Právní povaha singularistických podílů, jich nezcizitelnost, jakožto příslušenství kmenových statků. (§ 32. vyvaz. pat. z 5. července 1853, č. 130 z. ř., §§ 294., 295., 296, 298., 473, 485., 525., 828., 829, 830. ob. z. obč., zák. z 24. zák. 1868, č. 15 mor. z. z., zák. z 7. června 1889, č. 94 z. ř. a zák. z 13. února 1884, č. 31 z. z. — Singulární nástupce neručí za bezdůvodné obohacení se svého předchůdce (§§ 877., 878 ob. z. obč.).

Manželé K. a M. L., jakožto faktičtí i knihovní spoluvlastnici statku číslo 12 v L., kn. vl. čís. 12, podali žalobu na V. N., jakožto majitele usedlosti č. 52, kn. vl. č. 285, tamtéž, žalobu o uznání spoluvlastnictví k pozemkům vl. č. 95 téže obce, výmaz vkladu jeho převodu na žalované a navrácení ve předešlý stav knihovní. V této vl. č. 95 zapsána byla řada pozemků singularistických, příslušících k 37 určitým usedlostem Lelekovickým »korporativním spoluvlastnictvím«. Na liste podstaty statkové veškerých těchto 37 usedlostí jest spoluvlastnictví k 1/37 těch pozemků poznamenáno.
Dílčí smlouvou z 3. prosince 1888, příslušnými úřady schválenou, připadly tehdejšímu majiteli usedlosti č. 12 J. Š. do volného osobního vlastnictví z těchto singularistických pozemků nově utvořené poz. částce č. 287/6 les a ě. 415/1 pastva a .1. Š. prodal je nynějšímu žalovanému V. N. trhovou smlouvou z téhož dne a napotomním prohlášením z 23. února 1890 za 650 zl. Těmitéž listinami přenechal J. Š. žalovanému nádavkem i ono spoluvlastnictví co do 1/37 ostatních zbývajících ještě společných pozemků ve vl. č. 95, a byl v poz. knize i tento převod dne 1. března 1890 proveden a to do vl. č. 285, a ve vl. č. 95 na listě A odepsání poznamenáno.
Smlouvou ze dne 25. ledna 1906 koupili žalobci od M. Š. provd. D., dcery to J. Š., usedlost č. 12 »i s právem na obecní kopaniny, ve vl. č. 95 v L. zapsané.«
R. 1909 přikročeno s povolením příslušných úřadů ke zrušení spoluvlastnictví všech zbylých pozemků ve vl. č. 95 jich dobrovolným prodejem.
Žalobci hlásili se o podíl na kupní ceně, žalovaný však si jej rovněž osoboval, nechtěje neplatnost převodu spoluvlastnictví na majitele vl. č. 285 uznati.
Trvajíce na tom, že sporné pozemky tvoří neodlučitelné příslušenství kmenových vložek, navrhli žalobci, aby vklad převodu spoluvlastnictví k nim do vl. č. 285, jakož i veškeré knihovní poznámky ve vl. č. 12 a 285 k němu se vztahující uznány byly neplatnými a aby žalovaný uznán byl povinným k výmazu a obnovení dřívějšího stavu knihovního svolení dáti. První soudce žalobě vyhověl, maje singuiaristický podíl za nedílné příslušenství statku kmenového, kterým jakožto vázaným právem reálním samostatně nakládati se nedá, kterým se nakládati může jen za souhlasu veškerých ostatních společníků.
Stolice odvolací (Brno) žalobu zamítla. Z důvodů
vyjímáme:
První soudce opírá svůj názor o nezcizitelnosti singularistických podílů
1. o § 32. vyvaž. pat. z 5. července 1853, č. 130. z. ř.
V § tom ovšem slovo d»příslušenství« se vyskytuje, avšak nikoli ve smyslu striktně právnickém (§ 294. ob. z. obč.), nýbrž ve smyslu vulgárním. Dle účelu zákona toho chtělo se slovem tím patrně říci, že pozemky při dělení občanstvu (singularistům, rustikalistům a pod.) připadlé přísluší pouze dotyčným selským statkům a nikoli snad též domkařům, neb dokonce i příslušníkům obce majetku nemovitého vůbec nemajícím.
Jest to zjevno i z toho, že v téže větě totéž ustanovení učiněno též ohledně užitků z lesů obcím připadlých, kteréžto užitky neb lesy samy vůbec nemohou býti příslušenstvím statků soukromých.
Než i kdyby byl § tento chtěl ze singulárního statku učiniti skutečné příslušenství ve smyslu § 294. cit. a zakázati oddělení podílů na statku tom od kmenových usedlostí, jak to výslovně stanovily patenty z 5. listopadu 1768 a 24. března 1770, tož to pominulo zemským zákonem z 24. září 1868, č. 15. z. z., úplnou volnost pozemků pro obchod zavedším.
Avšak § 32. cit. zákazu zcizení použitím slova »příslušenství« zajisté nezamýšlel, i kdyby byl slovo to bral ve smyslu § 294. ob. z. obč., poněvadž, jak ukázáno bude, ustanovení § toho zcizitelnosti nevadí.
2. Odvolává se první soudce na § 294. ob. z. obč.
Dle běžného pojmu a též dle obsahu onoho a násl. §§ vyrozumívá se pod příslušenstvím něco, čím věc hlavní se doplňuje, aby náležitě užívána býti mohla.
Volumen, hodnota prodejní i užitková věci hlavní, musí převládati, příslušenství samo o sobě a pro sebe nemá hospodářského určení a bez věci hlavní zůstávalo by bez ceny. Ale od vydání zákona ze dne 24. září 1868, č. 15. z. z., o svobodném obchodě s pozemnostmi mohlo se státi a právě v našem konkrétním případě skutečně se i stalo, že od singularistické usedlosti odprodány byly veškery pozemky, takže zbylo pouze stavení. Tu pak, jsou-li pozemky singularistické značné, jako ku př. i v našem případě, staly se dle známé hospodářské nauky, že budovy tvoří pro rolníka jen břemeno, které se musí vydržovati z výnosu pozemků, takové singularistické pozemky resp. podíl na nich očividně věcí hlavní, původní usedlost, resp. zbylá z ní budova věcí vedlejší. Zajisté lze budovy obytné i hospodářské spíše a větším právem nazvati příslušenstvím pozemků než naopak. Právem zajisté podotkl odvolatel při líčení odvolacím, že mohl J. Š. též naopak prodati napřed stavení a že by v případě tom zajisté singularistický podíl byl podržel při svých pozemcích. Proto ani z hospodářských důvodů tvrditi nelze, že by pozemky společenstva singularistů musily býti příslušenstvím jich usedlosti.
