Čís. 6267.

Lhůta k plnění (§ 409 c. ř. s.) počíná ode dne po pravomoci rozsudku a jen v případě, že proti rozsudku soudu prvé stolice nebyl podán opravný prostředek, ode dne po doručení tohoto rozsudku, ve věcech nepatrných ode dne po jeho prohlášení.
Proti vyklizení místností, na něž se povolení exekuce nevztahovalo, lze si stěžovati podle §u 68 ex. ř. k soudu prvé stolice. Byla-li do způsobu výkonu exekuce podána stížnost k rekursnímu soudu, jest ji odkázati podle §u 44 j. n. k vyřízení prvému soudu.
Pokud jest účelno, by rekursní soud, změniv usnesení soudu prvé stolice povolivší exekuci, ponechal mu učiniti potřebná opatření.
(Rozh. ze dne 14. září 1926, R I 767/26.)
Soud prvé stolice povolil exekuci vyklizením, rekursní soud exekuční návrh zamítl a návrh dlužníka, by bylo uznáno, že jest strana vymáhající povinna dvě ložnice, šatnu, kuchyň, kancelář a jídelnu uvésti do předešlého stavu a předměty do uschování dané na původní místo uložiti pro nepříslušnost soudu a podle §u 44 j. n. odkázal soudu prvé stolice jako příslušnému exekučnímu soudu. Důvody: Strana povinná vytýká napadenému usnesení právem, že před tím, než rozhodnutí nejvyššího soudu, potvrzujícího rozsudek okres. soudu ze dne 25. září 1925 doručeno bylo straně povinné, byla exekuce povolena, ze spisů С II 812/25 vychází totiž na jevo, že rozsudek nejvyš. soudu, rozsudek prvého soudu potvrzující, doručen byl straně žalované 20. května 1926, kdežto návrh exekuční podán byl již 19. května 1926. Již tím porušen byl předpis §u 7 ex. ř., následkem čehož stížnost jest odůvodněna, bylo jí vyhověti a návrh exekuční pro nedostatek zákonných podmínek v čase jeho podání změnou napadeného usnesení zamítnouti. Důsledkem toho bylo také straně povinné přisouditi útraty stížnosti dle §u 78 ex. ř. a §§ 41 a 50 c. ř. s. Soudu rekursnímu přísluší ovšem právo prozkoumávati správnost usnesení exekuci povolujícího, nikoliv však právo rozhodovati o úkonech exekučním soudem předsevzatých. Bylo proto vysloviti nepříslušnost k rozhodování o tomto návrhu a dle §u 44 j. n. odkázati věc k vyřízení soudu prvé stolice, jako soudu příslušnému.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud právem zamítl návrh na povolení exekuce proto, že v době povolení exekuce ještě neuplynula lhůta rozsudkem k vyklizení určená. Dle §u 409 c. ř. s. jest v rozsudku určiti lhůtu ku splnění. Běh její počíná ode dne po pravomoci rozsudku a jen v případě, že proti rozsudku soudu prvé stolice nebyl podán opravný prostředek, ode dne po doručení tohoto rozsudku, ve věcech nepatrných ode dne po jeho prohlášení. (Srov.: Zodpovědění otázek k §u 409 c. ř. s.) Dle §u 7 ex. ř. nelze před uplynutím této lhůty povoliti exekuci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 1926 byl povinnému doručen dne 20. května 1926, lhůta k vyklizení uplynula tedy teprve dnem 3. června 1926. Exekuce, povolená již dne 20. května 1926, před uplynutím pariční lhůty, byla povolena neprávem, aniž byla povinnému poskytnuta rozsudkem stanovená doba k jeho splnění. Právem tedy rekursní soud návrh na povolení exekuce zamítl.
Rovněž neprávem stěžuje si vymáhající věřitelka do toho, že rekursní soud nezamítl rekursní návrh, by vymáhající věřitelka byla uznána povinnou dvě ložnice, šatnu a kuchyň, dále jednu jídelnu a kancelář uvésti do stavu předešlého a uložiti vyklizené předměty na původní místo, a že nepoukázal tento návrh na pořad práva, nýbrž odkázal jej k vyřízení soudu exekučnímu. Ohledně místností, na něž exekuční titul nezněl, a jež přes to, že se ani povolení exekuce na ně nevztahovalo, byly vyklizeny výkonným orgánem (jídelna a kancelář), nejde o pochybení soudu, nýbrž po případě o pochybení výkonného orgánu, a stížnosti proti způsobu provedení exekuce jest podati dle §u 68 ex. ř. u úředníka soudcovského, mající dozor nad soudní kanceláří, neb exekučního komisaře nebo přednosty soudu, tedy u soudu prvé stolice. Stížnost podaná do způsobu výkonu exekuce k soudu rekursnímu byla tedy podána u soudu nepříslušného, právem ji proto rekursní soud odkázal dle §u 44 j. n. k vyřízení soudu prvé stolice, totiž orgánům uvedeným, a vymáhající věřitelka — ač-li je v tom směru vůbec oprávněna k dovolacímu rekursu, když se exekuční návrh netýkal vyklizení jídelny a kanceláře — nemá příčiny, by se pokládala za stiženu příslušným výrokem soudu rekursního. Ale ani ohledně místností, na jichž vyklizení exekuční titul zněl, není rozhodnutí rekursního soudu nesprávné. Dle §u 78 ex. ř. a §u 520 c. ř. s. může rekursní soud další opatření, potřebná následkem toho, že změní usnesení soudu prvé stolice, ponechati tomuto soudu. Ovšem není dle §u 527 c. ř. s. vyloučeno, by rekursní soud sám neučinil opatření, potřebná důsledkem toho, že změnil usnesení prvého soudu, jak se zdá míniti soud rekursní. Ale přes to odpovídá rozhodnutí rekursního soudu stavu věci, třeba by je v tomto směru nebylo lze opříti o § 44 j. n. Je totiž účelno, by exekuční soud po případném jednání se stranami, když již byly učiněny také návrhy na odklad exekuce a na vrácení v předešlý stav ohledně jídelny a kanceláře, podle výsledku celého jednání rozhodl.

Citace:

č. 6267. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 223-225.