NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2643.

Zabírání budov (Slovensko): I. Policejní kapitán nebyl příslušný vysloviti zábor budovy k účelům veřejným podle zákona č. 332/1919, a to ani tehdy, učinil-li tak k ústnímu poukazu župana. — II. Není nezákonné, zrušil-li ministr pro Slovensko z moci dozorčí takovýto výrok polic, kapitána.
(Nález ze dne 14. září 1923 č. 9470.)
Věc: Jindřich H. v L. (adv. Dr. Zd. Uhlíř z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (min. konc. Ferd. Fousek) o zrušení záboru budovy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 17. září 1919 vydal policejní kapitán v L. výrok toho znění, že na základě ústního nařízení župana novohradské župy rekviruje tímto pro županský úřad v L.
1. I. a II. poschodí hotelu V. i s místnostmi klubu N. s celým zařízením, vyjímajíc byt Jindřicha H.
2. místnosti Lože Svobodných Zednářů v — ul. č. — s celým zařízením. Co se týče odškodného nebo nájemného, odkazují se majitelé rekvirovaných místností na županský úřad v L. Toto rozhodnutí nabývá ihned platnosti. O tom vyrozuměn st-1 jako nájemce hotelu V. Podle zprávy policejního kapitána v L. spisů o tomto záboru není, a rekvisice stala se prostě na ústní nařízení tehdejšího župana.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že výrok policejního kapitána z — zrušuje se z úřední moci pro nezákonnost a vady řízení.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Jak z vylíčeného patrno, jde o zábor budovy k účelům veřejným a to zábor, provedený nesporně v září 1919, tudíž v době, kdy platil již zákon z 11. června 1919 č. 332 Sb.
Zákonem tím jednak stanovena je kompetence úřadů k úkonům takovým povolaných, jednak pak upraveno řízení, na jehož základě lze zábor provésti. Pokud jde o úřady, přikázáno bylo cit. zákonem rozhodování zemským politickým správám, tudíž úřadům II. instance. Byť i, pokud jde o území slovenské, vysloveno bylo teprve zákonem z 19. března 1920 č. 180 Sb., že rozuměti je jimi úřady županské, neponechával již zákon č. 332/19 nižádné pochybnosti o tom, že policejnímu kapitánu příslušnost ta přiznána nebyla.
Jestliže tudíž v daném případě zábor či rekvisici budovy vyslovil policejní kapitán, jde o výrok úřadu k úkonu tomu naprosto nepříslušného a tudíž zmatečný. V tomto směru dovolává se bezdůvodně st-1 toho, že úřad ten učinil tak k ústnímu příkazu županovu, neboť i pak onen úkon jeví se býti aktem policejního kapitána, nikoli úřadu županského, k jehož pokynu onen úřad zakročil.
Jak žal. úřad zjistil a st-1 nepopřel, nepředcházelo onu rekvisici řízení, předepsané zákonem č. 332/19, nýbrž, jak správní spisy nasvědčují, provedena byla rekvisice ta bez jakéhokoli řízení vůbec.
Jestliže tudíž žal. úřad za tohoto stavu dospěl k závěru, že v daném případě nejde vůbec o zábor provedený podle cit. zák. v době té pro dotyčný úřední úkon jedině směrodatného, nýbrž že jde o zabrání budovy úřadem naprosto nepříslušným a bez veškerého zákonného podkladu, a že tudíž jest jej jakožto zmatečný a právní moci neschopný odstraniti, nelze jeho výroku vytýkati nezákonitost.
St-1 upírá ovšem žal. úřadu příslušnost k výroku tomu, avšak neprávem. Jediná jeho námitka v tomto směru vznesená, totiž poukaz k § 3 č. 7 zákona z 12. srpna 1921 č. 304 Sb. souhlasícího s předpisem 2. odst. § 3 zák. č. 332/19, plativšího v době vydání nař. rozhodnutí, je bezdůvodná právě již proto, že v daném případě nejde, jak svrchu dovozeno, vůbec o zábor provedený podle oněch zákonů, nýbrž o rekvisici nepříslušným úřadem a bez zákonného podkladu.
Ale pak není zde podmínek pro onu příslušnost min. veř. prací, přiznanou mu cit. zákonem právě jen, pokud jde o zábor podle onoho zákona provedený a není vyloučena kompetence žal. úřadu, jakožto nejvyššího orgánu politické správy na Slovensku. Použil-li tudíž tento úřad svého nadřízeného postavení a mocí svého dozorčího práva vyslovil zmatečnost výroku o oné rekvisici, netrpí opatření to zmatečností st-lem vytýkanou.
St-1 ani netvrdí, že by nař. rozhodnutím bylo vsazeno v jeho subjektivní právo po stránce hmotné. Opřel naopak svůj nárok, jejž přiváděl k platnosti v řízení sporném i nesporném, o předpoklad i ve své stížnosti hájený, že ona rekvisice byla protikázonná, pročež po celá tři léta marně žádal a snažně prosil, aby byla odstraněna. Nař. rozhodnutím byl tedy odstraněn onen, i dle jeho názoru bezprávný zásah do jeho práv. Dle obsahu stížnosti st-1 vidí se postupem žal. úřadu zkrácena pouze ve svých procesních právech, což však, i kdyby vůbec za to míti se mohlo, že zásah takový zde jest, nemohlo by býti důvodem ke zrušení úředního výroku, jehož nezákonitosti nss neshledal.
Bylo tedy zamítnouti stížnost v tomto směru jako bezdůvodnou...

Citace:

č. 2643. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 539-541.