Že pak pozemky tyto singularisty samými skutečně za příslušenství oněch 37 oprávněných usedlostí považovány nebyly, dokazuje skutečnost, že byly singularisty nejen děleně užívány, nýbrž i na nesingularisty propachtovány, ba přímo lapidárně jich dřívější částečný a nynější úplný rozprodej.
Z § 294. ob. z. obč. ani jiného nějakého zákonného ustanovení dokazovati nelze, že by pozemek jeden mohl tvořiti příslušenství pozemku jiného, nýbrž tvoří oba jen součástky hospodářského celku. Tím méně lze mluviti o »příslušenství« při nemovitostech zapsaných do různých vložek, při čemž pro otázku naši jest lhostejno, patří-li tak zv. kmenová usedlost jedinému, domnělé příslušenství však více spoluvlastníkům.
Naopak lze ze znění § 294. i násl. spíše souditi, že příslušenství musí celé náležeti věci hlavní, že si nějaké příslušenství dělené, kteréž by patřilo k více věcem hlavním, ani dobře mysliti nelze. Neboť příslušenstvím vyrozumíváme něco, bez čehož se věc hlavní obejiti nemůže, pročež každá věc hlavní musí míti své vlastní příslušenství.
Že kodifikatoři při § 294. ob. z. obč. pod »příslušenstvím« nemysleli též pozemky, jest zjevno z poradních protokolů (Ofner I., str. 218. a 219.).
Veškerá v §§ 295. a 296. ob. z. obč. uvedená t. zv. příslušenství, ba dokonce i součástky v § 297. uvedené, kteréž jsou přec pro věc hlavní větší důležitosti než pouhé příslušenství, mohou býti zcizeny bez dotyčné nemovitosti.
Vše se mění časem, i poměr příslušenství. Proto nelze pojem a poměr příslušenství petrifikovati, nýbrž musí vlastníku věci ponecháno býti na vůli, aby poměr takový zrušil, a to ovšem i při nemovitostech.
Historicky jest též zjištěno, že se noví hospodáři do společenstev singularistických vkupovali, což rovněž jest argumentem pro to, že pozemky singularistické nebyly považovány za pouhé příslušenství singularistických usedlostí, tím méně za výlučné »nezcizitelné příslušenství«, jelikož každým jednotlivým vkupem se podíly dosavadních singularistů zkracovaly o to, co připadlo na členy nové.
Totéž dokazuje rovněž historické faktum, že singularisté i bez vkupování přibírali postupně ku spoluužívání i domkáře, a že při reálném rozdělování dopřávali i těmto nějaký podíl ze singularistického statku. 3. Odvolává se první soudce na porovnání ze dne 8. listopadu 1860 a na další listiny, na základě kterýchž pozemky dotyčné do knihy pozemkové vloženy byly.
Leč porovnání ono, ani intimat o něm ze dne 21. února 1867, č. 1117, neobsahuje ničeho, co by konklusi prvního soudce o nezcizitelném příslušenství opravňovalo.
Naopak jde na jevo, že při tomto porovnání o rozdělení stala se těž výměna pozemků tím, že jednak obdrželi singularisté od velkostatku tomuto výlučně patřící les »Březina« (p. č. 657), pak pastvu p. č. 18 a louku p. č. 189 za účelem arrondace, navzájem ale zase postoupili ze svých singularistických pozemků pastvu p. č. 227, pak z narovnáním tímto nabytých pozemků pastviska obci v náhradu za to, že tato odstoupila velkostatku rovněž za účelem arrondace své pozemky, jakož i za účelem lepšího vybavení obce, tudíž částečně darem.
Mimo to připlatil velkostatek singularistúm za tuto transakci na hotovosti 4000 z 1., z čehož tito věnovali 200 zl. obecní pokladně, ostatních 3800 zl. však mezi sebe rovnou měrou rozdělili.
Za tuto cenu 4000 zl. tudíž singularisté velkostatku společných pozemků přenechali čili prodali.
To vše nasvědčuje zajisté spíše tomu, že jak původní společné, tak i dotyčné singularistúm připadlé a jim též knihovně připsané pozemky singularisty samými, ano i úřadem vyvážení provádějícím považovány byly zásadně za zcizitelné. Nebyloť zajisté žádné věcné ani právní překážky, aby singularisté tyto jim připadlé pozemky současně též mezi sebe fysicky rozdělili. Tím však, že prozatím ohledně jich zachovali vlastnictví společně, neučinili z nich příslušenství nezcizitelné, aneb jen za souhlasu veškerenstva neb většiny singularistů zcizitelné.
Ze rčení knihovního zápisu »pro dočasné držitele 37 oprávněných usedlostí« pro nezcizitelnost podílů rovněž ničeho dovozovati nelze. Tím způsobem proveden byl toliko připiš vlastnictví, »radikovanost«, jak odvolací odpověď tvrdí, však tím dokonce založena nebyla, k tomu bylo by zajisté třeba zápisu výslovného.
Členství ve společenstvu singularistickém nemůže, jak odvolací sdělení mylně vykládá, spojeno býti »jediné s kmenovými staveními s určitým číslem popisným.« Vždyť čísla popisná se mohou měniti a zmizením stavení (ku př. když po požáru se více nepostaví) zmizelo i číslo popisné, a spoluvlastnictví na singularistických pozemcích, nemohouc tvořiti příslušenství stavení, stalo by se věcí ničí. Tvoříce samostatnou vložku, nepodléhají singularistické pozemky osudu oněch 37 usedlostí, a byly-li za doby nedělitelnosti selských statků při usedlostech těchto na listu jako jich součástka vyznačeny, tož se to vysvětluje a omlouvá tehdejším nedostatkem zákona pro vedení knih pozemkových. Poněvadž pozemky ty netvoří ani součástku, ani příslušenství dotyčných usedlostí, nepatřily vůbec do jich vložek.
Okolnost, že dle listin zmíněných nebyly pozemky dotyčné odstoupeny osobám určitým, nýbrž usedlostem jistých čísel, sama o sobě by nezcizitelnosti založiti nemohla. Vždyť velkostatku nebyly pozemky rovněž na určitou osobu odstoupeny a přec o zcizitelnosti jejich pochybovati nelze.
Ať byli tudíž v porovnání ze dne 8. listopadu 1860 majitelé dotyčných 37 singularistických usedlostí jednotlivě vyjmenováni čili nic, o tom přece nemůže býti sporu, že připadly dotyčné pozemky těmto majitelům a nikoliv jich usedlostem, kteréž přec netvořily právních subjektů. Vždyť stojí v porovnání tom výslovně: »Dagegen erhalten die Besitzer der 37 bestifteten AnsáBigkei- ten ...« Zajisté, že mohli singularisté podílů těch — ku př. ve prospěch obce — se vzdáti a mohou je proto i úplatně zciziti.
