Č. 745.

Pozemková reforma: I. * Otázku schvalování smluv o zcizení, pronájmu a zavazení nemovitostí, náležejících k zabranému majetku na Slovensku, posuzovati jest nikoli podle § 4 zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., nýbrž výlučně podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. — II. * Nájemní smlouvy o nemovitém majetku, podléhajícím záboru dle zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., nevyžadují schválení státního úřadu pozemkového ve smyslu § 7 cit. zák., byly-li uzavřeny do 28. října 1918 i když nebyly ještě realisovány. — III. Právní zásada stejná jako při č. 593 pod III.
(Nález ze dne 4. března 1921 č. 2718.)
Věc: Polnohospodářský cukrovar účast, spol. v Seredu (adv. Dr. A. Heidler z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (za zúčastněné strany, nájemce dvorů adv. Dr. A. Schauer z Prahy) stran neschválení smlouvy pachtovní.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze dne 23. března 1920 předložil zástupce stěžovatelův Státnímu úřadu pozemkovému ověřený slovenský překlad originálu pachtovní smlouvy dané v Lohovci a Budapešti dne 8. a 10. října 1915 a dodatku ke smlouvě té daného v Budapešti a v Lohovci dne 25. a 26. listopadu 1915, dle níž propachtovali Emerich E. a Viliam E. dvory patřící k fideikomisnímu velkostatku v Píšťanech.... se schválením soudní sedrie v Nitře jako fideikomisního soudu stěžující si firmě na dobu 20 let od 1. dubna 1921 do 31. března 1941, a žádal, aby Státní úřad pozemkový vzal tuto pachtovní smlouvu na vědomí. Naříkaným rozhodnutím prohlásil žalovaný úřad, že smlouvu tuto neschvaluje.
Maje rozhodovati o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení, musil nejvyšší správní soud zaujmouti především stanovisko k otázce, jsou-li skutečně, jak žalovaný úřad za to má, v zákoně dány formální předpoklady pro to, aby státní úřad pozemkový mohl věcně zkoumati účinnost zmíněné pachtovní smlouvy vůči státu.
Nesporno je, že smlouva pachtovní týkající se dvorů, patřících k fideikomisnímu velkostatku v Píšťanech, byla uzavřena dne 8. října 1915 a jest opatřena schvalovací doložkou soudní sedrie v Nitře jako soudu fideikomisního ze dne 1. prosince 1915 č. j. Rp 1698/47. Žalovaný úřad ani netvrdí, že by se k platnosti smlouvy té pro obě smluvní strany nedostávalo nějaké náležitosti zákonné a dlužno tedy míti za to, že i on pozírá na smlouvu tu, pokud jde o poměr smlouvajících stran mezi sebou, jako na platnou a plně závaznou úmluvu. Nesporno jest také, že jde o dvory velkostatku, který dle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. jest podroben záboru, a že na něj lze tedy plně aplikovati předpisy tohoto zákona. Žalovaný úřad dovolává se k odůvodnění svého stanoviska hlavně § 7 cit. zákona záborového, maje za to, že předpisem tím jest vysloven princip, že smlouvy druhu v něm naznačeného, pokud byly uzavřeny před 28. říjnem 1918 (správněji do 28. října 1918), ale mají býti realisovány teprve po této době, jsou vůči státu bezúčinny, nedostává-li se jim schválení státního po rozumu tohoto zákonného předpisu.
Avšak s tímto právním názorem žalovaného úřadu nelze souhlasiti. Zákon záborový ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., který dle svého § 19 působí ode dne vyhlášení, tedy — vzhledem k tomu, že vyhlášení se stalo dne 24. dubna 1919 — počínajíc dnem 25. dubna 1919, vyslovil v § 17 zásadu, že pokud v něm není ustanoveno jinak, trvají posavadní práva a závazky ohledně zabraného majetku beze změny. Tím je řečeno jednak, že majiteli zabraného statku zůstávají i na příště vyhrazena všecka dosavadní práva k zabranému majetku, zejména možnost disposice se statkem tím, pokud se to nebude příčiti normám zákona záborového nebo jinakých předpisů zákonných, jednak, že stát uznává také co do minulosti platnost všech disposic vlastníkem ve příčině zabraného statku platně již učiněných, pokud právě v zákoně není ustanovena výjimka.
