Č. 10036.

Vojenské věci: O povinnosti rodičů platiti vojenskou taxu za syna, který konal vojenskou službu jako domobranec.
(Nález ze dne 27. září 1932 č. 14731.)
Prejudikatura: Boh. A 5997/26.
Věc: Karel B. v H. proti zemskému úřadu v v Praze o vojenskou taxu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebním rozkazem z 27. října 1920 předepsal okresní úřad v Děčíně st-li na základě § 1 č. 3, resp. § 5 zák. z 10. února 1907 č. 30 ř. z. rodičovskou taxu vojenskou za syna Jindřicha za rok 1920. — V odvolání z tohoto platebního rozkazu namítal st-1, že jeho syn, narozený r. 1896, byl r. 1915 odveden a přidělen k pěš. pl. č. 42, u něhož prodělal celou válku a k němuž i narukoval za mobilisace v r. 1921. Při tom mu byl při propuštění vydán vojenský list z 12. listopadu 1921, znějící však omylem na jméno Karel, což se asi stalo na základě nesprávného vojenského záznamu. Poněvadž st-lův syn skutečně sloužil a konal válečnou službu, jest zproštěn povinnosti platiti vojenskou taxu podle ustanovení § 3 zák. č. 231/24. Nař. rozhodnutím žal. úřad st-lovu odvolání nevyhověl, a to na základě § 7 odst. 2 zák. z 10. února 1907 č. 30 ř. z., pokud se týče čl. 10 bodu 5 min. nař. z 19. srpna 1907 č. 211 ř. z., poněvadž jeho syn byl domobrancem a rodiče syna povinného služební taxou náhradní jsou od vojenské taxy osvobozeni pouze za ta léta, ve kterých syn povinný služební taxou konal činnou službu vojenskou, kdežto st-lův syn v r. 1920 činné služby vojenské nekonal.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Ustanovením § 1 zák. č. 231/24 byly dnem 1. ledna 1921 zrušeny veškeré zákony o vojenské taxe, bylo však v § 2 stanoveno, že za roky 1920 a dřívější má býti vojenská taxa vyměřena a předepsána podle zákonů, jež platily pro dotčená léta, s tím doplňkem, že vojenskou taxou jsou povinni též bývalí domobranci, kteří nebyli vůbec u odvodu počínajíc rokem, kdy dokončí 24 rok věku. Podle ustanovení 4 lit. b) zák. o vojenské taxe z 10. února 1907 č. 30 ř. z. jsou od placení služební taxy náhradní osvobozeni příslušníci domobrany za ten rok, kterého byli přidrženi k presenční službě.
Opíraje se o tato ustanovení, třeba jich v nař. rozhodnutí necitoval, zamítl žal. úřad st-lovo odvolání proti předpisu vojenské taxy za rok 1920, dospěv k názoru, že st-lův syn byl domobrancem a v r. 1920 činné služby vojenské nekonal. Tím zaujal žal. úřad stanovisko k obsahu odvolání, jež proti předpisu vojenské taxy namítalo jediné, že st-1 není povinen platiti rodičovskou taxu proto, že jeho syn konal za války činnou službu vojenskou, byv k ní odveden v r. 1915.
Stížnost vytýká nesprávnost předpokladu žal. úřadu, že st-lův syn byl domobrancem a v r. 1920 nekonal činné služby vojenské; stížnost tu uvádí, že st-lův syn, narozený r. 1896, byl v březnu r. 1915 s tehdy povolaným ročníkem odveden a v dubnu narukoval k pěšímu pluku č. 42, kde se hlásil k aktivní službě a byl k ní také připuštěn, sloužil pak celou válku, načež se v r. 1919 vrátil do občanského povolání a pak opět v r. 1921 za mobilisace ke konání aktivní služby vojenské byl povolán.