Může-li se ale zciziti celá vložka, není ani překážky proti zcizení jednotlivých podílů, nedotknou-li se tím zájmy společníků ostatních. Jedinou překážkou by bylo, kdyby pozemky ty byly jměním jistému účelu věnovaným, jehožto účelu by bylo lze dosíci jen zachováním nedílného společenství. Tak tomu bylo ku př. v případě, na který vztahuje se rozhodnutí nejv. soudního dvoru ze dne 17. července 1890, čís. 7356, kde šlo o pastvu a les, kteréž daly se používati racionelně jen nedělené a k nimž právo užívací zapsáno bylo v knize pozemkové jen jakožto právo služebnosti pasení a mýcení, anebo v případě, na který vztahuje se plenární rozhodnutí téhož soudního dvoru ze dne 14. března 1893, č. 2890; tam šlo rovněž o fysické rozdělení pastviny, což s hospodářským účelem jejím se nesrovnávalo a tudíž usnesení většiny by vyžadovalo. Podobně v případě rozhodnutí z 31. ledna 1900, číslo 18538, kde šlo o budovy, kteréž určeny byly ku povznesení hospodářské výnosnosti dotyčných oprávněných usedlostí a rovněž nebyly zapsány jakožto spoluvlastnictví, nýbrž dle tyrolského zemského zákona jako právo reálné.
O tom všem však v tomto konkrétním případě, kde jde o pozemky různých kultur, jichž hospodářská nezbytnost pro singularistické usedlosti se ani netvrdí, nemůže býti řeči.
V době porovnání z r. 1860 byly singularistické usedlosti v L. následkem plativšího ještě zákazu drobení selských statků co do rozsahu svého sobě nepoměrně podobnější než nyní, a mělo tudíž rovnodílné užívání singularistických pozemků tehda smysl, odůvodnění i možnost uskutečnění. Dnes však rovnodílnost užívání nedala by se provést jináče než propachtováním a rozdělováním pachtovného. Bylo by skutečně nerozumem, kdyby singularista, jenž ponechal si z usedlosti své jen holé obytné stavení, nesměl svůj podíl na singul. pozemcích převésti na toho, jemuž odprodal veškeré pozemky od své usedlosti, nebo aby singularista, pro něhož nemá podíl singularistický žádné valné hospodářské ceny, nesměl ho postoupiti někomu, jenž ho znamenitě může potřebovati.
V době onoho porovnání platil ovšem ještě § 761. ob. z. obč. i dv. dekr. z 22. září 1788, drobení selských statků zakazující, pročež zachování společenství singularistického vyhovovalo též zákonům. Avšak při úplné volnosti obchodu s pozemky, od r. 1868 trvající, schází pro chránění společenství toho též jakýkoliv zákonný podklad.
I kdyby tudíž při porovnání r. 1860 na straně singularistů skutečně byl býval úmysl na nezcizitelnost podílů, nemůže úmysl ten za dnešních opačných poměrů zákonných býti více směrodatným, právě tak, jako by neplatil ani přímý zákaz zcizitelnosti, ku př. testatorem, nebo jako neplatí dnes zákaz zadlužení fideikommissu, vyskytující se často ve zřizovacích listinách, poněvadž ob. zák. obč. zadlužení fideikommissu dovoluje.
4. Proto též způsob zápisu tohoto singularistického majetku do pozemkové knihy, na nějž I. soudce dále poukazuje, pro otázku zcizitelnosti nemůže býti rozhodujícím, to tím méně, jelikož na listě B nejsou jakožto vlastníci zapsány dotyčné usedlosti, nýbrž jich dočasní držitelé. Nějaké jejich obmezení disposiční však do knih zapsáno nebylo, a jak ze zápisů na listech A. i B. zřejmo, soudem dosud též nikdy dovozováno a při žádostech za odštěpování částic tohoto singularistického majetku, ba ani při žádostech o převod jednotlivých podílů žádných nesnází činěno nebylo. Ze zápisu A 1 a 2 jest zjevno, že pozemky singularistické soudem nebyly považovány za příslušenství ve smyslu § 294. ob. z. obč., jelikož dle § 365. ob. z. obč. a § 2. č. 4. odst. 2. zák. z 18. února 1873, č. 30 z. ř. vyvlastnění nemůže nikdy týkati se příslušenství samotného, nicméně část těchto singularistických pozemků při zakládání dráhy Brno—Tišnov vyvlastněna byla.
5. Ani z historického vývoje instituce singularistů nelze dovozovati právní povahy podílů singularistických jako nedílného příslušenství kmenových usedlostí, kteroužto povahu označuje první soudce mylně jakožto právo užívací, kdežto singularisté mají na pozemcích singularistických právo vlastnické, a to knihovní. Přehlíží první soudce, co stojí v odst. 1. porovnání z r. 1860, že totiž strany dotyčné pozemky, o jichž fysické rozdělení šlo, uznaly výslovně za své společné vlastnictví. Nedají se tudíž právní zásady, platící pro pouhé právo užívací (ku př. služebnost, právo reální), kteréž dle §§ 298,, 473., 485., 525. ob. z. obč. zakládají skutečné příslušenství, appretovati na poměr vlastnický, jak to naříkaný rozsudek činí. Kdyby spoluvlastnictví singularistické bylo pouhým reálným právem ve smyslu § 485. ob. z. obč., pak by dle § 474. ob. z. obč. tyto singularistické nemovitosti byly vlastně bez vlastníků, jelikož právo reálné a právo vlastnické v téže osobě se vylučují.
Služebnost taková musela by býti též zapsána na listu C. vložky č. 95, jakožto břemeno, čemuž zde ale tak není a zajisté není ani ve vložkách singularistických obcí jiných, jelikož by to bylo absurdním a nepřípustným, aby vlastnictví bylo zatíženo služebností vlastníků.
Ale historický vývoj sitígularistického práva se fakticky též nenesl tendencí slučovací, nýbrž rozlučovací, nikoliv nezcizitelnosti, nýbrž zcizitelnosti.
První útvar při založení osady bylo ovšem vlastnictví společné, vlastnictví individuální vyvinulo se však, jakmile rod dotyčný vedle původního všeobecného pastevcem začal zabývati se též orbou, pro kterou se systém hospodaření kommunálního méně hodí. Tak se stalo, že právě lepší část pozemků v osadě postupem času přešla vydržením ve vlastnictví individuální, a že společnými zůstaly jen pozemky k orbě se nehodící: lesy, pastviny a poměrně dlouho i louky. Potřeba racionelního, intensivního hospodaření vedla všek postupně i k rozdělení pastvin a luk, kteréž byly taktéž v pole přeměňovány.
K tomu přistoupila, zejména v době Tereziánské, ještě intence vlády, dělení společných pozemků nejen podporovati, nýbrž i nátlakem uskutečňovati. A tak pokrokem hospodářským i politickým v našich zemích všude vlastnictví individuální nabývalo vrch nad vlastnictvím korporativním. Ne jinače bylo tomu i v L.