Co se týče smluv pronájemních, jakou jest i smlouva, o kterou jde, stanovena jest v § 7 zásada, že smlouvy takové vyžadují souhlasu úřadu v § 15 uvedeného a že nemají bez něho proti státu právních následků. Předpis tento lze ovšem aplikovati jedině na smlouvy, které byly uzavřeny v době od působnosti zákona záborového, tedy po dni 24. dubna 1919, jak výslovně uznal tento soud již ve svém nálezu ze dne 24. listopadu 1920 č. 11396 (Boh. č. 593), na nějž se dle § 44 jedn. řádu pro správní soud odkazuje, a jak ostatně plyne i ze všeobecné zásady vyslovené v § 5 o. z. o.
Pro smlouvy starší, ale jen pro ty, jichž uzavření spadá v dobu od 29. října 1918 do dne 24. dubna 1919 (viz výše zmíněný nález tohoto soudu č. 11396/20), stanovil § 18 záborového zákona, že jsou proti státu bezúčinny, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření. Jiných předpisů obmezujících platnost neb účinnost smluv pronájemních o zabraném majetku zákon záborový nemá.
Doslov zákona, zejména právě citovaného § 18 v souvislosti s § 7 ospravedlňuje tedy pouze úsudek, že smlouvy pronájemní, uzavřené platně v době do 28. října 1918, nebyly zákonem záborovým vůbec dotčeny, neboť o tomto období se zákon záborový nikde nezmiňuje. Žalovaný úřad ovšem, aby odůvodnil kompetenci svoji k výroku, že předloženou smlouvu pachtovní neschvaluje, rozeznává mezi uzavřením smlouvy a mezi skutečným prováděním jejím a vykládá předpis § 17 zák. zábor. v ten rozum, že jsou jím míněna jen práva a závazky již realisované a nikoli takové, jež sice po právu již existují, ale mají teprve v budoucnosti býti uplatněny. Když tedy výjimkou z § 7 připouští se v § 18 platnost některých smluv uzavřených před působností zákona záborového bez státního svolení, pokud jich žádalo řádné hospodaření, plyne prý z toho a contr., že jinaké smlouvy ohledně zabraného majetku, jež byly uzavřeny před působností záborového zákona a dosud nejsou realisovány, potřebují vždy souhlasu státního dle § 7.
Žalovaný úřad tu především přehlíží, že v § 18 nemluví se všeobecně o smlouvách uzavřených před působností zákona záborového, nýbrž výslovně jen o smlouvách uzavřených po, 28. říjnu 1918 (a ovšem před působností zákona záborového). Na dobu od 28. října 1918 zpět se předpis ten, jak již řečeno, vůbec nevztahuje, a nelze tedy z něho a contr. pro tuto dobu vyvozovati nic jiného, nežli že účinnost smluv uzavřených v této době není proti státu vázána na průkaz předepsaný tímto paragrafem.
Zákon záborový neposkytuje také nejmenší opory pro to, aby se činil rozdíl mezi smlouvami platně uzavřenými a již prováděnými s jedné a mezi smlouvami platně uzavřenými, jichž provádění má dle obsahu smlouvy teprve nastati, se strany druhé. Neboť § 18 mluví výslovně o smlouvách uzavřených po 28. říjnu 1918 a zahrnuje tedy — když žádného obmezení nestanoví — všecky smlouvy v rozhodné době uzavřené, ať již realisované či nikoli. Ale ani § 17 nezavdává podnětu k takovému rozeznávání, neboť není pochyby, že zejména při smlouvě o pronájem vzniká platné právo i závazek dle §§ 861 a 1094 o. z. o. již tím, že se strany dohodly o podstatných bodech pronájmu t. j. o věci a ceně. Toto právo a tento závazek musí tedy dle § 17 zák. záborového býti chráněn, třeba že prozatím účinky své zevně dosud neprojevuje, a to tím spíše, když existence jeho není vázána na nějakou podmínku, která by ji činila nejistou, nýbrž jest plně a v celém rozsahu již dána. Kdyby byl zákonodárce chtěl platnost § 17 obmeziti jen na práva a závazky již realisované, byl by tak musil učiniti výslovně, a nebyl by také v korespondujícím § 18 užil výrazu »smlouvy uzavřené«, který vůbec
nepřipouští dvojakého výkladu.
