NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2287.

Pro příčinnou spojitost mezi neopatrnou (rychlou) jízdou a úrazem (pádem) jest s hlediska §u 335 tr. zák. lhostejno, zda jest příčinou pádu vliv fysický (náraz), či psychický (úlek, strach).
(Rozh. ze dne 11. února 1926, Zm II 387/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 23. června 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá zmateční stížnost: 1. že soud nesprávně posoudil otázku objektivního zavinění. Stěžovatel má za to, že učinil vše, co bylo v jeho moci, by zabránil úrazu, tím, že rychlost jízdy zvýšil. Bylo prý povinností poškozené, buď aby se ujistila, dříve než se pokusila přejíti silnici, nehrozí-li jí nebezpečí, nebo aby jako starší a churavá osoba se postarala o průvodce, který by jí poskytl náležitou ochranu; 2. nelze prý tu mluviti o subjektivním zavinění, poněvadž prý obžalovaný nemohl předvídati, že se někdo ulekne signálu, následkem toho padne a se poraní; 3. příčinnou spojitost nemohou založiti psychické vlivy — uleknutí a strach. Není-li zjištěno, že obžalovaný D-ovou kolem k zemi srazil, nýbrž že upadla sama následkem tělesné slabosti, byla prý příčinná spojitost přerušena.
Avšak námitky nejsou odůvodněny. 1. Zavinění obžalovaného shledává rozsudek v tom, že, jeda na motorovém kole těsně za W-em, přes to, že viděl, že Marie D-ová přechází silnici a polekána jeho zvoněním se dala do běhu, by včas dosáhla chodníku na druhé straně silnice, nezmírnil jízdy a nezůstal státi, jak byl povinen vzhledem k ustanovení §u 45 min. nař. z 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., nýbrž ještě zvýšil rychlost přes nejvyšší dovolenou míru, a snažil se vedle M. D-ové přejeti a tím její úraz způsobil. Nalézací soud, posuzuje otázku trestného zavinění, správně vyložil zákon, odmítnuv názor znalcův, že zrychlení jízdy bylo v souzeném případě dovolené a účelné, jako nesrovnatelný s ustanovením cit. §u 45, který nařizuje řidiči motoru, by byl za všech okolností pánem rychlosti a zmírnil jízdu, po případě vypjal motor, když by mohl rychlou jízdou způsobiti úraz nebo vyvolati poruchu v dopravě. Spoluzavinění usmrcené na úrazu, jak je tvrdí zmateční stížnost, rozsudek nezjistil, a, i kdyby bylo zjištěno, nevyviňovalo by obžalovaného, poněvadž ten zodpovídá za své zaviněni, které bylo v příčinné souvislosti s nastalým výsledkem (po případě i vedle zavinění poškozené). 2. Rozsudek zjišťuje formálně bezvadně, že obžalovaný mohl předvídati ohrožení, které svou neopatrnou a rychlou jízdou jakož i nemístným signálem může vyvolati, tím spíše, že věděl, že se v K. zdržují také staré a churavé osoby s omezenou volností pohybu a že měl s touto okolností počítati, když jel po silnici vedoucí lázněmi. Tímto skutkovým zjištěním jest zrušovací soud vázán. Pouhým jeho popíráním neprovádí zmateční stížnost hmotně právního zmatku podle zákona. 3. Pro příčinnou spojitost jest tu lhostejno, zda byl bezprostřední příčinou pádu a úrazu vliv psychický či fysický, poněvadž vlastní příčinou úrazu byla a zůstává podle rozsudečných zjištění jednak neopatrná jízda obžalovaného, který jel těsně za předním motocyklistou, ačkoliv byl povinen zachovávati jistou mezeru pro bezpečný přechod chodců na oživené lázeňské silnici (a hlavně rychlá jízda, která ve spojení s nemístným signálem uvedla poškozenou ve zmatek a způsobila její pád a úraz. Rozsudek zjišťuje, že by bylo k úrazu nedošlo, kdyby byl obžalovaný zařídil svou jízdu podle zákonného předpisu §u 45, t. j. kdyby byl zmírnil rychlost a vypjal motor, a poplašným signálem a nepřípustným zrychlením jízdy nevyvolal zmatek chodcův, jeho pád a tím i úraz. Bylo proto zmateční stížnost zavrhnouti.

Citace:

č. 2287. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 141-142.