Jak ze spisů zjevno, uplatňovaly se tam podobné rozlučovací snahy již před porovnáním z r. 1860; tímto pak učiněn byl první krok i k rozdělení pozemků singularistům připadlých.
Zajisté singularistům při porovnání v r. 1860 ani nenapadlo, svázati si na věčné časy ruce a výnosnost rustikálních pozemků svých obmeziti tím, že by je prohlásili za vlastnictví nedělitelné a neodlučitelné a ítm znemožnili si jich přeměnu v pole aneb výhodný prodej a záměnu. A přec otázky arrondační a kommasační, jak i z porovnání toho jest zřejmo, i v L. tenkráte stávaly se již aktuálnými.
6. Cís. pat. z r. 1853 venkoncem intenduje dělení společného vlastnictví k pozemkům, pokud jest to hospodářsky prospěšným. Táž tendence ovládá i zákony ze dne 7. června 1889 č. 94 z. ř., a z 13. února 1884 č. 31 z. z. Zákony tyto pojednávají též o pozemcích, které mají nadále zůstati vlastnictvím společným, zejména též singularistů, ale nikde se v zákonech těch neděje ani zmínka o tom, že by tyto pozemky měly zůstati nezcizitelným příslušenstvím singularistických usedlostí.. Zákony ty o dělení společných pozemků byly by vůbec nemožnými, kdyby pozemky singularistů (§ l b obou zákonů je výslovně uvádí) byly nezcizitelnými. Zákony ty vydány byly za účelem zvelebení zemědělství a proto nechtěly zajisté zavésti petrifikaci poměrů, kteráž rozvoji zemědělství by mohla jenom překážeti, nikoliv prospívati.
7. Jen ve způsobu užívání jest spoluvlastník dle § 828. ob. z. obč. obmezen, zciziti však může svůj podíl libovolně (§ 829. ob. z. obč.), právě tak, jako usnesením veškerých, resp. většiny spoluvlastníků zcizen může býti veškeren společný majetek (§ 828. ib.).
Tím již vyvrácen jest názor prvního soudce, že majiteli pozemků ve vl. č. 95 zanesených jest 37 usedlostí.
Mylně se pak první soudce odvolává též na § 825. a na hlavu XXVII. ob. z. obč., vycházeje z názoru, že společenství singularistů zakládá se na smlouvě. Míní-li tím první soudce porovnání z r. 1860 a 1863, tož ta přece netvořila společenské smlouvy, nýbrž bylo jimi naopak dosavadní společenství (velkostatku a singularistů) rozvázáno. Mezi sebou singularisté žádné smlouvy neuzavřeli, nýbrž setrvali i po oněch porovnáních ohledně pozemků jim připadlých pouze na poměru v dobách pradávných zvykem se vyvinuvším, takže i ustanovení rovnodílného podílu v porovnání z r. 1860 má patrně význam deklaratorní a nikoliv konstitutivní. Proto nelze hlavy XXVII. ob. z. obč., týkající se podniků výdělkových, na poměr singularistů mezi sebou vůbec použíti, nýbrž jen hlavy XVI.
Leč z ustanovení jejích, společné vlastnictví a jeho užívání upravujících, nezcizitelnost singularistických podílů, jak již shora řečeno, ba ani požadavek souhlasu společníků ostatních dovozovati nelze. § 829. ob. z. obč. převod podílu výslovně prohlašuje za dovolený, a nelze nahlédnouti, v čem by převod ten společníkům ostatním mohl vaditi. Tak jako nemohou společníci zameziti, aby úmrtím vlastníka nebo prodejem jeho usedlosti nastoupil společník nový, tak nemohou rozumně překážeti ani převodu podílu samého. Jen správa společného majetku vyžaduje dle § 833. ob. z. obč. souhlasu veškerých společníků, resp. většiny jich, což vyhovuje ovšem účelu společného užívání.
Společník svůj podíl prodávající však nepřibírá, jak první soudce mylně praví, do spolku osobu cizí, což by ovšem bylo zkracováním společníků ostatních, nýbrž pouští ji toliko na své místo, takže tím ani počet společníků ani rozsah podílů se nemění. Kdyby názor prvního soudce byl správným, že jen za souhlasu ostatních společníků žalovaný byl by mohl do společenstevního svazku singularistů vstoupiti, pak by to nebylo možno ani kupem celé usedlosti singularistické, nedali-li ostatní společníci k tomu svého svolení, což by však bylo přímo absurdním.
Ostatně žalobcové ani netvrdí, že by byl i jen jediný z veškerých ostatních singularistů proti prodeji podílu J. Š. remonstroval, pročež za to míti dlužno, že aspoň většina jich s tím souhlasila, právě tak jako souhlasila s dřívějšími (ohledně vl. č. 111 již v r. 1887) i pozdějšími převody podílů jiných, o nichž spisy svědčí a z nichž obzvláště poučným jest případ nezl. F. S., o němž odvolání se zmiňuje: bylť totiž dotyčný převod soudem opatrovnickým schválen. Uváží-li se, že prodej podílu žalovanému stal se téhož dne, kdy dohoda singularistů na fysické rozdělení další části singularistických pozemků, a uváží-li se, že J. Š. byl tak špatným hospodářem, že ostatním společníkům nemohlo na tom záležeti, aby jej ve svazku udrželi, lze ostatně zajisté jich souhlas s převodem na žalovaného předpokládati.
Veškeré pochybnosti o vůli singularistů, společenství zrušiti, zmizeti musí ale oproti faktu, že se v r. 1909 usnesli, a to jednohlasně, že i zbytek singularistických pozemků prodati se má veřejnou dražbou, což se skutečně i provedlo. Vůči tomuto faktu jest vlastně veškerá interpretace § 294. ob. z. obč. v případě tomto zbytečnou. Že pak usnesení toto jest právoplatným, nepotřebujíc žádného schválení úředního, pochybovati nelze. Dlužno pak přisvědčiti odvolateli, že usnesení toto má i zpětnou působivost, jak i v rozhodnutích jím citovaných bylo vyřčeno.
Neprávem tudíž první soudce prohlašuje trhovou smlouvu ze dne 3. července 1888 a prohlášení ze dne 23. února 1890 za neplatné dle §§ 878. a 1054. ob. z. obč. a neprávem praví, že žaloba přítomná směřuje k odstranění stavu protizákonného. Neexistuje specielní zákon, jenž by prodej podílu singularistického zakazoval, pročež platí i o tom všeobecný předpis § 829. ob. z. obč., prodej takový dovolující.