Kdyby byl správným názor žalovaného úřadu, byl by také při smlouvách o zcizení zabraného t. j. záboru podrobeného majetku rozhodným nikoli den uzavření smlouvy, nýbrž den knihovního, vkladu jejího, kterým teprve přechází na kupce právo vlastnické k věci nemovité (§ 431 o. z. o.). V tom směru postavil se však nejvyšší správní soud již ve zmíněném svém nálezu ze dne 24. listopadu 1920 č. 11396 na stanovisko, že při řešení otázky, sluší-li v určitém případě použíti § 7 nebo 18 zákona záborového, směrodatným jest jedině datum smlouvy a že není zapotřebí také jejího vkladu v rozhodné době.
Na tomto stanovisku setrvává nejvyšší správní soud z důvodu naprosté analogie i když jde o aplikaci předpisů zákona záborového, na smlouvy pronájemní, dosud »nerealisované.«
Nespadá-li však smlouva, o kterou jde ani pod předpis § 7 ani pod předpis § 18 zákona záborového nutno dospěti k závěru, že dle tohoto zákona nemá k účinnosti své proti státu zapotřebí ani úředního souhlasu ani průkazu, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.
Tento právní názor nemohly zvrátiti ani vývody přednesené při veřejném ústním líčení zástupcem strany zúčastněné, kterými mělo býti zdůrazněno, že zákon záborový nutno vykládati v souvislosti se staršími příbuznými předpisy, zejména se zákonem ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. o obstavení velkostatků a se zákonem ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. o mimořádných přechodných ustanoveních na Slovensku, z nichž prý plyne jasně zřejmá intence zákonodárcova, podrobiti státnímu přezkoumání všecka právní jednání z doby před 28. říjnem 1918, pokud mají za předmět disposici s nemovitostmi zabranými později dle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n.
Neboť co se týče prvnějšího z obou zákonů dovolávaných, nabyl platnosti teprve dnem 13. listopadu 1918 (§ 3), takže — pokud jde o komplex smluv jím postižených — platí o, něm obdobně totéž, co bylo výše uvedeno stran účinnosti zákona záborového, kdyžtě také v něm není žádné zmínky o právních jednáních z doby dřívější. Nad to nelze ze zákona toho pro kompetenci žalovaného úřadu specielně ku schvalování smluv pronájemních o zabraném majetku ničeho dovoditi již proto, že zákon ten prohlašuje za neplatné pouze zcizení mezi živými, zastavení a reální zatížení smluvně i exekuční statků zapsaných do desk zemských beze svolení úřadu pro správu zemědělskou, nemůže se tedy již dle svého znění vztahovati na platnost smlouvy pachtovní, o jakou v daném případě jde.
Druhý zákon — vydaný specielně pro Slovensko — ustanovuje v § 4, odst. 1, že každé zcizení i pronájmy mezi živými, jakož i zastavení a reálné smluvně a exekuční zatížení nemovitostí je bez souhlasu orgánu, který vláda čsl. republiky k tomu určí, neplatné. V 2. odst. pak prohlašuje za nepřípustné zápisy do pozemkových knih o výše uvedených právních jednáních, která pocházejí ze smluv datovaných před platností tohoto zákona.
První odstavec § 4 postihuje tedy dle hořejších výkladů opět jen pronájmy, k jichž uzavření došlo teprve v době, kdy tento zákon již platil t. j. od 16. prosince 1918.
Teprve druhý odstavec § 4 zmiňuje se výslovně a zcela všeobecně o právních jednáních pocházejících ze smluv datovaných před platností zákona toho. Nehledě k tomu, že volba slůvka »datovaných«
v tomto zákonném předpisu potvrzuje opět jen správnost názoru nejvyšším správním soudem shora projeveného, že zákonodárce mluvě v §§ 7 a 18 zákona záborového o určitých právních jednáních, měl na zřeteli jenom den uzavření jejich, aniž rozeznával, zda jsou již realisovány čili nic, jest i tento druhý odstavec § 4 pro výklad sporné otázky, o, kterou tu jde, naprosto bezvýznamný.
Dosah tohoto odstavce ozřejmí se teprve, přihlédneme-li k nařízení ze dne 12. ledna 1919 č. II /1919 (Úradné Noviny č. 3 a 4 z roku 1919), které vydal k provedení § 4 citovaného zákona ministr-plnomocník vlády československé republiky pro správu Slovenska na základě § 14 téhož zákona.
