnosti námitkou expropriátky, že vyvlastněný pozemek je »starý sad« a že je tedy z vyvlastnění dle zák. o stav. ruchu vyloučen.
Všecka tato opominutí, jež byla důvodem zdejší kasace, mají povahu vad procesních, a jsou také v odůvodnění zdejšího nál. vesměs jako podstatné vady řízení kvalifikována. Nález vyvlastňovací byl tedy zrušen pro vadné řízení.
Zruší-li však nss rozhodnutí úřadu správního pro vadné řízení, vzniká z toho pro úřad správní podle § 6 zák. o ss toliko povinnost odstraniti vady soudem vytknuté a vydati rozhodnutí nové.
Na tom nic se nemění, jestliže — jak tomu bylo v tomto případě — ta či ona z vad řízení, správním soudem vytknutých, zaviněna byla nesprávným náhledem právním, a bylo-li proto rozhodnutí správní zrušeno pro nezákonnost dle § 7 zák. o ss. Neboť dle § 7 zák. o ss jest úřad správní, bylo-li jeho rozhodnutí zrušeno, povinen učiniti ve věci další opatřeni, při čemž jest vázán právním náhledem, od něhož ss ve svém nál. vycházel. Tato další opatření nemohou však při kasaci pro vady procesní záležeti v ničem jiném, než zase v odstranění vad procesních, nesprávným náhledem právním zaviněných, tedy v postupu stejném, jaký úřadu ukládá § 6 zák. o ss (srv. nál. vid. správního soudu Budw. č. 8853 A). Nenastává však úřadu správnímu povinnost, aby — bylo-li jeho rozhodnutí pro vady řízení zrušeno — ihned zjednal status quo ante, zejména aby odčinil výkon zrušeného rozhodnutí svého, k němuž snad zatím již bylo došlo, ježto stížnost k nss-u podaná nemá účinku odkládacího (§ 17 zák. o ss). Neboť, zruší-li soud rozhodnutí správní pro vady procesní, neznamená to ještě konečný výrok o věci ve spor uvedené, nýbrž účelem zrušení jest jen tolik, aby rozhodnutí správnímu položena byla za základ náležitě zjištěná podstata skutková a aby pak na základě takového podstaty skutkové bylo rozhodnuto po právu.
Opatření, která úřad správní po vynesení zrušovacího nálezu nss-u učiní, mohl by tedy soud tento jen tehdy uznati závadnými a přikročiti k jich zrušení, kdyby opatření tato byla v rozporu se závaznými direktivami, jichž se úřadu správnímu nálezem soudním dle §§ 6 neb 7 zák. o ss dostalo.
Takový rozpor mezi direktivami ve zdejším nál. z 23. února 1922 danými a obsahem rozhodnutí správního, které jest nyní naříkáno, není dle toho, co svrchu bylo vyloženo, možno nalézti.
Ze všech těchto úvah vyplývá, že stížnost důvodná není, pročež bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3515. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1101-1105.