Konečně ani ohledně otázky knihovního vydržení nelze prvnímu soudci dáti za pravdu. Žalovaný byl knihovním vlastníkem po více než 3 léta oproti J. Š. a jest jím po tutéž zákonnou dobu i oproti žalobcům samým, on též, jak první soudce konstatoval, od J. Š. podílu toho koupí, tudíž pořádně a též bezelstně nabyl, jelikož smlouva nebyla protizákonnou a přiměřenost kupní ceny ve sporu tomto přetřásána býti nemůže, jelikož jen J. Š. sám k námitce poškození přes polovici ceny byl by legitimován, nabyl ho i na základě pravého titulu a též řečenému jeho předchůdci podíl ten poctivě patřil.
Poněvadž ale M. Š. následkem tohoto právoplatného prodeje žalovanému v době uzavření kupní smlouvy se žalobci dne 25. ledna 1906 vlastnicí singularistického podílu k usedlosti č. p. 12 patřivšího více nebyla, jest naopak smlouva tato, pokud v odst. I. do ní zahrnuto bylo též právo na obecní kopaniny ve vl. č. 95 zapsané, neplatnou (§ 440. ob. z. obč.). Z té příčiny dlužno též námitku odvolatelovu, že žalobcům schází aktivní legitimace k žalobě, poněvadž potíraným prodejem singularistického podílu Š. žádné škody netrpěli, uznati za oprávněnu.
Odvolací důvod nesprávného právního posouzení dlužno proto oprávěným uznati plnou měrou, a poněvadž podíl na singularistických pozemcích nezcizitelné příslušenství usedlostí singularistických netvoří, žalovaný od J. Š. podíl tohoto poctivě si koupil a zaplatil a též již málem 10 let knihovním vlastníkem jeho jest, bylo odvolání zamítnutím žaloby vyhověti.
K vývodům odvolací odpovědi dlužno podotknouti ještě toto:
O veřejno - právním původu i charakteru členství v singularistickém společenstvu nelze vážně mluviti; činí-li se tak, mísí se statek obecní se statkem společenstevním, jak to činí i tato odpověď, vztahujíc to, co Fiedler vykládá o obecním statku (Gemeindegut), na statek společenstevní (Gemeinschaftsgut); jen prvější jest původu i charakteru veřejnoprávního, statek společenstevní má však původ i povahu soukromoprávní (viz o tom ku př. Peyrer, Die Regelung der Grundeigentumsverhältnisse, Denkschrift des österr. Reichsforstvereines uber die Regelung der Grundeigentums-Verhältnisse 1881, a spec. ohledně poměrů moravských: P. R. v. Chlumecký, Die Genesis der Corporationsgüter der Bauernschaít und der Gemeinde-Güter in den mähr. Landgemeinden). Tento obecní statek existuje v přemnohých obcích, ba i v L. samých vedle statku singularistického. Kdyby bylo pravda, že singularistický statek má právní povahu majetku veřejnoprávního, nepatřila by žaloba tato vůbec na pořad práva.
Společenstva singularistů Vznikla naopak dávno, ještě před politickou organisací obecní, ještě za dob selského poddanství, kdy zájmy veřejnoprávní obstarávala výlučně vrchnost. Vznikla jediné z důvodů hospodářských. Obec jako taková ani po r. 1849 neměla k nim žádných vlastnických nároků, nýbrž zůstaly napořád soukromým jměním společníků, kdežto statek obecní byl a jest vlastnictvím obce jakožto organismu politického, na němž ovšem příslušníci její mohou taktéž míti užívací práva, po případě nerovná (singularisté či starousedlí větší — domkáři menší). V tom ale spočívá pro otázku zcizitelnosti znamenitý rozdíl. Kdežto zcizení statku obecního, a to i rozdělením fysickým mezi příslušníky, zákonodárství ztěžuje, vyžadujíc proň schválení zemským výborem, zcizení statku společenského zákonodárství (zejména 829. a 830. ob. z. obč.) podporuje a úplně na vůli společníkům ponechává. Podílnictví na statku obecním spočívá na základě veřejnoprávním, toho lze se sice neužíváním vzdáti, v kteréžto případě připadne zanechaný podíl občanstvu ostatnímu, zciziti ho však nelze, kdežto podíl singularistův neužíváním nepřipadne společníkům a může ho společník zciziti dle libosti. Jest historicky nepochybno, že v dobách dřívějších, kdy singularisté byli representanty obce, vůbec veškery potřeby obecní, pokud na to nestačilo vlastní obecní jmění, zapravovány byly zpravidla z výnosu statku singularistického. Avšak tehdejší potřeby obcí byly povšechně rázu hospodářského a proto ani zapravováním potřeb těch společenstvo singularistické nenabylo rázu veřejnoprávního. Provisorním zřízením obecním přenešena byla však tato povinnost obstarávání potřeb obecních na obec v politickém slova smyslu, tudíž i na nesingularisty, při čemž (§ 26.) soukromá práva singularistů k statku singularistickému výslovně jakožto taková byla uznána a v platnosti zachována. Instrukcí c. k. ministerstva vnitra ze dne 11. prosince 1850, č. 13353, byla pak soukromoprávní povaha tohoto singularistického majetku ještě zdůrazněna.
Teprve od té doby, co z obcí jakožto útvaru hospodářského stal se útvar politický, jest patrnou snaha, zřizovali a rozšiřovati obecní statek, jehož před tím vůbec nebylo. Vznikal věnováním se strany občanů, zejména singularistů, jakož i se strany velkostatku.
Tak tomu bylo, jak ze spisů procesních zjevno, i v L. Mylné jest proto tvrzení odvolací odpovědi, že by byli singularisté pozemky porovnáním z r. 1860 rozdělené obdrželi za to, že se vzdali užívacích práv k ostatním pozemkům obecním.
Jak v odst. 1. porovnání toho výslovně stojí, byly pozemky ony i zástupcem obce L. uznány za výlučné vlastnictví velkostatku a singularistů, obci samé však nepřiznáno k nim nijakého práva. Nemělo tudíž spoluvlastnictví k těmto pozemkům, jak v odvolacím sdělení dále se dedukuje, singularistům připadnouti náhradou za veřejnoprávní břemena, spojená s dřívějšími užívacími právy, jelikož spoluvlastnictví to příslušelo singularistům již před porovnáním z r. 1860. Dedukce ta hodila by se jen na dělení statku obecního.
Pro názor v odvolacím sdělení hájený s úspěchem ani na zákony o zakládání pozemkových knih, ani na jiné zákony a nařízení, kdež mluví se o »mit dem Eigentume (nebo mit dem Besitze) einer Liegenschaft veťbundene Mitgliedschaft« a pod. odvolávati se nelze.