Nařízení to podrobuje státnímu schválení pod sankcí § 4, odst. 1 cit. zákona pronájmy, pokud jsou uzavřeny na více než 6 let nebo vztahují se přímo (§ 2c) či nepřímo (§ 3c) na nemovitosti většího rozsahu než 100 kat. jiter, dále knihovní zabezpečení takových pronájmů.
Ustanovuje pak, že schválení uděluje v případech vyznačených v §§ 2 a 3 cit. nařízení pro obvod každé župy župní správní komise s výhradou stížnosti k ministru-plnomocníku, kterýž ostatně v některých případech sám o schválení rozhoduje jako instance jediná.
Nežádala-li strana o schválení předem, nýbrž podala hned žádost za knihovní zápis právního jednání, má knihovní úřad vyznačiti pořadí žádosti a zaslati pak právní listinu příslušné komisi k dalšímu jednání, dle jehož výsledku teprve žádost knihovní definitivně vyřídí a o tom také župní správní komisi zpraví doručením usnesení. Ta má pak právo ev. stížnosti.
Dle §u 10 jsou knihovní úřady povinny, aby dodatečně daly doručiti komisi také všecka svá usnesení knihovní, vydaná od 16. prosince 1918 (t. j. ode dne, kterým nabyl účinnosti zákon ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n.) a má komise také proti nim právo instanční stížnosti.
Z této stručné rekapitulace citovaného prováděcího nařízení je zřejmo, že i ono stojí na stanovisku, že neplatny jsou pronájmy nemovitostí bez státního schválení jen pokud byly uzavřeny za platnosti zákona toho. Pokud pak jde o knihovní zápis smluv pronájemních, tu arci musí knihovní úřad zaslati zmíněné komisi k úřednímu
jednání každou smlouvu dosud neschválenou, tedy i smlouvu z doby před 28. říjnem 1918, když o její zápis bylo zažádáno teprve za platnosti nařízení nebo když zápis knihovní povolen byl v době od 16. prosince 1918, ale z to.ho ještě neplyne tvrzený úmysl zákonodárce, že má právní účinnost všech smluv
druhu v § 4 citovaného zákona zmíněného, i když pocházejí z doby před 28. říjnem 1918, býti závislá na schválení státním a bez něho že jsou smlouvy takové neplatny. Prováděcí nařízení pouští především z okruhu své péče právní jednání vtělená knihovně již před 16. prosincem 1918. Ale ono se nedotýká dále také vůbec platnosti smluv z doby před 28. říjnem 1918, pokud nejde o jejich knihovní zápis. A takový případ je právě předmětem sporu. Jsou tedy předpoklady zástupce strany zúčastněné po té stránce mylné.
Ale i kdyby toho nebylo, není k udělení souhlasu po rozumu § 4 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., jak byl tento předpis vyložen citovaným prováděcím nařízením, povolán státní úřad pozemkový, nýbrž župní správní komise, resp. ministr-plnomocník sám, nebyl by tedy žalovaný úřad ani s hlediska tohoto zákona kompetentním osobovati si rozhodování v této věci.
Nelze posléz nepoukázati k tomu, že — pokud jde specielně o velký majetek pozemkový, který byl státem zabrán — jsou zákonem záborovým a dalšími zákony příbuznými, platnými pro celou republiku československou dány s hlediska pozemkové reformy přesné a všeobecně závazné normy o přípustnosti zcizení, pronájmu a jiných transakcí s tímto majetkem, jak byly v první části tohoto nálezu vyloženy, a že tedy dlužno jen v nich hledati východisko při řešení všech sporných otázek.
Ježto dle nich žalovaný úřad neprávem předpokládal svoji kompetenci ke zkoumání účinnosti smlouvy pachtovní ze dne 8./10. října 1915, bylo naříkané rozhodnutí ke stížnosti Polnohospodářského cukrovaru účast, spol. v Seredu jako strany smluvní zrušiti dle § 7 zákona o správním soudě.
Tím odpadá potřeba i možnost zabývati se s ostatními vývody stížnosti, zejména i s námitkou vadnosti řízení a s námitkami proti věcnému odůvodnění naříkaného rozhodnutí.

Citace:

č. 745. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 294-299.