Tento obsah stížnosti nedotýká se nikterak předpokladu žal. úřadem vysloveného, že st-lův syn nekonal v r. 1920 činné služby vojenské, a může proto býti chápán jako námitka, brojící proti předpokladu, že vojenská služba st-lova syna byla službou domobraneckou a contrario vojenské povinnosti služební ve smyslu branného zákona. Leč obsahem své námitky nemůže stížnost zvrátiti úsudek žal. úřadu, že válečná služba st-lova syna byla službou domobraneckou, uváží-li se vzhledem na poukaz stížnosti na odvod st-lova syna v březnu r. 1915 s povolaným tehdy ročníkem, že v uvedené době nebyl st-lův syn ještě ve věku, podléhajícím odvodní povinnosti a že za války řádné odvody podle branného zákona vůbec se nekonaly, takže při »odvodu« st-lova syna v březnu 1915 s povolaným tehdy ročníkem mohlo jiti jen o třídění ke službě domobranecké, nikoli o odvod k zákonné povinnosti služební. Ke skutečnosti, že se st-lův syn, narukovav k pěš. pl. 42, hlásil k aktivní službě a byl k ní také připuštěn, v čemž by snad mohla býti spatřována námitka, že se st-lův syn podrobil odvodu při dobrovolném vstupu do společného vojska podle § 11 lit. c) a § 19 bran. zák. č. 128 ř. z. z r. 1912, nemohlo býti přihlíženo, když obranu takovou neuplatnil st-1 již ve svém odvolání a nedal tedy žal. úřadu ani příležitosti, aby po této stránce věc svému zkoumání podrobil.
Zůstává tedy nevyvráceno, že st-lův syn byl domobrancem a že v r. 1920 činné služby vojenské nekonal. Ale pak mohl by býti podle předpisu § 3 lit. e) a posl. odstavce zák. č. 231/24 st-1 osvobozen povinnosti platiti rodičovskou taxu za rok 1920 jen tenkráte, kdyby jeho syn jako bývalý domobranec byl býval převeden do zálohy na základě bran. zák. č. 193/20.
Stížnost dotýká se této otázky a praví, že důvodem, z něhož byl st-lův rekurs zamítnut, bylo, že přeložení st-lova syna do 1. reservy v r. 1920 bylo v r. 1922 zrušeno, a dovozuje, že toto zrušení nemohlo již st-le zbaviti nároku na osvobození od vojenské taxy, jehož převodem syna do reservy v r. 1920 nabyl. — K této námitce sluší uvésti, že jediná obrana, kterou st-1 vznesl proti platebnímu rozkazu záležela v tom, že st-1 tvrdil, že jeho syn byl v r. 1915 odveden a po tři léta konal činnou službu vojenskou, a že z tohoto důvodu st-1 nepodléhá zásadně povinnosti platiti rodičovskou taxu; naproti tomu námitka, že st-1 jest od povinnosti platiti rodičovskou taxu za rok 1920 osvobozen proto, že jeho syn jakožto bývalý domobranec byl převeden do zálohy, st-1 ve svém odvolání vůbec neuplatnil. Proto se také žal. úřad, třeba o otázce přeložení st-lova syna do zálohy konal určitá šetření, v nař. rozhodnutí tímto osvobozovacím důvodem nezabýval, a omeziv se na obsah odvolání, zamítl je z jediného důvodu, že st-lův syn byl domobrancem a v r. 1920 činné služby vojenské nekonal. Otázka, zda st-1 jest od povinnosti platiti rodičovskou taxu osvobozen proto, že jeho syn byl jakožto býv. domobranec převeden do zálohy, nař. rozhodnutím vůbec řešena nebyla a vzhledem k obsahu st-lova odvolání ani řešena býti nemusila. Jsou proto veškeré ony vývody stížnosti, jež se touto otázkou zabývají, nepřípustný, a jest je ponechati bez věcného zřetele.
Z důvodů těch shledáno, že stížnost není důvodná, pročež ji bylo zamítnouti.

Citace:

č. 10036. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 317-319.