Z toho, jakož i z citov. zákona pro Kraňsko plynulo by toliko, že podílnictví takové podmíněno jest vlastnictvím usedlosti, že nemůže existovati bez ní, což, jak již shora řečeno, pro statek jistému účelu věnovaný, jako ku př. pastviny, na něž patrně onen kraňský zákon v přední řadě má zřetel, hospodářsky může býti účelno; nikoliv ale, že by podílnictví nedalo se přenésti na usedlost jinou, sice by musel zákon ten zníti: »Die mit der Liegenschaft verbundenen . . .«
Konečně nelze uznati správným tvrzení odvolacího sdělení, že § 1467. obč. zák. zrušen byl §§ 61.—71. kn. z., jelikož §§ tyto instituce knihovního vydržení ani neodstraňují, ani nemodifikují, nýbrž jen podrobnější, kasuistická ustanovení formálního a nikoliv mentálního rázu obsahují, tudíž dle čl. IV. uv. zák. na meritální a z ostatních ustanovení ob. zák. obě. o vlastnictví knihovním přímo nezbytně se podávající zásadu § 1467. žádného derogativního vlivu míti nemohly.
Na dovolání žalobců nejv. soud obnovil rozsudek stolice prvé.
Důvody:
Dle výtahu z vložky č. 95 poz. knihy obce L. tvoří podstatu statkovou té»to knihovní vložky větší počet parcel pozemkových (louky, pastvy, role). Dle listu B. Ibylo na základě dopisu c. k. mor. místodržitelství (v záležitostech týkajících se vyvážení pozemků a jejich úpravy) ze dne 21. února 1865, č. 1117, a na základě o tom vydaného usnesení c. k. okresního soudu v Brně ze dne 2. března 1865, č. 5433, na základě narovnání ze dne 8. listopadu 1860 a 21. července 1864, č. 25790 a 13457, vloženo společné korporativní právo vlastnické pro dočasné držitele 37 obmyšlených usedlostí.
Při každé z uvedených usedlostí jest, resp. bylo v II. části listu statkového dotyčné vložky knihovní poznamenáno, že s touto vložkou spojeno jest spoluvlastnictví k 1/37 pozemku č. vl. 95. Stejnou poznámku vykazuje č. vl. 12 této poz. knihy, týkající se usedlosti č. 12 v L.
Ve výnosu na prvém místě dotčeném se potvrzuje, že v řízení dle cís. pat. ze dne 5. července 1853, č. 130 ř. z., zahájeném o provokacích vnitřním okresem města Brna, jako vlastníkem panství Kuřímského, proti obmyšleným rustikálním usedlíkům obce L. dne 15. ledna 1837 podaných, k vyvážení nebo upravení společných práv držebních a užívacích k pastvinám kompaskuálním, ve výnosu přesné označeným, byl uzavřen ve výnosu obsažený smír mezi zástupci 1. panství Kuřímského, 2. obce L., 3. obcí L. obmyšlenými rustikálními usedlíky, a 4. majiteli neobmyšlených usedlostí v L.
Dle odstavce 4. smíru obdrží majitelé shora uvedených 37 obmyšlených usedlostí do samovlastnictví nemovitosti tam uvedené a v odstavci 10. výslovně se podotýká, že nemovitosti dle tohoto smíru 37 obmyšleným usedlostem rustikálním připadlé mají tvořiti vlastnictví jim společné, na které každá usedlost míti má stejné právo resp. podíl, stejný.
Též dle smíru v druhém výnosu osvědčeného a uzavřeného mezi shora jmenovanými účastníky dne 8. června 1863 před místní komisí k vyvážení břemen pozemkových, ve kterémžto smíru na prvém místě uvedený smír doznal částečné změny, bylo v odstavci 8. výslovně stanoveno, že pozemkové parcely dle smíru na 37 obmyšlených usedlíků v L. přešlé, tvořiti mají společné jim korporativní vlastnictví. Tato společnost vlastnictví povstala za příčinou jednání dle shora dotčeného cís. pat. konaného. Tato agrární oprava byla provedena v hospodářském zájmu všech účastníků a se stálým zřetelem k zemědělství (§§ 5., 9., 12. a 30. cís. pat. cit.). Z důvodu toho bylo též v § 32. cit. pat. výslovně stanoveno, že pozemek vyvážením vyšetřený jest příslušenstvím statku oprávněného, což v daném případě bylo též ve skutečnosti a v knize pozemkové provedeno. Výtahy knihovní dokazují, že dotyčné pozemky nejsou vtěleny na jméno jednotlivých osob individuelně určených, nýbrž poznamenáním spoluvlastnictví jejich v druhé části listu statkové podstaty shora dotčených usedlostí ve prospěch dočasných jejich držitelů (§ 298. ob. z. obč.). Tím bylo právo ku zmíněným pozemkům spojeno s každou ze 37 usedlostí takovým způsobem, že právo to přísluší dočasným vlastníkům těchto usedlostí.
Z toho všeho dlužno nutně souditi na trvalou sounáležitost dotyčných pozemků k oprávněným usedlostem. Dle toho není sporný pozemek majetkem samostatným, Všeobecnému obchodu přístupným.
Běží tu spíše o právní poměr stávající jakožto společenství mezi několika spoluvlastníky podíly ideálními k podporování hospodářství na oddělených statcích jim náležejících za sloučení jednotlivých částí s vlastnictvím oprávněných usedlostí, tedy o spoluvlastnictví s povahou práva reálního, s držbou jistých obydlených usedlostí spojeného, jež hledíc k poměru veškerenstva účastníků, nemůže právě jak služebnost reální (§ 485. ob. z. obč.) býti libovolně odděleno od statku, s kterým práva tato jsou spojena, nebo bez oprávněné usedlosti býti převedeno na jiné.
Opačný názor soudu odvolacího jest — jak z úvah těchto vysvítá — právně mylný a dlužno přisvědčiti vývodům soudu prvého, na kolik zastupují stanovisko opačné.
Není-li však tento podíl usedlosti č. 12 na vložce č. 95 oddělitelný od oprávněné usedlosti, je-li toliko zároveň s ní zcizitelný, pak nebyl J. Š. oprávněn zciziti svůj podíl na vl. č. 95 v L. bez usedlosti oprávněné a odevzdati jej žalovanému. Smlouva v tomto ohledu dle listiny ze dne 3. prosince 1888 uzavřená jest tedy neplatná a postrádají zákonného podkladu knihovní úkony na jejím základě vykonané.
Také námitka tabulárního vydržení jest bezdůvodná, poněvadž žalovaný, jak soud prvý správně vyvozuje, není s to, aby pro sebe uplatnil důvod platný, ani neprokázal bezelstnosti, správnosti a pravosti své držby knihovní.
Bylo tedy odvolání strany žalující, opřenému o č. 4. § 503., vyhověti. Může tedy odpadnouti rozbor ostatních uplatňovaných: dovolacích důvodů č. 2. a 3. § 503. c. s. ř.
(Rozh. z 21. prosince 1910 č. j. Rv III 185/10/1 .) Na to podal V. N. žalobu na manžely K. L. a M. L. o zaplacení 410 K, jakožto ceny onoho 1/37 podílu singularistických pozemků, byl s ní však ve všech stolicích odkázán.
Důvody I. stolice:
Jak z právních vývodů žalobcových patrno, jest podkladem jeho žaloby právní ústav bezdůvodného obohacení. Neboť zásada, kterou staví v čelo svých vývodů, že ten, kdo se domáhá zrušení smlouvy, musí se své strany vrátiti to, co plněním naříkané smlouvy přijal, výslovně vytčená v § 877. obč. zák., není vlastně ničím jiným, nežli applikací všeobecného principu bezdůvodného obohacení (»ku svému prospěchu« § 877. ob. z. obč.), jako vůbec případy bezdůvodného obohacení nejsou v našem obč. zákonníku upraveny systematicky a jsou. jen roztroušeny na různých místech zákona.
I případ § 877. obč. z., vztahující se ovšem v první řadě na plnění na základě právního jednání, jež je neplatno pro donucení nebo omyl, i případ ten, že plněno na základě nějakého právního jednání, jež neplatno pro nemožnost obsahu (§ 878. obč. z.), spadají pod velkou skupinu t. zv. kondikcí sine causa (a to c. sine causa specialis).
Vzhledem k tomu, že — jak nesporno — pořadem instancí rozhodnuto, že smlouva z 3. prosince 1888, jíž J. Š. prodal V. N. svůj podíl k singularisticíkým pozemkům, zapsaným ve vl. č. 95 v L., je neplatnou pro nemožnost oddělení tohoto podílu od kmenové usedlosti, má arci soud za to, že jedná se tu o druhý z případů bezdůvodného obohacení právě uvedených 878. obč. z.).
V každém případě bylo tedy soudu zkoumati, zda všeobecné podmínky bezdůvodného obohacení jsou dány. Vypadne-li ovšem jeden článek z řetězu všeobecných těchto podmínek (obohacení žalovaného, újma na straně žalobce, příčinné spojení mezi obojím a právní bezdůvodnost této změny v majetkových poměrech obou stran), padá tím celý nárok.
Soud pokládal proto z důvodů processuální oekonomie za prospěšné zkoumati tu podmínku, jejíž zjištění by vyžadovalo poměrně nejmenšího rozvinutí důkazních pomůcek a tou se mu jevilo domnělé bezdůvodné obohacení žalovaných.
Důkaz v tom směru žalovaným k vyvrácení tvrzeného obohacení vedený ukázal přesvědčivě, že o nějakém bezdůvodném obohacení žalovaných nemůže býti řeči.
Dle svědectví dra. B., advokáta v B., koupili žalovaní od M. D. singularistický podíl, o nějž se jedná, nevědouce o tom, že v knihách už není — bylť zatím neplatně převeden na V. N. — a zaplatili zaň D-ové 300 neb 400 K. Tolik totiž z důvodu koupě i tohoto podílu doplatili k původně nabízeným 800 neb 900 K za domek. Tím tedy, že smlouva z 3. prosince 1888 uzavřená mezi J. Š. a V. N. byla prohlášena za neplatnou, nenastal bezdůvodný přírůstek majetku žalovaných. Přírůstek ten už měli od smlouvy s D-ovou z 21. ledna 1906 a založili pro něj i právní důvod: koupi.
Následkem toho jest i další dovozování žalobcovo ve příčině jeho nároku nesprávným.
Praví-li, že kdyby J. Š. byl živ, mohl by žádati za zrušení smlouvy, ale musil by vrátiti to, co za cenu singularistického podílu přijal, je to plná pravda. Nesprávno ale jest tvrditi, že žádají-li to žalovaní jako nástupci J. Š. a knihovní držitelě č. 12 v L., musí i oni vrátiti žalobci, co za singularistický podíl zaplatil, protože jich právní postavení je totéž, jako měl jich předchůdce J. Š. Dle § 877. obč. z., jehož se žalobce sám dovolává, musí ten, kdo žádal za zrušení smlouvy, vrátiti to, co z takové smlouvy ku svému prospěchu přijal. A žalovaní, jak shora ukázáno, jako singulární nástupci ze smlouvy z 2. prosince 1888 ku svému prospěchu nenabyli ničeho. V tom směru, který tu jedině padá na váhu, totiž pokud jde o nabytí singularistického podílu, není ani pravdou, že by, jak tvrdí žalobce, bylo právní postavení žalovaných totéž, jako jich předchůdce J. Š. Vždyť jich právní postavení upraveno dvoustrannou smlouvou, uzavřenou s universální dědičkou J. Š. a M. D-ovou. Podmínky, které by byly u J. Š., nejsou už pro toto nové upravení právních poměrů u žalovaných.
Ježto už tím jsou vyvráceny předpoklady nezbytné k tomu, aby návrh žalobcův mohl pozůstávati po právu, nepotřeboval se soud zabývati otázkami k danému případu dále se pojícími, jako zda nehledíc k uvedenému má žalobce jen nárok proti dědicům J. Š., a protože žalovaní osobní závazky ani tohoto ani M. D-ové nepřevzali, odpadá též zkoumání, zda žalobce za podíl singularistický skutečně dal 410 K, jím nyní na žalovaných vymáhaných atd.
Důvody II. stolice:
Odvolatel trvá i v řízení odvolacím na svém právním názoru, že žalovaní jakožto singulární právní nástupci M. D-ové nalézají se k němu v témž obligačním poměru, jako jich původní smluvník J. §., opíraje tento názor svůj o ustanovení §§ 877. a 878. ob. z. obč., zejména pak §u poslednějšího.
Leč i soud odvolací považuje názor tento za právně mylný.
Že zde nemůže býti řeči o bezprávném obohacení se žalovaných, již první soudce na základě svědectví dra, B. správně vyložil. K tomu lze ještě podotknouti, že žalobce žalovaných naprosto neobohatil; vždyť tito uzavřeli kupní smlouvu s M. D-ovou, tato pak mohla jim usedlost č. 12 v L. i darovati, aniž by tím žalobce jakkoliv byl dotčen, neřku-li zkrácen. Jen po tom lze z důvodu obohacení žádati náhradu, jenž obohacen byl žalobcem samým; v případě tomto obohatil žalobce snad J. Š-a, resp. jeho universální nástupkyni M. D-ovou, nikoliv však žalovaných, kteříž s ním do žádného obligačního poměru nevstoupili a jemu z toho, co se mezi ním a J. Š-em událo, resp. z toho, že kupní smlouva mezi Oběma ohledně singularistického podílu uzavřená soudně byla zrušena, dle § 877. ob. z. obč. zodpovědnými činěni býti nemohou. Žalobce proto může se držeti jen svého smluvníka, resp. jeho universálního nástupce.
Totéž právní stanovisko platí však i s hlediska § 878. ob. z. obč., neboť rozdíl mezi oběma těmito §§ spočívá toliko v povaze smlouvy (§ 877. má na zřeteli smlouvu neplatnou pro nedostatek řádného svolení, § 878. však pro nemožnost plnění), kdežto právní účinek sukcesse universální a singulární jest při obou tentýž. I v případě § 878. ob. z. obč. tudíž nástupce pouze singulární poškozenému neručí.
Tvrzení odvolatelovo, že závazek k navrácení resp. k odškodnění v případech obou těchto §§ lpí na věci, tudíž v případě našem na koupené žalovanými nemovitosti a z toho důvodu přešel i na ně, platným právem nikterak nelze opříti.
Vždyť již eo ipso tím, že převod singularistického podílu uznán byl za neplatný, byla povaha závazku věcného vyloučena, nýbrž mohl J. Š-ovi vzniknouti toliko závazek obligační a nemohl tento ani universální sukcessí M. D-ové, tím méně pak singulární sukcessí žalovaných nabýti povahy závazku věcného. Jde o předmět, totiž o singularistický podíl, jehož žalobce právně nikdy nenabyl a tudíž o nějaké právo opírati se nemůže. Žalovaní koupili zmíněnou usedlost tudíž bez jakéhokoliv zatížení ve prospěch žalobce, týž jest jim osobou právně naprosto cizí i nelze proto domáhati se odškodnění po nich a odkazovati je, aby snad sami hojili se na své předchůdkyni, nýbrž musí žalobci býti ponecháno, aby hledal sám svého práva tam, kde ho pozbyl, totiž u J. Š., resp. jeho právních nástupců universálních.
Okolnost, že v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými a M. D-ovou singularistický podíl J. Š. v pozemkové knize už nebyl, jest následkem rozhodnutí nejv. soudu ze dne 21. února 1910, pro spor tento již bezvýznamnou.
Vzhledem na tento právní stav věci jest ovšem též odvolání se na ustanovení §u 1052. obč. z. nemístným, poněvadž žalovaní domáhajíce se ve sporu předchozím navrácení singularistického podílu, oproti žalobci nynějšímu vůbec žádného závazku neměli.
Důvody III. stolice:
Soud odvolací správně dovodil, že žalobci nevzešel proti žalovaným nárok kondikční a že nemohl vzejíti již proto, poněvadž žalovaní ani k žalobci ani k jeho smluvníku nevstoupili v přímý poměr právní. Na jejich straně tu není sukcesse ani singulární, ani universální, ani poměru věcného, který by žalobce oprávňoval, požadovati od žalovaných vrácení trhové ceny J. Š., dle tvrzení jejich zaplacené.
Věc má se v právním případě přítomném tak, že by ohledně singularistického 1/37 podílu nerozlučné s usedlostí č. p. 12 v L. spojeného uzavřen byl býval prodej dvojitý, jednak od J. Š. se žalobcem, jednak od dědičky J. pozůstalost jeho představující A. D. se žalovanými, kteří se stali též knihovními vlastníky podílu.
Byť i žalobce žádal za vklad dříve, byl vklad k oné žádosti provedený rozsudkem vydaným v dřívější rozepři prohlášen za neplatný, musí tedy býti považován za právně nenastalý, anť § 440. ob. zák. obč. předpokládá platný vklad a samozřejmě též platnost titulu vlastnického; skutečně byla též smlouva trhová, která měla zakládati tento titul, prohlášena za neplatnou. Z tohoto vkladu nelze tedy vyvozovati práv, naopak jest pro závazky žalovaných rozhodna toliko smlouva trhová, uzavřená s A. D.
Se stanoviska této smlouvy není však dán titul kondikční. Jc zjištěno, že žalovaní zaplatili za usedlost č. p. 12 i s podílem singularistickým k ní patřícím vypadající cenu trhovou právní předchůdkyni A. D., že se tedy neobohatili převzetím podílu. Dle žádání žalobcova musili by však cenu trhovou, pokud se týče část její, zaplatiti ještě jednou, a to beze všeho právního důvodu, poněvadž §§, 877., 878. a 1052. ob. zák. obč., které žalobce měl původně na zřeteli, se vztahují toliko na smluvníky, v daném případě bylo by jich tedy lze použiti jen na poměr mezi žalovanými a A. D.
Již z toho plyne bezpodstatnost stanoviska žalobcova.
Přes to budiž blíže přihlédnuto i k vývodům dovolacím. Dle nich shledává žalobce titul kondikční v tom, že ve zmíněné rozepři dřívější žaloba na výmaz nebyla vznesena jeho smluvníkem, pokud se týče téhož dědičkou, nýbrž žalovanými jako vlastníky usedlosti, s kterou podíl byl prodán jakožto nerozlučitelné příslušenství, že prý tedy nebylo upatňováno právo osobní, nýbrž nárok, jehož nositelem byla usedlost.
Právě proto, že žalovaní jako majitelé této usedlosti žádali za vydání singularistického podílu na žalobci a že tento následkem neoddělitelnosti a z toho plynoucí neplatnosti smlouvy trhové byl též k tomu přidržen, jsou prý žalovaní povinni, nahraditi jemu cenu trhovou, kterou svého času zaplatil J. Š., ježto nejen jejich nárok spojený s vlastnictvím usedlosti č. p. 12, nýbrž i závazek tomuto nároku odpovídající je prý věcně spojen s držbou usedlosti.
To je však již proto klamný závěr, poněvadž žalovaní své právo vlastnické k podílu opřeli o smlouvu trhovou, kterou právoplatně uzavřeli s A. D. a dle které byl výslovně zároveň prodán i podíl. Na základě jejím byla též žaloba na výmaz podána. Pro opodstatnění její byla ovšem rozhodna též okolnost, že podíl sám o sobě je nezcizitelným příslušenstvím usedlosti č. p. 12, následkem čehož byl prodej jeho J. Š. žalobci neplatný.
Než tím nemohl býti modifikován poměr žalovaných k jejich původkyni, nemohl ani případný ryze obligační závazek J. Š. následkem vydaného rozsudku ani přejíti na žalované, ani dodatečně nabýti rázu věcného. Následkem tohoto rozsudku nabyla platnosti toliko singulární sukcesse smluvní, nabývací titul práva vlastnického nebyl tím utvořen, záležel, jak řečeno, ve smlouvě trhové. Ostatek i se stanoviska dovoláním hájeného musilo by tu býti na straně žalovaných neoprávněné obohacení, čemuž dle řečeného vůbec tak není.
Dovolací důvod č. 4. §u 503. c. s. ř. není tedy dán a poněvadž dovolacího důvodu č. 2. bylo se dovoláváno toliko pro případ, že by byl dán onen, je dovolání naprosto bezdůvodno a bylo mu upříti úspěch.
(Rozh. c. k. nejv. soudu ze dne 20. prosince 1911, č. j. Rv III 521/11.) Boubela.

Citace:

O francouzské komisi pro reformu veřejné správy. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 18, s. 595-596.